Japonská invaze do Malaje: Baťovci ve válce

Japonsko se počátkem 40. let definitivně rozhodlo expandovat na jih, kde mělo jako strategický cíl ovládnout ropné vrty v holandských koloniích na Borneu a Sumatře. Klíčovým místem pro úspěch Japