Pátrání po Silvestrovi – obsah

V pátrání po osudu mého prastrýce Silvestra Němce, jakož i ve vyprávění o něm, jsem se analýzou čtvrté hypotézy, jak v Singapuru při japonské invazi přišel o život, přiblížil závěru.

cropped-silva-portret
Foto: Portrét Silvestra Němce, který jsem znával od dětství. Byl vystaven v chodbě u mé vémyslické babičky. Tento snímek je datován v únoru 1938.

Pro čtenáře, kteří si chtěji zrekapitulovat celý příběh, jsem připravil chronologický seznam doposud publikovaných kapitol:

  1. Vydávám se na cestu
  2. Poválečné naděje
  3. Rok 1946: Nejistota pokračuje
  4. Rok 1947: Konec nadějí
  5. In memoriam
  6. Baťova vila ve Zlíně a první poklady Batanagarských novin
  7. Nálezy ve státním archivu v Klečůvce
  8. Návštěva Silvestrovy rodiny a něco z historie Vémyslic
  9. Tři pražská setkání
  10. Australský zázrak Silvestra Němce
  11. Silva v Singapurském tisku
  12. Život baťovců a Silvestr v Singapuru
  13. Neshody mezi singapurskými Čechoslováky
  14. Baťovým pedikérem
  15. Historka o ševcích z Prlova, aneb pátrání po Silvestrovi pokračuje
  16. Silvestrova cesta do Singapuru
  17. Od Sandokana k Baťově špionážní zprávě – Malajsko a Singapur ve 30. letech
  18. Dění v Asii před druhou světovou válkou
  19. Silvestr singapurským dobrovolníkem
  20. Japonská invaze do Malajska: Baťovci ve válce
  21. Pád Singapuru a nezvěstný Silvestr
  22. Silvestrova smrt, hypotéza první: Masakr v Alexandřině nemocnici
  23. Silvestrova smrt, hypotéza druhá: Boje na kopcích Pasir Panjang
  24. Silvestrova smrt, hypotéza třetí: Japonské zajetí a tajemné seznamy
  25. Silvestrova smrt, hypotéza čtvrtá: Evakuace ze Singapuru
  26. Silvestrovo dětství a jeho rodné Vémyslice za první republiky

 

 

 

Reklamy

Silvestrovo dětství a prvorepublikové Vémyslice

V předchozích několika kapitolách jsme rozebírali čtyři možnosti, jak můj prastrýc Silvestr Němec během války o Singapur zahynul. Bylo to pravděpodobně v únoru 1942 – nedlouho poté, co oslavil 22. narozeniny.

Na závěr mého pátrání se chci vrátit do jeho rodných Vémyslic na jižní Moravě. V této obci jsem já sám strávil u babičky a dědečka velkou část dětství a zažil tam ta nejlepší prázdninová a víkendová dobrodružství, jaká si jeden může přát: lezení po stromech, bitvy jablky na strništích v pevnostech postavených z balíků slámy, chytání bělic na udici z lískového prutu a občasné útěky před porybným, skákání do obrovských hromad obilí na místní sušičce, čtení starých časopisů na tajemné půdě, ale i vinobraní, rozmanité práce na hospodářství – které mě, možná překvapivě, bavily – a mnoho dalšího.

Jak tato obec vypadala v době Silvestrova dětství, tedy za první republiky? Co víme o Silvestrově rodině a jeho předcích?

msilva3Amsilva3B
Foto: Památeční snímek druhé třídy měšťanské školy ve Vémyslicích ze školního roku 1931/1932, kdy do ní Silvestr chodil. Jeho jméno najdeme na zadní straně pohlednice vpravo nahoře. Na fotografii Silvestr patrně sedí v přední řadě napravo od hocha s cedulí.

V hledání informací o Silvestrově dětství jsem se musel spoléhat zejména na dokumenty uložené ve Státním archivu ve Znojmě. Ten spravuje v souvislosti s Vémyslicemi úctyhodnou sbírku dokumentů, která čítá asi 8 běžných metrů. Jsou v ní i středověké pergamenové listiny, což je dáno kromobyčejnou historií Vémyslic (viz dřívější kapitola o návštěvě Vémyslic). Zorientovat se v archiváliích i dalšími tipy mi laskavě pomohla vstřícná paní Pekárková, které tímto děkuji.

archiv znojmo.jpg
Foto: Státní archiv ve Znojmě.

Následující informace čerpám především z obecní kroniky z let 1923-1971 a několika školních kronik ze stejného období. Ty popisují nejen školní záležitosti, ale také místní historické události – často způsobem, který se dobře doplňuje s obecní kronikou.

kroniky.jpg
Foto: Kroniky obce a školy ve Vémyslicích.

Silvestr se narodil 20. října 1919 jako čtvrté a poslední dítě v rodině Silvestra Němce. Jeho předky v přímé linii se mi podařilo dohledat sedm generací zpět, k Václavu Němcovi narozenému kolem roku 1655 v několik kilometrů vzdálených Horních Kounicích. Silvestrova babička Marie rozená Sklenská pak pocházela z vémyslického rodu a jejím nejstarším známým přímým předkem je Pavel Ripl narozený kolem roku 1580, který byl ve Vémyslicích svého času dokonce starostou.

silvestr rodice.jpg
Foto: Rodiče mého prastrýce a mé babičky v době svého mládí, Silvestr Němec (v c.k. vojenské uniformě) se narodil ve Vémyslicích roku 1880. Františka Netoušková, rovněž v Vémyslic, byla o šest let mladší.

Školní kronika uvádí, že roku 1919 se do Vémyslic vrátilo z ruského Vladivostoku sedm místních legionářů. Týden po Silvestrově narození obec oslavila první výročí založení Československé republiky a začátkem listopadu také výročí bitvy na Bílé hoře.

Pokrokově smýšlející pan řídící učitel Orlíček do školní kroniky počátkem roku 1920 také zaznamenal následující povzdech: „Nelze tu nezaznamenati, že se v hostincích hojně karbaní. Není stolu, aby se nehrály karty. Jakýkoliv rozhovor o užitečných věcech nebo událostech jest v hostinci naprosto nemožný.“ Nebyla to jeho jediná stížnost na to, co spatřoval jako věc hodnou nápravy, jak můžeme vidět v následujícím zápise:

Orlicek1.jpg
Foto: Jeden z povzdechů nad náboženskou zaostalostí, které do školní kroniky zaznamenal pokrokový pan Orlíček

 Pozemková reforma – panský dvůr a louka Závist

Důležitou událostí, která v následujících letech proměnila tvář Vémyslic a tím i Silvestrovy dětské zážitky, byla pozemková reforma provedená roku 1924. V únoru dostal hrabě Kinský soudní výpověď z vémyslického velkostatku (tišnovský klášter jej prodal v roce 1750 rodu Lichtenštejnů, od kterých jej později získal hrabě Kinský) a následovala parcelace tzv. „panského dvora“, který v té době stával na kopci nad obcí.

mapa.jpgFoto: Výřez dobové mapy Vémyslic z let 1824-1843. Panský dvůr je velký objekt čtvercového půdorysu na severozápadním/levém konci obce. Při parcelaci získala obec Vémyslice velký pozemek v jeho sousedství (na mapě přiléhá ke dvoru zleva) a park (tmavě zelená část na sever/nahoru od panského dvora). Zdroj: ČÚZK

O panské pozemky se přihlásilo 90 občanů a o některé z nich požádala také samotná obec. Ta získala park a nivu, které k panství přiléhaly. Tyto nové obecní pozemky v následujících letech posloužily k vybudování nové školy, sokolovny a sboru Československé církve – tří budov, které dodnes tvoří dominantu tzv. „horního konce“ obce.

Vemyslice 1935.jpgFoto: Tři nové budovy postavené ve 20. letech na bývalých panských pozemcích. Vpředu sokolovna, za ní škola a úplně vzadu Husův sbor. Do všech tří Silvestr v dětství nepochybně chodíval. Snímek je z roku 1935. Zdroj: archiv Arnošta Hrdiny

Součástí pozemkové reformy bylo i vypořádání louky zvané velmi případně Závist. Tu doposud mohli používat jen někteří starousedlíci na základě dávné smlouvy s klášterem Porta Coeli, která udělovala výsadní právo na louce pást těm, kdo vykonávali stráž na klášteře – a to se tedy nevztahovalo na pozdější přistěhovalce a novousedlíky. Kronika uvádí, že v desetiletém cyklu se na louce každý rok se vždy vystřídalo osm starousedlíků, jedna desetina náležela starostovi a poslední desetina obci. „Letos – 1924 – pobírali užitky starousedlíci naposled. Nebudou jim novousedlíci více záviděti Závist“, čteme. Kronika vyjmenovává všech osmdesát rodin, na něž se dávné užívací právo vztahovalo a které louku využívaly – rodina Němcových z domu č.p. 23 byla mezi nimi.

Další zmínku o rodině Němcových nacházíme v kronice v souvislosti s dražením farských pozemků v obci roku 1923. V zápise ve školní kronice vidíme, že jeden ze tří dražených pozemků – farskou zahradu o výměře 46 arů (4600 m2) – koupil dne 14. března 1923 za 18 100 Kč pan Sylvestr Němec, tedy Silvův otec.

farska zahrada.jpg
Foto: Zápis ve školní kronice o koupi farské louky Silvestrem Němcem starším v březnu 1923.

Nová budova školy

Na bývalých panských pozemcích, které získala obec, vznikl záměr postavit novou školu. O věci v srpnu 1924 jednalo obecní zastupitelstvo, které těsnou většinou 8 z 15 hlasů zmocnilo obecní radu zahájením potřebných kroků. Proti tomu podalo protest k zemskému výboru 42 občanů v prohlášení, které angažovaný pan řídící Orlíček i s podpisy přepsal do školní kroniky. Celý zápis o obou událostech pak nadepsal buditelskými slovy „V práci a vědění je naše spasení!“

Zápas o školu mezi sveřepými zastánci a odpůrci pokračoval – a pan Orlíček jej svědomitě dokumentoval. Cituje například výrok pronesený při místním šetření v prosinci 1924 nejmenovaným členem místní školní rady: „My potřebujeme lidí na kydání a vožení hnoje – ne na študie. Všichni študovaní utekou od práce.“

Sedm nespokojených zastupitelů ze strany lidové záhy podalo stížnost, v níž mj. píšou: „Podepsaní nemohou hlasovat vůbec pro výpůjčku na stavbu tak nákladné budovy, poněvadž dobré dvě třetiny poplatnictva jsou rozhodně proti stavbě v dnešní nevhodné době. Provedením pozemkové reformy nižší třída zemědělská je velice finančně zatížena. Obecní chudobinec je v tak hrozném stavu, že potřebuje tisícové opravy.“

Těsná většina zastupitelů nakonec založení nové školy dotáhla úspěšně do konce, i když to nešlo snadno. Po vypsání soutěže na stavbu budovy byl konečný dodavatel vybrán až napotřetí – stal se jím pan Kašpar z Mohelna. Hrubá stavba byla hotová již v prosinci 1925, což kronikář velebí slovy „Škola, pomník pokrokových snah občanů výmyslických, zhruba stojí, hlásajíc nezlomnou vůli, že Výmyslice ve své většině přejí vzdělání, základu blahobytu“. Budova byla dokončena a předána svému účelu – školám obecní i měšťanské – v srpnu následujícího roku, tj. 1926.

Do budovy staré školy za kostelem se později přestěhovala ze sousedních Tulešic četnická stanice.

 

Výmyslice, nebo Vémyslice?

Asi jste si všimli, že kronikář používá tehdy zaběhnutý název Výmyslice. O správném českém názvu obce v podobě Vémyslice rozhodlo ministerstvo vnitra v roce 1925. To způsobilo mezi místními poprask a obecní rada podala proti tomu v červenci onoho roku odvolání do Prahy. Argumentovala tím, že tvar Vémyslice pochází z hanáckého nářečí a je „vulgární, kterého jazyk spisovný nepřipouští„. Ministerstvo pak v září odpovědělo zajímavým třístránkovým lingvistickým pojednáním, kde ukazuje, že ačkoliv Vémyslice jako hanácká zkomolenina tvaru Výmyslice opravdu zní, ve skutečnosti je to správný a spisovný tvar založený na původním historickém názvu odvozeném od osobního jména Vojemysl. Ze staročeštiny se pak typickým stažením tvaru „-oje“ na „-é“ proměnilo na Vémyslice (podobně jako se transformovala jiná staročeská slova, například „moje“ na „“ nebo „dobroje“ na „dobré„, či v tomto případě nejpřípadněji „vojevoda“ na „vévoda„). Konečné rozhodnutí pak padlo v prosinci 1925, kdy zemský výbor potvrdil oficiální název městyse coby Vémyslice.

Tento spor jistě hýbal veřejným životem v obci, ale šestiletý Silvestr jej patrně ještě nevnímal. V té době byl právě čerstvým prvňáčkem.

 

Silvestr ve škole

V době Silvestrova dětství už platil tzv. malý školský zákon z roku 1922, který ujednotil školský systém v Československé republice. Povinná školní docházka byla tehdy osm let, z toho prvních pět v tzv. obecné škole, další tři roky ve škole měšťanské. Někteří z absolventů pak chodili ještě na tzv. pokračovací školy, které už byly zaměřené na různé obory.

Ze známého Silvestrova data narození (říjen 1919) a data nástupu k firmě Baťa na pozici prodejce (září 1936) lze poměrně snadno rekonstruovat, že obecnou školu navštěvoval od září 1925 do června 1930 a měšťanku od září 1930 do června 1934. Od září 1935 do června 1936 podle všeho chodil ještě na obchodní školu – tu totiž jako Silvestrovo dosažené vzdělání zmiňuje jeho záznam u firmy Baťa.

Ve školním roce 1925/1926, kdy Silvestr začal chodit do školy, bylo v první třídě obecné školy 43 žáků. Vémyslická obecná škola měla v té době dvě třídy, pravděpodobně rozdělené podle věku žáků, mladší (6-8 roků) v třídě první, a starší (9-11 roků) ve druhé. Učitelkou 1. třídy, kam Silvestr patrně chodil, byla paní Vlasta Musilová. V té době už probíhala stavba nové školní budovy, takže se – podle školní kroniky – naposled vyučovalo v provizoriu sálu staré školy a bývalého učitelova bytu upraveného na třídu.

Vemyslice skolaFoto: Stará škola ve Vémyslicích, kam Silvestr chodil do první třídy, stojí za katolickým kostelem. Už druhý rok jeho školní docházky se ale škola přesunula do zbrusu nové budovy dokončené v létě 1926 nad bývalým panským dvorem. Zdroj: archiv Arnošta Hrdiny

V květnu škola podnikla žákovský výlet na Pernštejn a Macochu a v červnu celodenní výlet na Leskoun – asi deset kilometrů vzdálený kopec nad obcí Rakšice.

Leskoun… mí rodiče neměli auto, takže jsem mnohokrát chodíval z Vémyslic na rakšické nádraží pěšky. Během osmikilometrové cesty jsem měl kopec Leskoun, který tvořil zdálky viditelnou dominantu nad nádražím, jako na dlani. S lítostí jsem sledoval, jak se v jeho svahu rozrůstá lom na štěrk, který sloužil především při stavbě jaderné elektrárny v nedalekých Dukovanech (odtud pocházel můj dědeček). Během let mu Leskoun skoro celý podlehl, takže dnes už můžeme vidět jen jeho trosku. Ale pojďme zpět do Silvestrova dětství.

Kromě výuky a radovánek byl Silvestr svědkem nezbedného chování některých svých spolužáků. Při pročítání školních knih jsem se musel smát, protože mi připomínaly některé historky z knihy Bylo nás pět. Třetí stupeň mravného chování obdrželi Hlávka, Růžička, Sklenský a Kopeček pro vybírání ptačích hnízd a posmívání se žebrákům.V zápise ze školní porady 3. března 1926 čteme: „Slečna učitelka Musilová navrhuje, aby Hejmala Leopold, žák I. třídy, byl dán do polepšovny pro stálé krádeže, lhaní a neposlušnost“. Školní kronika ale rok celkově uzavírá s tím, že „mravné chování 1. třídy je chvalitebné, pilnost vytrvalá, prospěch dobrý“.

Z dění v obci v době, kdy byl Silvestr prvňáčkem, stojí za zmínku to, že roku 1925 dostal místní kostel tři nové zvony vyrobené zvonařem z Broumova v Čechách.

V Silvestrově druhém školním roce 1926/1927 se počet žáků v 1. třídě zvýšil na 55. Protože byla koncem srpna slavnostně otevřena nová školní budovy na „horním konci“ obce, Silvestr začal docházet sem. Školní záznamy říkají, že v září dostal žák Kostrický dvojku z mravů „pro přestoupení zákazu nezdržovat se ani v hostinci, ani venku o hodech“. Učitelé na poradě také řešili problém s tím, že se žáci po skončení vyučování rozbíhali hned od školní budovy; dohodnuté řešení spočívalo v tom, že je učitelé budou doprovázet od školy k silnici, kde je teprve propustí. V prosinci vypukl skandál, když žákyně Sobolová a Hlávková odcizily v šatně dvacet korun, za což následně dostaly trojku z mravů.

Chování žáků se řešilo ve sborovně i v lednu: několik žáků pokřikovalo a neslušně se vyjadřovalo, házelo kamení, vylamovalo hůlky v plotě – někteří prý z návodu starších. Hlávka se nadále chová drze a vzdorovitě. Při zakončení školního roku promluvil k žákům pan řídící o významu památky mistra Jana Husi a poučil je o vhodném chování během prázdnin, načež děti dostaly své školní zprávy.

V červenci 1926 byla dokončena dlažba v centru obce šamotovými dlaždicemi, a sice od spodní hospody až k pomníku.

Vemyslice pohled.jpg
Foto: Nedatovaná pohlednice Vémyslic. Musela být pořízena po roce 1926, protože silnice v centru obce (tzv. „na městečku“) je již vydlážděná. Lípa se sochou sv. Jana Nepomuckého se nachází pouze 30 metrů od vchodu do Silvestrova rodného domu, který však na snímku není vidět (je za levým okrajem). Zdroj: archiv Arnošta Hrdiny

Mezi velké prázdninové zážitky všech vémyslických dětí nepochybně patřilo rozsáhlé desetidenní dělostřelecké cvičení v srpnu 1927. Vojsko zřídilo ve Vémyslicích střelnici a trénovalo tam ostrou střelbu. Zápis o něm si můžete přečíst zde:

delostrelci.pngFoto: Zápis ze školní kroniky o dělostřeleckém cvičení v srpnu 1927.

Ve třetí třídě, tj. 1927/1928, Silvestr zažil poměrně vzrušující rok. Nejprve dne 22. září 1927, kdy bylo městečko poprvé osvětleno elektrickým světlem. Zastupitelstvo předtím v březnu 1926 jednoznačně odsouhlasilo připojení obce k rozvodné síti Západomoravské energetické společnosti v Brně. Náklady na zřízení místní rozvodné sítě ve výši 161 500 Kč pak hradilo pomocí třicetileté půjčky z místní záložny.

Dne 8. října pak obec zažila zemětřesení. Kronika o něm píše: „Zemětřesení, přírodní úkaz v našich krajinách neslýchaný, událo se v sobotu dne 8. října 1927 o 3/4 9 hod. večer. Sklenice, talíře aj. zařinčely, nábytek se zachvěl; nejzřetelněji bylo pocítit otřes v posteli.

V lednu 1928 předvedli žáci měšťanské školy divadelní hru „Nánynka z Týnice„. Divadelní vystoupení pořádali podle záznamů v kronikách učitelé se žáky jednou až dvakrát ročně, tohle se však patrně vymykalo rokokovými kroji zapůjčenými až z Brna.

nanynka.png
Foto: Zápis v obecní kronice o divadelním vystoupení „Nánynka z Týnice“.

V dubnu 1928 probíhala ve škole sbírka na pomoc obyvatelům Bulharska postiženým velkým zemětřesením – vybralo se 362 Kč. V městečku byla rovněž poprvé otevřena místní lékařská ordinace – provozoval ji doktor Weiss, původem z Ivančic.

Vyvrcholením školního roku a zážitkem na celý život pro Silvestra jistě byla červnová návštěva prezidenta T .G. Masaryka. Jeho uvítání v Moravském Krumlově se účastnilo veškeré žactvo školy obecné i měšťanské s celým sborem učitelským.

Další školní rok 1928/1929, kdy Silvestr chodil do čtvrté třídy, naopak podle všeho probíhal docela nudně – až na krutou zimu, která přinesla závěje sněhu a třicetistupňové mrazy. Školu potkala změna, když od říjnu byl přeložen dosavadní správce obou škol, řídící učitel Orlíček na nové působiště, do školy ve Velkých Bílovicích. Svůj poslední zápis do školní kroniky zakončil poněkud paradoxně citátem Ježíšových slov: „Amen, pravím vám, neníť žádný prorok vzácen v zemi své“.

V červenci 1929 byl dostavěn Husův dům, který začal od 1. září 1929 sloužit protestantským věřícím. Ti se poprvé projevili při sčítání lidu v únoru 1921, kdy se 170 obyvatel z celkového počtu 934 přihlásilo k církvi československé. Kronikář k tomu poznamenává: „8. května 1921 ustanovila se náboženská obec československá, zvolivši si i výbor s předsedou Jiřím Šeinerem čís. 56. Různým zastrašováním (zákaz zvonění při pohřbech, odpírání křížů, pokrovů, már, zákaz kostela) hnutí sice ochablo, ale přece odvážilo se dodnes (15. 8. 1921) vystoupiti z katolické církve 136 členů.“ Silvestrova rodina se ve sčítání roku 1921 ještě přihlásila k církvi katolické (viz níže), ale záhy přestoupila právě k církvi československé. Pamatuji si, jak moje babička chodívala v neděli právě do Husova domu, na jehož průčelí je vyveden husitský kalich a červený nápis Pravda vítězí.

kostel.jpg
Foto: Husův dům ve Vémyslicích, kam chodila moje babička a Silvestrova sestra. Snímek jsem pořídil roku 2013. V pozadí za břízou je vidět budova vémyslické školy.

Nový obecní kronikář, pan Dubšík z měšťanské školy, po dokončení Husova domu do kroniky provedl slavnostní zápis, v němž oslavuje pokrok, jež obec učinila během 20. let. Vybudováním nové školy, sokolovny a Husova domu podle něj na horním konci městečka vznikl „pěkný koutek naší obce“: tři centra pro zdraví, rozum a zbožnost, odpovídající třem vznešeným idejím: pravdě, kráse a dobru.

k43.jpg
Foto: Zápis v obecní kronice oslavující dokončení tří nových obecních staveb: sokolovny, školy a Husova domu.

Tři nové budovy povznášející obec doplňoval starý park, který obec rovněž získala při parcelaci panského dvora. Několik let zůstal bez péče a chátral, až se obecní zastupitelstvo rozhodlo svěřit jej v červenci 1929 do péče místního učitelského sboru. V kronice se o tom mj. píše: „Park hyne a pustne nešetřením jeho výrostky od 16-20 let, kteří úmyslně a zlovolně ničí, co po převzetí tam ještě zůstalo: besídka, lavičky, opěradla, keře… Občanstvo sledovalo postup prací při znovuzřízení parku se zájmem a všudy vyjadřovalo svůj vděk.“ Inu, mládež, ač si na ni staří často stěžují, se podle všeho opravdu příliš nemění!

Následující školní rok 1929/1930 byl Silvestrovým posledním, pátým ročníkem obecní školy. Nový ředitel sjednocené školy Karel Plaček inicioval na podzim 1929 také založení školy hospodářské pro absolventy osmileté povinné docházky. Do prvního ročníku se mu přihlásilo 5 hochů a 15 děvčat. V nově založené kronice této školy najdeme v úvodním zápise také jeho postesk: „Pro zajímavost a pro doklad pro dobu pozdější nemohu nemluviti o tom, že žactvo šlo do této školy s nechutí.“ O několik stránek dále je v kronice nalepena tato fotografie, která mne pobavila – dokládá totiž jak nechuť, tak její příčinu.

skola10detail
Foto: Snímek z kroniky nově založené školy hospodářské ve Vémyslicích

V říjnu 1929 proběhly volby do Národního shromáždění, které ve Vémyslicích vyhrála agrární strana, následována lidovci. Zaujalo mne, že volební účast přesáhla 92 procent, což je dnes stěží představitelné.

V březnu 1930 pak pod patronátem obce na připravila místní škola velké oslavy 80. narozenin prezidenta T. G. Masaryka.  Většina budov v obci byla vyzdobena vlajkami nebo praporky a 7. března nastala celodenní slavnost. Za soumraku se konal průvod, v jehož čele šli žáci školy (tedy velmi pravděpodobně i Silvestr), za nimi místní kapela, zastupitelé, četnictvo, hasiči, a místní jednota Sokol i Orla. Celkem v průvodu šlo na 1400 lidí, ačkoliv počet obyvatel byl v té době 980 osob – téměř polovinu prý představovali přespolní ze sousedních Dobelic, Rybníků, Tulešic, Čermákovic a Džbánic. Večer pak v přeplněném sále proběhla školní akademie s divadlem, „rytmickým rejem děvčat“, proslovy a zpěvem.

skolni radovanky.jpg
Foto: Stránka ze školní kroniky. Fotografie do kroniky obětavě lepil učitel Dubšík a dnes mu za to můžeme děkovat, protože nám lépe přibližují dění v obci.

Ve školním roce 1930/1931, když bylo Silvestrovi jedenáct, začal chodit do první třídy měšťanské školy – v ní tehdy bylo bylo 28 žáků. V listopadu škola pořídila piano a v prosinci nový nábytek. Na jaře 1931 školy obecná a měšťanská spojeny pod společnou správu jednoho ředitele. Obecná sídlila v přízemí, měšťanská v patře nové školní budovy.

Spojeni skol jaro 19131.png
Foto: Zápis ve školní kronice pojednávající o spojení obecné a měšťanské školy – na ukázku jsou v něm otištěna i všechna tři razítka.

Druhou třídu měšťanky Silvestr navštěvoval ve školním roce 1931/1932. Z kronik je patrné, že šlo o tragický rok. Pod velkým nadpisem „Vražda“ kronika přináší tuto zprávu:

Dne 25. listopadu 1931 byla zavražděna cestou z Moravského Krumlova na kopci („Perku“) nad Rybníky selka Marie Němcová z čísla 28. ve Vémyslicích. Nesla peníze, asi 2.000 Kč, za řepu dodanou do cukrovaru. Měla prý však nésti více (asi 13.000 Kč). V cukrovaru jí však vyplatili pouze část. Byla vyslovena domněnka, že spáchal čin někdo, jenž věděl o tomto obnosu celkovém, neboť pro 2.000 Kč by snad dotyčný nemařil lidský život. Pátrání četnictva bylo ztíženo tím, že zpočátku se myslelo, na základě zjištění obvodního lékaře MUDR. Janíčka z Mor. Krumlova, že jde o nehodu autem. Až teprve později byly zjištěny střelné rány do hlavy. Po vrahu se bezvýsledně pátralo a dosud dopaden nebyl.“

Marie Němcová byla Silvestrova vzdálená příbuzná – nebyla to tedy tragédie v blízké rodině, nicméně jistě všemi doma hodně otřásla. Na kopci nad Krumlovem stojí dodnes malý pomníček, připomínající tuto vraždu – jako chlapec jsem kolem něj mnohokrát procházel cestou na autobus do Krumlova.

pomnik.jpgFoto: Pomníček zavražděně Marie Němcové u silnice na kopci Perku mezi obcí Rybníky a Moravský Krumlovem. Zdroj: Google Street View

Další úmrtí, které děti ve škole nepochybně zasáhlo, nastalo v únoru 1932, kdy při porodu zemřela učitelka vémyslické obecné školy Marie Vašková.

V srpnu roku 1932 bylo po mnohaletém úsilí – podle kroniky podala obec první žádost již v roce 1892 – Vémyslicím povoleno zřídit vlastní poštovní úřad. Obec se musela odvolat proti zamítavému stanovisku vydanému ředitelstvím pošt rok předtím. Pošta, zdá se, totiž vznikla k nelibosti místních ze sousedních Lesonic a Rybníků, kteří předtím spadali – stejně jako Vémyslice – pod poštu krumlovskou, ale teď patřili k poště vémyslické. Jejich následnou stížnost ministerstvo pošt a telegrafů zamítlo. Pošta zahájila provoz v budově radnice dne 1. října a v obecní kronice se píše, že kromě poštovní úřednice zaměstnávala i dva listonoše.

To se psal již školní rok 1932/1933. Silvestrovi bylo třináct let a ve třetím, posledním ročníku měšťanky bylo spolu s ním dalších 24 žáků. V listopadu se v obci odehrála další tragédie. Kronika ji líčí následovně:

„Večer dne 15. listopadu 1932 osobní auto, řízené šoférem p. Šustáčkem z Mor. Krumlova přijíždělo od Džbánic. Na zatáčce před domkem M. Pelaje dostalo auto smyk a sjelo levými koly do příkopu. Při tom byl z auta vymrštěn na strom v příkopě („karlátka“) dělník Stanislav Hrubeš z Mor. Krumlova a prudkým nárazem na strom usmrcen. Švestka i místo tragického neštěstí bylo zbroceno krví. Podle výpovědi seděl prý nešťastník vzadu a byl odstředivou silou vymrštěn vlevo přímo na strom. Pan hostinský Šustáček a berní vykonovatel p. Podhradský z Mor. Krumlova měli jen menší odřeniny.“

V březnu 1933 byl ve Vémyslicích zřízen místní telefon a telegraf, a to díky napojení na stávající vedení z Tulešic do Moravského Krumlova. Zároveň se z kroniky dozvídáme, že někdy předtím došlo kvůli stálým sporům k rozpadu obecního zastupitelstva. Zápis z března 1933 je nazván „Poměry v obci se uklidňují“ a informují o tom, že vládní komisař usoudil, že situace vychladla natolik, že je možné uskutečnit nové volby – ty byly vypsány na 26. března. Hlavy ale úplně vychladlé ještě nebyly. Kronikář píše: „Objevila se stará vémyslická paličatost a nesmířlivost. Každá strana tvrdila, že bude míti většinu, a tedy i starostu.“ Náhradních voleb se účastnilo šest politických stran ve dvou koaličních blocích. Výsledky byly opět těsné, první koalice dostala 295 hlasů a osm mandátů, druhá 261 a sedm zastupitelů. Následující zápis „Nálada po volbách“ nás informuje, že:

„Bylo příliš patrné zklamání druhého sdružení. Ještě ve volební místnosti dochází k projevu, dle něhož členové tohoto sdružení míní opět vystoupit z politických stran a znemožnit tak utvoření obecního zastupitelstva. Večer se opravdu všichni scházejí, ujednávají a podpisují své prohlášení o vystoupení ze stran. Protože však členové ‚Nepolitické-hospodářské‘ kandidátky nemají politické strany a tudíž nemohou z ní vystoupiti, pomýšleno bylo i na přechodné přesídlení z Vémyslic. […] Sdružení sedmi však po přemýšlení a uvážení své situace se rozhodlo spoluvládnouti. Vyhradilo si však zatím pozorovací stanovisko – jak se ‚osma‘ zachová k jejich požadavkům, hlavně přestavby dolní obecní hospody.“

V politickém životě Vémyslic tedy bylo zjevně docela živo. Členové zastupitelstva se nakonec dohodli na zbourání staré dolní hospody (kde kdysi býval i pivovar), jejíž budova byla pustá a chátrala. Byla prý zajímavá i svým půdorysem, jenž vyčníval z řady domů doprostřed hlavní ulice k silnici. Její původní podivínský majitel si prý kdysi „vymínil vysunutí budovy do ulice, aby z oken výklenku viděl pohodlně na obě strany po celém městečku“. Na místě zbourané budovy pak obec postavila roku 1936 hospodu novou – provoz zahájila v roce 1937.

Vraťme se ale ještě do roku 1933. Kronika obsahuje i zvláštní pojednání nazvané „Zimní sporty“, z níž se dozvídáme, jak se Silvestr se svými vrstevníky během zimy bavil.

„Poslední dobou ujímají se hojnou měrou hlavně mezi mládeží zimní sporty, pokud jsou ovšem příznivé podmínky […] Bruslí se hlavně nad Steinmetzovým splavem a k Rybníkům. Hoši pěstují horlivě ‚hockey‘, jímž nahrazují si letní kopanou. Veliký vliv po této stránce mají rozhlasové reportáže sportovních podniků (zimní olympiády apod.). Sáňkuje se ponejvíce na Kopci a z návrší Šibeničníku. S mládeží jezdívají i dospělí občané, hlavně v neděli. Živo bývá v pozdních hodinách večerních i na městečku, kde větší mládenci s děvčaty a dospělí občané jezdívají od hasičského skladiště až k dolní obecní hospodě – pokud ovšem nejsou příslušnými orgány vykázáni. V poslední době začíná se hodně mezi mládeží ujímati lyžování. Dříve býval tento krásný sport celkem neznámý. Začal jsem proto sám od r. 1928 soustavně upozorňovati na přednosti jízdy na lyžích, zejména žactvo zdejší školy a příslušníky tělocvičné jednoty Sokol. Řady malých lyžařů vzrůstaly. Učil jsem je prvním počátkům chůze i sjezdům na lyžích, vyrobených buď vlastnoručně z prkének, neb za malý poplatek zhotovených místními řemeslníky. Letošní zimu už lyžování mezi mládeží i dorostem zdomácnělo a mnozí už se spouští i z prudších svahů na Kopci, u Cihelny, a snaží se o provedení různých švihů,“ píše v obecní kronice učitel Dubšík.

Na konec školního roku, 23. června 1933, podnikli žáci výlet na Rabštejn, Babylon a Vlčí kopce, který kronikář komentuje slovy: „Žáci poznali krásné a dosud neprávem opomíjené Pojihlaví a fakt, že máme doma dosti krás, než abychom museli za nimi do ciziny.“

Letní prázdniny Silvestrovi opět zpestřilo dělostřelecké cvičení, o kterém kronikář napsal: „Nad Vémyslicemi na kopci u trianglu byla pozorovatelna, odkudž i občané mohli pozorovati účinky vybuchujících střel (granátů – šrapnelů). Střely nevybuchlé byly vždy hned po střelbě hledány (podle hlášení pozorovatelů) a na místě ničeny trvacími náložkami. Přesto se mnozí rolníci báli na rozrytých polích orati.“

Kde pak následující dva roky Silvestr studoval obchodní školu nevíme – možná v Moravském Krumlově, což by se asi dalo dohledat v tamních archiváliích. Pokud to tak bylo, Silvestr patrně dál bydlel doma ve Vémyslicích, než v září 1936 odešel pracovat pro firmu Baťa do Zlína.

Z vémyslických kronik vybírám ještě několik zajímavých záznamů.

„Dne 9. října 1933, při kopání jámy pro sklep na zahradě svého domku ve Vémyslicích objevil p. Sobotka kostru v podobě skrčené. Zjistili jsme, že je to „skrčenec“, a proto nález ohlásili četnické stanici a zemskému muzeu v Brně.“ Za několik dní přijel doktor Skutil z Brna a kostra byla opatrně vykopána. „Přesto, že ležela v nepatrné hloubce asi 3/4 m ve vrsvě hlíny, byla úplně zachovalá. U kostry nalezeny provrtané opracované kosti různých tvarů, podobné knoflíkům, celkem asi 14 kousků u hlavy. Patrně jde o náhrdelník, tím spíše, že šlo o kostru ženy. Mimo to se našly ještě dvě nádoby hliněné. Je to hrob z asi 2500 let před Kristem. Dr. Skutil podal na místě příslušný výklad dětem měšťanské školy.“

Přes Velikonoční svátky 1934 se do školy vloupal neznámý pachatel, odcizil 47 Kč v hotovosti, psací stroj, dvě knihy Československá vlastivěda, obsah lékárničky, kancelářský papír a nůžky. Pachatel nechal na tabuli ve třídě následující vzkaz:

„Je to sprostota vloupat se do školy, já to uznávám, ale bída mě donutila, že jsem ty věci sebral. Proto prosím za prominutí, přednášejte o té bídě dětem, ať mě neodsuzují, ať pochopí, co je bída, ale jen ti, kteří se mají dobře. Srdečně děkuji za ty věci, které jsem si vzal, však stát koupí jiné. Bývalý žák.“

loupez.jpg
Foto: Vzkaz na tabuli, který ve škole nechal neznámý zloděj.

V květnu 1934 obec uspořádala vzpomínkový večer u příležitosti 500. výročí „bratrovražedné Bitvy u Lipan. Na pořadu přednáška ředitele K. Plačka, recitace, sbory a hudební skladby B. Smetany Tábor a Blaník (radio-zesilovačem)“.

V březnu 1935 obec jmenovala prezidenta Masaryka prvním čestným občanem Vémyslic, o čemž v kronice vznikl následující dojemný zápis:

masaryk
Foto: Opis originálu listiny, ve které obec Vémyslice jmenovala prezidenta Masaryka prvním čestným občanem městyse.

Zajímavě je také v kronice zachycena mobilizace v září 1938 a mnichovská dohoda, která region těžce zasáhla – o tom jsme ale už psali v jedné z dřívějších kapitol.

Ve znojemském archivu jsem našel ještě tři další dobové dokumenty týkající se Silvestrovy rodiny.

Nejstarší je zápis v pozoruhodné Knize trestů a postrků, která zaznamenává přestupky místních občanů řešené v obci. V ní dochované zápisy pokrývají úctyhodné období od roku 1871, tedy ještě hluboko za rakouského císařství, až do roku 1930. Jde o prohřešky jako šizení zboží při prodeji, tuláctví, žebrota, urážka, lichva, napadení apod. Tresty jsou pak někdy peněžité, někdy ve formě krátkého, několikadenního žaláře.

Silvestr Němec starší – Silvův otec – byl v červenci 1903, tedy ve věku 23 let, odsouzen okresním soudem v Moravském Krumlově kvůli přestupku podle článku 335 trestního zákona, za což mu byla udělena pokuta 5 Kč nebo 2 dny vězení. Trestu však nakonec unikl, protože byl amnestován. Pokud se mi podařilo zjistit, paragraf 335 c.k. zákona se týkal „přečinů a přestupků proti bezpečnosti života“, čili něco jako dnešní obecné ohrožení.

tresty18.jpg
Foto: Záznam o amnestovaném přestupku Silvestra Němce staršího v Knize trestů a postrků.

Dále je v archivu z roku 1910 projekt přestavby stodoly u Němců doma:

stodola.jpg

A nakonec domovní arch ze sčítání obyvatel z roku 1921:

scitani.jpg

Z něj vyplývá, že kromě Silvestra, jeho dvou sourozenců a obou rodičů bydleli v domě ještě Silvestrovi babička a dědeček Netouškovi, babička Němcová a strýc Jan. Pozoruhodné je také to, že jako datum Silvestrova narození se zde uvádí 19. říjen, nikoliv 20. říjen,což je datum uváděné a archivu firmy Baťa. Ověřit správné datum je tedy jedním z úkolů, které mám ještě před sebou.

silva rodina.jpg
Foto: Silvestrova maminka s jeho třemi staršími sourozenci: nejstarším Františkem (nar. 1908), Júlií (zemřela předčasně na následky tragické nehody v dětství) a mojí babičkou Františkou (nar. 1914). Snímek musel být pořízen ještě před Silvestrovým narozením, tj. před říjnem 1919.

Tady prozatím s psaním a pátráním končím. V příštích týdnech a měsících budu ještě jednou procházet množství dokumentů, které jsem shromáždil – s jejich pomocí chci opravit a doplnit, co mi třeba zatím uniklo. Možná se také ještě dostanu k něčemu novému, takže se nechme překvapit.

Určitě se sem časem ještě vrátím, abych oba příběhy – vémyslického prastrýce Silvestra Němce, i mého pátrání po něm – uzavřel.

 

Silvestrova smrt, hypotéza čtvrtá: Evakuace ze Singapuru

Poslední ze čtyř možností, jak můj prastrýc Silvestr Němec mohl při dobytí Singapuru zahynout, je jeho smrt na některé z lodí, které na poslední chvíli z ostrova evakuovaly civilisty i vojáky. Je to scénář spíše spekulativní, neexistuje k němu žádný doklad nebo svědectví. Přesto bych jej rád rozvedl, také pro zajímavost: evakuace se totiž týkala řady v Singapuru tehdy žijících Čechoslováků.

Po útoku Japonců na Malajsko 8. prosince 1941 britské úřady, stejně jako armáda, situaci dlouho podceňovaly – to, jak třeba odkládaly evakuaci Malajska, až bylo pozdě, barvitě vylíčil Viktor Koš ve svém deníku, z nějž jsme již dříve citovali. Během prosince tedy ze Singapuru odjížděl jen menší počet lidí a spíš na vlastní pěst; úřady to nedoporučovaly s tím, že pro to není důvod. Ba naopak, do Singapuru se hrnuli Evropané prchající z Malajska, zvláště z Kuala Lumpur.

IWM_205195086
Foto: Ženy evakuované z malajského Penangu do Singapuru se během cesty občerstvují čajem na jedné z vlakových stanic, prosinec 1941. Zdroj a odkaz: IWM

Teprve v průběhu ledna 1942, kdy se boje o Malajsko přiblížily až k samotnému Singapuru, začaly úřady s horečnou evakuací obyvatel. Ta se pochopitelně týkala především Evropanů, kterých tam v té době žily řádově tisíce, evakuace více než milionu místních obyvatel nebyla uskutečnitelná.

Ze Singapuru odjížděly desítky lodí, které byly právě k dispozici: staré obchodní lodě, parníky i vojenská doprovodná plavidla (poté, co byla slavná britská tichomořská flotila Force Z neslavně potopená hned na začátku konfliktu s Japonskem). Mířily buď na západ do Indie a dál do Británie, na jih na Borneo, nebo ještě dál do Austrálie či Nový Zéland; několik transportů vyrazilo také do tehdy britské Jižní Afriky.

Koloniální správa pověřila zvláštní komisi, aby organizovala dostupné lodi a jejich odjezdy, stejně jako udělovala povolení k evakuaci těm, kdo chtěli Singapur opustit. Přednost v pořadníku měly ženy s dětmi.

Singapore residents show visa to flee1
Foto: Singapurské ženy s dětmi ukazují svá víza před naloděním na evakuační loď. Zdroj: The Altantic/AP

Evakuace žen a dětí

V první evakuační vlně se podařilo odjet většině baťovských žen a dětí. Zdeněk Plhoň to ve svých vzpomínkách popisuje následovně:

Vedení firmy Baťa – po mnohých byrokratických obtížích – vyřídilo zajištění míst na evakuačních lodích plujících zčásti do Austrálie a zčásti do Anglie se zastávkou v Indii pro pro většinu žen a dětí singapurských pracovníků firmy. Při každodenních náletech a bombardování města spolu se zmatkem a spoustě potíží zasluhoval tento čin nejvyšší uznání.

Skupina 18 žen a zhruba stejného počtu malých dětí se za nepopsatelných potíží konečně dne 31. ledna v již částečně rozbombardovaném přístavu dostala na evakuační loď „Empiress of Japan“ (Japonská císařovna – ta ironie!). Na palubě bylo celkem cca 3000 žen a dětí, v drtivé většině Angličanů. Na vedlejší menší lodi bylo dalších asi 1500 evakuovaných žen a dětí.

Obě lodi vypluly na moře za tmy, v noci z 31. ledna na 1. únor 1942. Protože úžina na sever od Singapuru byla již v moci Japonců, zůstala jediná možnost: plout na jih k Djakartě na ostrově Jáva a pak úžinou pod jižním cípem Sumatry na západ do Indického oceánu. Za dne byly pak obě lodi bombardovány japonskými letouny poblíž souostroví Bangka. Druhá, menší loď byla zasažena a natolik poškozena, že v Djakartě musela ihned vplout na opravu do suchého doku. Oněch 1500 žen a dětí poté padlo do japonského zajetí, protože oprava lodi nebyla hotova do doby, než Japonci obsadili ostrov Jávu.

Skupina českých 18 žen s dětmi pak po riskantní plavbě dorazila do přístavu Colombo na Srí Lance (Ceylon) a posléze druhou lodí do indického přístavu Bombay. Tam se již vedení indické pobočky firmy Baťa o celou výpravu žen a dětí plně a vzorně postaralo.“

zeny a deti
Foto: Skupina žen a dětí z baťovských rodin v Singapuru, kterým se podařilo na konci ledna odplout a nakonec šťastně dostat do Indie, kde válku přečkali. Zdroj: Archiv Oldřicha Pleška

Mnohem podrobněji rozvádí tehdejší situaci ve svém deníku Viktor Koš, který patřil k vedení singapurské pobočky firmy Baťa – byl tam jejím hlavním účetním:

Události pokračovaly rychle a každý den se bombardování opakovalo dnem i nocí. Navrhl jsem proto ženě někdy na počátku ledna, aby, bude-li to možné odjela s dětmi ze Singapuru. Děti byly velmi vystrašené. Ale žena to stále odmítala, prý zůstane se mnou a neodjede pryč. Má-li se něco stát, tak všem dohromady. Jednou však přece jen změnila názor. Nevím přesně, kdy se to stalo, ale asi tak v první polovině ledna. V neděli byla moje žena s paní Jugasovou v bytě, já jsem byl s panem Jugasem k večeru na zahradě u tenisového hřiště a děti si hráli na konci zahrady blízko cesty. Najednou začala houkat siréna, byl vyhlášen poplach. [Náš syn] Paloš začal křičet : „Žapani, Žapani!“, a začal utíkat domů a Jarka velice ustrašená za ním. Volal jsem na Paloška z tenisového hřiště, aby se nebál, že tady ještě nejsou, ale on se nezastavil a utíkal k domu. Zastavit a ukonejšit jsem ho nemohl, poněvadž jsem byl za drátěným plotem tenisového hřiště […] Hned na to v pondělí jsem začal shánět informace, zda je možné, aby rodina odjela. Na Imigračním úřadě mi řekli, že visum do Austrálie mi dát nemohou , ani jinam bez předchozího povolení, které musí vydat země, do které chci cestovat. V té době se ještě o nějaké masové evakuaci žen a dětí ještě neuvažovalo, ale přece jen dosti žen s dětmi odjíždělo soukromě. Pro vycestování byly kladeny různé překážky, které každý nemohl překonat – obzvláště ne cizinci.“

Odjet ze Singapuru před válkou zjevně nešlo snadno, mimo jiné proto, že Austrálie i Indie se zdráhaly singapurské uprchlíky přijímat. Koš se proto obrátil na koloniálního správce, který dohlížel na firmu Baťa a se kterým měl dobré vztahy. Dozvěděl se následující:

„Říkal, že pokud ví, tak nyní jsou značné obtíže s vyřízením odjezdu, ale že snad ženy s malými dětmi mají přece jen nějakou přednost. Na druhý den mi důvěrně sdělil, že ani Austrálie, ani Indie nechtějí přijmout masu uprchlíků ze Singapuru, poněvadž by mezi nimi bylo asi mnoho nežádoucích míšenců a Číňanů. To nemůže být sděleno veřejně, aby se postižení nebouřili. Proto se povolení uděluje individuálně a jsou pro to určité podmínky.“

O australské vízum požádaly všechny manželky singapurských baťovců, ale australská vláda s jeho udělením váhala. V době, kdy na Singapur probíhaly dennodenně nálety a fronta se kvapem blížila, to muselo být opravdu hodně na nervy. Hrůzu lidem naháněly také zprávy o japonské brutalitě, s jakou se zajatci i civilisty zacházejí.

Baťovské ženy nakonec zachránilo to, že pro ně i pro ději ředitel firmy v indickém Batanagaru vyřídil vízum do Indie s tím, že se tam o ně firma postará. Teprve díky tomu jim pak britská koloniální správa udělila povolení k odjezdu ze Singapuru.

Citujme opět z deníku Viktora Koše:

Po mnoho dní měly naše ženy kufry zabaleny, ale zase stále nebyla loď. Jakmile měly naše ženy a děti visa pro Indii, ihned jsme žádali u cestovní společnosti o lodní lístky do Indie. Kdy však loď bude a zda místa budou, to nám nemohli zaručit. V telegramu z Batanagaru na singapurský Imigrační úřad zaručovali visa pro 20 osob. V úvahu přicházelo 19 žen našich zaměstnanců a Zdeněk Plhoň, který ještě neměl 18 let a mohl dostat povolení k odjezdu s matkou. Muži starší 18 let povolení nedostali .Visa vyřizoval pro všechny pan Jugas a dost se kolem toho naběhal.

Konečně se jednou pan Jugas dověděl, že v nejbližších dnech nějaká loď odpluje. Jak se to dověděl, nevím – ale mám dojem, že oficiálně ne, poněvadž takové zprávy se z bezpečnostních důvodů nevydávaly, také ale proto, aby se do přístavu nenahrnulo velké množství lidí, které by nemohli nalodit. Bylo to asi 28. nebo 29. ledna 1942. Přirozeně, že rychle spěchal zajistit místa a již tam byla spousta lidí, kteří také požadovali lístky na loď. Nakonec tam buď čekal dlouho do noci, nebo šel velmi brzy ráno druhý den. Jistě ale díky přičinlivosti lístky dostal. Odjezd lodi byl stanoven na 30. ledna pozdě odpoledne.“

Na loď se mohlo nastupovat tak asi kolem druhé odpoledne. Kolem druhé hodiny odpoledne přijelo k nám nákladní auto naší firmy, které posbíralo všechny kufry těch, co odjížděli. Když jsme přijeli do přístavu k bráně, kterou se mělo jet k naší lodi, viděli jsme, že mnoho skladů v přístavu hoří a jak se těžký dým valí vzhůru. Uvnitř i kolem brány již byla spousta aut s cestujícími, nikoho však dále do přístavu nepustili, jelikož přístup k lodím nebyl možný. Hned vedle lodi hořel sklad. Lidé, kteří měli u této brány službu posílali každého domů. Uváděli, že je zbytečné zde čekat a lépe bude jít zpět domů a vrátit se, až bude požár lokalizovaný. Jiný přístup k lodi prý není, a když by byl, oni jej neznají […] Konečně kdosi přišel se zprávou, abychom to zkusili jinou bránou, která je na jiném konci přístavu. Když jsme k této bráně přijeli, zase tam byla ji spousta vozů a celé okolí bylo úplně zataraseno. V tomto úseku se také opravovala vojenská nákladní auta a vojákům vůbec nebylo milé, že se mezi nimi pohybujeme a chtěli nás všechny vytlačit ven. Napřed se mne vojáci snažili vrátit, ale když viděli uniformu a helmu na hlavě, pustili mne a nechali projet kolem jejich nákladních aut, ostatní pak projeli za mnou.“

malayaevacuation

Foto: Civilisté nastupují na jednu z evakuačních lodí v singapurském přístavu. Zdroj: http://ww2throughthelens.blogspot.com/2009/06/japanese-invasion-of-singapore.html

Koš pokračuje:

„V tlačenici v přístavu to bylo velmi nebezpečné. Všichni jsme měli hrůzu z toho co by se stalo, kdyby náhodou přiletěla japonská letadla. Spousta lidí tam byla namačkána, jistě několik tisíc. Kolem čtvrté hodiny odpoledne skutečně začala houkat siréna poplach. Lidé se snažili poschovávat, kde se dalo, ale v okolí nebyl žádný úkryt. Nedaleko nás stálo protiletadlové dělo a obsluha pozorovala oblohu. Najednou skutečně několik letadel, která letěla přímo na nás, zpozorovala. Dělo bylo zaměřeno přímo na blížící se letadlo, v tom však díky Bohu siréna odhoukala „konec poplachu“. Byla to totiž naše vlastní letadla. Fronta již byla tak blízko, že si nikdy nebyli jisti čí letadla přilétají a hlásili pro jistotu poplach, i když se vlastní letadla vracela.

[…] Paloš se vyptával, pojedu-li také. Na odpověď, že přijedu až později, povídal: „Aha, Ty zůstaneš tady a budeš střílet Žapany, že?“ Když jsem však přišel do místnosti na lodi a sehnul se k němu, abych se rozloučil, začal velice plakat a chtěl, abych ho vzal zpět. ‚Já chci domů, já tady nebudu, já chci zpátky tam do toho našeho pěkného domečku!‘ A nijak jsem ho nemohl utišit. Jak jsem byl u něho sehnutý – on ležel na zemi – vzal mne kolem krku a nohy mi prostrčil mezi ruce, jak to dělával, když jsem ho nosíval za poplachu do krytu, a nechtěl mně pustit. Musel jsem se mu nakonec vytrhnout. Jaruška, která se při mém příchodu hrála s ostatními dětmi, stála vedle mne a když viděla Paloška tak plakat, začala také. Já a Maruš jsme ovšem z toho všeho také nakonec plakali jak malé děti. Konečně jsem se rozloučil a utekl ven.“

IWM_205079551
Foto: Scéna ze singapurského přístavu. Vojáci hází do moře jeden z automobilů, které tam nechali evakuovaní civilisté. Likvidace provozuschopných vozů byla součástí politiky spálené země, aby nepadly do rukou Japoncům. Zdroj a odkaz: IWM

 

Poslední konvoj ze Singapuru

Poslední vlna odjezdů proběhla mezi 11. a 13. únorem, kdy na moře postupně vyrazilo asi 46 plavidel (jde o odhad na základě poválečných rekonstrukcí, dobové dokumenty se nedochovaly). V té době již Japonci zcela kontrolovali vzdušný prostor i moře kolem Singapuru, takže cesta byla hodně riskantní.

Japonci předem varovali, že všechna evakuační plavidla budou potápět s tím, že „nepřipustí další Dunkirk“. Opravdu pak většinu lodí na moři zničili, do bezpečí se podařilo doplout pouze šesti z nich. Britské velení pak následující den, 14. února, vydalo příkaz evakuaci zcela zastavit.

AWM_C203942Foto: Posádka lodi SS Empire Star zkoumá poškození paluby, způsobené japonským bombardováním během její plavby. Empire Star byla jedna z pouhých šesti z celkem 46 lodí posledního evakuačního konvoje, kterým se podařilo dorazit do bezpečí. Na její palubě bylo přes 2500 lidí. Zdroj a odkaz: AWM

Seznamy cestujících na těchto lodích se sepisovaly až po vyplutí přímo na palubě, a protože většina z nich šla ke dnu, dokumenty se nedochovaly. Jména tisíců těch, kdo se nalodili a potopení lodí nepřežili, tak zůstávají neznámá. Ty, kterým se podařilo potápějící se loď opustit, Japonci zajali a internovali je většinou v nehostinných táborech na Sumatře.

Viktor Koš ve svém deníku dále vzpomíná:

„Na neděli 1. února 1942 jsme byli všichni pozváni do bytu k panu Jugasovi na diskusi, které byl přítomen i náš pan konsul. Situace nasvědčovala tomu, že v krátké době bude Singapur obsazen. To již cítili i naši zaměstnanci v kancelářích. Na schůzce s konsulem jsme se měli dohodnout, co budeme dělat dál. Ujišťoval nás, že se nemusíme ničeho bát, poněvadž bude trvat měsíce, než Singapur eventuálně padne a jelikož se ze Singapuru stane vojenská pevnost, vojenské úřady postupem doby odvezou všechny civilisty, aby snížili počet obyvatel z důvodů jak zásobování, tak i jiných. Jeho projev mně připomínal podobnou řeč našeho konsula v Kalkatě při jeho návštěvě Batanagaru v říjnu 1938. Také, aby nás utěšil se holedbal, co vše udělá naše armáda. A sám měl plné kalhoty. […] Náš pan konsul nám pak odjel 6. 2. 1942.

Během dopoledne 9. února pan Jugas vzal všechny naše pasy a na základě francouzského visa dostal průjezdní visa přes Indii. Vyřídil to sice všem, i sobě, ale večer 10. února se ještě s několika domluvil, že neodjedou a zůstanou v Singapuru za všech okolností.“

V chaosu posledních dnů se ztrácí i přesný přehled toho, komu se podařilo dostat na jakou loď. Koš o tom zaznamenal následující:

„K večeru 10. února někdo donesl všechny pasy, ve kterých již bylo visum od Francouzů, avšak pan Wodak nebyl k sehnání. Prý se dostal na nějakou loď, která ten večer odplula a s ním ještě jeden nebo dva, kteří nebyli zaměstnanci naší firmy. Mimo to někdo přinesl zprávu, že včera 9. 2. také dva nebo tři Čechoslováci, kteří nebyli naši zaměstnanci, rovněž odpluli. Strangfeld byl velice rozezlen, že druzí se již dostali pryč a nám nikdo nic neřekl.

Při příjezdu do kanceláře 11. února jsem tam našel pana Varmužu jak vypráví, že někteří z našich mládenců naskákali právě asi před hodinou na jednu loď, která hned odrazila a odplula. Na některou z nich prý pomáhali vytahovat vojáky, když byla ještě kousek od břehu.“

V deníku Viktora Koše je seznam osmnácti baťovců, kteří podle jeho informací využili poslední šance opustit Singapur – spolu s Košem samotným je to celkem devatenáct lidí. Vzhledem k právě popsanému dění jich ale jistě bylo víc.

Nejméně pět z nich se dostalo se na loď SS Redang – poměrně zastaralý parník vyrobený v Dánsku roku 1901. Loď dlouhá asi 50 metrů měla výtlak 500 tun a dokázala jet maximální rychlostí devět uzlů (16 km/h). Britská vláda ji zkonfiskovala dne 9. prosince 1941, když dorazila do Signapuru.

Redang
Foto: Dánská loď SS Redang, která ze Singapuru odvážela asi stovku lidí, včetně řady baťovců. Zdroj: Archiv Michaela Pethera

Loď SS Redang a její cestující patřili k těm, kterým štěstí nepřálo. Vyplula ze Singapuru 12. února v sedm hodin ráno s asi stovkou lidí na palubě. Odhad počtu cestujících a jejich částečný seznam pochází od historika Michaela Pethera z Nového Zélandu, který strávil mnoho let výzkumem osudů posledních singapurských evakuačních lodí – jeho práce o SS Redang je na webu Spolku malajských dobrovolníků.

Loď byla podle všeho napadena japonským torpédoborcem Asagiri asi sto kilometrů jižně, na půl cesty mezi Singapurem a ostrovem Bangka. Během ostřelování zahynula většina cestujících, loď začala hořet a nakonec se potopila. Jedna ze střel zasáhla přímo kajutu, ve které dvě ženy právě sepisovaly seznam cestujících.

Zásah a potopení nepřežili Klement Plhoň, Oldřich Smržák a asi i Evžen Straussler a Bedřich Heim, kteří patrně byli rovněž na palubě. Třem dalším baťovcům na přídi se podařilo dostat do záchranného člunu: Hynku Červinkovi, Vladimíru Zelníčkovi a Josefu Stangfeldovi. Strangfeld byl ale těžce raněn do nohy a během cesty na člunu vykrvácel. Jednou ze zajímavostí tohoto příběhu je to, že vdova po doktoru Strausslerovi se později vdala za anglického důstojníka Kena Stopparda. Její syn z prvního manželství – Tomáš – se později stal úspěšným spisovatelem, známým pod jménem Tom Stoppard.

Z cestujících na SS Redang se celkem zachránilo třicet lidí na jednom ze tří člunů, které byly na palubě. Odpoledne 14. února dopluli na pobřeží Sumatry, kde je o dva dny později vyzvedla britská loď HMS Tapah. Ta sama ale následně padla do japonského zajetí. Přeživší z Redangu pak strávili tři a půl roku v internačním táboře na Sumatře.

Koš sám se nakonec dostal na palubu jiné lodi jménem Mata Hari, kterou později u ostrova Bangka rovněž zajali Japonci. Díky tomu se záhy v zajetí s Červenkou a Zelníčkem setkal a dozvěděl se od nich příběh něšťastníků z SS Redang. Na svůj vlastní dramatický odjezd ze Singapuru vzpomíná takto:

Přiblížili jsme se k jedné transportní lodi, na kterou nás odmítli vzít, že jsou přeplněni a spousta lidí je bez záchranných pásů. Odjeli jsme tedy k druhé a tam rovněž odmítli převzít kohokoliv na palubu. Odpluli jsme tedy ke třetí kde nás konečně přijali. Na palubu vylezl každý jak mohl, jelikož mezi tím, co jsme bloudili již jedna převozní loď přistála s plným nákladem cestujících a vše bylo přeplněno. Na lodi žádné kabiny nebyly, byla to jen nákladní loď. Později jsem se dověděl, že všechny tři lodě nebyly již několik let v provozu a sloužili jen jako cvičné lodě pro malajské námořnictvo. Brzy na to byla kotva zvednuta a pomalu jsme odplouvali. Asi za půl hodiny loď zastavila, proč, to nevím. Byla již úplná tma. Pohled zpět na Singapur bylo zajímavé divadlo. Kolem dokola plály ohromné ohně . Rovněž na menších ostrovech kolem Singapuru plály ohně, většinou tam hořela ropa, benzin a olej. Celá obloha byla jako by zakryta černými mraky, ale byl to ve skutečnosti těžký kouř.“

Pravděpodobnost, že Silvest byl mezi těmi, kterým se v chaosu podařilo dostat na palubu z jedné na poslední chvíli odplouvajících lodí, je ale malá.Jako voják-dobrovolník by navíc nikdy oficiální povolení k odjezdu nedostal, musel by tedy na palubu nějak proklouznout. A určitě nebyl členem některé z organizovaných skupin baťovců, protože jinak by si jej pamatovali.

Podle oficiálního seznamu československých občanů, který v květnu 1942 sestavil konzul v Indii, zůstal po evakuaci Silvestr v Singapuru. Tam pak zahynul buď v Alexandřině nemocnici, nebo v bojích na kopcích Pasir Panjang, případně možná i krátce po zajetí.

Víc se mi zatím zjistit nepodařilo.

Než své pátrání a psaní uzavřu, nakonec se ještě vrátím do období Silvestrova děství v jeho rodných Vémyslicích. Ale to až příště.

Příloha: Seznamy Čechoslováků evakuovaných ze Singapuru i těch, kteří tam zůstali, sestavené velvyslanectvím ČSR v Indii v květnu 1942. Silvestr Němec je vedený mezi těmi, kdo na ostrově zůstali. Zdroj: Archiv Ministerstva zahraničí (kopie od pana Ivana Procházky)

seznam1.jpg

seznam2.jpg

seznam3.jpg

seznam4.jpg

seznam5.jpg

seznam6.jpg

 

 

 

Silvestrova smrt, hypotéza třetí: Japonské zajetí a tajemné seznamy

Dva ze scénářů toho, jak můj nešťastný prastrýc v Singapuru zahynul, jsme již probírali: mohl být zavražděn jako pacient v Alexandřině nemocnici, nebo také padnout v boji někde v kopcích Pasir Panjang.

Třetí možností je, že Silvestr pád Singapuru přežil a padl do zajetí.

Je to méně pravděpodobné než předchozí dvě varianty, ke kterým existují alespoň nějaká svědectví. Vzhledem k nedostatku jednoznačného důkazu o místě a chvíli jeho úmrtí ale nelze zcela vyloučit ani scénář, v němž Silvestr zahynul teprve pár dní – možná týdnů nebo snad i měsíců – po kapitulaci Singapuru. Jistě to muselo být předtím, než Japonci provedli identifikaci všech zajatců, protože v jejich záznamech se jeho jméno neobjevuje – na rozdíl od třeba Vyhnálkova, jehož zajateckou kartu se mi podařilo dohledat online:

Vyhnalek POW.jpg
Foto: Záznam Josefa Vyhnálka z japonské kartotéky válečných zajatců v Singapuru.

Vyhnálkova karta byla sepsána dne 15. 8. sedmnáctého roku éry císaře Hirohita, což odpovídá roku 1942 evropského kalendáře – tedy právě šest měsíců po kapitulaci Singapuru. Jako datum Vyhnálkova zajetí je pak uveden 17. únor.

O Silvestrovi v japonských seznamech žádný záznam nenajdeme – pokud se tedy do zajetí vůbec dostal, dokončení evidence zajatců se nedožil. Nikdo také nezaznamenal, že by Silvestra v zajetí spatřil: pokud se v něm ocitnul, muselo to být v odloučení od zbytku československé komunity, ve které se rozšířil příběh o Silvestrově ubodání japonským vojákem v nemocnici.

Existuje však jeden dokument, podle kterého Silvestr nebyl považován za nezvěstného, ale za válečného zajatce. Tento záznam je unikátní nejen svou informační hodnotou, ale i svým vlastním příběhem.

Jedná se o tzv. „Jeyes List“ – Jeyesův seznam tajně sepsaný někdy během roku 1942 jistým Jackem Bennettem – obchodníkem exportní firmy z Bornea, který byl zadržován v singapurském internačním táboře Changi. Bennett tam sestavil seznam všech známých Evropanů z Malajska, kteří v dané chvíli mezi internovanými civilisty v táboře Changi nepobývali, takže byli buď nezvěstní, nebo se stali válečnými zajatci. Informace shromažďoval od dalších lidí, kteří v táboře pobývali, nebo tudy procházeli před transportem do jiných věznic.

Bennett svůj unikátní seznam zkompiloval a sepsal mikroskopickým písmem na osmnáct malých listů toaletního papíru – jiný neměl k dispozici a v táboře bylo zakázáno uchovávat jakékoliv písemné záznamy. Ke každému jménu připojil poslední známé informace o osudu dané osoby: písmeno „M“ znamenalo nezvěstný („missing„), zkratka „POW“ pak kategorii válečného zajatce („prisoner of war„).

Kopii dokumentu jsem, stejně jako řadu jiných cenných dokladů, získal od Jonathana Moffatta ze Spolu přátel malajských dobrovolníků. Abyste si udělali představu, takto vypadá jeden z osmnácti listů onoho Jeyesova seznamu:
JeyesList
Foto: Jeden z 18 lístků toaletního papíru, na které Jack Bennett v roce 1942 sepsal dostupné informace o Evropanech žijících v Malajsku a v Singapuru, kteří se ale neocitli spolu s ním v internačním táboře v singapurském Changi. Zdroj: Archiv Jonathana Moffatta

Tady je detail, sice na hranici čitelnosti, ale přece je to jednoznačný záznam o Silvestru Němcovi. Uvádí doslova toto: „NEMEC – CZECH – BATA – POW“:

JeyesNemecDetail.jpg
Foto: Detail části Jeyesova seznamu se zvýrazněným záznamem o Silvestru Němcovi.

Silvestr tedy opravdu mohl padnout do zajetí živ, byť možná zraněn. Podle historiků, s nimiž jsem dokument konzultoval, se Bennettův seznam vyznačuje vysokou spolehlivostí – zhruba 95% záznamů bylo později potvrzeno jako správných. Může ale samozřejmě také jít o chybnou informaci či omyl Jacka Bennetta, protože žádné jiné svědectví o případném Silvestrově zajetí nemáme.

 

Čechoslováci v zajetí

Z komunity Čechoslováků žijících v Singapuru se některým podařilo včas evakuovat – ženy a děti tamních pracovníků firmy Baťa se šťastně dostaly do Indie, další skončili v Austrálii. Několik jich ale při bombardování evakuačních lodí zahynulo na moři. (Hypotéza evakuace je nejméně pravděpodobným, ale stále možným scénářem Silvestrova osudu – proto se k tomuto tématu ještě podrobněji vrátím v příštím pokračování.)

Starší nebo ženatí baťovci, kteří nebyli odvedeni do vojska na frontu spolu s dobrovolníky, sloužili v domobraně a měli to štěstí, že se těsně před kapitulací na výzvu svého velitele vrátili do civilu. Jako civilisté pak měli volnější režim, ačkoliv i tak po nějaké době skončili v internačním táboře Changi. Navzdory tamním těžkým podmínkám na tom byli pořád lépe než vojáci, ze kterých se stali váleční zajatci.

Tento šťastný okamžik v celkovém neštěstí popisuje nám již déle známý článek publikovaný v říjnu 1945 v podnikovém časopise indické pobočky firmy Baťa Batanagar News (z anglického originálu přeložil historik Emil Máčel):

„Velitel dobrovolnických jednotek svolal Čechoslováky a řekl jim: ‚Není jisté, zda mezi Japonci nejsou i němečtí důstojníci nebo Japonci spolupracující s německou rozvědkou. Když vás zajmou se zbraní  v ruce, budete pokládáni za velezrádce, jelikož vaše vlast byla okupována Němci. Jako takoví budete bez milosti pověšeni. Vezměte si své vojenské knížky, běžte domů a převlečte se do civilních oděvů. Bude to pro vás bezpečnější.‘ Když baťovci přišli domů, našli své byty vypleněné zloději. Na štěstí v troskách správní budovy firmy našli zavazadla spolupracovníků, kteří byli evakuování do Indie a nemohli sebou vzít své věci. Převlékli se do jejich šatů, pak si lehli na zem a dlouho spali.“

Článek je založený na vzpomínkách dvou baťovců čerstvě se navrátivších z internačního tábora po jeho osvobození. Popisují v něm i peklo, které následovalo po kapitulaci:

„Město byl úplně zničeno. V troskách ulic ležely stovky padlých spojeneckých i japonských vojáků, hořely budovy, elektrárna byla zničena. Kanály byly  rozbity a po ulicích tekly odpadky. Byl to nepopsatelný obraz zkázy […] Pro výstrahu byly na budovy rozvěšeny hlavy popravených Evropanů, Malajců a Číňanů, kteří kladli odpor. Na veřejných budovách, křižovatkách a ulicích byla rozvěšena mrtvá těla. Na ulicích umírali svázaní, hladoví a žízniví muži, kteří byli probodáváni rozzuřenými Japonci.“

Na chaos a brutalitu první dnů po pádu Singapuru, v nichž mohl zajatý nebo raněný Silvestr najít smrt, vzpomíná i Vyhnálek. On sám se coby vojín zajatý v bitvě o Pasir Panjang stal japonským válečným zajatcem.

„[Pro nás, kteří jsme již byli zajatci v japonských rukou] nastal pochod smrti do soustřeďovacího tábora Changi Barracks. Proč pochod smrti? U každé křižovatky, když jsme procházeli městem v nekonečných řadách, byl japonským důstojníkem vytažen jeden zajatec, uvázán ke sloupu nebo k židli a probodán bajonetem před očima svých kamarádů. Toto zvěrstvo po válce Japonci zdůvodňovali, že to dělali pro výstrahu ostatním zajatcům a aby domorodci si taktéž uvědomili, že bílí nejsou už pány ostrova.“

Ačkoliv historikové zprávu o „pochodu smrti“ odmítají, protože žádné další podobné svědectví o zabíjení bílých zajatců během pochodu do Changi neznají, jisté je, že v prvních dnech až týdnech po kapitulaci panoval chaos a násilí, během nějž umírali ranění a byli zabíjeni další civilisté i spojenečtí vojáci.

Další drobnou indicií, jež možná naznačuje Silvestrovo krátké přežití pádu Singapuru, je datum jeho úmrtí uváděné v online registru Britské komise pro válečné hroby (Commonwealth War Graves Commission, CWGC). Na rozdíl od oficiálního úmrtního listu, podle nějž Silvestr zahynul „kolem 15. února“, uvádí konkrétní datum 17. února 1942 – tedy dva dny po kapitulaci. Moje snahy získat od CWGC původní zdroj tohoto data zatím přišly vniveč, takže netuším, odkud je převzato – originální dokument z jejich archivu by možná přinesl nové informace, ale zatím jsem se k němu bohužel nedostal.

Původní britská koloniální věznice v Changi později sloužila Japoncům jako internační tábor pro asi tři tisíce evropských civilistů, zatímco váleční zajatci byli soustředěni do bývalých britských kasáren Selarang v jejím sousedství. Odtud byli odváženi na nucené práce nejprve v samotném Singapuru. Tohle zažil Vyhnálek:

„První naše práce byla odklízení trosek a pohřbívání mrtvol. V tropickém podnebí rozklad mrtvoly postupuje velmi rychle, v diametru jednoho kilometru byl cítit příšerný puch a teprve když jsme k mrtvole přišli, úplná hejna much […] Strava rýže a zase rýže. Příděly byly malé, naprosto nedostačující. Sůl jsme si dělali z mořské vody. Polévku jsme si vařili z trávy, bylo to dobré jenom pro silné žaludky […] Při práci venku se nám podařilo sehnal divoké zelené citrony nebo kokosové ořechy, kterých je všude v Malaji plno. Občas se nám podařilo při práci najít nějaké šneky, tyto jsme potom vařili a kombinovali s rýží, ovšem zase ne každý do snášel.“

Poměry, ve kterých zajatci v táboře v Selarangu – dnes je spíše známý pod jménem sousední věznice Changi – živořili, byly docela tvrdé. O podmínkách, které mezi nimi panovaly, vypráví i legendární film Král krysa z roku 1965, který je příběhem sobeckého kápa a zkorumpovaného systému, který si vězni sami mezi sebou vytvoří.

king-rat
Foto: Plakát na film Král krysa, který se odehrává v singapurském zajateckém táboře Changi.

Drsný zajatecký tábor Changi byl však stále ještě přívětivým místem ve srovnání s pracovními tábory v Barmě a na Borneu, kam Japonci později mnoho ze singapurských zajatců přesunuli. Zatímco v Changi se z asi 50 000 spojeneckých vojáků konce války nedožila tisícovka, v jiných japonských zajateckých a pracovních táborech činila průměrná úmrtnost téměř jednu třetinu.

Mezi válečnými zajatci skončilo patrně všech jedenáct baťovců (a krátce možná jako dvanáctý i Silvestr), kteří bojovali v řadách dobrovolnických sborů. Od května 1943 je Japonci začali posílat na nucené práce mimo Singapur.

I na to vzpomíná Vyhnálek:

„[Asi po roce] v soustřeďovacím táboře byli jsme rozděleni na tři skupiny. První s určením do Barmy stavět železnici a silnici, druhá skupina na Labuan u Bornea stavět letiště a třetí skupina do Japonska.

Pokud jsme tam byli Čechoslováci, chtěli jsme býti pohromadě. Velice jsem byl nešťastný, když mě japonský důstojník vytáhl ze skupiny, která odjížděla na Borneo, a přeřadil mne do skupiny stavět železnici v Burmě.

Brzy jsme poznali, do jakého pekla jsme přišli. Tropické vředy, kožní nemoce, malárie a nakonec to nejhorší – cholera – nás pronásledovaly celou tu dobu. Některé tábory vymřely na choleru do posledního, z některých se zachránila třetina zajatců. Mrtvá nakažená těla často zůstávala nepohřbena, přišly deště a voda se nakazila.

Začátkem roku 1944 se železnice i silnice přes džungli v Barmě blížila k dokončení. Stovky létajících pevností udělalo nálet a dílo, které stálo 150 tisíc lidských životů, bylo zničeno. Japonská invaze do Indie byla tím zastavena.“

Barmská železnice – přezdívaná také Železnicí smrti – kterou Japonci postavili z thajského Bangkoku na západní pobřeží Barmy, měla sloužit pro zásobování japonských vojsk během jejich operace v Barmě a podpořit následnou invazi do Britské Indie (která zahrnovala dnešní Bangladéš, sousedící přímo s Barmou). Bez ní totiž byli Japonci odkázáni pouze na transportní lodě, které musely obeplouvat celý Malajský poloostrov a byly na své několik tisíc kilometrů dlouhé trase poměrně zranitelné.

Napříč poloostrovem stačila železnice dlouhá jen o něco více než 400 kilometrů. Musela ale překonat hornaté a divoké vnitrozemí, takže její výstavba byla velmi náročným úkolem – mimo jiné pro ni bylo potřeba vybudovat 600 mostů.

BurmaRailway
Foto: Váleční zajatci nosí želeniční pražce při stavbě Barmské trati. Snímek je datovaný někdy v roce 1943.

Další známý film Most přes řeku Kwai (1957) o stavbě jednoho z nich pojednává, ovšem ve značně vlasteneckém a romantizujícím stylu: britská dovednost a hrdost přiměje hlavního hrdinu, aby údajně neschopným japonským inženýrům poradil, jak most postavit, a pak jej ještě – coby dílo a pomník vítězného britského ducha – brání před spojeneckým náletem. Ve skutečnosti Japonci tuto mimořádně náročnou železnici dokázali vyprojektovat sami a dokončit ji v rekordně krátkém čase několika měsíců ještě na podzim roce 1943.

BarmaCholera
Foto: Stany vyčleněné pro zajatce nakažené cholerou, postavené stranou pracovního tábora v Barmě.

Cenou za to ale byly příšerné podmínky, za kterých otrockou práci vykonávali místní obyvatelé a váleční zajatci. Japonci jich sem soustředili asi čtvrt milionu a museli pracovat v tropické džungli, bez jakéhokoliv zázemí a jen s minimálním zásobováním potravinami a léky. Trať se budovala doslova ručně, za pomocí lopat a krumpáčů a prakticky bez jakékoliv mechanizace.

Barma
Foto: Tři australští zajatci v jednom z pracovních táborů podél Barmské železnice. Zdroj: AWM.

Z asi 60 tisíc válečných zajatců nasazených na Barmské trati jich pětina zahynula. Celkem při stavbě železnice zemřelo na podvýživu, nemoci a kruté zacházení celkem asi sto tisíc lidí, včetně nuceně nasazených.

Železnice pak, kromě několika výpadků v důsledku spojeneckých náletů, sloužila prakticky až do konce války. Po jejím dokončení Japonci většinu zajatců přesunuli zase jinam, na místě zůstalo jen několik menších táborů za účelem oprav a údržby trati.

Citujme opět z Vyhnálkových vzpomínek:

Japonci se pak rozhodli soustředit na obranu a vybudovat letiště v Singapuru Changi Point. Zbylí zajatci z Burmy byli určeni na tuto práci. Jeli jsme tedy zpět do Signapůru, to bylo v polovině roku 1944. Po dvou měsících jsme shledali, že veškeré kožní nemoce, kterými jsme trpěli v Burmě, se nám ztratily. Zázračné singapůrské podnebí!

Jednoho jsme se zbavili, druhé na nás přišlo. Nemoc beri-beri začla řádit a mnoho zajatců jí podlehlo. Nohy nám velice otékaly a bolely Když už otékalo břicho a žaludek nepřijímal žádnou stravu, věděli jsme, že je zle. Do dvou týdnů takový pacient zemřel.“

Právě na nemoc beri-beri zemřeli na jaře 1945 v zajetí jak Karel Vítek, tak Rudolf Janeček – dva blízcí Silvestrovi kolegové a spolubojovníci.

vitek_register.jpg
Foto: Záznam z registru úmrtí britského koloniálního úřadu. Na druhém řádku je záznam Karla Vítka: zahynul 18. března 1945 na beri-beri a malárii v táboře na Bruneji.

Karel Vítek i Rudolf Janaček byli v březnu 1943 odvezeni s další asi tisícovkou vězňů, označených jako „Force E“, ze singapurského Changi na Borneo. Tam v zajateckém táboře Batu Lintang/Kuching Vítek dne 18. března 1945 zemřel na beri-beri a malárii. Rudolf Janeček byl ve stejné skupině zajatců a zahynul tamtéž na obě tropické nemoci o měsíc dřív, dne 13. února 1945.

Ostatní Čechoslováci-dobrovolníci, kteří padli do zajetí, válku přežili.

Civilisté měli úděl o něco lehčí. Bohman a Jedovnický v příběhu pro Batanagar News vzpomínají, že ihned po okupaci museli začít nosit na rukávu našitou rudou hvězdu – označení „nepřátel Japonska“ – a podobně byly označeny i jejich byty. Na rozdíl od mnoha dalších civilistů se okupační správa rozhodla baťovce ponechat na svobodě, jen byli nuceni obnovit výrobu bot, které Japonci nutně potřebovali.

„Denně přicházel japonský úředník s připomínkami a vyhrůžkami. Pohlavkoval a kopal, kdy se baťovci před ním neukláněli k zemi. Hluboce se museli uklánět před každým japonským důstojníkem, vojínem i civilistou. Byl to téměř zázrak, že se jim podařilo dát dohromady nějaké nástroje a v chaosu, který v Singapuru pod nadvládou Japonců vznikl, sehnat i nějaký materiály na výrobu několika stovek párů bot. V průběhu druhé poloviny 1942 singapurští baťovci pod přísným dozorem Japonců dokázali vyrobit sandály, asi tak 5 párů denně. Pracovali proti své vůli a ve strašném stresu. Přesto, že byli v neustálém nebezpečím pozorováni, hlídáni a kontrolováni Japonci, snažili se pracovat co nejméně. Kdyby vystupovali otevřeně, žádný z nich by nám to dnes nemohl vyprávět. Snažili se pomoci i lidem. Na každý pár sandálů dodaných Japoncům vyrobili čtyři páry, které dávali Číňanům, Indům a Malajcům, jejichž život a utrpení pod vládou Japonců se nedá popsat. Na oplátku tito zase jim pomáhali při shánění jídla a materiálů.

Tajně dodávali boty také do internačního tábora a kromě nich se jim tam občas podařilo propašovat i léky, hlavně chinin. Jejich aktivita nemohla být utajena dlouho. Jednou přišla do bytů baťovců japonská vojenská policie a odvedla Jugase, Chudárka a Ambrože do hlavního velitelství vojenské policie. Tato kancelář, která byla současně vězením a mučírnou, byla ironicky umístněna v bývalé budově YMCA. Byli zatčeni aby vysvětlili, proč výroba bot pro vojáky je tak nízká a špatná a kde sebrali materiál pro civilní výrobu. Když se po týdnu vraceli z výslechů, byli na pokraji zhroucení. Po vítězství, když již mohli otevřeně mluvit, řekli pravdu. Když Jugas vstoupil do kanceláře, byl pozdraven urážkami. Aby byl povolnější, byl bit, pohlavkován a kopán. Pak byl společně s ostatními strčen do malé místnosti, kde mohli pouze klečet nebo ležet. Dveřmi byla pouze malá díra. Sedět mohli pouze na bobku. Když se někdo okusil sednout, nebo se trochu narovnat, byl zbit až do mdloby. V noci muselo šestadvacet mužů a žen různých národností ležet na holé zemi. Aby byl Jugas ochoten hovořit, byl „zkoušen“ šest dnů za použití různých mučících nástrojů. Všichni tři byli svědky strašného mučení jiných vězňů. Mučení žen, mladíků a dívek bylo tak hrozné, že o něm ani nechtěli hovořit.“

Nakonec Japoncům došla trpělivost. Počátkem prosince 1943 převzali výrobu bot sami a všechny baťovce odvezli do internačního tábora.

„Když po prvé přišli do tábora v Changli na ostrově Singapur, měl každý z baťovců malé zavazadlo na zádech. Třicet minut před odjezdem jim dali Japonci na sbalení věcí… Bohman a Jedovnický nám svým vypravováním alespoň trochu přiblížili život v táboře. O nedostatku potravy v táboře se všeobecně ví. Nejvíce pociťovali nedostatek jídla nemocní. V táboře a jeho okolí bylo však nesmírné množství slimáků. Časem zjistili, že se po uvaření dají jíst a proto zorganizovali jejich sběr. Přednostně je dostávali nemocní. Balíčky Červeného kříže? Ty počaly docházet až v roce 1944. Byly zaslány nejdříve do Německa a odtud posílány z jednoho místa na druhé, až se za dlouhou dobu dostaly na místo určení. I tak zachránily mnoho vězňům životy. Tábor byl úplně odříznut od světa. Vězni nedostávaly žádné zprávy, pouze japonské verze, podle kterých Japonci neustále vítězili. […] Táborem šla smrt. Někteří vězni umírali na následky mučení, jiní z vyčerpání, na podvýživu a na nejrůznější nemoci.

Jak to překonávali baťovci? Práce v táboře byla těžká. Byl to pan Jugas, který byl duší celé skupiny, který organizoval jejich život tak, že Čechoslováci nebyli nikdy osamoceni a sklíčeni. Když přišli z práce, zorganizoval studium angličtiny, jiní se zase učili malajsky. Matuš vařil, Mizia a Martinec byli  „lapiduši“ – ošetřovatelé v nemocnici. Jugas, Pospíšil a Martinec pracovali na poli. Fyzická práce a duševní činnost je udržovala při životě. Nejlépe si odpočinuli v noci, když si v koutě povídali, lepe řečeno – šeptali česky. Obyvatelé tábora nic nevěděli o kapitulaci Japonců 13. srpna 1945. Až koncem srpna, když za deštivého dne byly brány jejich vězení otevřeny a bylo jim řečeno, že jsou svobodni. Bolestmi a utrpením zmučení lidé na pokraji smrti byli opět svobodni a mohli žít svobodně.“

Několik roků strávených v internačním táboře způsobilo i baťovcům hluboké trauma. Několik jejich potomků žijících v Austrálii mi psalo, že ačkoliv se jejich rodiče později pravidelně scházeli, o období a zážitcích ze zajetí nikdy nemluvili – ani mezi sebou, ani s nimi jako svými dětmi.

ChangiRelease.jpgFoto: Osvobození britští občané opouštějí věznici Changi, kterou Japonci po dobu války používali jako internační tábor.

Ještě jinak prožíval zajetí Viktor Koš, kterého Japonci zajali po neúspěšném pokusu o evakuaci ze Singapuru. Spolu s dalšími tak skončil v internačním táboře na Sumatře. Své vzpomínky podrobně zaznamenal v deníku, který sepsal roku 1943 – to by ale vydalo na samostatný příběh.

letak
Foto: Letáky shazované zajatcům v japonských táborech po japonské kapitulaci.

Osudy československých baťovců ze Singapuru během války, včetně detailů jejich pobytu v internačním táboře Changi, zmapoval ve svém sborníku Oldřich Plešek. Zájemce odkazuji na něj – jeho současná verze je ke stažení zde (pan Plešek také jeden výtisk deponoval ve Zlínském státním archivu).

Vyhnalek.jpg
Foto: Poválečný dotazník vyplněný Josefem Vyhnálkem, který jsem našel v archivech v Londýně. Tento dotazník vyplňovali po osvobození všichni spojenečtí váleční zajatci. Zdroj: Britský národní archiv.

 

Seznam kapitána Nelsona a příběh jeho truhly

Na závěr se ještě vrátím k seznamům zajatců z japonského tábora Changi v Singapuru. Kromě již uvedeného Jeyesova seznamu jich vzniklo mnoho dalších.

Asi nejznámějším autorem a sběratelem různých seznamů byl kapitán David Nelson, který v táboře Changi vedl administrativní tým evidující zajatce. Podařilo se mu tam mimo jiné s sebou přinést adresář britských obyvatel Malajska, do kterého pak tužkou doplňoval informace o jejich osudu i jména, která v něm chyběla.

V tomto Nelsonově seznamu se mi také podařilo nalézt zmínku o Silvestrovi – je však veden jako nezvěstný. Záznam uvádí „M/V NEMEC S 1/SSVF“. Písmeno „M“ znamená nezvěstný, „V“ pak značí, že šlo o dobrovolníka, a doplňuje ji informace o tom, že byl z prvního praporu dobrovolnických sborů (SSVF).

b4a.jpg
Foto: Detail rukou připsaného záznamu se Silvestrovým jménem v adresáři kapitána Nelsona. Podle tohoto dokumentu je Silvestr nezvěstný. Použité zkratky znamenají M – nezvěstný, V – dobrovolník, C – internován v Changi. Zdroj: Imperial War Museum

Kapitán Nelson se svým týmem na konci války v táboře Changi shromáždil skoro tunu písemností, z velké části různých seznamů a dokumentů o zajatcích, kteří v táboře žili nebo jím procházeli. Písemnosti uložené ve dvou velkých bednách, které Nelson v září 1945 naložil do letadla mířícího ze Singapuru na Cejlon, pak na dlouhá desetiletí zmizely z dosahu veřejnosti – patrně je britská vláda uložila do tajných, nepřístupných archivů. Teprve v květnu 2011 se jejich část objevila v sadě dokumentů čerstvě odtajněných a zpřístupněných v britském Národním archivu. Článek o tom vyšel v londýnských The Times. Historikové tomuto Nelsonově souboru cenných dokumentů říkají „Nelson’s Box“, čili Nelsonova truhla.

NelsonBoxStory.jpg
Foto: Článek z The Times v červenci 2011 popisující napínavý příběh dokumentů kapitána Davida Nelsona.

Pokusil jsem se získat přístup k originálu tzv. Jeyesova seznamu: ve snaze pořídit kvalitnější reprodukci, a pak také na vlastní oči vidět tak fascinující artefakt.

Když jsem si z archivů Britského válečného muzea („Imperial War Museum“) vyžádal Nelsonovy dokumenty, dostal jsem do studovny z původních dvou beden jen jeden šanon – víc jich prý nemají. Listování v něm bylo hodně zajímavé. Našel jsem řadu seznamů různých tvarů, barev a velikostí, avšak Jeyesův mezi nimi nebyl.

box.jpg
Foto: Šanon s dokumenty z Nelsonovy sbírky, jak mi jej připravili ve studovně londýnského archivu IWM.

box_example13.jpg
Foto: Pohled na část dokumentů a seznamů z Nelsonovy sbírky v archivech IWM.

Z mé korespondence s několika historiky i správcem londýnských archivů nakonec vyplynulo, že nikdo přesně neví, kde je originál Jeyesova seznamu uložen. Vypadá to, že větší část Nelsonových drahocenných dokumentů je už zase k nedohledání.

Kurátor z britského Národního archivu, který se právě obdobím singapurské okupace zabýval a měl o souvisejících archivovaných písemnostech největší přehled, bohužel před pár lety zemřel – a s ním zmizely i jeho znalosti.

Nelsonovy dokumenty, které by snad mohly vnést jasněji do Silvestrova neznámého osudu, tak leží opět zapomenuty někde v podzemí londýnských archivů.

 

 

 

 

 

Silvestrova smrt, hypotéza druhá: Boje na kopcích Pasir Panjang

Minule jsem se podrobně věnoval první hypotéze o Silvestrově smrti, a sice že zahynul během masakru v Alexandřině nemocnici.

V reakci na anglicky psanou verzi blogu mi před několika dny přišel email z Austrálie od paní Heleny Starobové. Její otec, František Staroba, byl rovněž jedním z baťovců na Dálném východě: z indického Batanagaru byl před válkou i s rodinou vyslán na Jávu. Odtud se jim pak před japonskou okupací podařilo uniknout na jedné z evakuačních lodí jménem Deucalion, jež sice byla během plavby zasažena a pronásledována japonskou ponorkou, ale nakonec se jí podařilo šťastně doplout ke břehům Austrálie. Helenina sestra Líba se vdala za Antonína Jugase, ředitele singapurské pobočky firmy Baťa (od něj máme jeden z poválečných dopisů Silvestrově rodině). Manželé Starobovi pak udržovali blízký přátelský vztah s Jaroslavem Kvapilem, baťovcem ze Singapuru, který rovněž úspěšně uniknul do Austrálie. Paní Helena o něj pak ve stáří pečovala a během dlouhých chvil vyslechla řadu příběhů, které vyprávěl. Píše mi, že si jasně vzpomíná, jak jí pan Kvapil povídal i o nebohém mladém chlapci z firmy Baťa, který byl ubodán Japonci v Alexandřině nemocnici. Jeho jméno si už bohužel nevybavuje, ale je zřejmé, že to nemohl být nikdo jiný než nebohý Silvestr. Jde tak o další potvrzení vzpomínek Ladislava Kvapila, na které jsem již dříve narazil v úryvku z knihy paní Marie Bohmanové.

V dnešním psaní se ale zaměřím na další, byť méně pravděpodobnou možnost. Tou je, že Silvestr padl krátce před kapitulací Singapuru během bojů na kopcích Pasir Panjang na jihozápadním pobřeží ostrova. (Alternativně zde mohl být i zajat, což je třetí hypotéza, k níž se dostanu příště.)

kranji wall.jpg
Foto: Památník obětem Druhé světové války v singapurském Kranji. Nápis říká: „Na těchto zdech jsou zaznamenána jména dvaceti čtyř tisíc vojáků a letců, kteří položili životy v Malajsku, přilehlých územích a mořích, i ve vzduchu jihovýchodní Asie a Pacifiku, ale kterým válečná štěstena odepřela poslední obřad poskytnutý jejich dalším zabitým spolubojovníkům. Zahynuli, aby lidé mohli zůstat svobodnými“. Autor: Tomáš Maleninský.

kranji silva.jpg
Foto: Silvestrovo jméno vytesané na památníku obětí Druhé světové války v singapurském Kranji. Autor: Tomáš Maleninský.

Hlavním vodítkem pro dnešní hypotézu je dopis Josefa Vyhnálka adresovaný Silvestrově mamince a datovaný dne 21. srpna 1947:

„Pamatuji se dobře, jak jsme útočili na Japonce, [Silvestr] byl velmi bledý, a tak se mi zdálo, jako by již něco cítil, že se něco stane. To bylo, když jsme útočili na horu Gap blízko Pasir Panjang v Singapůru, když dostali jsme se asi do poloviny, tisíce létadel nás zpozorovaly a co byl následek, že jsme byli silně bombardováni a mašínkvérováni. Při tom bombardování jsme se rozprchli do gumovníkových plantáží, a to bylo naposledy, co jsem Vašeho Sylvu viděl.“

Ze vzpomínek Viktora Koše víme, že ke dni 12. února bylo ze singapurských Baťových zaměstnanců v aktivní službě u dobrovolnických sborů celkem jedenáct Čechoslováků: Pavel Ambrož, Matěj Bohman, Alois Čepka, Rudolf Janeček, Stanislav Jednovnický, Rudolf Kožušníček, Emil Matúš, Jan Mráz, Silvestr Němec, Josef Vyhnálek a Vojtěch Zamara. K nim můžeme s jistotou připočítat i Karla Vítka, jednoho z nešťastného tria Němec-Janeček-Vítek, kteří, nejspíše o rok dříve, narukovali společně do dobrovolnických sborů a ani jeden z nich se nedožil konce následující války.

Podle prvního poválečného svědectví, publikovaného v podnikových novinách Batanagar News v říjnu 1945, bojovalo nakonec těchto dvanáct dobrovolníků v následujících vojenských oddílech:

  • Ambrož, Bohman, Kožušníček, Matúš a Jedovnický u kulometné jednotky
  • Čepka a Mráz u odminovávací jednotky
  • Němec, Janeček, Vítek a Vyhnálek u pěchoty vybavené puškami
  • Zamara u těžkého dělostřelectva

Informaci o tom, že Silvestr, který byl původně zařazen do oddílu pancéřovaných automobilů, nakonec bojoval v pěchotě spolu s Vyhnálkem, lze vysvětlit snadno. Při rozpuštění jednotky pancéřovaných automobilů v prosinci 1941 byl buď převelen přímo k pěchotě, nebo spolu se zbytky automobilové jednotky k pásovým transportérům; a jak pak počet provozuschopných transportérů během bojů klesal, jejich nadbytečné posádky přecházely k pěchotě.

kranji mapa.jpgObrázek: Schéma postupu Japonců při obsazování Singapuru, jak je vyobrazeno v památníku v Kranji. Pasir Panjang najdete dole, na západní části jižního pobřeží, kde jsou dislokovány malajské jednotky („Malayan“). Foto: Tomáš Maleninský.

Bojů u hřebene Pasir Panjang se podle dochovaného svědectví nepochybně účastnil Vyhnálek, ale pravděpodobně sem byli přesunuti i další singapurští dobrovolníci, aby posílili malajské jednotky.

Obranu před postupující divizí generála Mutagučiho tady totiž měly na starost pouhé dva prapory malajského pluku, rozšířené o malajské dobrovolnické sbory a části 44. indické brigády. Celkem měli v tomto úseku spojenci k dispozici asi 1400 vojáků, čelili tady ale obrovské přesile 13 000 Japonců.

Boje o Pasir Panjang provázely stejné problémy, jaké znesnadňovaly celkovou obranu Singapuru: ovzduší nejistoty a zmatku, nerozhodnost či chaotické povely vrchního vedení, narušená komunikace mezi jednotkami v důsledku cíleného ostřelování spojovacích linek i jejich sabotáží. Obránci byli také demoralizováni proudem dezertérů, který se z fronty neustále valil směrem do města. V jednom z válečných deníků, které jsem z této oblasti četl, například plukovník MacKenzie vzpomíná, jak na něj během cesty na frontu odtud prchající vojáci pokřikovali: „pokračovat dál je čirá sebevražda“.

Předsunuté jednotky obránců v jihozápadním sektoru se dostaly do kontaktu s nepřítelem za úsvitu 10. února, hlavní boje o hřeben Pasir Panjang ale probíhaly ve dnech 12. až 14. února.

Během celé noci z 11. na 12. února probíhalo intenzivní ostřelování a bombardování pozic obránců. Právě při něm mohl Silvestr utrpět šok nebo zranění , se kterým byl 11. února ošetřen – to sedí časově i lokačně s tím, co jsme dokumentovali minule.

Účastníci bojů vzpomínají také na to, že obloha byla ztemnělá černým dýmem z hořících naftových zásobníků nedaleko odtud. Ty byly zasaženy už 10. února a ropa, která z nich vytékala, byla od té doby v plamenech. Umím si představit, že taková kulisa atmosféře zkázy a beznaděje jen přidávala na síle.

Další den, 12. února, se obraně podařilo odrazit několik útoků, po setmění se však na základě rozkazu stáhla kus zpět na linii, která procházela kótou Gap – strategickou mezeru v hřebeni, jíž se vinula silnice otevírající přístup na předměstí, včetně areálu Alexandřiny nemocnice.

Právě o kótu Gap se vedly následující den, 13. února, nejlítější boje. Jejich předzvěstí byly opět soustředěné bombardování a ostřelování. K navádění japonské střelby sloužil mimo jiné výzvědný balón vypuštění předchozího dne v západní části ostrova. Plukovník MacKenzie ve svém válečném deníku vzpomíná, že „minometná a dělostřelecká palba byla tak intenzivní, že spíš připomínala střelbu z kulometu“.

Po nebývale koncentrované dělostřelecké přípravě přišel ve dvě odpoledne hlavní frontální útok podporovaný tanky a letectvem. Obránci bojovali sveřepě, ale po asi dvou hodinách se Japoncům podařilo frontu prolomit a nastal boj muže proti muži. Většina roty B malajského pluku zde byla zajata – mezi nimi podle všeho i Josef Vyhnálek, k jehož podrobné vzpomínce na tento boj se dostaneme o něco níže.

K večeru 13. února se linie obrany stáhla opět blíž k městu, a to bezprostředně do oblasti Alexandřiny nemocnice – na to již navazuje náš příběh z minule.

PasirPanjangMapAnnotated
Mapa: Oblast hřebene Pasir Panjang a průběh obranné linie v jednotlivých dnech. Oblastí Gap vprostřed prochází silnice ze severu na jih. Na mapce jsem vyznačil i polohu Alexandřiny nemocnice. Zdroj: „History of the Malay Regiment 1933-1942“, Dol Ramli, 1965

Z vojenského hlediska byly boje o Pasir Panjang prakticky bezvýznamné: ani úspěch obránců by nemohl otočit průběh války a odvrátit kolaps obrany Singapuru. Také proto se patrně tyto lokální boje nedostaly do „velkých dějin“ bojů o Singapur. Pro místní Malajce jsou ale dodnes legendárním příběhem, jehož tragický stejně jako heroický konec se odehrál 14. února na kopci Bukit Chandu (v překladu z malajštiny to znamená Opiový vrch). Rota C, složená z asi padesáti Malajců pod vedením charismatického a statečného plukovníka Adnana Bina Saidiho, se tu ocitla odříznuta od ústupové cesty a rozhodla se bránit do posledního muže. Krátce před bojem Adnan změnit motto své roty na „Biar putih tulang, jangan putih mata „(v překladu to znamená „Raději smrt než potupu“).

adnan2.jpg
Foto: Malajský hrdina, plukovník Adnan Bin Saidi, který velel obraně na Opiovém vrchu u Pasir Panjang do posledního muže. Zdroj: https://mothership.sg/2018/02/lieutenant-adnan-battle-of-bukit-chandu

Japonci se nejprve pokusili o lest. Skupina jejich vojáků se převlékla do ukořistěných indických uniforem a vydala se pochodem ke kopci, předstíraje, že přicházejí jako posily na pomoc. Malajci ale jejich úskok prohlédli: Japonci se prozradili tím, že pochodovali v trojstupu jako běžné britské jednotky, Indové ale měli ve zvyku pohodovat ve čtyřstupu. Poté, co je nechali přijít na dosah, zahájili Malajci palbu z kulometů Lewis a nejméně dvaadvacet Japonců zastřelili; zbylí se odplazili zpět do bezpečí.

Rozzuření Japonci po asi dvou dalších hodinách zahájili útok ztečí – proslulým japonským útokem na bodáky s pokřikem „banzai!“ – s mnohonásobnou přesilou a podporou několika tanků, takže nakonec obránce po lítém souboji muže proti muži rozdrtili. Velitele Adnana, jenž byl během boje zraněn, poté brutálně zbili a ubodali bajonety. Tělo pak pověsili v pytli nohama dolů ze stromu (podle jiné verze jej ubodali teprve visícího ze stromu) a nedovolili nikomu ani v následujících dnech jeho mrtvolu odříznout a pohřbít. Japonci, vzteklí nebývale sveřepým odporem obránců a smrtí svých kamarádů, povraždili i mnoho dalších zajatců. Pouze pěti Malajcům pod vedením plukovníka Abbase se nakonec podařilo uniknout, přičemž ale museli proskočit ohnivou stěnou hořící ropy – dva z nich se přitom ošklivě popálili.

BukihChanduMuseum.jpg
Foto: Muzeum a památník bitvy o Bukit Chandu, která se pro Malajce stala legendou. Zdroj a odkaz: http://untouristsingapore.wordpress.com/2013/06/18/reflections-at-bukit-chandu

Jedním z dalším známých hrdinou bojů o Pasir Panjang se stal již zmiňovaný plukovník MacKenzie, z jehož válečného deníku dnes mimo jiné čerpám. Dne 14. února se vydal na pomoc majoru Richardsovi, jehož pásový transportér se v jedné zatáčce dostal do křížové palby. MacKenzie připlížil zahradami v kopcích vpřed a samopalem Thomson sám zlikvidoval nepřátelské kulometné hnízdo. Když se mu samopal zasekl, podařilo se mu i s majorem Richardsem utéct zpět.

K poslednímu úspěchu – a nepochybně také aspoň drobné, sladké pomstě – se obráncům naskytla příležitost v podvečer 14. února. Krátce po šesté hodině se k pozici roty D, ukryté poblíž křizovatky na Alexandra Road a Pasir Panjang Road, po silnici začaly nic netušíce blížit dvě japonské roty pochodující v útvaru.

MacKenzie si zapsal do deníku:

„Představte si náš úžas i radost, když se na silnici objevili Japonci pochodující ve čtyřstupu a mířili přímo k nám. Nechali jsme je dojít asi na sto metrů a pak spustili palbu z kulometů, následovanou minomety. Skoro každý voják z japonské první roty byl na místě mrtev a trefili jsme i řadu jiných, kteří šli dál vzadu. Jeden z našich důstojníků napočítal devadesát čtyři těl na té části silnice, kam měl výhled.“

(Tento incident se odehrál v bezprostřední blízkosti Alexandřiny nemocnice a mohl tak podnítit zlobu Japonců a masakr jejich zajatců následujícího rána.)

V rámci výzkumu se mi podařilo shromáždit několik válečných deníků, psaných osobními účastníky bojů o Singapur. Několik z nich jsem si okopíroval při návštěvě britského Národního archivu v londýnském Kew, o pár dalších se se mnou podělil Jonathan Moffatt ze Spolku přátel malajských dobrovolníků.

NAKew.jpgFoto: Budova britského Národního archivu v Kew v Londýně. Zdroj: Wikicommons

Je to veskrze fascinující čtení. Nejen tím, že abstraktní boje najednou dostávají podobu konkrétních osobních dramat, ale i zajímavými, sugestivními detaily, díky kterým si člověk udělá mnohem bližší obrázek o situaci, ve které se obránci nacházeli. V neposlední řadě mne občas pobaví ironická poznámka nebo komentář, jež textu dodají ještě další rovinu. (Nemohu si v této souvislosti nevzpomenout na deník kapitána americké armády Josepha Sladena z roku 1872, vydaný knižně pod názvem „Making Peace with Cochise“ – kromě úžasného osobního svědectví o vyjednávání míru s nejmocnějším apačským náčelníkem mne v ní zaujal právě dodnes svěží jazyk a jemný smysl pro humor, který autentickým, 150 let starým deníkem prostupuje.)

Podělím se s vámi ještě o jedno svědectví, které dokresluje situaci, v níž se dost dobře mohl ocitnout i Silvestr – a to včetně paralyzující nepřátelské dělostřelecké palby. Zaznamenal je Hugo Hughes z malajského pluku. Ten byl dne 13. února byl v bojích o Pasir Panjang vážně raněn: přišel o nohu a byl odvezen do Alexandřiny nemocnice. Tam patřil mezi ty šťastnější a masakr přežil. Hughes píše:

„Zbývající letci RAF to zabalili zhruba v době, kdy se Japonci začali vyloďovat na Singapuru. Japonská letadla pak byla o poznání agresivnější, nezastrašily je ani naše protiletecké kanóny Bofors. Cestou z vesnice jsem se musel plížit mezi keři, protože jedno nízko letící letadlo vypadalo, že mne pronásleduje. Když jsem se dostal k naší četě na pravém křídle, zalehl jsem a dal se do řeči s malajským důstojníkem. Jeho kulometný oddíl byl připraven k akci, Japonci už byli nedaleko. Atmosféra byla hodně napjatá: granáty a miny vybuchovaly na svahu za našimi zády, letadla nad námi přelétávala neskutečně nízko, z dálky se ozývaly zvuky probíhajícího boje. Výbuchy se přiblížily ještě víc. Mí zkušenější parťáci říkají, že japonské střely nadělají hodně rámusu, ale málokdy opravdu zasáhnou. Mně připadala jejich koncentrace děsivá – dobrých padesát explozí během dvou minut, všechny ve vzdálenosti do dvou set metrů ode mne. Nedokážu říct, který z nich mě nakonec trefil, nedokážu popsat ani ten pocit. Nebyla to bolest, odehrávalo se to jakoby mimo mne. Krev se mi hrnula z rány na noze, roztržené svaly a šlachy mi visely z kalhot. Bylo mi jasné, že takhle brzy vykrvácím, takže jsem Malajci řekl o kus provazu a vyrobil si improvizované škrtidlo. Dělostřelecká palba neustávala, Malajec se zoufale tisknul k mé zdravé noze, v obličeji výraz šoku. Bylo to peklo na zemi! Nedokážu říct, jak dlouho to trvalo, možná pár minut, než se objevil sanitář. Ihned mi upravil škrtidlo a krvácení se snížilo. Nedaleko se prohnal transportér, ale na volání sanitáře nereagoval. Sanitář zaklel a přinutil pár Malajců kolem, aby vstali a pomohli mi dovléct se k silnici. Zanedlouho jelo kolem auto s nějakým důstojníkem, naložili mne dozadu, na plný plyn projel pár ulicemi a zastavil před Alexandřinou nemocnicí. Museli jsme projet úplně blízko japonské linie, ne-li přímo skrz ni.“

Konečně také Josef Vyhnálek ve svých pozdějších vzpomínkách uvádí o bitvě na Pasir Panjang řadu detailů:

„Úsek, který naše jednotka měla bránit, byl Gap Hill, poměrně dosti strategický úsek. 12. února v noci slyšeli jsme nad našemi pozicemi silný hukot létadel. Světlomety protileteckého dělostřelectva začli flankovat a my jsme zjistili, že jde o velikou akci japonských parašutistů. Několik létadel naše dělostřelectvo sestřelilo. Boje na našem úseku začaly však až ráno, když se rozednívalo. Zjistili jsme, že jsme obklíčeni ze všech stran. Po boji, který trval téměř čtyři hodiny, naše jednotka byla zahnána do gumovníkové plantáže. Další náš odpor byl bezvýznamný. Náš velitel, kapitán Hunter-Grey dal rozkaz, abychom se vzdali. Naše ztráty raněných a padlých byly okolo 50%. Co následovalo? Kompletní odzbrojení. Jeden za druhým byli jsme přivazováni provazy ke gumovníkovým stromům. Byli jsme mučeni bez jídla a bez vody až do 15. února, kdy přišla kapitulace Singapuru. Několik Japončíků se samopaly mělo u nás službu. Kapitulace Singapuru byla snad pro nás, kteří jsme byli již v japonských rukách, štěstím. Později jsme zjistili, jak tvrdý osud potkal zajatce, kteří byli zajati dříve. Mučení hladem a žízní a nakonec ještě byli bajonetem probodáni, aby stráž mohla postoupit s armádou kupředu.“

Zkušení historikové mne už několikrát varovali, že osobní vzpomínky jsou často ošidné a nelze je brát jako spolehlivý zdroj, pokud nejdou potvrzeny alespoň někým dalším. K jednotlivým svědectvím je proto potřeba přistupovat opatrně a kriticky.

V tomto případě se například Vyhnálek zjevně mýlí v tom, když popisuje akci parašutistů – během bojů v Malajsku a v Singapuru Japonci žádné letecké výsadky nepodnikali. V dalších bodech ale jeho popis vypadá věrohodně, včetně správného datování boje o Gap Hill (13. února) a jména velitele Huntera-Graye (až na pochopitelnou chybu v psaní jeho jména). Hunter-Gray pocházel z londýnské čtvrti Woolwich, v Singapuru pak pracoval jako vysoce postavený policejní inspektor, oženil se tam (a později zase rozvedl) s automobilovou závodnicí a ve 30. letech dokonce vedl policejní kapelu. Je tedy dost dobře možné, že byl coby policejní intendant znalý Singapuru v některou chvíli pověřen velením jednotky singapurských dobrovolníků. Správně také Vyhnálek popisuje, jak Japonci běžně zacházeli se zajatci v bitevním poli, včetně toho, že většina z nich skončila ubodána bajonety. Vyhnálek a jeho spolubojovníci měli vskutku velké štěstí – patrně je zachránila kapitulace, která přišla už dva dny po jejich zajetí.

Japanese-bayonet-practice-on-live-prisoner.jpg
Foto: Japonští vojáci nacvičují útok bodákem na svázaném zajatci, což byla jejich  prokázaná, častá a ohavná praxe při zacházení se zajatci. Zdroj: http://imgur.com/nf13sfE

Ve shora citovaném dopise do Vémyslic Vyhnálek uvádí, že naposledy Silvestra viděl právě v boji o Gap Hill. Pokud se Vyhnálek nemýlí, znamenalo by to, že Silvestr se po ošetření dne 11. února vrátil ke své jednotce, protože k popsanému boji došlo teprve 13. února 1942. Z hlediska dokumentované diagnózy shell-shock, nebo-li posttraumatické stresové poruchy způsobené blízkým výbuchem dělostřeleckého granátu, není návrat do boje již o dva dny později pravděpodobný, nicméně Vyhnálkovo svědectví to naznačuje. Odpovídala by tomu i zmínka o tom, že Silvestr byl v té chvíli „velmi bledý“ – i to mohlo být následkem šoku utrpěného dva dny předtím.

Jestli se Silvestr bojů o Pasir Panjang skutečně zúčastnil, mohl být právě tady buď zraněn, zabit, nebo zajat. Byl-li zraněn, podobně jako Hughes jej odvezli do Alexandřiny nemocnice, kde ho záhy zavraždili Japonci – viz náš první scénář. Scénáři případného zajetí se budu věnovat zase příště.

 

Silvestrova smrt, hypotéza první: Masakr v Alexandřině nemocnici

Dnešní díl pátrání věnuji první a nejpravděpodobnější hypotéze o Silvestrově smrti: že se stal jednou z asi dvou set padesáti obětí masakru v singapurské Alexandřině nemocnici.

Silva portret
Foto: Silvestrův portrét z února 1938, tedy deset měsíců před jeho odjezdem do Singapuru.

Tato varianta je v různých materiálech zmiňována nejčastěji, celkem šestkrát. Tady je řadím chronologicky, podle data jejich napsání:

1) Vyprávění The story of Batamen in Malaya, které vyšlo v říjnu 1945 v podnikových novinách Batanagar News, obsahuje tuto informaci:

„Jen obtížně bylo možné zjistit kdo a kolikrát byl raněn. Raněni byli Kožušníček, Vítek a Němec. Němec byl dopraven do nemocnice v Singapuru. Když Japonci nemocnici obsadili, se zvířeckou brutalitou všechny raněné, i Němce, zavraždili na jejich lůžkách.“

Text článku sepsal šéfredaktor novin Jan Baroš na základě vyprávění, které slyšel od prvních dvou singapurských baťovců, jež se po osvobození dostali do Indie – Bohmana a Jedovnického.

2) Dopis Pavla Ambrože, Silvestrova kolegy rodině, jež je datován 21. prosince 1945, uvádí:

„Asi tři dny před okupací Singapore Japoncama byl raněn a převezen do polní nemocnice. Po pádu Singapore (15. 2. 1942) jsem jej hledal ve všech nemocnicích, ale nenašel jsem jej. Nyní, když Angličani znovu okupovali Singapore, shledal jsem ve vojenských seznamech, že je veden v seznamu jako nezvěstný.“

3) Dopis Antonína Jugase rodině datován 22. ledna 1946 uvádí:

„Jen od ostatních našich lidí dozvěděli jsme se až po kapitulaci, že Váš syn byl raněn a odvezen do nemocnice. Od té doby již o něm nikdo více neslyšel, peklo se v tu dobu převalilo přes Singapur.“

4) Josef Vyhnálek, Silvestrův kolega a přítel, ve svých vzpomínkách sepsaných dlouho po válce, v říjnu 1966, zmiňuje toto:

„Silva Němec, rodák od Brna, při bombardování našich pozic na začátku války byl zraněn. Byl převezen do nemocnice na Alexandra Road. Za několik dní Japonci obsazovali tuto nemocnici. Veškerý personál, ošetřovatelé, lékaři a i pacienti byli postříleni. Silva Němec mezi nimi.“

5) Marie Bohmanová, dcera Matěje Bohmana, jednoho ze singapurských Baťovců, v nevydané pasáži svého životopisu Sakra saheb píše:

„Larry Kent [dřívějším jménem Ladislav Kvapil – poznámka JB], někdejší obyvatel Singapuru, vzpomínal na to, že mezi pacienty chladnokrevně zavražděnými na jejich lůžkách byl i český chlapec.“

6) Ivan Procházka v historické eseji Krajané na Dálném východě publikované v časopise Historie a Vojenství roku 1996 uvádí:

V prvních bojových akcích, pod neustálým japonským dělostřeleckým ostřelováním, byli zraněni krajané – Kožišníček, Vítek, Němec. Lehce raněni střepinami byli Vyhnálek, Jedovnický a další […] Během obsazování Singapuru zahynul vojín Silvestr Němec, který byl s dalšími raněnými vojáky a lékařským personálem ubit v Alexandrově nemocnici“.

Ivan Procházka ve své práci čerpal ze zdrojů, mezi nimiž jsou výše uvedený článek Batanagar News a vzpomínky Josefa Vyhnálka – jedná se tedy o informaci převzatou z jiných, původních zdrojů. Na podobné informaci o smrti Silvestra v singapurské nemocnici můžeme kromě toho narazit v několika článcích, které pro Zlínský deník napsal v 90. letech dnes již zesnulý historik Emil Máčel. I on však, podobně jako Procházka, čerpal z již uvedených původních pramenů. Jím publikované informace tedy této hypotéze nepřidávají na váze.

Docela zásadní dokument, který mi původně poskytnul Jonathan Moffatt ze Spolku přátel malajských dobrovolníků, je tato strana ze seznamu nezvěstných vojáků ze Singapuru. Je na ní unikátní záznam o Silvestrovi!

Nemec_record.jpgObrázek: Stránka z registru nezvěstných siganpurských vojáků. Červeně jsem zvýraznil záznam o Silvestru Němcovi. Dokument pochází z britského Národního archivu (ref. WO 316/2192) a lze jej též najít online například na serveru findmypast.co.uk, bohužel jen za poplatek.

Dočítáme se, že Silvestr byl ošetřen nebo hospitalizován 11. února 1942, když utrpěl shell-shock, a že se stal nezvěstným před 15. únorem 1942.

Shell-shock není přímé tělesné zranění, ale posttraumatická stresová porucha způsobená blízkým výbuchem dělostřeleckého granátu. Chudák Silvestr, který do Singapuru odjížděl ve svých devatenácti letech, patrně v Československu ani neabsolvoval základní vojenskou službu. Jeho jedinou přípravou na válku tak byla cvičení dobrovolnických singapurských sborů. Soustředěná dělostřelecká palba, kterou Japonci v únoru zasypávali pozice obránců Singapuru, musela pro něj být děsivá.

Informace nalezené v tomto záznamu jsou v souladu s výše citovanými svědectvími, totiž že Silvestr byl zraněn několik dní před pádem Singapuru, když byly dobrovolnické oddíly SSVF vystaveny těžké dělostřelecké palbě.

Nevíme, jestli kromě šoku utrpěl ještě i další zranění. Po ošetření 11. února se pak mohl obratem vrátit ke své jednotce – to v případě posttraumatického šoku není příliš pravděpodobné, ale vyloučit se to nedá, zvlášť když Vyhnálek vzpomíná, že spolu se Silvestrem útočili na kopcích Pasir Panjang, kde hlavní boje probíhaly teprve 12. a 13. února. Pokud tam pak utrpěl další zranění, je prakticky jisté, že by byl odvezen právě do Alexandřiny nemocnice, protože ta se nacházela této lokalitě nejblíž.

BMH SingaporeFoto: Letecký pohled na hlavní budovu a areál Britské vojenské nemocnice (dnes Alexandřiny nemocnice) v Singapuru. Snímek je z roku 1970. Zdroj a odkaz: Flickr

 

Alexandřina nemocnice

Ať už byl ale Silvestr hospitalizován s jakýmkoliv zraněním, s největší pravděpodobností by v Alexandřině nemocnici skončil v každém případě. Dnešní Alexandřina se tehdy ještě jmenovala Britská vojenská nemocnice a byla vyhrazena raněným právě z britských oddílů (kromě ní v Singapuru byly ještě nemocnice indická, australská a další).

A pokud byli, jak vyprávějí svědkové, spolu se Silvestrem v bojích zraněni i Kožušníček a Vítek, umístěni by v ní byli společně. To také do příběhu celkem zapadá, protože právě tihle dva se tam pak mohli stát očitými svědky Silvestrovy vraždy během masakru. Od nich se to poté v zajateckém táboře dozvěděl celý zbytek československé komunity.

Alexandra1Foto: Panoramatický pohled na hlavní budovu Britské vojenské (dnes Alexandřiny) nemocnice v Singapuru, pořízený roku 1941. Zdroj a odkaz: IWM

Britská vojenská nemocnice byla dokončena roku 1938, tedy krátce před válkou a stojí dodnes. Je to velkorysá koloniální stavba, která ve své době nabízela moderní prostředí a vybavení. Nachází se na vyvýšeném místě, obklopená zahradou a menšími budovami, které patří k jejímu komplexu.

Alexandra Hospital.jpgFoto: Areál Alexandřiny nemocnice v Singapuru dnes. Zdroj: Google Earth

Alexandra2Foto: Moderní interiér a lůžka Britské vojenské nemocnice. Fotografie pořízena v prosinci 1941. Zdroj a odkaz: IWM

Alexandra3Foto: Světlé, vzdušné prostory v jednom z pokojů pro pacienty v Britské vojenské nemocnici. Fotografie pořízena v prosinci 1941. Zdroj a odkaz: IWM

 

Masakr podle Petera Brutona

Musím se vám svěřit s tím, že tahle kapitola je jednou ze tří, s nimiž jsem se dosud nejvíc potýkal. V tomto případě proto, že mě od přečtení podrobného popisu masakru pronásleduje hrůzný pocit, že něcím takovým možná chudák Silvestr musel projít.

Jedním z nesmírně užitečných dokumentů, které mi poskytnul Jonathan Moffatt, je práce Petera Bruton z roku 1989. Do dnešního dne jde patrně o nejlepší publikovanou rekonstrukci masakru.

Bruton cover
Foto: titulní strana práce Petera Brutona z roku 1989.

Bruton vycházel z vyprávění asi dvou desítek pacientů, kteří události i celou válku  přežili. V úvodu ale sám přiznává potíže, na které narážel: veškerá původní dokumentace byla ztracena při pádu Singapuru a svědectví těch, kdo přežili 3,5 roků tvrdého věznění a nucených prací, se v mnohém rozcházejí a protiřečí si.

Následuje mnou zkrácené převyprávění rekonstrukce, jak ji Peter Bruton ve své publikaci „Případ masakru“ sepsal.

„Civilní personál se během posledních dní bojů vytrácel a v pátek 13. února 1942 vedení nemocnice přikázalo zbývajícím osmi místním sestrám opustit areál v obavě, že by je mohlo postihnout násilí, jaké proběhlo krátce předtím při japonském obsazování  nemocnice v Hong Kongu. Ten den se také řada pacientů přesunula z vyšších pater do přízemí. V patrech zůstávali důstojníci a část personálu, která tam i nocovala.

V nemocnici v tu chvíli bylo přes 900 pacientů – většinou Britů, ale i dalších národností (Australané, Indové, Malajci). Na příjmu se průběžně objevovali noví pacienti, přiváželi je zejména v noci, kdy se tolik nebombardovalo. Personál nemocnice pak čítal dalších 180 lidí.

Na jedno oddělení, původně zařízené pro 24 lůžek, v té době připadalo 72 pacientů. Do prostoru mezi lůžky byla položena lehátka, ta byla i vprostřed místností a podélně i na chodbách.

Nemocnice byla zvenku výrazně označena červenými kříži: visely na žerdi a z oken, byly rozprostřeny na střeše i na trávníku před nemocnicí, kde byl velký znak sestavený z bílých a červených lůžkovin.

Večer 13. února se výběžek japonské fronty zaříznul do obranné linie a nemocnice se najednou ocitla v území nikoho. Další den dopoledne přes její areál probíhala dělostřelba, kterou na sebe obě strany mířily.

Kolem jedné odpoledne se k nemocnic začal blížit útvar japonských vojáků, ten v čele nesl prapor. Když se jeden z pěšáků objevil u vchodu, britský vojenský lékař mu vyšel vstříc, ukázal na svůj odznak červeného kříže a řekl „hospital“. Chvíli na sebe hleděli, potom Japonec strhl z ramene pušku a vystřelil – možná proto, že britský kapitán měl na sobě helmu s maskovací síťkou, si Japonec mohl myslet, že je v ohrožení. Naštěstí minul a kapitán utekl zpět do budovy. Japonský voják ho už dál nepronásledoval.

Po druhé hodině pak areálem nemocnice prošla skupinka indických vojáků, kteří na chvíli našli útočiště i na její střeše, odkud stříleli na japonské pozice. Pacienti později uvedli, že někde v budově slyšeli palbu z lehkého kulometu. Ať už to dotyční vojáci udělali v panice nebo z hlouposti, lidem v nemocnici se to stalo osudným. O něco později pacienti v chodbě v přízemí viděli, jak Indové utíkají ven hlavním vchodem a zanedlouho se v jejich patách objevily tři roty japonských vojáků, kteří do nemocnice vtrhli z několika stran. Zjevně to byli vojáci, kteří strávili delší čas na frontě: byli prý špinaví, neoholení a upocení, v plné polní, vyzbrojeni puškami s bajonety, na hlavách helmy s kamufláží z trávy a větviček.

Jedna rota, která se blížila od železnice, vystrašila personál v přilehlé budově laboratoře. Když se lékaři rozběhli směrem k nemocnici, Japonci spustili palbu a dva z nich zastřelili, třetí raněný se doplazil k hlavnímu vchodu a volal tam o pomoc.

Druhá rota vrazila do budovy ve směru, odkud původně přišla skupina indických vojáků – Japonci patrně šli v jejich stopách. V hlavní chodbě pak nejdřív narazili na improvizovanou přijímací místnost, ve které ležela asi stovka pacientů. Jeden z japonských vojáků vzal koště a začal jeho násadou raněné bít po hlavách. Poručík Weston, který měl místnost na starost, vzal bílé povlečení jako známku kapitulace a držel je nad hlavou u dveří do místnosti. Jeden z japonských vojáků ho ale vzápětí probodl bajonetem a zabil. Možná právě tento okamžik spustil krvavou orgii vraždění. Do místnosti vtrhli další vojáci a stříleli a bodali pacienty natěsnané v místnosti na lehátkách a nosítkách.

Někteří z nich se snažili z místnosti utéct a vybelhali se do chodby a odtud k východu, kde ale mnohé z nich zkosila palba z kulometů. Jiní prchali chodbou dozadu, kde zase narazili na jinou japonskou jednotku, která je rovněž začala střílet nebo probodávat bajonety.

Několik vojáků vešlo do dvou nemocničních pokojů, kde zabili pár pacientů a ostatní donutili vstát a shromáždit se venku na chodbě.

Třetí rota Japonců vyšplhala na verandu mezi dvěma operačními odděleními. Službu zde mělo šest lékařů, kteří se krátce po půl třetí rozhodli zahájit jednu z operací navzdory tomu, že budova byla ostřelována. Aby byli lépe krytí před palbou zvenku, operovali v chodbě před operačním sálem. Ve chvíli, kdy se tam dostali Japonci, lékaři právě dokončili jednu operaci a čekali na přivezení dalšího pacienta. Japonci začali střílet a lékaři vběhli do operačního sálu, kde pak stáli uprostřed místnosti s rukama nad hlavou. Vojáci vešli dovnitř a přikázali jim vyjít v řadě zpět do chodby. Tam na ně čekal tucet Japonců a když procházeli, začali je bodat bajonety a většinu z nich zavraždili. Během toho některý z nich probodl také pacienta, který tam po operaci stále ležel v narkóze.

Mezitím někteří další vojáci z této roty vtrhli do dvou pokojů chirurgického oddělení, kde byli umístněni pacienti po operacích. Začali je bít a bavit se jejich týráním: kroutili jejich obvázanýma rukama a nohama a rozhoupávali závaží, na kterých ve fixované poloze visely jejich končetiny. Vojáci pak šli dál do hlavní chodby, kde náhodně stříleli a probodávali stojící i ležící pacienty.

Do jednoho z pokojů, ve kterém dva vojáci právě obírali pacienty o hodinky a další cennosti, u čehož několik z nich probodli, záhy vešel jeden japonský důstojník. Kopanci vyhnal své vojáky ven a lámanou angličtinou se přítomným omluvil: ‚Omlouvám se, ale moji muži jsou vyčerpaní a hladoví – bojovali bez odpočinku už mnoho dní‘.

Běsnění na chodbách a na pokojích trvalo necelou půl hodinu. Padlo mu za oběť asi padesát lidí, zčásti pacientů a zčásti vojenského personálu nemocnice. Řada dalších byla raněna, ležela na zemi a krvácela. Japonské jednotky se pak poněkud uklidnily, ale to nejhorší ještě mělo přijít.

Vojáci shromáždili něco asi dvě stovky personálu i pacientů schopných chůze do zástupu. Šlo o pacienty z přízemních pokojů, hlavní chodby a z přijímací místnosti u vchodu. Japonci jim všem spoutali ruce za zády, potom je svázali do skupinek a přikázali jim vypochodovat ven z nemocnice. Pacienti šli v nemocničních pyžamech, někteří s obvazy na hlavách.

BrutonMap1

Foto: Plánek z publikace Petera Brutona s vyznačeným místem masakru podle jeho rekonstrukce. Jiný historik Ian Richardson má ale za to, že k masakru došlo jinde, mnohem blíže nemocnici.

 Zástup svázaných a často belhajících „zajatců“ pak pod dohledem vojáků pochodoval pryč od nemocnice. Cestou byli několikrát vystaveni dělostřelecké palbě a museli se krýt, protože v okolí pořád probíhaly boje. Asi o půl kilometru dál je pak Japonci všechny namačkali do budovy bývalé ubytovny pro sestry, která byla rozdělena na tři malé místnosti. Do největší, která měřila asi 3×4 metry, bylo vměstnáno vestoje asi sedmdesát zajatců; do té menší o půdorysu 3×3 metry sedmapadesát. Vojáci pak okna místností zatloukli prkny a zatarasili i vchodové dveře. Zvenku u budovy pak umístili dva kulomety a hlídky.

Chudáci uvnitř byli tak namačkaní, že se sotva mohli pohnout a většina musela stát, protože nebylo místo ani k sednutí. Když si pacienti potřebovali ulevit, neměli kam a nakonec močili na sebe. Japonci jim ani neuvolnili pouta, ani neposkytli vodu – všichni měli strašnou žízeň, protože už předchozích dnech, po přerušení vodovodu 11. února, se v nemocnici voda vydávala jen v malých množstvích – stanovený příděl byl půl litru na osobu denně. Ve vedru k zalknutí, smradu a vestoje museli strávit celou noc. Ze všech místností se ozýval nářek a volání o vodu. Muži kolabovali, někteří nemocní se dostali do deliria a jen v největší ze tří místnosti jich během té noci sedm zemřelo.

Bruton map2

Foto: Schéma místa masakru podle Petera Brutona. Budova se třemi místnostmi, cesta k popravišti a přerušovanou čárou směr útěku pěti šťastlivců, kteří využili příležitost k úniku.

Další den před polednem se dveře konečně otevřely a jeden japonský důstojník jim řekl, že odejdou dál od fronty a cestou dostanou vodu. Po dvou nebo po třech je pak začali Japonci vyvádět ven, za roh sousední budovy. Venku se po celou dobu ozývala střelba a výbuchy, takže zpočátku nikdo ze zajatců nezpozoroval nic podezřelého. Teprve po chvíli někteří z nich zaslechli výkřiky „Ó bože!“, „Mámo!“ nebo „Ne, ne!“. Podezření, že je Japonci po skupinkách venku vraždí, se potvrdilo, když se do budovy vrátil jeden z vojáků a otíral krev z bajonetu. Hrůza mezi zajatci způsobila, že někteří se narychlo pokusili zabít: oběsit se na pruhu látky nebo se podřezat. Několik jiných pak využilo příležitosti, kdy jeden z dělostřeleckých granátů zasáhl roh budovy a kus zdi se tam sesypal. Vyšplhali se ven a rozběhli se pryč. Většina z nich byla záhy smetena střelbou z kulometu od rohu sousední budovy, ale pěti z nich se podařilo přes prostranství prokličkovat a najít skrýš, kde je Japonci už nenašli.“

Právě díky nim se podařilo zaznamenat svědectví o pekle, kterým museli projít.

Z odhadovaných padesáti zabitých přímo v nemocnici se Brutonovi podařilo identifikovat jména osmadvaceti. Ze dvou stovek dalších, kteří byli zmasakrováni po hrůzné noci poblíž, dokázal rekonstruovat jména devadesáti. Většina obětí tak zůstává dodnes bezejmenná, takže mezi nimi snadno může být i náš Silvestr.

Následujícího dne, v pondělí 16. února 1942, navštívil nemocnici generál Mutaguči, který japonské divizi velel. Přítomným pacientům se omluvil za hrubé chování vojáků a jako symbolické gesto některé z nich osobně nakrmil lžící z plechovky broskvového kompotu.

Podle jednoho z pozdějších svědectví, které ale nebylo potvrzeno, byl masakr nařízen jedním z nižších důstojníků, který byl pak exemplárně samotnými Japonci popraven.

Po vítězství spojenců byl masakr vyšetřován Tribunálem pro válečné zločiny. Jehož 7. vyšetřovací tým zveřejnil v dubnu 1946 závěrečnou zprávu, podle které nešlo o válečný zločin, za který by měli být jeho původci odsouzeni a potrestáni. Nepodařilo identifikovat konkrétní pachatele, ačkoliv víme, že šlo o příslušníky 18. divize japonské císařské armády. Hlavně ale vyšetřovatelé ve světle nesporných důkazů o tom, že z budovy nemocnice předtím na Japonce stříleli indičtí vojáci, klasifikovali událost jako nezamýšlenou tragédii, která se odehrála v zápalu probíhajícího boje. V úvahu vzali i projevenou lítost a omluvu divizního velitele Mutagučiho.

 

Nové informace od Iana Richardsona

Dalším člověkem, se kterým jsem navázal kontakt a který je největším mně známým expertem na masakr v Alexandřině nemocnici, je Ian Richardson. Jeho otec sloužil jako  dobrovolník u malajského praporu a byl rovněž hospitalizován v Alexandřině nemocnici. Měl to štěstí, že řádění Japonců přežil.

Ian navázal kdysi na práci Petera Brutona z konce 80. let. Od něj jsem se dozvěděl, že Bruton se výzkumu věnoval zejména proto, že chtěl zjistit něco víc o osudu svého strýce Johna Brutona. Případu se přestal věnovat krátce po sepsání své publikace – snad to bylo pro něj emocionálně vyčerpávající, snad byl příliš frustrován z toho, jak moc si různá svědectví protiřečí. Ian tvrdí, že se mu podařilo sehnat další prameny a chystá se o události vydat svou práci tiskem někdy roku 2019.

Ianovi se podařilo sestavit jmenný seznam 342 osob, které v nemocnici osudný den byly – to je asi třetina všech osob. Silvestr mezi nimi není, což ale nic neznamená, protože většina pacientů zůstává dodnes bezejmenná. Původní dokumentace se nedochovala žádná, pár dní před pádem Singapuru totiž vedení nemocnice zničilo všechny kartotéky a o zbytek se později postarali sami Japonci. Upřesněný odhad obětí podle Iana Richardsona je 56 osob během běsnění v nemocnici a dalších 160 až 170 lidí během masakru následujícího dne.

Na základě informací, o které jsem se s Ianem podělil, také on usuzuje, že Silvestr patří mezi bezejmenné oběti masakru. Pokud byl do nemocnice přivezen 11. února v posttraumatickém šoku, byl patrně pod vlivy sedativ a coby pacient s relativně lehkým zraněním umístěn na lehátku nebo nosítkách přímo na chodbě, protože pokoje už byly přeplněné. Tím pak byl běsnícím Japoncům přímo na ráně.

Když Japonci do do nemocnice vtrhli a pacienti dostali příkaz zvednout ruce nad hlavu, omámený Silvestr toho možná nebyl schopen, nebo naopak pod vlivem šoku začal panikařit – to by obojí dalo Japoncům příčinu ho na místě zastřelit nebo probodnout.

* * *

Tak nějak to tedy mohlo být. Mám naději, že se příští rok z nové studie Iana Richardsona dozvím upřesňující informace, na jejichž základě tuto hypotézu budu moci ještě doplnit.

Příště se zaměřím na druhou hypotézu, kterou je Silvestrova smrt v bojích u Pasir Panjangu. Nebude to o moc pěknější čtení, protože i tam řadu zajatců, kteří nepadli v boji, Japonci následně pozabíjeli bajonety.

 

Pád Singapuru a nezvěstný Silvestr

Po ústupu Britů a jejich spojenců z Malajska dne 31. ledna 1942 si japonská armáda vzala čas na oddech a přípravu finálního úderu.

Viktor Koš, jeden z Baťových zaměstnanců, který o válečných událostech v Singapuru a o svém následném zajetí sepsal poměrně podrobné paměti, vzpomíná na den, kdy ustupující britská armáda za sebou vyhodila most spojující Singapur s pevninou:

„Jednou jsme slyšeli těžké výbuchy a druhý den pak noviny psaly, že cesta mezi Singapurským ostrovem a hlavní pevninou Malajska byla úspěšně vyhozena do povětří. Tento umělý násep, pořízený obrovským nákladem před několika lety, byl dlouhý asi 1 km. Přes něj šla silnice, železnice a vodovod. Přirozeně násep nemohli vyhodit celý, a tedy jej přerušili na dvou místech.“

V tu chvíli už i Churchillovi docházelo, jaká pohroma se chystá. Po přijetí situační zprávy od generála Wawella, který byl vrchním velitelem tichomořského okruhu a nadřízeným generála Percivala, reagoval slovy: „Musím se přiznat, že jsem tímto telegramem ohromen. Nikdy mě ani na okamžik nenapadlo, že… Singapur není kompletně opevněný proti útoku ze severní strany.“ Wawellovi pak odpověděl:

„Vaší zprávou jsem byl jsem krajně znepokojen. Chci se vyjádřit naprosto jasně: očekávám, že budete bránit každý centimetr půdy, že každý jeden kus vybavení zničíte předtím, než padne do rukou nepřátel. A ať Vás ani nenapadne zvažovat kapitulaci, dokud nepředvedete sveřepé boje v sutinách singapurských ulic.“

Japonské vojsko bylo sice unavené a zbývaly mu už jen velmi omezené zásoby munice a dalšího materiálu, ale na druhé straně Johorského průlivu na ně čekala demoralizovaná spojenecká vojska. Byla to armáda o nominálné síle 85 tisíc mužů složená z různých celků, které se mezi sebou úplně dobře nesnášely a jejichž velení navzájem spolupracovalo jen s obtížemi (z celkem 45 praporů pěchoty jich bylo 21 indických, 13 britských, 6 australských, 2 malajské a 3 složené ze singapurských dobrovolníků).

Australian gunners Johore
Foto: Australští dělostřelci u protitankového kanónu sledují z břehu Singapuru protější pevninu státu Johore. Zdroj: AWM

Do konečného útoku proti Singapuru Jamašita nasadil 30 tisíc japonských vojáků – přesila obránců tedy byla skoro trojnásobná. Vzhledem k tomu, že klasické vojenské učebnice pro útok vyloděním doporučují, aby útočník měl nejméně dvojnásobek sil než obránce, úspěch Japonců zdaleka nebyl jistý.

Velitel obránců generál Percival ale čelil stejnému problému jako předtím v Malajsku. Nedokázal předvídat pohyb nepřítele a vzhledem k obrovské rozloze území, které musel bránit, nemohl vojáky soustředit na žádné určité místo, ale naopak je musel rozptýlit po celém obvodu Singapuru. Ostrov sice není příliš velký, ale i tak jeho pobřeží měří bezmála dvě stě kilometrů. To dávalo velkou výhodu útočníkům, kteří naopak mohli veškerou svou sílu nasadit do jimi vybraného úseku, kde pak snadno prorazili tenkou linii obrany.

singapore1942map.jpgMapa: Ostrov Singapur a rozložení vojenských jednotek obránců. Oranžově je dispozice nejsilnějších britských sil. Červeně je vyznačena pozice dobrovolnických jednotek SSVF včetně směru jejího pozdějšího přesunu do kopců u Pasir Panjang. Modrou šipkou jsem  pak vyznačil  směr útoku Japonců.

Percival byl přesvědčen, že Japonci se pokusí o invazi ze severovýchodu, kde bylo dobře přístupné pobřeží. Soustředil zde proto své nejlepší jednotky i vojenskou techniku. Japonci tady skutečně prováděli manévry s několika stovkami mužů, kteří se dostali na ostůvek Pulau Ubin. Byla to ale lest na odlákání pozornosti. Ve skutečnosti se připravovali k vylodění na severozápadním sektoru, kde je průliv nejužší a kde pobřežní mangrovové porosty, bažiny a ústí několika řek představovaly pro jejich pohyb dobré krytí.

Britové měli ze stejných důvodů tuto část ostrova nejméně prozkoumanou: komu by se do takových pobřežních bažin chtělo! Japonská invaze navíc probíhala v období monzunových dešťů, které britská doktrína považovala pro boj či případný útok za nejméně vhodné, což byl další důvod, proč obránci tuto eventualitu brali na lehkou váhu. Percival do této části ostrova vyslal australské jednotky, jimž příliš nedůvěřoval a se kterými neměl dobré vztahy.

Brigadýr Ballentine, který velel indickému sboru na levém (jižním) křídle Australanů, ve své zprávě uložené v Národním britském archivu píše, že velení třeba poslalo do zarostlého pobřeží jednotku 250 Číňanů prostě jen proto, že automaticky předpokládalo, že se coby Asiati v džungli vyznají; poznamenává k tomu ironicky, že šlo o městské Číňany, kteří se v životě dostali k džungli jen tak daleko, kam až je přivezl místní autobus.

Britské velení dokonce ignorovalo zprávy australských jednotek o velké koncentraci japonské armády na protějším břehu. Stejně tak nedostali ostnatý drát, jehož bylo ve skladech nazbyt a se kterým by bývali mohli vybudovat aspoň provizorní pobřežní zátarasy.

Zatímco se Percival nechal školácky oklamat, Jamašita měl o postavení obránců díky leteckému průzkumu i zprávám svých špionů infiltrovaných mezi obyvatele poměrně přesné informace.

Po intenzivní dělostřelecké přípravě a náletech, které mimo jiné významně narušily spojení předsunutých jednotek s velením a vyřadilo i část pobřežních světlometů, pak Japonci 8. února s příchodem tmy zahájili na malých člunech vylodění na pobřeží bráněné nepočetnými australskými oddíly (měly celkem tři tisíce mužů). Japonci pod příkrovem tmy snadno procházeli jejich řídkou linií, vpadávali jim do zad, obkličovali a likvidovali skupinky Australanů. Percival odmítl do tohoto úseku poslat posily, protože byl stále přesvědčen, že hlavní útok přijde odjinud. Australské oddíly, marně čekající na posily, se pochopitelně cítily svým velením zcela zrazeny.

4129617
Foto: Pohled na město Singapur v lednu 1942. Vzadu stoupá dým z hořící námořní základny na severním pobřeží. Zdroj: AWM

V australském sektoru se ještě během noci se vylodilo 13 000 Japonců a dalších 10 000 následovalo po rozednění. Po prvním dni intenzivních bojů se jim podařilo zatlačit obránce do vnitrozemí. V severovýchodním cípu ostrova se pevně uchytili, začali sem převážet lehké tanky a celkem nerušeně se zde připravovali k dalšímu postupu.

Churchill byl nepříčetný, protože nedokázal pochopit, jak může poměrně malá japonská armáda tak rychle postupovat proti britským silám. 9. února poslal Wawellovi telegram:

„Je zjevné, že obránci vysoce přečíslují japonské jednotky, kterým se na Singapuru podařilo vylodit, a proto vám přikazuji je v odhodlaném boji zničit. Ať vás v tuto chvíli ani nenapadne snažit se šetřit životy vojáků nebo civilistů. Boj se musí vést za každou cenu až do trpkého konce, velitelé ať padnou spolu s vojáky. Jde o čest Britského impéria a naší armády. Když teď i Rusové předvádějí, jak se dokážou odhodlaně bránit, je v sázce pověst naší země a naší rasy.“

První dva dny se spojencům dařilo bojovat o vzdušný prostor také díky tomu, že v půli ledna dorazil konvoj s padesáti moderními  letadly Hurricane na palubě. Jejich výkon ale zůstal daleko za očekáváním, především vinou nezkušenosti pilotů s tímto typem letadla – několik jich dokonce sami zničili při nehodách. Japonské letectvo, stejně jako předtím v Malajsku, brzy většinu nových letadel zničilo. Masivní nálety až 130 bombardérů současně také rychle vyřadily hlavní singapurskou leteckou základnu Tengah. Nakonec se už 3. února spojenecké velení, ve snaze uchránit zbytky svého letectva od úplného zničení, rozhodlo piloty z marného boje odvolat na Sumatru.

Do bojů s Japonci se zapojily také dělostřelecké baterie s obřími děly ráže 38 cm, která se vojákům podařilo otočit od moře směrem do vnitrozemí. Jejich podpora byla ale spíše symbolická, protože byla vybavena protipancéřovou municí určenou proti válečným lodím, jejichž účinnost proti pozemním cílům a pěchotě byla ale velmi omezená (pro takový účel by se více hodily tříštivé střely, kterých ale Britové na ostrově měli jen málo). Tato děla vystřelila stovky střel, hlavně mezi dny 10. až 12. února, kdy je pak Britové sami zničili, aby se nestala kořistí Japonců.

Johore battery
Foto: Výstřel z patnáctipalcového děla v dělostřelecké baterii na Singapuru. Mělo dostřel 34 kilometrů, ale vzhledem k nevhodné munici mezi Japonci mnoho škody nenapáchalo. Zdroj: https://thelongnwindingroad.wordpress.com/tag/changi-fire-command

Detaily vynechám, ačkoliv zájemcům o ně mohu doporučit k přečtení několik skvělých dokumentů a publikací. Celkový obrázek byl takový, že navzdory několika tvrdším bojům v místech, kde obránci našli odhodlání čelit nepříteli, se fronta rychle posouvala směrem na město v jihovýchodním cípu ostrova.

Jedním ze zlomů situace se stal 11. únor, kdy Japonci obsadili další klíčovou kótu: skladiště potravin a munice u Bukit Timah. Vzhledem k tomu, že jim už obojí docházelo, byla to pro ně velká vzpruha (a pro spojence naopak těžká ztráta). Tentýž den Japonci za britskými liniemi z letadel shodili v 29 dřevěných tubusech opatřených červenobílou stuhou výzvu ke kapitulaci. V tu chvíli ji ale generál Percival ještě odmítl.

Další dva dny, 12. a 13. února, probíhaly větší boje o udržení poslední obranné linie kolem města. Pro nás je zásadní informace ta, že na jižní části fronty, u vesnice Buona Vista a na hřebeni Pasir Panjang, byly do bojů nasazeny i dobrovolnické oddíly SSVF. Právě tady byl podle jednoho ze svědectví naposledy spatřen Silvestr, a to během jednoho z pokusů o protiútok.

postup.jpgMapa: Postup Japonců při dobývání Singapuru (modré šipky). Silná zelená čára ukazuje poslední obrannou linii při kapitulaci dne 15. února 1942. Zdroj: UK National Archives, foto Jan Beránek

O den později, 14. února, se tady navzdory úporné obraně Japoncům podařilo frontu prolomit a postoupit k Alexandřině nemocnici na předměstí. Tady pak odpoledne a následující den spáchali nechvalně známý masakr více než tří stovek lékařů a raněných vojáků, během něhož byl podle nejčastěji uváděných zpráv zabit i Silvestr Němec.

Pozice obránců už byla zoufalá: přerušeny byly dodávky vody, docházela munice i nafta. Začaly také narůstat počty raněných i zabitých civilistů v důsledku toho, že zhruba milion obyvatel Singapuru byl zatlačen do malé oblasti o ploše několika málo kilometrů, vystavené neustálé dělostřelecké palbě.

15. února ráno na schůzi svého štábu nastínil Percival dvě možnosti: okamžitý protiútok s cílem zmocnit se zpět vodních nádrží a zásobáren u Bukit Timah, nebo kapitulaci. Jeho tým se jednoznačně vyslovil pro druhou možnost a po krátkém vyjednávání s Jamašitou pak britská armáda oficiálně kapitulovala v pět hodin odpoledne. V souladu s ujednáním pak v osm večer veškeré boje ustaly.

surrender.JPG

Foto: Generál Percival (vpředu napravo) podepisuje 15. února navečer v japonském štábu  provizorně umístěného v továrně Ford v Singapuru, bezpodmínečnou kapitulaci britských sil. Generál Jamašita sedí naproti němu, na snímku vzadu vlevo. Zdroj: AWM

Percival netušil, že Jamašita hrál do poslední chvíle vabank. Ten ráno 15. února dostal od svého náčelníka štábu Cudžiho zprávu, že japonští vojáci už mají v průměru jen sto nábojů na osobu a stav munice do těžkých kulometů je ještě bídnější. Jamašita si později zaznamenal:

„Můj útok na Singapur byl blaf – blaf, který vyšel. Měl jsem třicet tisíc mužů a stál jsem proti trojnásobné přesile. Kdyby se obrana držela delší dobu, neměl bych proti ní šanci. Věděl jsem, že kapitulace musí být prakticky okamžitá. Celou dobu jsem se proto obával, že Britové zjistí, jak je nás málo a jak nám docházejí zásoby, a vtáhnou nás do pouličních bojů, které by nás jistě zničily.“

Není divu, že Winston Churchill označil pád Singapuru za nejostudnější porážku Británie všech dob. Spolu s Malajskem tady Japonci zajali celkem 130 tisíc spojeneckých vojáků. Obsazení „nedobytné pevnosti“ jim navzdory trojnásobnému přečíslení trvalo přesně jeden týden a přišli přitom pouze o pět tisíc vojáků (z toho třetina mrtvých, dvě třetiny raněných).

 

Dobytí Singapuru z pohledu obyvatel

Poslední dva týdny před pádem Singapuru musely být pro obyvatele příšerným zážitkem.

Město bylo opět vystaveno náletům, za den jim za oběť padlo až pět set lidí. V přeplněných civilních nemocnicích byly tisíce raněných, lékaři namísto složitých operací končetim museli provádět jejich amputace.

Women_&_dead_child

Foto: Scéna z následků bombardování Singapuru, dvě malajské ženy bědují nad mrtvým dítětem v sutinách. Snímek byl pořízen 3. února 1942. Zdroj: AWM

Na bombardování Singapuru vzpomíná několikrát Viktor Koš:

„Jeden Holanďan měl u svého bytu kryt – takovou vykopanou jámu, ve které se ještě s jednou paní při náletu schoval. Bomba spadla přímo na kryt, vše vyrvala, vyvrátila velký strom rostoucí vedle – a hlavu toho Holanďana našli v koruně vyvráceného stromu – jinak z něho a té paní nenašli nic […]

Jednou, když byl Zdeněk Plhoň v bance, byl nálet. V budově banky si však byl docela jistý. Byla to pevná budova a při náletu jak zaměstnanci banky, tak přítomní zákazníci šli do sklepů. Tehdy právě bomby padaly kolem banky , takže ve sklepě jasně slyšeli výbuchy. Hned po ukončení poplachu jel domů a jak jeli po ulici, nedaleko banky leželo ještě na zemi mnoho mrtvých, ruce i nohy byly rozházeny po celé ulici. Byl z toho tak vyděšený, že již nikdy do banky, to je do města, nechtěl jet a raději již u nás přestal pracovat.“

Pro Baťovce pak bylo zvlášť traumatizujícím zážitkem vybombardování jejich továrny na koženou obuv v Singapuru. Došlo k němu 30. ledna 1942 a Viktor Koš je popisuje takto:

„Pan Plhoň hned po dvanácté hodině jako obvykle nepřijel a ani jsme si v tom shonu toho nevšimli. Přijel asi až k jedné hodině, celý černý a umazaný. K našemu překvapení nám sdělil, že továrna byla bombardována.

Když byl nálet ohlášen a bylo zjištěno, že letadla letí směrem na továrnu, všichni zaměstnanci byli upozorněni, aby odešli do krytu. Jen jeden z domorodých dělníků dělal hrdinu a zůstal stát venku u krytu. Když vybuchla bomba, utrhla mu ruku. Jeden z našich chlapců – snad to byl Lebloch – také dělal hrdinu a stál venku opodál. Najednou ale začal rychle utíkal do krytu. Sotva do krytu vpadl, bomba vybuchla. Jakmile bombardování skončilo, všichni utíkali z krytu ven do továrny. Domácí zaměstnanci, hlavně děvčata, běžela s pláčem dovnitř, posbírala pár svých osobních věcí a utíkala domů. Od té doby již nikdo nechtěl v továrně pracovat.

Celkem budova továrny dostala tři zásahy, jeden asi uprostřed budovy nad manipulací a dva nad skladem obuvi. Tato budova byla ze železné konstrukce, při dopadu všechny tři bomby narazily na některou železnou traversu a vybuchly, rozmetaly střechu a způsobily škodu dole. Ve střeše byly velké díry, a proto bylo zboží přikryto plachtami. Auta našich zaměstnanců, která byla zaparkována u továrny, byla dost poškozena střepinami. Z místních zaměstnanců se po bombardování většina rozutekla a již se nevrátili. Poněvadž v továrně již nikdo nechtěl pracovat, začalo se ševcovat ručně v prvním poschodí budovy naší firmy.“

Batanagar News October 1945.jpgFoto: Snímky zničené Baťovy továrny v Singapuru, která byla vybombardována a následně vyhořela 30. ledna 1942 během jednoho z japonských náletů. Zdroj: Batanagar News, říjen 1945

Od 7. února pak město začala zasahovat i dělostřelecká palba:

„7. února 1942 dopoledne jsme slyšeli v blízkosti mého bytu několik výbuchů v krátkých intervalech. Vyšel jsem s několika jinými ven a jak jsme stáli, slyšeli jsme nedaleko hvízdot a pak „prásk“. Nad hlavami nám lítaly první granáty. Byla to první dělostřelba na město. Ostřelování trvalo asi půl hodiny […] V pondělí 9. února ráno začaly granáty létal nad mým bytem ještě před půl sedmou. Jakmile střelba utichla, volali mne od Jugasů , že jeden granát je zasáhl. Když jsem k nim přišel, byl jsem překvapen, co ten jeden granát způsobil. Před jejich domem na přední straně stál strom, na jednu jeho větev granát narazil, vybuchl a po explozi všechny střepiny vletěly šikmo do domu. Střepiny hodně poničily nábytek a vybavení. Ve stole , u kterého pracoval pan Heim, byla velká díra a to zrovna v místě na kterém obvykle psal. Na štěstí se nikomu nic nestalo – nikdo nebyl doma.“

Mezi lidmi vypukla panika. Čechoslováky zvláště děsily zvěsti, že s postupující armádou jdou také Němci. Koš navíc vzpomíná na to, že „… naši domorodí zaměstnanci v kanceláři hovořili, že prvních 10 až 14 dnů budou Japonci střílet každého na potkání… Číňané zakopávali mnoho šperků v zahradách a jinam, poněvadž japonské vojsko, které se dostalo na ostrov již v prvních únorových dnech, rychle postupovalo.“ Strach z toho, že se v Singapuru může zopakovat hrůzné japonské běsnění již dříve veřejnosti známé z čínského Nankingu, byl všudypřítomný.

Paniku mezi obyvateli jistě vyvolávalo i to, že ulicemi se potulovali dezertéři, často opilí tím, co vyrabovali z obchodů a hospod. Podle odhadů v posledních dnech zoufalých bojů dezertovala asi třetina vojáků (a například většina Indů se po kapitulaci obrátila proti Britům a vstoupila do národně osvobozenecké armády). Míru dezerce dokresluje poznámka brigadýra Ballentina, že k příslušnosti k oddílu, v němž reálně bojovalo 200 vojáků, se po kapitulaci a v následném zajetí přihlásilo celkem 700 vojáků.

I to Viktor Koš popisuje poměrně barvitě:

„Po odjezdu našich žen jsme jeden večer, asi tak 7. února, zašli do kina – Strangfeld, Plhoň a já. V kině to bylo zajímavé. Bylo tam totiž plno vojáků, kteří tam však přišli proto, že tam byla restaurace. Všichni byli strašně opilí […]

Po městě se potulovalo mnoho vojáků, sami nebo v menších skupinách – byli to desertéři. Většinou byli bez pušek a zdržovali se kolem přístavu, kde se chtěli dostat na nějakou loď. Jednou přišli dva takoví do mého bytu, již opilí, a žádali jídlo a pití. Nabídl jsem jim nějaký salám, ale jídlu moc nedali. Přestože byli opilí, stále chtěli jen pít a pít a nakonec jsme měli s nimi potíže, abychom je dostali z domu ven […]

Heim poslal jednou své auto se šoférem někam něco vyřídit a za nějakou dobu se šofér vrátil pěšky. Prý ho zastavili dva vojáci a žádali po něm auto, když jim ho nechtěl vydat, vytáhli na něj revolver. Ovšem, že jim auto nechal. Takových případů se stávalo stále více. Dělali to desertéři, kteří se chtěli mít ještě těch pár dní, než bude konec, dobře… Byl jsem jednou svědkem toho, jak jeden z vojáků si puškou prostřelil ruku, aby nemusel na vojnu.“

Během únorových dnů se kdekdo snažil Singapur opustit. Evakuace probíhala prakticky na jakýchkoliv plavidlech, která byla k dispozici. I odjezd byl ale sázkou na nejistotu a představoval značné riziko: penangské rádio ovládané Japonci hlásilo, že všechny lodi, které v tuto dobu odplouvají ze Singapuru, budou potopeny – a řada lodí skutečně potopena byla.

Poslední vlna uprchlíků dostala příležitost v noci ze 13. na 14. února, kdy ostrov opustila flotila 44 lodí, jež se snažily dostat na Jávu. Polovina z nich byla během cesty Japonci potopena, řada cestujících utonula a ti přeživší byli až do konce války internováni (což byl osud, který potkal i některé Čechoslováky včetně zmiňovaného Koše).

evacuation shipFoto: Vojáci na palubě lodi Empire Star se snaží opustit Singapur. Na její palubě odplulo 2500 lidí a navzdory tomu, že loď byla poškozena bombardováním, šťastně dopluli do holandské Batávie (dnešní Indonésie). Snímek je datován 12. února 1945. Zdroj: AWM

 

Čtyři hypotézy o Silvestrově smrti

V následujících několika kapitolách budu podrobněji analyzovat a dokumentovat, co jsem doposud zjistil o smrti mého prastrýce Silvestra Němce. Ten se v posledních dnech bojů stal nezvěstným a po válce byl prohlášen za mrtvého. Úřady coby datum jeho úmrtí oficiálně zaznamenaly „kolem 15. února 1942“.

Nabízejí se myslím celkem čtyři varianty, jak Silvestr – bylo mu pouhých třiadvacet let – přišel o život. V následujícím výčtu je uvádím v pořadí podle pravděpodobnosti:

  1. Silvestr zahynul během masakru v Alexandřině nemocnici, který proběhl 14. a 15. února.
  2. Silvestr zahynul během bojů na kopcích Pasir Panjang.
  3. Silvestr byl zajat a zahynul během pochodu do zajateckého tábora nebo tam, a to ještě předtím, než Japonci provedli podrobnou identifikaci všech zajatců (protože v dochovaných seznamech jeho jméno není).
  4. Silvestrovi se podařilo na poslední chvíli dostat na některou z lodí odplouvajících ze Singapuru a zahynul, když byla následně potopena.

Příštích několik týdnů se budeme věnovat jednotlivým možnostem, což náš příběh i moje vyprávění téměř uzavře.

Japonská invaze do Malaje: Baťovci ve válce

Japonsko se počátkem 40. let definitivně rozhodlo expandovat na jih, kde mělo jako strategický cíl ovládnout ropné vrty v holandských koloniích na Borneu a Sumatře. Klíčovým místem pro úspěch Japonců byl právě Singapur – odtud ze své pevnosti Britové kontrolovali jak sousedící Borneo a Sumatru, tak i Malacký průliv směřující k Barmě a k Indii.

Nedostatky ve své přípravě na válku v Asii i slabiny v obraně Singapuru si Britové nepochybně uvědomovali, koncem 30. let o nich sepsali několik podrobných zpráv. Jedna z nich ale naneštěstí padla do rukou Japonců, když německý křižník Atlantis v listopadu 1940 potopil severně od Sumatry britskou loď Automedon převážející patnáct poštovních vaků včetně přísně tajných vojenských plánů a hlášení. Z nich se Japonci dozvěděli, že Britové své letecké síly v Malaji jen předstírají a že v případě nouze na pomoc Singapuru žádné pořádné loďstvo nepřipluje, protože není k dispozici. Tyto poznatky Japonce překvapily i povzbudily, protože do té doby považovali pozice Britů v Malaji a v Singapuru za výrazně silnější.

AutomedonFoto: Britská přepravní loď Automedon, z jejíž paluby koncem roku 1940 získali Němci přísně tajné podrobné informace o slabinách v obraně Malaje a Singapuru. Obratem je předali Japoncům.

Anglická propaganda, která tvrdila opak, ale běžela naplno. Pod jejím vlivem se Britové sami utvrzovali v tom, že Japonci nejsou nepřítelem, kterého by se měli obávat. Jeden z baťových zaměstnanců v Singapuru, pan Viktor Koš, píše ve svých vzpomínkách:

„Jak si pamatuji, nebezpečí války s Japonskem bylo asi dvakrát na vlásku během roku 1940 a 1941, pokud jsme se to mohli z našich novin dovědět – to je, co z toho nám daly na vědomí. Venku však o situaci asi věděli více, poněvadž si pamatuji, že jeden z našich zaměstnanců dostal jednou dopis od svého přítele z Ameriky, ve kterém se ho přítel ptal ‚Zda nám ti Japonci tam dají pokoj?‘. Nikdo jsme však nebrali vážně, že by Japonsko mohlo si dovolit troufnout na Anglii.“

Dokonce i mezi vojáky hojně kolovaly zvěsti o tom, že „křivonozí Japonci se svýma šikmýma očima nedokážou ani pořádně pilotovat, ani vidět v potemnělé džungli“ (Britové si v prvních dnech války dokonce mysleli, že japonská letadla suverénně vítězící nad RAF musejí snad řídit němečtí piloti). Pod dojmem toho, že Japonsko ani za čtyři roky nedokázalo uspět proti méněcenné čínské armádě a že bylo drtivě poraženo mongolsko-sovětským vojskem ve střetu u Nohomhanu/Chalcinu, si spojenci věřili, že v boji s nimi nemají Japonci šanci. Dokonce i Churchill prohlásil, že „Je celkem jisté, že Japonci nemohou obstát ve střetu s energií a vitalitou anglicky mluvící rasy.“

Tento pocit vlastní převahy byl jedním z důvodů, proč britská armáda podcenila přípravu. Ostatně její bojové nasazení doposud spočívalo maximálně v potlačování občasných rebelií místních obyvatel. Nezatěžovala se průzkumem divokého terénu, který měla bránit, a veškerá její taktika spočívala v obraně vybraných míst na liniových komunikacích, podél Malajského poloostrova (většina z nich vedla ze severu na jih, protože poloostrov je podélně rozdělen vysokým pohořím).

V rozporu s dojmem, který Britové poměrně úspěšně vyvolávali, bylo na Dálném východě slabé i jejich letectvo. Podle vlastních analýz potřebovali k obraně Malaje 336 až 600 letadel, avšak v prosinci 1941 jich měli k dispozici pouze sto padesát. Většinou šlo o zastaralé stroje včetně dvouplošníků. To nejlepší, čím RAF mohla létat, byla těžkopádná letadla Brewster Buffalo.

Brewster Buffalo 2
Foto: Těžkopádný Brewster Buffalo byl tím nejlepším, čím RAF v Malaji disponovala. Zdroj: AWM

Žádosti singapurského velení o dodávku nové techniky v potřebných počtech byly marné. Britové byli nuceni svou nejlepší techniku soustředit v Evropě a pokud jde o poskytnutí letadel a tanků, jež mohli sami postrádat, východní fronta v Rusku měla před Dálným východem prioritu.

Na druhé straně Japonci pro svůj letecký útok na Malaj vyčlenili šest set moderních strojů, včetně legendárního a mimořádně obratného Zera. To do výzbroje zařadili teprve v roce 1940, takže o něm a jeho bojových schopnostech západní spojenci v té době neměli ani tušení – měli naopak za to, že japonské letectvo disponuje pouze druhořadými stroji.

Británii a jejím spojencům v Malaji od května 1941 velel generál Arthur Percival. Vyznamenal se sice už v 1. světové válce, ale na nově svěřený úkol podle všeho nestačil. Ačkoliv na rozdíl od mnoha jiných hrozbu ze strany Japonců nepodceňoval, v několika klíčových situacích se ukázal jako nerozhodný. Vyznačoval se také tím, že odmítal budovat masivnější obranná postavení s argumentem, že by to zbytečně vyvolávalo defétismus a podlomilo morálku vojska. Percival nedokázal zareagovat na překvapivou taktiku Japonců, ani prosadit svou autoritu vůči australským oddílům. Těm velel proslulý egomaniak generál Gordon Bennett, který se s Percivalem často ocital ve sporu. Vzájemná řevnivost a nedůvěra mezi Brity a Australany se pak během deklasujících válečných neúspěchů ještě víc vyostřila. Jejich soudržnosti nepomohlo ani to, že ve světle zoufalých ústupových bojů v Malaji ztratil australský premiér důvěru ve schopnost Britů ubránit Austrálii a otevřeně se obrátil s prosbou o pomoc na Spojené státy.

Percival
Foto: Vlevo na snímku je johorský sultán při setkání s generálem Percivalem; ten stojí zcela vpředu. Zdroj: AWM

Úkolem dobýt Britskou Malaj byl v listopadu 1941 pověřen japonský generál Tomojuki Jamašita. Doma byl uznáván jako jeden z nejtalentovanějších vojevůdců, protože ale sympatizoval s frakcí Kodoha, po její likvidaci roku 1936 upadl v nemilost a byl přeřazen do Koreje jako velitel místní brigády. Roku 1940 byl díky své znalosti němčiny vzat na milost a vyslán do Berlína na tajnou misi, kde během setkání s Hitlerem vyjednával vzájemnou výměnu nových vojenských technologií. Jamašita byl hluboce přesvědčen, že úhlavním nepřítelem Japonska je Rusko. Ve světle amerických sankcí a hrozby, že Japonsko kvůli nim přijde o území tak těžce dobytá v Číně, však nakonec akceptoval preventivní útok na Spojené státy a Británii jako nezbytnou sebeobranu své vlasti. Šéfem jeho štábu se stal brilantní plukovník Cudži, který ale už během své kariéry v Číně nechvalně proslul svou brutalitou vůči poraženým.

Yamashita sultansFoto: Generál Jamašita na setkání s malajskými sultány v dubnu 1942, dva měsíce po dobytí Malaje. Všimněte si změny oděvu johorského sultána ve srovnání s předchozím snímkem. Není divu, že převlékl kabát a už na sobě nemá anglickou uniformu. Zdroj: GettyImages

Spojencům sice v listopadu a počátkem prosince 1941 neuniklo shromažďování většího vojska na ostrově Hainan v Jihočínském moři, ale Japonsko tvrdilo, že jde o součást jejich operace v Číně. Dokonce ani když výzvědné letadlo spatřilo 6. prosince velký japonský konvoj směřující do Thajska, spojenci k žádné akci nepřikročili. Britové dokonce měli pro takový případ vypracovaný plán protiútoku směrem do neutrálního Thajska, které s Malají sousedilo – s jeho zahájením ale váhali tak dlouho, až bylo pozdě.

 

Začátek války o Malaj

Dne 8. prosince krátce po půlnoci místního času spatřila indická vojenská posádka na pobřeží Kota Bharu v severovýchodním cípu Malaje blížící se výsadkové lodě – bezprostřední předzvěst vylodění Japonců. První vlnu invaze zahájil výsadek pěti tisíc vojáků a došlo k ní v jednu hodinu ráno. Bylo to asi 40 minut před útokem na Pearl Harbor, který se běžně považuje za začátek války spojenců s Japonskem.

Kota Bharu
Foto: Pláž u Kota Bahru, kde 8. prosince časně ráno začala japonská invaze. Zdroj: AWM

Když generál Percival další den sdělil zprávu o vylodění Japonců na severu Malaje singapurskému guvernérovi Thomasovi, ten bez známky znepokojení reagoval větou ilustrující tehdejší nálady: „Předpokládám, že ty trpaslíky rychle smetete“.

Počáteční útok se sice podařilo odrazit, ale další vlna pobřežní obranu prolomila a už po poledni byla britská obrana zatlačena do vnitrozemí. Po upevnění pozic v okolí Kota Bharu japonští vojáci vyrazili podél východního pobřeží Malaje na jih. Souběžně s tím se další část japonského vojska vylodila v Thajsku a prošla jeho vnitrozemím na západ, odkud zaútočila na protilehlé pobřeží Malaje.

Japonci současně s vyloděním zahájili masivní letecký úder na všechna letiště v severní Malaji. Posádky RAF zaskočili vyspělou technikou i přesným bombardováním. Už během prvního dne vyřadili 60 letadel, tedy celé dvě pětiny britského letectva – většina z nich ani nestačila vzlétnout. Do týdne pak Japonci vzdušný prostor nad Malají zcela ovládli, což mimo jiné znamenalo, že oddíly britské pěchoty byly vydány jejich leteckým útokům napospas, bez jakékoliv vzdušné obrany.

Začátek války nemohl ujít ani obyvatelům Singapuru, kde Japonci podnikli hned 8. prosince nad ránem první nálet. Již výše citovaný Viktor Koš o tom píše:

„V noci ze 7. na 8. prosince 1941 asi ve 4 hodiny ráno probudil mne nějaký hluk a pak jsem slyšel výbuchy. Z okna jsme viděli, jak ve městě po každém výbuchu vyletěl do výšky oheň a nad hlavami jsme slyšeli hukot letadel. Klidně, bez pocitu nějakého strachu jsme se na to, co nám později tak často nahánělo hrůzu, dívali z okna. Světla všude na ulicích svítila, reflektory na obloze nebylo vidět, protiletadlová střelba žádná, sirény nehoukaly – nerozuměl jsem tomu. Teprve po dlouhé době, až již bombardování skončilo, zahoukaly sirény na poplach, ale světla v ulicích svítila dále.

Brzy ráno mně telefonoval pan Jugas, že to byla japonská letadla a bomby prý spadly přímo do středu města. Dále, že byla u něj paní Červinková, která se chce z dosavadního bytu přestěhovat, poněvadž prý bomba dopadla blízko jejich bytu, a že to u nich nebude bezpečné při dalším bombardování. Teprve při příjezdu do kanceláře jsem se dověděl, že Japonsko vyhlásilo válku Anglii a Americe.“

 

Nálety na Singapur: „Žapani jsou tady!“

První nálet byl zatím spíše symbolický, ale od poloviny ledna, kdy Japonci začali kontrolovat letiště i v jižní části Malaje, se Singapur dostal do přímého dosahu jejich bombardérů i stíhacích letounů. Začalo pravidelné bombardování dvakrát až třikrát denně, zaměřené bylo především na tamní letiště, přístavy a doky. Takto je prožívali singapurští baťovci:

„Bombardování pak stále pokračovalo několikrát přes den a i v noci. Zjistil jsem, že mnoho kanceláří různých firem se přestěhovalo z města do soukromých domů v zahradních čtvrtích, kde předpokládali klid a bezpečí. Mimo to se povídalo, že na severu Malajska Japonci shazovali letáky, ve kterých doporučovali domorodcům odstěhovat se dále od veřejných budov v zájmu své vlastní bezpečnosti. Poněvadž naše budova ve městě byla prakticky v úplné blízkosti veřejných budov a mimo to byla taková stará rachotina, necítili jsme se tam moc v bezpečí. Jednou bomby padaly do moře na lodě hned naproti naší budovy a tak se všechno třáslo, že jsme kvapem utíkali do přízemí. Hodlal jsem proto účtárnu umístit do svého bytu, a všichni naši zaměstnanci to nadšeně uvítali – v naší budově se velmi báli […]

Brzy po 8. prosinci se k nám nastěhovali Plhoňovi, poněvadž tam, kde bydleli, se báli a můj dům byl v zahradní čtvrti, kde nebezpečí se zdálo být menší. Martincovi se nastěhovali k Jugasům, kteří bydleli ve stejné ulici jako my, jen několik domů vedle. Některé rodiny se nastěhovaly ke slečně Aničce a podobně […]

Během doby vznikla náhle horečka stavění krytů. Před 8. 12. 1941 bylo stavění krytů čas od času doporučováno úřady, ale málo kdo se o to staral. Teď však nastala taková situace, že ceny písku, dřeva a dalšího stavebního materiálu náhle stouply a bylo těžko sehnat řemeslníky . Postavení krytů bylo nařízeno všem firmám a zaměstnavatelům. Postavili jsme také jeden v přízemí naší budovy a   každý se snažil kryt postavit ve vlastním domě. Původně jsme uvažovali, že postavíme jen jeden kryt v domě slečny Aničky pro Jugase a pro nás. Během několika dnů bylo jasné, že to není možné, poněvadž poplach v noci byl v noci často, a to by znamenalo zůstat v krytu i spávat. Po odtroubení poplachu není totiž dovoleno se pohybovat a dům slečny Aničky byl přece jen dost vzdálený. Mimo to zde byly dvě naše děti.

Poplachy jsme měli v noci tak často, že jsme si na ně pomalu zvykali. Singapurský ostrov je však přece jen rozsáhlý a letadla létala často bombardovat objekty, které byly dost vzdálené od vlastního města a pro město nebyly nebezpečím. Poněvadž cíl bombardování nebyl nikdy znám, byl poplach vyhlašován pro celé okolí. Obvykle poplachy začínaly skoro denně pravidelně ráno mezi osmou a devátou hodinou až do čtyř hodin odpoledne – někdy to bylo jen s několika krátkými přestávkami klidu – v noci pak nepravidelně, ale také hodně často. Byl-li poplach ve dne, někdy trvalo hodinu až dvě, než byl vyhlášen konec poplachu.

Také v noci byl poplach několikrát. Častokrát nás však probudilo napřed dunění výbuchů a pak byl teprve vyhlášen poplach. Z počátku jsme hned po vyhlášení poplachu běželi do krytu (ložnice byla nahoře – dům byl dvoupatrový), já jsem vzal syna, paní Plhoňová naši dceru, žena podušky a deky pro děti, pan Plhoň s jejich Zdenkem pozorovali, kde jsou. Když se to opakovalo několikrát za noc, byli jsme tak rozespalí, že se nám ani dolů nechtělo. Někdy, když jsem syna bral několikrát za noc dolů, probral se ze spánku a ptal se : ‚Co je?‘ A na moje : ‚Žapani jsou tady‘ , odpověděl ‚Už zase?‘ a spal dál i v krytu. Později jsme však ani do krytu hned po vyhlášení poplachu nechodili – Plhoňovi vždy byli vzhůru a dávali pozor. Letěla-li letadla směrem k našemu domu, rychle nás vzbudili a my jsme rychle seběhli všichni do krytu. V noci to byla v určitém smyslu „krásná podívaná“ – to když spousta letadel letěla vysoko, mnoho reflektorů je osvětlovalo ze všech možných stran a protiletadlová děla po nich střílela. Letadla bez ohledu na střelbu letěla majestátně dále.

Jednou jsme je pozorovali v noci ode dveří domu a najednou v ulici před našim domem (od našeho domu k ulici byla velká zahrada), následovaly za sebou tři výbuchy. Nikdo si nedovede představit náš úlek. Ale protože jsme nebyli hned smeteni dolů, ba naopak jsme slyšeli zvuk stoupat nahoru, zjistili jsme, že vystřelilo pojízdné protiletadlové dělo, které právě postavili před našim domem. Toto dělo ovšem střílelo dále a bylo zajímavé, že po výstřelu jsme slyšeli, jak šrapnel letí nahoru a pak vysoko na obloze jsme spatřili výbuch.“

 

Potopení britské flotily

Největší fiasko, které dále otřáslo sebevědomím obránců i důvěrou obyvatel Singapuru v bezpečí této „nedobytné pevnosti“, ovšem potkalo Brity na moři. Protože si vláda nemohla dovolit vyslat do Singapuru svoji flotilu, jak s tím počítaly všechny její válečné plány, odvelela tam navzdory námitkám námořnictva alespoň tři velké válečné lodě, označované společně jako „Z Force“. Skládala se z pýchy britského námořnictva, bitevní lodě Jejího veličenstva Prince of Wales, křižníku Repulse a zbrusu nové letadlové lodě Indomitable. Bitevní loď Prince of Wales se předtím v květnu 1941 účastnila slavného a úspěšného lovu na Bismarck, vlajkovou loď NěmeckaPrince of Wales ji v námořním souboji zasáhl třikrát. Na jeho palubě také proběhlo v srpnu 1940 legendární jednání mezi americkým prezidentem Rooseveltem a britským premiérem Churchillem.

ARRIVAL_OF_HMS_PRINCE_OF_WALES_AT_SINGAPORE__4_DECEMBER_1941____Imperial_War_MuseumsFoto: Legenda a pýcha britského námořnictva, bitevní loď Prince of Wales, přijíždí dne 2. prosince 1941 do Singapuru. Už o týden později ji Japonci během první akce potopí. Zdroj: Imperial War Museum

Znalcům sice bylo jasné, že navzdory slávě nejde v případě Z Force o žádnou velkou sílu, ale větší námořní nasazení na Dálném východě si v dané chvíli britská vláda nemohli dovolit. Churchill se dokonce pokoušel přesvědčit Spojené státy, aby do Singapuru vyslaly vojenskou flotilu ony, americké velení to ale odmítlo s tím, že jejich absolutní prioritou je Atlantik a boje v Evropě.

Z Force nakonec do Singapuru dne 2. prosince dorazila v neúplné sestavě, protože Indomitable navzdory svému jménu, které v překladu znamená Nezkrotná, uvízla cestou na mělčině v Karibiku. Příjezd dvou impozantních válečných lodí nicméně vyvolal v místních novinách i mezi obyvateli obrovské nadšení. Pro obránce Singapuru šlo v předvečer války s Japonskem o velkou morální vzpruhu. Řada lidí byla přesvědčená, že teď, když jsou v Singapuru tak slavné válečné lodě, si proti nim Japonsko nic nedovolí.

Už v den, kdy Japonsko zahájilo invazi, tedy 8. prosince, vyplula Z Force směrem ke Kota Bharu s cílem napadnout japonský konvoj a zabránit dalšímu vyloďování. Obě válečné lodě doprovázely čtyři torpédoborce. Absence vzdušné obrany, kterou měla poskytnout chybějící Indomitable, se ale záhy ukázala osudnou. Obranyschopnost britské mini-flotily byla dále oslabena tím, že vlivem velké topické vlhkosti přestal fungovat analogový počítač, který řídil palbu z protileteckých kanónů na palubě Prince of Wales, a před vyplutím do boje se jej nepodařili uvést do provozu.

Když si admirál Phillips, který flotile velel, uvědomil, že japonské loďstvo nezastihne včas, rozhodl následující večer o návratu zpět do Singapuru. Krátce po půlnoci však jeho flotilu zpozorovala japonská ponorka, která zprávu o přítomnosti nepřátelských lodí signalizovala japonskému štábu. Příští ráno vyslali Japonci z letiště u Saigonu letku bombardérů, které po krátkém střetu obě válečné lodi pomocí svých torpéd potopily. Japonští piloti byli sami překvapeni, že se nesetkali se žádnými nepřátelskými letadly. Nejvyšší japonský generál Jamamoto přijal tuto zprávu se širokým úsměvem: za cenu ztráty pouhých tří strojů se mu podařilo zničit celou existující britskou tichomořskou flotilu. A protože v tu chvíli ležela část americké tichomořské flotily vyřazená v Pearl Harboru a její zbytek se stáhnul do Kalifornie, celý Pacifik na příštích několik měsíců patřil pouze Japoncům.

HMS Prince of Wales sinking
Foto: Poslední okamžiky bitevní lodi Prince of Wales, která se právě potápí. Ke dnu šla i s admirálem Phillipsem, jenž zůstal na můstku a odmítl potápějící se loď opustit. Zdroj: AWM

 

Japonský blitzkrieg

Pro britskou armádu to byla drtivá zpráva. Po ztrátě letectva přišla i o veškerou svou námořní sílu. Obrana Malaje a Singapuru teď spočívala už jen na pěchotě. V Malaji měla k dispozici asi 90 tisíc mužů (v Singapuru dalších 50 tisíc) ve smíšených sborech: polovinu tvořili Indové, čtvrtinu Britové, šestinu Australané a zbytek místní národnosti. Jak už jsme zmiňovali, z velké části šlo o nezkušené vojáky, často narychlo odvedené rekruty.

Proti nim útočilo 70 tisíc Japonců, z nichž polovina byla nasazena na frontě a zbytek tvořil zálohu. Japonská armáda měla zkušenosti z válčení v Číně a japonské velení navíc připravilo instruktáž o podmínkách boje v džungli, kterou si každý voják musel přečíst během plavby na jih. Japonci do bojů o Malaj také nasadili dvě stovky lehkých tanků, kterým na britské straně v nerovném boji čelily pouze lehké pancéřované vozy.

Ačkoliv japonští vojáci bojovali proti dvojnásobné přesile, dovedli proti britským obranným pozicím na silnicích mistrně kombinovat různé složky vojska v drtivé taktice. Nejprve proti zátarasům zaútočila ze vzduchu letadla, poté přišel frontální úder podporovaný tanky. Když se nepodařilo obranu prolomit přímo, Japonci obrannou pozici prostě obešli džunglí zboku a tím donutili obránce, aby se stáhli dřív, než budou zcela obklíčeni. Pokud se jim nepodařilo je obejít džunglí, vylodili se v jejich týlu obchvatem z moře.

Obránce frustrovalo i to, že se často museli stáhnout úplně bez boje – stačilo, aby přišla zpráva, že se v týlu objevila japonská jednotka, a celá síla včetně dělostřelectva musela chvatem opustit obrannou linii. Ačkoliv měli Britové v plánu aplikovat při ústupu taktiku spálené země, často za sebou museli k radosti Japonců zanechat i nedotčenou bojovou techniku a zásoby, které ve spěchu zničit nestihli. Rychle postupujícím Japoncům se tyhle zásobárny náramně hodily a začali jim posměšně přezdívat „Churchillovy samoobsluhy“.

7_3.jpg
Mapa: Dobytí Malaje trvalo Japoncům necelé dva měsíce. Od 8. prosince 1941 do 31. ledna 1942 urazili vzdálenost přes tisíc kilometrů – v průměru tedy postupovali dvacet kilometrů denně. Zdroj: Francis Pike

Zatímco Japonce jejich úspěchy povzbudily, morálka obránců po třech týdnech porážek a chvatných ústupů zkolabovala. Britští vojáci, ačkoliv měli početní převahu, začali Japoncům připisovat až nadpřirozené schopnosti. Jednotky směřující na frontu potkávali vyděšené vojáky, kteří prchali zpět – někteří z nich se stali svědky japonské brutality, se kterou dobíjeli raněné a stínali nebo upalovali zajatce. Japonci díky rychlému postupu vpřed nedovolili Britům konsolidovat pozice k solidnější obraně.

Viktor Koš to zaznamenal takto:

„Ze severu Malajska docházely divoké zprávy a noviny musely přiznat postup japonské armády. Stejně jsme to mohli pozorovat podle toho, jak každý den přijížděli do Singapuru lidé, kteří před Japonci utíkali. Dojížděli vlakem nebo i svými auty. Všechno se hrnulo do Singapuru jako do ‚nedobytné‘ pevnosti.“

Pro generála Jamašitu byl bleskový postup základem jeho strategie, protože vzhledem k omezeným zásobovacím možnostem neměl kapacitu vést s Brity dlouhou, vyčerpávající válku. V zájmu maximální mobility se spokojil jen se třemi divizemi, ačkoliv mu jich armáda pro malajskou operaci nabízela pět. Japonská pěchota se pohybovala na bicyklech konfiskovaných během invaze: díky nim byli vojáci schopni rychlých přesunů po silnicích i v terénu a zároveň s sebou mohli vézt větší množství proviantu, než by unesli na zádech.

Další událostí, která otřásla morálkou i pověstí Britů, byl jejich úprk z ostrova Penang dne 17. prosince. Na přistavených lodích se směli evakuovat jen běloši, místní lidé zoufale namačkaní na molech měli vstup na palubu zakázán a byli ponecháni svému krutému osudu v rukou Japonců. Tato zrada vyvolala mezi místními velkou hořkost, někteří z nich se proti Britům obrátili a nezapomněli jim to ani po válce, kdy odmítli znovu přijmou jejich nadvládu.

I tenhle moment Koš ve svých pamětech zaznamenal:

„Pár dní po 10. prosinci přijel Zelníček z Penangu současně s ostatními uprchlíky. Bylo to tam strašné. Protiletecká obrana žádná, anglická letadla žádná, japonská letadla si dělala, co chtěla. Bombardovala z nevelkých výšek, do lidí střílela za nízkého letu z kulometů. Penangská policie se rozutekla, jejich angličtí důstojníci však první. Nastal zmatek, loupení a vraždění.“

Dne 31. ledna, necelé dva měsíce od vylodění Japonců v severní Malaji, se poslední britská vojska stáhla z pevniny do Singapuru a vyhodila za sebou do vzduchu most před Johorskou úžinu. Během bojů v Malaji spojenci přišli o 50 tisíc mužů (zahrnuje mrtvé i raněné), zatímco ztráty Japonců byly desetkrát menší.

 

Baťovci vprostřed války

Zdeněk Plhoň – syn Klementa Plhoně, který v Singapuru pro Baťu pracoval a stal se jednou z obětí války – později napsal:

„Baťovci v roce 1939 vybudovali v rekordně krátké době v Singapuru závod na výrobu kvalitní kožené obuvi, rozšířili výrobu gumotextilní obuvi [v malajském Klangu] a v létech 1940 a 1941, kdy již v Evropě zuřila válka a všechny dodávky ze Zlína byly zastaveny, prosperovala pobočka firmy Baťa v Singapuru dobře a singapurští baťovci se svými rodinami žili v Singapuru v míru, pohodě a v naději, že zde přežijí celou druhou světovou válku, která zachvátila celou Evropu.“

Tato naděje však koncem roku 1941 vzala za své.

Už v předvečer války, dne 1. prosince vyhlásili Britové mobilizaci, která se týkala i dobrovolnických sborů. Koš si o tom poznamenal, že: „Několik dní před 8. prosincem byli zmobilizováni dobrovolníci, mezi nimiž bylo 7 našich zaměstnanců a 4 bývalí zaměstnanci.“ Vzhledem k tomu, že Koš byl pečlivý účetní a své vzpomínky sepsal začerstva už v roce 1943, můžeme tuto informaci považovat za věrohodnou. Silvestr byl zcela jistě mezi těmito jedenácti dobrovolníky a vzhledem k tomu, co víme o jeho sporech s vedením firmy Baťa, dost možná patřil do kategorie „bývalých zaměstnanců“.

V ústupových bojích britská vojska zničila baťovy podniky v Klangu poblíž Kuala Lumpur, aby nepadly do rukou Japonců. Z pohledu Viktora Koše se situace vyvíjela takto:

„Když se fronta stále více přibližovala k Singapuru, začali jsme uvažovat o odvolání zboží z prodejen, které byly nejblíže frontě. K tomu jsme však museli dostat povolení od našeho ředitelství [míněna britská koloniální správa – poznámka JB]. Povolení nám nechtěli dát s odůvodněním, že takovým odvoláním bychom způsobili paniku mezi obyvatelstvem, jelikož tím bychom naznačili, jak fronta je tam slabá. Po několika dnech však fronta znovu značně postoupila – a pak jsme dostali povolení na to, co jsme žádali před několika dny. To však již zase bylo pozdě – dotyčný distrikt byl již zabraný.

S postupující frontou jsme se začali zabývat otázkou, co s Klangem. První názor přirozeně byl, že naši chlapci tam musí zůstat – ženy mohou přece poslat k nám do Singapuru. Jednoho dne jsme však dostali příkaz od tamních představitelů, že továrna se musí zničit. Chlapci tam již tedy nemohli zůstat a to ani v tom případě, kdyby továrna nebyla úplně zničena. Měli by totiž ohromné potíže s okupačním vojskem, které by bylo velmi rozezlené, kdyby takové průmyslové objekty byly svévolně ničeny. Mezi tím jsme žádali naše ředitelství o povolení k odvezení strojů a materiálu z Klangu do Singapuru, alespoň část kolik vůbec bude možné. A zase povolení nechtěli dát, že to prý není potřeba, že se fronta udrží a podobně.

Ten den, co měli ustoupit, došli do naší továrny v Klangu vojáci a žádali, abychom továrnu zničili a podpálili. Tamní ředitel Sokol o tom uvažoval a nakonec to odepřel. Řekl, že jako vedoucí této továrny to neudělá, ať to zničí sami. Dostal tedy rozkaz, aby se svým družstvem zničil jinou továrnu na obuv v Klangu a vojáci že zničí naši továrnu. Naše i konkurenční továrna byla  podpálena, zboží bylo polito benzinem a vše zapáleno. Pak hned odjeli autem do Singapuru, poněvadž japonské přední hlídky byly již velmi blízko Klangu.“

Klang factory bombed & scorched.jpgFoto: Snímky zničené továrny v Klangu. Repro z publikace firmy Baťa „Malaya 1931 – 1951: 20 Years Of Progress“

 Další Baťův singapurský zaměstanec Josef Varmuža ve svých vzpomínkách zaznamenal:

„Po Pearl Harbour a pádu Hong-Kongu do rukou Japonců jsme si plně uvědomovali blízkost nepřítele, neuvěřitelně rychlý postup Japonců, jejich vítězství nad celou jihovýchodní Asií. Singapur byla nedobytná pevnost, nejdůležitější přístav. Najednou v prosinci 1941 stáli Japonci před Johorskou úžinou [ve skutečnosti to bylo na konci ledna 1942 – poznámka JB], 16 mil od našeho města . Padaly bomby, bitvy letadel se odehrávaly přímo nad našimi hlavami. Nastala panika – překotné evakuování žen, dětí a mužů-civilistů.“

Japonci teď stanuli přímo naproti Singapuru, od kterého je odděloval kilometr široký průliv, a začali se chystat na poslední fázi své operace.

Nebohému Silvestrovi zbývaly poslední dva týdny života.

O horečné evakuaci některých Čechoslováků a o posledních dnech bojů o Singapur počátkem února 1942 budeme psát příště.

 

Silvestr singapurským dobrovolníkem

Když Silvestr do Singapuru dorazil – tedy počátkem roku 1939 – Japonsko už dva roky bojovalo v Číně a válka byla na spadnutí i v Evropě. Předpoklad, že právě Japonsko představuje pro britské kolonie v Asii hlavní hrozbu, se potvrdil v září 1940, kdy se tato země přidala do vojenského trojspolku s Německem a Itálií.

O tom, že Singapur bude hlavním opěrným bodem Británie na Dálném východě, se v Londýně rozhodlo už krátce po 1. světové válce. Ostrov Singapur mohl díky své strategické poloze bránit případnému postupu Japonska jak na Indii, tak na Austrálii – tedy dvě klíčové části britského impéria v Asii a Tichomoří.

mapaMapa: Strategická poloha Singapuru ležícího téměř přesně mezi Japonskem, Indií a Austrálií. Připomeňme si, že před 2. světovou válkou patřily Filipíny, které rovněž stály v cestě mezi Japonskem a Austrálii, Spojeným státům americkým, a dnešní Indonésie byla z větší části holandská. Zdroj: Google.

Hlavní válečný plán Britů pro Asii byl postaven na tom, že v případě napadení Japonskem se Singapur dokáže bránit tak dlouho, než dorazí na pomoc britská flotila z Evropy. Ta by pak v případě potřeby vyplula dál osvobodit Hong Kong (v případě jeho obklíčení nebo obsazení) a nakonec by mohla i zahájit námořní blokádu Japonska, které by v jejím důsledku dřív nebo později muselo kapitulovat.

V rámci této strategie Britové na ostrově Singapur vybudovali masivní opevnění z jeho východní a jižní strany, které byly otevřené směrem na moře a odkud předpokládali úder Japonců. S útokem vedeným po pevnině napříč Malají Britové nepočítali jednak proto, že Malajský poloostrov měli pod vlastní kontrolou, jednak se (chybně) domnívali, že přes jeho neproniknutelnou džungli by stejně žádná armáda neprošla. Součástí obrany proti nepřátelskému loďstvu pak byly dělostřelecké baterie disponující pěti impozantními děly ráže 38 cm a větším počet menších kanónů. Angličané v rámci sebevědomé propagandy o Singapuru mluvili jako o „nedobytné pevnosti“ a o „Gibraltaru východu“.

THE_FALL_OF_SINGAPORE___Imperial_War_Museums
Foto: Osmnáctipalcové dělo (ráže 38 cm) z baterie v Changi na východním cípu ostrova Singapur. Zdroj: Imperial War Museum.

Druhou součástí plánu byla obrovská námořní základna schopná pojmout velkou část britského loďstva. Británie po 1. světové válce nedisponovala východně od Malty ve Středozemním moři žádným větším přístavem se suchým dokem, který by umožnil opravovat velké válečné lodě. Další varianty postavit takovou základnu v Hong Kongu nebo v Sydney neuspěly a volba padla na Singapur – přesněji jeho severní pobřeží v úžině mezi ostrovem a johorským královstvím. Výstavba základny stála tehdy státní pokladnu závratných 60 milionů liber (dnes to odpovídá zhruba 2,5 miliardám liber). Areál o rozloze 50 km2 byl dokončen roku 1938 a jeho součástí byl v té době největší suchý dok na světě i zásobníky na naftu v takovém objemu, aby pokryly spotřebu kompletního britského loďstva po dobu nejméně půl roku.

Britové rovněž podél trasy předpokládané plavby své flotily z Evropy vybudovali síť zásobovacích stanic a další velké sklady nafty (mimo jiné proto, že válečné lodě s velkým ponorem musely Suezským průplavem proplouvat s poloprázdnými nádržemi).

Nezbytná doba, po kterou měl být Singapur schopen odolat případnému útoku, než na pomoc dorazí loďstvo z Evropy, byla stanovena na 42 dnů. V roce 1938, kdy se začala komplikovat situace v Evropě a ve Středomoří, byla přehodnocena na 105 a o rok později prodloužena dokonce už na 180 dní. Adekvátní posílení obranných opatření se proto začalo řešit až na konci 30. let. Jenže to už na pořádnou přípravu před Japonskou invazí, k níž došlo v prosinci 1941, nezbyl ani čas, ani prostředky. Británie v té době musela většinu svých zdrojů soustředit na životně důležitou obranu v Evropě.

Zároveň si ale nemohla dovolit nechat padnout ani Singapur. Kromě jiných důvodů to bylo i kvůli tlaku australské vlády, která výměnou za to, že posílala vlastní vojáky do bojů v severní Africe a na Blízkém východě, po Británii požadovala garance, že s pomocí její základny v Singapuru uchrání před případným útokem také Austrálii.

Britové se tak v Malaji a na Singapuru na poslední chvíli snažili mobilizovat, co se dalo. Do Singapuru mířily desetitisíce vojáků, převážně z Indie a z Austrálie. Většinu z nich ale představovali čerství odvedenci a nováčci bez potřebného výcviku a zkušeností. Vhod jim přišli i ti, kteří se do ozbrojených složek hlásili dobrovolně.

 

Singapurští dobrovolníci

Z hlediska Silvestrova příběhu nás samozřejmě nejvíce zajímají jednotky dobrovolníků, ke kterým se přidal spolu s některými dalšími Čechoslováky.

Strait Times 19410417AFoto: Výzva občanům, aby se přihlásili do singapurských dobrovolnických oddílů, jak ji publikovaly The Straits Times v dubnu 1941. V té době už mezi nimi figurovali i Češi. Zdroj: Singapurská národní knihovna (http://eresources.nlb.gov.sg/newspapers)

Silvestr byl zaregistrován jako vojín číslo 13779 a do dobrovolnického oddílu podle všeho vstoupil někdy počátkem roku 1941. Učinil tak v trojici se dvěma dalšími kamarády a kolegy z firmy Baťa: Karlem Vítkem a Rudolfem Janečkem. (Usuzuji tak z toho, že jim byla přidělena sousední čísla – Vítek 13777, Janeček 13778.) Ani jeden z těchto tří kamarádů válku bohužel nepřežil. Musela to být opravdu nešťastná trojice, protože celkově ze stovky singapurských Čechoslováků přišlo o život jen pět dalších.

trojiceFoto: Osobní záznamy nešťastného tria českých dobrovolníků v Singapuru – Němce, Víta a Janečka. Zdroj: Státní archív Zlín.

Ozbrojené složky dobrovolníků měly v britských koloniích dlouhou tradici. Útvar singapurských dobrovolníků (Singapore Volunteer Corps, SVC) vznikl v roce 1854 v souvislosti s nepokoji vyvolanými během Krymské války tajnými čínskými spolky. Na jejich zvládnutí tehdy policie potřebovala pomoc armády a ozbrojení britští farmáři, obchodníci i vládní úředníci přišli vhod. Dobrovolníci z řad anglických obyvatel byli vyzbrojeni především puškami a procházeli občasným výcvikem. V roce 1888 přišla reorganizace jejich útvaru, v jejímž rámci dostali do výzbroje kulomety Maxim a vytvořili svůj oficiální znak s heslem „In Oriente Primus“, což se dá přeložit jako „První na východě“. Během 1. světové války pak roku 1915 pomáhali potlačit vzpouru několika stovek indických vojáků (tzv. sepojů) a ve 20. letech se znovu přeskupili, tentokrát do dvou praporů Straits Settlements Volunteer Force (SSVF).

capbadge
Foto: Odznak sboru singapurských dobrovolníků.

Koncem 30. let se pod vlivem potřeby získat více mužů ve zbrani oddíly singapurských dobrovolníků rozrůstaly nejen o další evropské národnosti, ale i některé Číňany a Malajce.

Vláda se totiž potýkala s nedostatkem bílých dobrovolníků. To bylo dáno malým počtem Evropanů v Singapuru obecně (na konci roku 1940 bylo v Singapuru 14 000 Evropanů z celkové populace asi 750 000 obyvatel).  Mnoho z nich také vykonávalo tzv. strategická povolání, takže byli nezbytní pro plné nasazení ve svém civilním zaměstnání. A v neposlední řadě potenciální zájemci naráželi na problémy se zaměstnavateli. Dobová dokumentace zmiňuje, že singapurské firmy neměly rády, když jejich pracovníci museli trávit část času v armádě – mimo jiné proto, že jim stále běžel regulérní plat. Ukazuje se, že firma Baťa ve svých tahanicích s pracovníky-dobrovolníky nebyla výjimkou.

Účast v dobrovolnických sborech byla zpočátku založena na osobní motivaci nebo sociálním tlaku okolí. Od července 1940 se však stala povinná pro všechny svobodné britské muže ve věku od 19 do 41 let (s výše uvedenými výjimkami).

Kromě SSVF vláda v říjnu 1940 založila také tzv. Local Defence Corps – oddíly domobrany, které sloužily k ostraze důležitých objektů. V nich se uplatnili britští muži starší 41 let a od března 1941 k nim také mohli vstupovat Evropané dalších národností. Víme, že i do této domobrany se přidalo několik pracovníků firmy Baťa.

Před vypuknutím bojů s Japonci měly sbory SSVF nakonec asi 2800 mužů. Ti byli rozděleni do čtyř praporů pěchoty, převážně vyzbrojené puškami a kulomety. K nim byly přidruženy podpůrné dobrovolnické oddíly dělostřelectva, ženistů, pancéřových vozů a ještě tři zdravotnické jednotky.

BCoy1SSVF1940.jpgFoto: Stránka z ročenky SSVF za rok 1939, která shrnuje dění v rotě B prvního praporu SSVF, do níž později – nejspíš od ledna nebo února 1941 – patřil Silvestr. Na fotografii je záběr ze cvičení útoku na bodáky. Zdroj: Archiv Jonathana Moffatta.

Do kterého dobrovolnického oddílu patřil Silvestr? Vzhledem k tomu, že během japonské okupace vzala téměř veškerá oficiální dokumentace za své, musíme se spoléhat jen na dochované vzpomínky ostatních Silvestrových kolegů.

Podle Pavla Ambrože, který napsal v prosinci 1945 dopis rodině do Vémyslic, byl Silvestr zařazen oddílu obrněných automobilů (Ambrož sám byl u kulometné jednotky). Totéž napsal v lednu 1946 rodičům i Antonín Jugas, šéf firmy Baťa – ten upřesnil, že šlo o rotu B prvního praporu SSVF.

Naproti tomu Silvestrův přítel Josef Vyhnálek ve svém dopise ze srpna 1947 píše o tom, že tři dny před kapitulací Singapuru spolu se Silvestrem útočil na kótu Gap na hřebeni Pasir Panjang – v tom případě musel byl být Silvestr, minimálně v danou chvíli, součástí pěchoty.

Podobnou informaci najdeme také v článku z Batanagar News, který sepsal jejich šéfredaktor Jan Baroš na základě poválečného svědectví Bohmana a Jedovnického:

„Matuš, Bohman, Kožušníček, Ambrož a Jedovnický byli u kulometné jednotky. Vítek, Janeček, Vyhnálek, Němec, Čepka a Mráz byli zařazeni ke střelecké jednotce. Zamara a další pak k jiným složkám. Tyto jednotky byly rozmístěny k obraně pláží podél celého pobřeží.“

To, že Silvestr nakonec bojoval s pěchotou, se zcela nevylučuje s tím, že byl původně přiřazen k obrněným vozům. Tato jednotka byla totiž v prosinci 1941 rozpuštěna a její personál převelen k pásovým transportérům (Universal Carrier). Je dost možné, že s postupující invazí Japonců a úbytkem provozuschopných transportérů byl Silvestr dále převelen k pěchotě. Britové během bojů o Singapur takto celkem běžně kombinovali zbytky jednotek s jinými.

 

Silvestrův výcvik

Mladí muži, kteří se přihlásili a byli přijati do singapurských dobrovolnických oddílů, pokračovali ve svém civilním zaměstnání. Jejich pravidelný výcvik pak probíhal po večerech a o víkendech. Výzvy ke cvičením pravidelně publikovaly singapurské noviny, tady je jedna ukázka:

vol17

Foto: Oznámení z pátečního vydání novin Malaya Tribune dne 30. května 1941. Jde o rozpis  výcviku dobrovolníků pro pátek a následující sobotu. Silvestr, který patřil buď k prvnímu praporu pěchoty SSVF, nebo k oddílu pancéřových vozů (rota B prvního praporu), měl tedy jedno z mnoha cvičení v sobotu 31. května 1941. Zdroj: Singapurská národní knihovna (http://eresources.nlb.gov.sg/newspapers)

Výcvik probíhal většinou na hlavním štábu SSVF na Beach Road, v jehož blízkosti bylo také cvičiště. K tréninku se zbraněmi sloužila střelnice Bukit Timah, větší soustředění a víkendová cvičení pak našla prostor v táboře Telok Paku.

SSVF HQ.jpg

Foto: Hlavní štáb Singapurských dobrovolnických jednotek SSVF na Beach Road v Singapuru. Zdroj: Flickr.

V letech 1940 a 1941 velení SSVF organizovalo pro dobrovolníky několikatýdenní, intenzivní soustředění. Zaměstnavatelé byli povinni jim během té doby vyplácet mzdu, což vedlo k jednomu ze sporů mezi zaměstnanci-dobrovolníky a vedením firmy Baťa, jež toto nařízení odmítalo.

vol24xFoto: Na této fotografii Silvestra nenajdete. Jsou na ní členové jedné ze střeleckých rot SSVF, kteří se účastníci měsíčního soustředění singapurských dobrovolníků v listopadu 1940. Češi se k dobrovolníkům přihlásili až počátkem roku 1941. Zdroj: Singapurská národní knihovna (http://eresources.nlb.gov.sg/newspapers)

O tom, jak takové soustředění probíhalo, si můžeme trochu udělat představu na základě novinového článku z dubna 1941 – popisuje soustředění, kterého se Silvestr dost možná účastnil. Reportér The Straits Times mj. píše, že v rámci jednoho ze cvičení se „celý prapor se v plné polní vydal na několik kilometrů dlouhý pochod, po kterém následovala tříhodinová cvičná bitva mezi ananasovými palmami a gumovníky, načež se vojáci v terénu najedli a pak se vrátili zpět na základnu“.

Z jiné zprávy The Straits Times dne 9. ledna 1941 se dozvídáme, že tento intenzivní výcvik probíhal od 15. ledna do 15. dubna a dobrovolníci se jej účastnili průběžně podle svých možností – paušální účast po celou dobu nebyla nutná. Povinné pro všechny dobrovolníky během těchto tří měsíců ale byla víkendová cvičení, jež začínala v sobotu ve 14 hodin a končila v pondělí ráno v 8 hodin, a večerní přehlídky, které začínaly po páté hodině odpolední a trvaly zhruba jednu hodinu.

vol26aFoto: Zpráva z dubna 1941 o ukončení několikaměsíčního soustředění a výcviku dobrovolníků. Je možné, že Silvestr se svými přáteli se jej už zúčastnili. Zdroj: Singapurská národní knihovna (http://eresources.nlb.gov.sg/newspapers)

Singapore_Volunteer_Force_training_November_1941
Foto: Z výcviku singapurských dobrovolníků v listopadu 1941. Dvojice vojáků trénuje obsluhu kulometu Lewis. Zdroj: Imperial War Museum

Obrněné vozy

Dobrovolnické oddíly měly většinou jen lehkou výstroj, převážně pušky. Některé specializované roty dostaly i kulomety nebo malá, poměrně zastaralá děla. Jedna rota se ale vyjímala, protože obsluhovala obrněné vozy. Právě k té byl Silvestr podle dobových svědectví přiřazen.

Jednalo se o pancéřované automobily Lanchester. Ty se už předtím Britům osvědčily během ofenzívy v Egyptě a v Libyi. Se dvěma kulomety ráže 0,303 palce a kanónem ráže 0,5 palce měly slušnou palebnou sílu, která z nich v kombinaci s rychlostí a mobilitou dělala vhodnou vojenskou techniku do předsunutých pozic, kde také mohly fungovat jako výzvědná vozidla. Jejich velkou výhodou, na rozdíl od lehkých tanků nebo pásových transportérů, byl tichý provoz, díky čemuž se mohly pohybovat poměrně nenápadně.

Lanchester Armoured Car mini
Foto: Nákres a technické údaje pancéřovaného vozu Lanchester. Dva kulomety v otočené věži měly standardní ráži 0,303 palce a munici na 7000 výstřelů. Malý kanón v přední části auta měl kalibr 0,5 palce a zásobu 400 nábojů. Zdroj: Archiv Jonathana Moffatta

Singapurští dobrovolníci, kteří těmito Lanchestery disponovali od roku 1932, jim přezdívali „pece“ (ovens) – právě takové v nich totiž bylo horko. V tropickém podnebí a zvláště pak na otevřených prostranstvích, kde byly vozy vystaveny přímému slunci, se teplota uvnitř často vyšplhala nad 50 stupňů Celsia. Posádka to nejenže musela snášet v uzavřených a těsných prostorách, ale navíc byla vystavena nárazům a otřesům při rychlé jízdě po nerovném terénu. Umím si představit, že několikahodinová mise v takových podmínkách dala zabrat i celkem otrlým lidem.

Lanchester_Malaya.jpgFoto: Výcvik britských jednotek v Malaji, v pozadí stojí obrněný Lanchester. Zdroj: Imperial War Museum

Podle dostupných informací byla rota obrněných vozů SSVF dne 16. prosince 1941 rozpuštěna z důvodu stáří automobilů a personál, který v té době čítal 39 dobrovolníků – mezi nimi byl s velkou pravděpodobností Silvestr – byl převelen k nově vytvořené četě SSVF obsluhující obrněné transportéry.

THE BRITISH ARMY IN MALAYA 1941Foto: Pásové transportéry (Universal Carrier, většinou vyzbrojený kulomety Bren), ke kterým v prosinci 1941 přešla jednotka singapurských dobrovolníků včetně Silvestra Němce. Zdroj: Imperial War Museum

 

Rasová diskriminace v dobrovolnických oddílech

Během výzkumu jsem v dobovém tisku narazil i na větší počet publikovaných článků a dopisů, které řešily problém nerovných odměn mezi dobrovolníky. Ti totiž dostávali za čas strávený na výcviku nebo v boji plat stejně jako normální vojáci. Na rozdíl od vojáků ale jeho výše záležela na původu daného dobrovolníka.

Noviny Malaya Tribune v říjnu 1941 otiskly dopis jistého E. T. Huanga. Z něj se dozvídáme, že Indové a Asiati dostávali několikrát nižší žold: například dobrovolník-Evropan dostával odměnu ve výši 1,06 dolaru za den – to bylo víc než asijský četař, zatímco evropský četař měl 3,68 dolaru.

Britský guvernér ale na opakované stížnosti reagoval prohlášením, že jde o „strašlivě komplikovaný problém“, který se nedá vyřešit jen tak. Hlavním problémem pro něj bylo, že zvýšení žoldu Asiatů na úroveň Evropanů by vyvolalo tlak na to, aby se jejich odměny dorovnaly i v dalších službách a v civilním zaměstnání. A to bylo něco, co si guvernér nemohl nebo nechtěl dovolit.

Pocit křivdy a diskriminace Indové a Číňané nijak neskrývali. Muselo to pro ně být frustrující: ačkoliv měli stejné povinnosti, prošli stejným výcvikem a v případě nasazení by museli čelit stejným rizikům, dostávali jen zlomek toho, co jejich bílí spolubojovníci. Tato do očí bijící nespravedlnost měla bohužel celkem jistě negativní dopad na jejich loajalitu a motivaci.

 

Vojenské přehlídky, které nebyly

Z archivu singapurských novin jsem se také dozvěděl, že v půli června 1940 byla plánovaná velká vojenská přehlídka u příležitosti narozenin anglického krále. Měly se jí účastnit oddíly námořníků a vojáků i jednotky s bojovou technikou: děly, transportéry a pancéřovanými vozy. Obrněné vozy dobrovolníků dokonce měly jet v samotném čele. Akce ale byla ráno v den svého konání zrušena kvůli přívalové bouřce.

Nebyla to jediná přehlídka, která se nakonec nekonala. The Straits Times dne 7. prosince 1941 oznamují na další den „největší pochod“, a sice pět kilometrů dlouhou kolonu vojáků impéria doprovázenou vojenskou technikou. V následujících vydáních novin už jsem o ní neviděl žádnou zmínku a usuzuji, že byla zrušena, neboť v den jejího konání zahájilo Japonsko překvapivé a drtivé útoky na Pearl Harbor, Filipíny a samotnou Malaj.

prehlidka_vol41aFoto: Upoutávka na největší vojenskou přehlídku v Singapuru, která se nakonec nekonala, protože v den jejího konání začala válka s Japonskem. Zdroj: Singapurská národní knihovna (http://eresources.nlb.gov.sg/newspapers)

 

Spolek malajských dobrovolníků

Poměrně záhy jsem při mém pátrání na internetu narazil na webové stránky Spolku přátel Malajských dobrovolníků. Je to jedno z mála webů, kde se dají najít podrobné online informace o dobrovolnických sborech v Malaji a Singapuru a o jejich osudech během 2. světové války.

Napsal jsem tehdy na jejich kontaktní adresu a záhy mi přišly odpovědi jednak od tajemnice spolku paní Rosemary Fell, jednak od jejich dvorního historika Jonathana Moffatta.

Zaujala mne nabídka, abych se stal členem spolku, a vyplnil jsem proto přihlášku, kterou mi Rosemary poslala. Krátce na to mi pošta doručila dojemný uvítací balíček, který obsahoval také dlouhý, ručně psaný dopis – to se dnes už jen tak nevidí!

volunteergroup.jpgFoto: Uvítací balíček pro mne jako nového člena Spolku přátel Malajských dobrovolníků,. Obsahuje dva zpravodaje, leták a osobní, rukou psaný dopis od tajemnice spolku, paní Rosemary Fell. Zaujala mne i roztomilá nálepka se zpáteční adresou na obálce.

malayanvolunteergroup
Foto: Členská průkazka Jana Beránka ve Spolu Malajských dobrovolníků.

Jonathan, se kterým jsem se později setkal i osobně během pátrání v londýnských Národních archivech (k tomu se ještě dostanu později), je k problematice bojů o Malaj a Singapur snad nejerudovanější osobou, jaká se dá najít. Sám coby syn britského důstojníka vyrůstal na ostrově Penang, později vystudoval a učil historii. Během řady let nashromáždil z různých zdrojů úctyhodný archiv dokumentů a informací, a to zejména o osudech jednotlivých lidí, kteří v řadách dobrovolníků bojovali.

jonathan_mFoto: Historik Jonathan Moffatt při našem setkání ve studovně Národního archivu v londýnském Kew, červenec 2017.

Dnes je Jonathan v důchodu a má díky tomu ještě víc času věnovat se bádání i odpovídání na dotazy příbuzných tehdejších vojáků. K tomu píše texty jak pro čtvrtletní zpravodaj spolku, tak i pro rozsáhlejší tématické publikace: je autorem nebo spoluautorem několika faktografických knih. Jednu z nich s názvem „Moon Over Malaya“, zaměřenou na osobní svědectví o průběhu obrany Malaje. mi daroval s věnováním (a ode mne dostal na revanš láhev výborného moravského vína).

jonathan_kniha.jpgFoto: Kniha „Moon Over Malaya“ od Jonathana Moffatta je o boji druhého praporu z pluku Argylls a Plymouth Argyll Royal Marines během obrany Malaje a Singapuru.

V následujících pokračováních se s vámi podělím o některé dokumenty, které mi Jonathan poskytnul: můžete se těšit, několikrát se v nich nachází tolik hledaný Silvestr!

 

 

 

 

 

Dění v Asii před druhou světovou válkou

V dnešním pokračování Pátrání po Silvestrovi se pokusím vylíčit širší kontext 2. světové války v Asii. Pro někoho to může být dějepisná nuda – v tom případě tuhle kapitolu přeskočte a počkejte si na další týden, kdy se vrátíme do Singapuru roku 1939 a k tamním přípravám na obranu.

Pokud ale chcete tak jako já pochopit následující dění – tj. britské přípravy na válku v Asii, invazi Japonců do Malaje (proběhla simultánně s jejich úderem na Pearl Harbor, Hong Kong, Guam, Wake Island, Borneo a Filipíny), jakož i následné obsazení Singapuru – v souvislostech, třeba vás tohle dlouhé čtení zaujme.

Musím se přiznat, že mě ve škole dějepis moc nebavil. A tuším, že i kdybych jeho vyučování v 80. letech z lavice pozorně sledoval, o dění v Asii v první polovině 20. století bych se stejně nic pořádného nedozvěděl. Když si teď zkouším vzpomenout, nevybaví se mi nic kromě vzniku Čínské sovětské republiky v provincii Ťiang-si, sestavení Rudé armády a pak jejího „dlouhého pochodu“, kdy Mao Ce-tung utíkal do vnitrozemí před nacionalistickým a reakčním Kuomintangem, nad kterým nakonec s podporou rolníků hrdinně zvítězil.

stone-drum-village-painting-of-long-march-yunnan-A9GNJJObrázek: Mao Ce-tung mobilizuje venkovany během dlouhého pochodu. Zdroj: Alamy

Netuším, co se na českých školách o předválečném dění v Asii vyučuje dnes – asi to bude méně ideologické, ale moc toho stejně nejspíš nebude.

To, jak moc toho o tomto tématu nevím, jsem v plném rozsahu pochopil až při nedávné četbě několika knih o novodobé historii Asie a Tichomoří. Objevil jsem přitom pro sebe řadu fascinujících věci. Pokusím se teď s vámi podělit o to, co mne zaujalo a co považuji z hlediska boje o Singapur roku 1942 za podstatné.

Netušil jsem třeba, že v Číně během 2. světové války zahynulo odhadem dvacet milionů lidí, z toho asi patnáct milionů civilistů – tedy stejně jako v Sovětském svazu. A podobně jako fronta v Sovětském svazu vázala obrovské síly německé armády (díky tomu západní spojenci nečelili v žádném okamžiku války více než čtvrtině kapacit Wehrmachtu), tak Čína během vleklé války vyčerpávala Japonsko, které tam bylo po celou dobu nuceno soustředit většinu svých sil. Srovnatelné také je to, že Německo v Rusku ztratilo téměř 5,5 milionů vojáků (mrtvých, zraněných a zajatých) a Japonsko v Číně přibližně 3 miliony – ačkoliv percentuálně to pro Japonce byly ještě mnohem fatálnější ztráty.

Začít ale musíme už v devatenáctém století, protože vidět původ války v Pacifiku jen v imperiální agresi Japonska by bylo příliš zjednodušené. Spíše šlo o vyvrcholení soupeření několika mocností o přerozdělení vlivu v Asii poté, co na přelomu 19. a 20. století zkolabovala Čína: po tisíciletí největší říše kontinentu.

Hlavními hráči v tomto geopolitickém konfliktu bylo Rusko, Británie, Japonsko a Spojené státy americké.

 

Americká expanze

Spojené státy prošly během 19. století obrovským rozmachem: ze 13 malých britských kolonií, které roku 1776 vyhlásily nezávislost, se už na konci 1. světové války stala největší ekonomika světa. Jejich hospodářství bylo větší než britské a německé dohromady; v té době bylo také sedmkrát větší než japonské.

Zatímco ostatní západní velmoci té doby se zaměřily na na kolonizaci zámořských území, Spojené státy měly pro svoji expanzi k dispozici vlastní kontinent. Rozsáhlou likvidaci severoamerických domorodců zahájily Spojené státy roku 1830 přijetím Zákona o odstranění Indiánů (Indian Removal Act).

1024px-American_progressIlustrace: Obraz „Americký pokrok“ od malíře Johna Gasta krásně ilustruje, jak Američané v 19. století vnímali a ospravedlňovali kolonizaci území směrem na západ: bílý muž přináší do divokých krajů pokrok, vzdělání a ušlechtilost.

Jejich postup a metody se příliš nelišily od praxe kolonizátorů jiných zemí. To stejné se týká i výkladu a morálního ospravedlnění likvidace původních kultur: je to přece v zájmu pokroku, pro dobro barbarských divochů, kterým teprve hodnoty a řád bílého muže pomohou dosáhnout žádoucí civilizační úrovně.

westward2Obrázek: Postupná expanze třinácti původních anglických kolonií (žlutě) od roku 1776, kdy vyhlásily nezávislost, do roku 1848, kdy kompletně dosáhly západního pobřeží.

 Už v roce 1848 dosáhly Spojené státy západního pobřeží, ale ani tam se nezastavily. Jejich misionáři pokračovali dál na západ, na Havaj a pak i do Číny, a podobně jako všichni v té době uzavírali a případně si vynucovali jednostranně výhodné smlouvy o vzájemném obchodu. Na Havaji se do 75 let od příjezdu misionářů snížila místní populace o 75% a ti, kteří přežili, v té době vlastnili už jen pouhé procento půdy. Od té doby se mezi místními traduje hořký vtip: „My Havajci jsme se od Američanů naučili zavřít oči k modlitbě, a když jsme je otevřeli, naše půda byla pryč.“

Americké námořnictvo se koncem 19. století stalo třetím nejsilnějším na světě. Ve snaze ovládnout Karibik a připojit ke Spojeným státům Kubu vyvolali Američané roku 1898 válku se Španělskem. Už tehdy byla akce ospravedlňována tím, že je potřeba pomoct chudým utlačovaným Kubáncům.

US Judge-2-6-1897.jpgIlustrace: Americká karikatura z roku 1897. Ženská postava Kolumbie, zosobňující americký lid, chce pomoci trpícím Kubáncům. Strýček Sam ale odmítá příkoří páchané na kubánském lidu vidět (k vojenské akci se odhodlal až o rok později).

V rámci této americko-španělské války vyrazila flotila USA z Hong Kongu na Filipíny, kde u Manily zničila španělské loďstvo. Ačkoliv to nebylo jejich hlavním cílem, Spojené státy nyní po Havaji ovládly i Filipíny. „Filipíny jsme nechtěli, ale přece je nepředáme Francii nebo Německu, našim rivalům. Přitom nejsou schopny se samy spravovat,“ prohlásil americký prezident McKinley na začátku pacifikace, která tamní domorodce stála více než sto tisíc životů.

To byl ale poslední americký koloniální výboj. Poté se zahraniční politika Spojených států namísto přímého podrobení cizích území zaměřila na ovládnutí jejích trhů. Obrovská Čína, z Filipín takřka na dosah, byla vnímána jako prioritní obchodní oblast.

Roku 1903 Roosevelt podpořil povstání separatistů v Panamě, kteří se odtrhli od Kolumbie. Výměnou za to dostaly USA právo vybudovat a kontrolovat kanál napříč panamskou šíjí, který byl klíčový pro zahraniční obchod, ale také umožnil americkému loďstvu pružněji operovat jak v Tichém, tak v Atlantském oceánu.

Ne tak úplně zamýšleným obsazením Filipín se ale USA staly regionálním sousedem a bezprostředním rivalem Japonska – a to včetně střetu ambicí, které obě velmoci měly vůči rozpadající se Číně. Toto napětí se mělo plně projevit v následujících dekádách a vyvrcholit během 2. světové války.

 

Japonská expanze

Také Japonsko procházelo během 19. století obrovskou proměnou. Po mnoho staletí, kdy zemi vládli šógunové a císař byl jejich pouhou loutkou, byla tato ostrovní říše zcela uzavřená sama do sebe. S okolním světem nejenže nijak neobchodovala, ale cizinci měli přísně zakázáno na její území byť jen vstoupit – a ti, kteří se tam ocitli úmyslně, jako třeba křesťanští misionáři, nebo i čirou náhodou nebo omylem, byli pronásledováni a krutě trestáni. Pouze Holanďané měli výsadu vzájemného obchodu, který probíhal na k tomu vyhrazenému přístavu na ostrůvku poblíž Nagasaki. (Holanďané si tuto výsadu zasloužili tím, že v roce 1637 pomohli šógunovi potlačit tzv. šimabarské povstání vyvolané křesťanskými Japonci, které podporovali jejich souvěrci z Evropy. To je i důvod, proč se všechny křesťanské státy s výjimkou Holandska následně ocitly – na více než dvě stě let – na černé listině.)

Poměry v izolované říši kostnatěly a upadaly postupně, ale jejich náhlou změnu si vynutili právě Američané dychtiví proniknout na lákavé a přitom zapovězené japonské trhy. Roku 1853 se v tókijském zálivu objevily čtyři moderní americké válečné lodě pod vedením komodora Matthewa Perryho.

Perry1.jpgIlustrace: Dýmající ocelová loď komodora Perryho s bělochy na palubě, jak ji zachytil dobový japonský malíř. Pozoruhodně zápasil s tím, jak vyobrazit nevídané modré oči cizinců.

Ocelové dýmající lodě byly samy o sobě pro Japonce, žijící ve středověkých poměrech, zjevením jako z jiného světa. Aby udělaly ještě větší dojem, spustily palbu tříštivými granáty na dřevěné domy podél pobřeží. Perry poté předal Japoncům dopis od amerického prezidenta Fillmora, který je vyzval k uzavření obchodní dohody. Když se o rok později Perry vrátil s dvojnásobným počtem lodí, Japoncům nezbývalo, než souhlasit.

meiji.jpg
Ilustrace: Japonská delegace jede vstříc americké válečné flotile u Tókja. Takto se situace jevila dobovému malíři a pomáhá nám si představit, jakým zjevením byly moderní ocelové parníky pro středověké Japonce s jejich dřevěnými čluny.

Takový tedy byl historický začátek americko-japonských vztahů. Zároveň přinesl konec středověkého tradičního Japonska, jehož zastaralý režim nepřežil následující nápor průmyslové revoluce ani o jednu další generaci. Dynasticky vedený šógunát se zhroutil a počátkem roku 1868 proběhly radikální reformy Meidži, které proměnily celou zemi včetně toho, že vrátily reálnou moc do rukou zbožštěného císaře.

Japonsko se otevřelo světu a povzbuzeno modernizací a zrychleným rozvojem svého vlastního hospodářství, začalo v něm spatřovat nové příležitosti. První japonská kolonizace proběhla, podobně jako v případě Spojených států, směrem do stávajících, ale dosud řídce osídlených území – v tomto případě to bylo směrem na sever, na ostrov Hokkaidó, do té doby obývaný přírodním národem Ainiů. Těch typicky rychle ubylo, ale počet obyvatel ostrova se do začátku 20. století zvýšil z původních několika desítek tisíc na téměř 1,5 milionu. Obsazení nepřívětivého Hokkaida mělo pro Japonce i strategický důvod, protože tím odpověděli na kolonizační tlak ze strany Ruska, které se na Japonsko tlačilo ze severu a své ambice ovládnout východ potvrzovalo stavbou transsibiřské železnice.

Rychle se rozvíjející Japonsko pak roku 1894 vytáhlo na sousední Čínu, kterou porazilo k překvapení všech, kteří ji do té doby považovali za největší asijskou mocnost. Nenápadný a postupný vnitřní rozklad Číny urychlily i koncese, které v 19. století v podobě obchodních dohod a vyhrazených přístavů (Šanghaj, Hong Kong a řada dalších) učinila západním velmocem. Ostrov Formosa – dnešní Tajwan – který několik let předtím anektovala Čína, se stal prvním zahraničním japonským územním ziskem.

Do situace se vložily tři západní mocnosti – Rusko, Francie a Německo. Ty byly vojenským úspěchem Japonska zaskočeny a ve vyjednávání, které Japonsku a Číně nabídli, nakonec donutili Japonsko vzdát se většiny jeho nároků, včetně strategického přístavu Port Arthur, který připadl Rusku.

Japonci, kteří už předtím považovali Rusko za hlavní hrozbu, odpověděli zanedlouho „preventivním“ útokem přímo proti němu. V bitvě u Cušimy roku 1905 Japonci rozdrtili nejen carské loďstvo, ale vyhráli i u Mukdenu v bojích o železnici, která strategicky spojovala Vladivostok s přístavem Port Arthur.

Na následující mírové konferenci uspořádané pod záštitou USA se však Japonsko opět muselo vzdát velké části svých nároků a jeho hlavním územním ziskem se nakonec stala jižní polovina ostrova Sachalin.

Mezi Japonci se začal šířit pocit křivdy. Už podruhé – a zdaleka ne naposled, jak ještě uvidíme – bylo západními velmocemi poníženo a zrazeno. Zatímco ostatní, evropské státy mohly rozšiřovat svá území a kolonie pomocí vojenské síly, Japonsku to dovoleno nebylo. Chuť na rozšiřování území je ale nepřešla a roku 1910 anektovalo Koreu a aby své nové území uchránilo před Čínou, přibralo k tomu i sousedící oblast Číny: jižní Mandžusko.

Američanům, kteří v Číně viděli strategicky důležitého obchodního partnera, se to pranic nelíbilo: vzestup Japonska začal ohrožovat jejich zájmy. Anexi Koreje a části Mandžuska sice přijali – výměnou za to Japonci uznali americký nárok na Filipíny, Havaj i jejich obchodní zájmy v Číně – ale od té chvíle se pro ně Japonsko stalo úhlavním potenciálním vojenským soupeřem. Vojenské strategické plány se začaly soustředit právě na ně, což japonská strana rychle opětovala.

Přesvědčivé vítězství Japonska nad Ruskem roku 1905 však mělo další, mnohem širší dopady. Bylo to vůbec poprvé v moderní době kdy jiný, neevropský národ, napadl a porazil evropskou velmoc. To, že se z vítězství Japonců nad Ruskem není dobré moc radovat, si rychle uvědomili i jeho evropští soupeři a brzy se ozvaly hlasy, že „nešlo o porážku nepřátelského Ruska, ale nás jako celé Evropy“. Byl to dobrý postřeh, protože řada asijských národů začala v této události spatřovat naději, že evropští kolonizátoři jsou přece jen porazitelní. O inspiraci z vítězství u Cušimi se zmiňovali i Gándhí a Nehrú, kteří sami toužili po svržení britské nadvlády v Indii. Britská koloniální správa pak v obavě o ideologické nakažení mimo jiné omezila výjezdy indických studentů do Japonska.

Ve vojenských úspěších Japonska dokonce nějakou dobu viděl naději i čínský vůdce Sunjatsen, který roku 1911 svrhl císařskou dynastii a založil moderní čínský stát. Prohlásil, že „pro Japonce určitě krev není voda“ a že se proto s nimi dá počítat jako se spojenci v boji proti skutečnému nepříteli, kterým jsou bělošští kolonizátoři v Asii. Jak už dnes víme, ošklivě se v Japoncích spletl. Sunjatsen mezitím během 20. let konsolidoval svoji moc v chaotické Číně, rozpadlé mezi soupeřící provinční vojevůdce. Už v té době ho podporovalo sovětské Rusko, které si přálo silnější Čínu jako nárazník proti ambicióznímu Japonsku.

 

První světová válka a německé kolonie v Tichomoří

Ke sjednocení a vzniku Německé říše pruským kancléřem von Bismarckem a císařem Vilémem I. došlo až roku 1871. Německo kvůli tomu oproti jiným evropským mocnostem zaostalo v budování zámořských kolonií. Muselo se proto soustředit především na dosud neobsazená území. Kromě části Afriky se zaměřilo právě na oblast Tichomoří, kde mu začaly patřit východní Nová Guinea (pojmenovaná jako „Země císaře Viléma“), Šalamounovy ostrovy, Palau, Mariany, Marshallovy ostrovy, Samoa a další.

Když se pak v Evropě rozhořela 1. světová válka, Japonsko se přidalo na stranu budoucích vítězů a hrálo významnou roli v zajištění Tichomoří a Indického oceánu proti německému námořnictvu. Využilo také náhlé změny situace, obsadilo většinu tamních německých kolonií a už roku 1915 také vzneslo nové nároky vůči Číně, které však k dalšímu jeho hořkému zklamání Británie ani USA neuznaly.

Bývalé německé kolonie nakonec oficiálně připadly z velké části Japonsku, jen východní Nová Guinea byla přidělena Austrálii. Když se pak roku 1919 vyjednávala smlouva ve Versailles, Japonsko stálo po boku čtyř vítězných západních velmocí (Británie, USA, Francie a Itálie). Jeho rozčarování z jednání západních spojenců se však dále prohloubilo, když prezident Wilson odmítl schválit článek o rasové rovnoprávnosti.

Ukázalo se, že Japonsko sice bylo vítězem, ale jen jakési druhé kategorie. Cítilo se nepochopeno, ohroženo, poníženo a bez opravdových spojenců.

 

Japonsko versus Spojené státy v meziválečném období

Jedna z dalších, pro náš příběh klíčových dohod vítězných velmocí byla uzavřena na námořní konferenci ve Washingtonu roku 1922. Jejím cílem bylo ukončit závod ve zbrojení a omezit počet válečných lodí na Dálném Východě. Výsledkem byla dohoda, která jednak stanovila maximální povolenou velikost bitevních lodí, jednak určila závazný poměr sil v podobě jejich souhrnného výtlaku podle formule USA 5 : Británie 5 : Japonsko 3 : Itálie 1,75 : Francie 1,75.

Britský plán byl původní takový, aby jeho loďstvo dokázalo současně čelit USA i Japonsku, ale Angličané nakonec přistoupili na kompromis: nepřipustit, aby kterákoliv z těchto zemí měla nad nimi převahu. Smlouva také zakázala opevňování ostrovů v prostoru Tichomoří, právě Singapur ale dostal zvláštní výjimku. Britové tam plánovali obrovskou základnu schopnou pojmout větší část jejich loďstva, které by tam v případě napadení asijských kolonií bylo vysláno na pomoc z Evropy.

Díky smlouvě měly Spojené státy spolu s Británií nárok na více válečných lodí než celý zbytek světa. Netušily přitom, že už za necelých 20 let utrpí právě na moři těžkou počáteční porážku.

1922Japanese
Obrázek: Dobová karikatura o Washingtonské námořní dohodě („Čestný poměr: Tomuhle bídnému stvoření se jeho místo jeví méně uspokojivé než ono vynikající místo vás dvou“)

V Japonsku vzbudila Washingtonská námořní dohoda mezi významnou částí politiků, vojenských kruhů, novinářů i veřejnosti rozčarování a odpor. Ve světle jejich velkolepého námořního vítězství u Cušimy, které se mezitím stalo národní legendou, byla vnímána jako další facka Japonsku. V jejich očích se tím potvrzovalo, že Západ ve skutečnosti s Japonskem nepočítá – chce je udržet slabé a závislé, aby mohl v Asii dál panovat sám.

Nepříjemný pocit závislosti plynul i z toho, že japonský průmysl byl v rozhodující míře odkázán na suroviny, které Japonsko nemělo: železnou rudu, kovy, kaučuk, ropu a další životně důležité zdroje muselo dovážet. S tím, jak ve 20. letech dále rostlo jeho národní hospodářství a s ním i spotřeba těchto surovin, se Japonsko cítilo čím dál zranitelnější.

Diskriminace Japonska se ale netýkala jen námořních omezení. Spojené státy, které na jedné straně vítaly přistěhovalce z Evropy, přijaly už roku 1790 zákon zapovídající udělování amerického občanství nebělošským imigrantům. Přitom přistěhovalci z Asie – zejména z Číny – hráli důležitou roli v kolonizaci západu, například při výstavbě železnice napříč kontinentem. Když v roce 1882 USA zapověděly vstup dalším Číňanům na své území, zčásti je nahradili právě Japonci. Veřejná nevole se vzápětí obrátila i proti nim a v novinách se objevovaly titulky jako „Bude americký západ bílý, nebo žlutý?“. Po první světové válce pak Američané přijali zákon Alien Land Law, který zakazoval Japoncům vlastnit ve Spojených státech půdu. K tomu přišly i diskriminační daně na dovážené japonské zboží. Z pohledu Japonců se jednalo o porušení obchodních dohod a principů rovnosti hlásaných Ligou národů. Místo nich totiž naráželi na to, co vnímali jako rostoucí diskriminaci a rasismus – a to nejvíc ze strany svého souseda, Spojených států, který se naopak sám u ostatních domáhal otevřených trhů a neomezeného obchodu. Ekonomická krize na konci 20. let přinesla ze strany USA další ochranná ekonomická opatření, což ještě více přililo do ohně nedůvěry, frustrace a rostoucího nepřátelství Japonska.

V poválečných letech se Spojené státy a Británie zaměřovaly čím dál více na svoje vlastní problémy, což se ještě více umocnilo během hospodářské krize 30. let. Tím však vyklidily světovou scénu Německu, Rusku, Itálii a Japonsku. Tyto státy, a to bez rozhodné reakce světového společenství, v meziválečných letech začaly krok za krokem budovat svá vlastní impéria.

 

Fašizace Japonska a vypuknutí čínsko-japonské války

V Japonsku se zpočátku mezi elitami šířila pan-asijská ideologie. Spočívala v přesvědčení, že asijské národy zůstanou v područí bílých, dokud je nesvrhne k tomu vyvolené Japonsko. Obsazení Číny bylo vnímáno jako klíč: umožnilo by Japoncům ovládnout Asii a zároveň získat přístup k životně důležitým surovinám.

Většina Japonců si ale ušlechtilý záměr osvobodit Asii od kolonizátorů neosvojila – nárok na ovládnutí Asie pro ně vyplýval spíše z přesvědčení o rasové nadřazenosti Japonců nad všemi ostatními národy. Jejich státní ideologie, restaurovaná v rámci reforem Meidži, považovala Japonce s císařem v čele za bohem vyvolený národ. Tím větší byl pak ovšem jejich pocit nespravedlnosti a křivdy ze strany západních mocností.

Frustrovaná japonská společnost se radikalizovala. V roce 1930 proběhl atentát na premiéra Hamagučiho, který byl zastáncem Washingtonské námořní dohody. Postřelený premiér přežil, ale byl záhy nucen abdikovat. Oslabená, relativně liberálně orientovaná vláda, měla čím dál tím větší problém uřídit sebevědomou armádu, která dychtila po obsazování dalších území a čím dál více jednala autonomně, za zády vlády.

Zlomem bylo, když vedení okupační armády v Číně navzdory rozkazům z Tókja zinscenovalo v září 1931 incident u železnice poblíž Mukdenu. Armáda jej využila jako záminku k okamžité invazi do zbytku Mandžuska. Generál Hondžó, který vojákům velel, byl sice odvolán pro neuposlechnutí rozkazu, ale doma k němu vzhlíželi jako k hrdinovi. Rychlost a úspěch operace si dokonce pochvaloval sám císař Hirohito. Mezi japonskými stratégy byla akce ospravedlněná a nezbytná v reakci na předchozí de facto anexi Mongolska Sověty a na hrozbu, že by Rusko mohlo pokračovat dál a postupně zabírat slabou a chaotickou Čínu. Na Japonci obsazeném území byl počátkem roku 1932 vyhlášen loutkový stát Mančukuo, do jehož čela japonská armáda v rámci získání větší legitimity dosadila posledního, předtím Sunjatsenem svrženého císaře dynastie Čching.

2_1Mapa: Územní zisky Japonska (červeně) na konci roku 1932, včetně nově obsazeného Mandžuska. Modře jsou vyznačeny Filipíny a další území Spojených států. Zdroj a odkaz: Francis Pike

V polarizovaném a rozvášněném Japonsku následovaly další politické vraždy a pokusy o násilné převraty. V květnu 1932 skupina důstojníků zavraždila dalšího premiéra a měla dokonce záměr spolu s ním zabít i tehdy v Japonsku hostujícího Charlieho Chaplina (ten se však osudný večer nacházel jinde, a tím se zachránil). Atentátníci byli veřejně oslavováni jako hrdinové, při soudním líčení pronášeli nacionalistické a militaristické projevy. Statisíce lidi podepsalo petice za jejich propuštění a nakonec vyvázli jen se symbolickými tresty.

Tato dynamika dále podkopala autoritu demokratických institucí. Křehká ústavní rovnováha se rozložila, stát se fašizoval a v polovině 30. let moc v zemi plně převzala armáda a námořnictvo, jejichž svrchovaným velitelem byl císař Hirohito.

Doktrínou země se stal expanzivní imperialismus, viděný jako nutnost k přežití vyvoleného japonského národa. Spor se vedl jen o to, jestli je třeba přednostně zaútočit na sovětské Rusko, které ohrožovalo Japonskem zabraná území ze severu – tuhle strategii zastávala v armádě frakce Kodoha („Cesta císařství“) – nebo jestli zaútočit směrem na jih, k ovládnutí Číny a dalších na suroviny bohatých oblastí v jihovýchodní Asii – což prosazovala frakce Toseiha („Kontrola“).

Další nevydařený převrat v únoru 1936 skončil armádní čistkou, která postihla frakci Kodoha, čímž jednoznačně zvítězila konkurenční strategie postupu na jih. (To potěšilo Stalina, který o záměrech Japonska udeřit na Rusko věděl a měl z něj vážné obavy.) Vojenský rozpočet Japonska během následujícího roku vzrostl čtyřnásobně a armáda ve vedení státu začala reorganizovat ekonomiku země k totálnímu nasazení.

V červenci 1937 pak Japonsko zahájilo masivní invazi do čínského vnitrozemí a rozpoutalo tzv. druhou čínsko-japonskou válku. Do ní se postupně zapojilo Rusko, Spojené státy i další mocnosti a nakonec se rozrostla v konflikt napříč celou  východní polokoulí. Dá se tedy také říct, že 2. světová válka začala právě zde a o dva roky dřív, než je ustálený eurocentrický výklad, podle nejž ji spustilo až německé přepadení Polska v září 1939.

V Číně mezitím po Sunjatsenově smrti v polovině 20. let převzal vedení národní strany Kuomitang a její armády generalissimo Čankajšek. Rudá armáda pod vedením Mao Ce-tunga s ním bojovala o přežití a snažila se najít útočiště daleko ve vnitrozemí. Stalin, který u vědomí hrozby japonského útoku potřeboval Čínu jako nárazníkovou zónu, přiměl oba soupeře na život a na smrt ke vzájemné dohodě o smíru a ke sjednocení jejich armád, které pak financoval a dodával jim zbraně. Japonci, kteří na základě předchozích zkušeností předpokládali, že Čínu snadno obsadí během pár měsíců, tak  ke svému překvapení narazili na obranu silnější a odhodlanější, než s jakou počítali. Ačkoliv po technické stránce měli stále vojenskou převahu, jejich postup v Číně byl kvůli tomu výrazně pomalejší a začal vázat mnohem víc prostředků, než si přáli a původně plánovali.

Úplný klid ale Japonci neměli ani na severu. Dlouhodobě viděli hlavní hrozbu v Rusku, které začalo kontrolovat Mongolsko. Od roku 1937 zde probíhaly občasné příhraniční šarvátky mezi ruskou a japonskou armádou. Po čistkách v Rudé armádě roku 1938 Japonsko předpokládalo, že Sověti jsou oslabení, a shromáždilo podél mongolské hranice téměř půlmilionové vojsko Po jedné z dalších potyček v červnu 1939 pak Japonci sebevědomě podnikli trestnou výpravu na území Mongolska. Netušili, že velení Rudé armády zde nedlouho předtím převzal brilantní generál Georgij Žukov, který disponoval kvalitnější leteckou i tankovou technikou, než jakou měli Japonci. Bylo to první úspěšné kombinované nasazení tankových a leteckých jednotek Rudé armády (zkušenosti odtud posléze uplatnili i na východní frontě proti Německu). Během dvou měsíců bojů kolem Nohomhanu (řeky Chalcin) Japonci ztratili kolem 40 tisíc mužů a byli donuceni se stáhnout.

Pomalý postup Japonska v Číně a jeho fiasko v Mongolsku vyvolaly mezi západními mocnostmi falešné zdání, že Japonci jsou jen slaměným panákem, kterého není třeba brát zase až tak vážně. Dokonce i Hitler, jejich spojenec, v srpnu 1939 poznamenal: „Japonský císař patří do kategorie posledních ruských carů: slabý, zbabělý a nerozhodný… Japonce považujme za poloopice, které potřebují pořádný bič“.

Po překvapivém útoku Wehrmachtu na Rusko v červenci 1941 mělo Japonsko coby německý spojenec možnost zaútočit z východu, ale v jeho vedení takový plán už neměl skoro žádné zastání: japonská armáda byla vázána boji v Číně a neměla kapacitu k další velké pozemní operaci. Nedávná a nečekaná porážka v Mongolsku navíc ukázala, že jejich tanková technika na ruskou v dané chvíli nestačí. Jako méně náročná i méně riziková se logicky jevila další expanze na jih.

Tam japonská vojska postupně obsazovala západní část Číny, včetně Pekingu, Šanghaje i Nankingu, který byl od Sunjatsenovy národní revoluce roku 1912 hlavním městem země (Nanking v překladu doslova znamená „Jižní hlavní město“).

3_3Mapa: Japonská invaze do Číny v letech 1937-1940. Japonská území červeně, čínská modře, včetně hlavních velitelství Mao Ce-tunga v Yunnanu a Čankajška v Čchung-čchingu. Zdroj a odkaz: Francis Pike

 

Konečná eskalace mezi Japonskem a Spojenými státy

Při obsazování Nankingu v prosinci 1937 se japonská armáda dopustila jednoho z největších masakrů 2. světové války. Vojáci tam během několikatýdenního rabování povraždili a umučili kolem 200 tisíc civilních obyvatel.

Díky statečnosti několika amerických misionářů se podařilo do zahraničí propašovat fotografickou a filmovou dokumentaci tohoto běsnění. Jejich zveřejnění přineslo obrat  veřejného mínění ve Spojených státech, které se do té doby v důsledku traumatu z První světové války a ekonomické krize odmítaly v zahraničním dění angažovat. Vláda začala chystat další ekonomické sankce vůči Japonsku. Zároveň zahájila, stejně jako už předtím Rusko, finanční a materiální pomoc čínské armádě – byť zpočátku jen symbolickou, protože se bála otevřeného konfliktu s Japonskem, na který USA ještě nebyly připraveny.

1_2Mapa: Přehled situace v Tichomoří koncem roku 1937. Japonská území červeně, americká modře. Zdroj a odkaz: Francis Pike

Až počátkem roku 1940, v důsledku německého postupu v Evropě, začala Amerika brát situace vážně a začala se skutečně chystat na potenciální konflikt. Inventura hospodářství zjistila, že pro zajištění zbrojní výroby potřebují Spojené státy řadu surovin, se kterými do té doby volně obchodovala a vyvážela je do jiných zemí. V polovině roku proto získal americký prezident pravomoc vyčlenit strategické komodity, kterých bylo asi dvě stovky, do speciálnímu režimu, kdy jejich vývoz podléhal zvláštnímu povolení. V praxi pak Spojené státy strategické suroviny dál prodávaly do spřátelených zemí, ale například do Japonska byl jejich vývoz značně omezen. Restrikce se týkaly například leteckého benzínu nad 87 oktanů. To zpočátku vedlo paradoxně k tomu, že Japonsko, které ve svých letadlech používalo 86-oktanový benzín, jeho dovoz na několik měsíců dokonce zvýšilo. Omezování obchodu a riziko embarga však byly úplně zřejmé, a Japonsko proto začalo horečně zvyšovat dovoz ropy také z nizozemských kolonií (Holanďané a jejich firma Shell v té době měli významné vrty na Sumatře a na Borneu).

Ropa a její produkty byly pro Japonsko největším problémem – potřebovalo jich čím dál víc, zejména pro svoje rostoucí loďstvo a letectvo. Zatímco železnou rudu a uhlí získávalo z obsazených severních provincií Číny, přístup k vlastním ropným zdrojům Japonsku chyběl. Od poloviny 30. let proto začalo hromadit velké zásoby ropy. Tyto plány ale v roce 1940 narazily na americká obchodní omezení. Po vypuknutí války v Evropě se navíc často stávalo i to, že ačkoliv Japonci určitý objem ropy koupili, neměli dostatek přepravních kapacit k jejímu dovozu domů – Britové a Američané totiž své komerční tankery přesunuli z Tichomoří do Atlantiku, aby tam zásobovaly obklíčenou Británii.

Získání kontroly nad ropnými zdroji se tak pro Japonsko stalo životně důležitou prioritou. Začínalo být jasné, že jeho postup na jih neskončí v Číně, ale bude muset dosáhnout i ropných polí na Borneu a Sumatře.

Kapitulace Nizozemska a Francie japonské ambice povzbudila, protože nejpozději od léta 1940 se francouzské a holandské kolonie v Asii k obsazení přímo nabízely. Také Británie balancovala na hraně kolapsu a jako víceméně volně dostupné se proto jevily i její kolonie, včetně Britské Malaje.

Japonsko, stejně jako to dělalo v předchozích desetiletích, chtělo oportunisticky využít oslabení sousedů a vyplnit vzniklé vakuum rozšířením své vlastní říše. Jeho pocit legitimity přitom stavěl především na tom, že přístup k tamním surovinám se jevil jako životně důležitý pro přežití japonského národa.

Bez významného odporu západu začalo Japonsko obsazovat tzv. Francouzskou Indočínu (dnešní Vietnam, Kambodža a Laos) a v létě 1941 již kontrolovalo velkou část regionu jihovýchodní Asie:

3_6Mapa: Japonská říše a situace v Tichomoří v roce 1941. Červeně jsou vyznačena území pod přímou japonskou kontrolou, červeným šrafováním jím anektovaná území a loutkové státy (Mančukuo, Korea). Na severu vidíme světlemodře vybarvený Sovětský svaz, na jihu tmavomodře Spojené státy a oranžově holandské kolonie (s ropnými zdroji). Červenomodrým šrafováním je na západě vyznačena Britská Barma i Britská Malaj, na jejímž jižním cípu leží Singapur. Zdroj a odkaz: Francis Pike

To už začalo být příliš i na do té doby spíše zdrženlivé Spojené státy. Přesto se ještě v roce 1941 snažily přímému konfliktu vyhnout, nebo jej alespoň odložit. V jedné nótě japonskému velvyslanci americký ministr zahraničí zdůrazňoval, že „v Pacifiku je dost místa pro všechny a vojenský konflikt by neprospěl žádné ze stran“. Roosevelt opakoval, že udržení míru s Japonskem je velmi důležité, protože Amerika nemá dost loďstva pro boj v Atlantiku i v Tichomoří zároveň. Atlantik měl pro něj absolutní prioritu.

Američané však v reakci výrazně zvýšili vojenskou a hospodářskou pomoc Číně, protože si stejně jako Stalin uvědomovali, že dokud je Čína schopná se bránit, Japonsko má jen omezenou kapacitu bojovat na dalších frontách. Kolaps Číny by pro Spojené státy i pro Rusko, jež byly jen krok od otevřené války s Japonskem, znamenal hodně zlou zprávu, a bylo proto v jejich společném zájmu ji udržet ve hře.

Spojeným státům bylo také jasné, že úplné embargo na vývoz ropy ponechá Japonsku jen jediné východisko, a sice obsazení holandských kolonií s jejich ropnými vrty. Tomu se Američané snažili vyhnout, ale zároveň hledali cestu, jak Japonsko hospodářsky ještě víc omezit. V červenci 1941 proto zmrazili japonská aktiva na území USA, včetně veškerých finančních prostředků (a také podniků s větší než 25 procentní účastí Japonska). Ty mohly být uvolňovány jen na základě konkrétních vývozních povolení. Vývoz benzínu byl sice nadále možný, ale jen pod 80 oktanů (pro japonské letectvo byl tedy bezcenný) a navíc maximálně v objemu na úrovni exportů z roku 1936, aby Japonsko už nemohlo hromadit jeho zásoby.

Radikálnější část americké administrativy využila této příležitosti a přestala vydávat jakákoliv vývozní povolení, čímž de facto vytvořila stav úplného obchodního embarga. Teprve počátkem září, po několika týdnech opakovaných urgencí japonského velvyslance, se informace o tom dostala k prezidentu Rooseveltovi. Ten se ale nakonec po projednání situace rozhodl, že věci nechá tak, jak jsou. V jeho rozhodování patrně hrála roli i červencová informace od špionážní služby, že Japonsko už mobilizuje k mohutné ofenzivě dál na jih.

Neoficiální ropné embargo tak pokračovalo a zahájilo závěrečné odpočítávání k otevřenému konfliktu. Císař Hirohito, protože neviděl jiné východisko a protože to vypadalo, že Japonsko už nemá co ztratit, vydal 5. listopadu 1941 konečný souhlas s plánem útoku na Spojené státy. Vojska se dala do pohybu, ačkoliv Hirohito chtěl před zahájením samotného útoku podniknout ještě jeden, poslední pokus o dohodu.

Jedna z věcí, které mě na téhle historii fascinují, byla právě role tajných služeb v dynamice vztahů mezi Japonskem a Spojenými státy. Kdyby nevěděl o v té době již probíhající japonské mobilizaci, Roosevelt by se možná rozhodl jinak a situaci by neeskaloval. Japonská agresivita se ve světle tajných depeší patrně jevila větší, než jaká asi ve skutečnosti byla. (Nemohu si pomoct, ale napadá mě, že je to možná trochu jako v partnerských vztazích: Chceme-li je udržet, někdy je zkrátka lepší nečíst poštu nebo telefon toho druhého.)

Ačkoliv svoji expanzi v Asii považovalo za životně důležitou a nezbytnou, otevřený konflikt se Spojenými státy si Japonsko skutečně nepřálo. Generalita si uvědomovala, že jeho armáda a námořnictvo možná mají šanci Američany překvapit a dosáhnout rychlého dílčího vítězství, avšak dlouhodobě Japonsko nedokáže Spojeným státům čelit  vojensky ani hospodářsky. Ostatně i strategie útoku na Pearl Harbour a na Filipíny měla za cíl Amerikou otřást, oslabit její moc v Tichomoří a přimět ji rychle k uzavření příměří, nikoliv ji vtáhnout do rozsáhlé, totální války.

A jak už jsem psal, stejně tak si v té době otevřenou válku s Japonskem nepřály ani Spojené státy. Jednak na ni nebyly připraveny, jednak byla jejich prioritou situace v Atlantiku a podpora Británie bojující o život s hitlerovským Německem.

Japonsko mělo až do konce války za to, že jeho šifrování je neprolomitelné. Brilantní americký tým pod vedením plukovníka Williama Friedmana, který vystudoval genetiku na Cornellově univerzitě, ale už v roce 1941 dokázal dešifrovat přes 90 procent přísně tajné japonské komunikace.

Podle všeho se zdá, že právě schopnost Američanů dešifrovat japonské zprávy zmařila poslední diplomatický pokus o záchranu situace. Ten po schválení plánu útoku na Spojené státy podniknul z pověření císaře japonský velvyslanec Nomura. Když dne 6. listopadu prezentoval Spojeným státům svoji nabídku, byl arogantně odmítnut jen proto, že Američané z diplomatických depeší předem věděli, že v případě neúspěchu má Nomura mandát předložit druhý, mnohem příznivější návrh. Ten skutečně oficiálně přišel 20. listopadu. Japonci navrhovali stažení svých vojsk z jižní Indočíny a zavázali se upustit od dalších vojenských akcí v jihovýchodní Asii; výměnou požadovali, aby Američané ukončili podporu čínské armády a obnovili prodej ropy do Japonska.

NomuraFoto: Kičisaburó Nomura (vlevo), japonský velvyslanec ve Washingtonu

Roosevelt, který se mezitím z dešifrovaných zpráv dozvěděl, že japonské loďstvo je již na cestě do Indočíny, ale odmítl dál vyjednávat. Nomurova nabídka se nejevila jako upřímná, ačkoliv Japonsko bylo patrně stále ještě připraveno svůj útok zastavit, pokud by se dohody podařilo dosáhnout. Američané však z tajných zpráv usoudili, že Japonci jen blafují, a došli k závěru, že válka už je nevyhnutelná.

Od konce listopadu očekávali Američané japonský úder, jen netušili odkud přijde. Došlo k němu o týden později a Američany i jejich spojence dokonale zaskočil svým rozsahem, rychlostí a vojenskou brilantností.

O tom, jak japonská invaze probíhala v Britské Malaji, jakož i o bitvě o Singapur, v níž nešťastný Silvestr zahynul, budeme psát v dalších pokračováních.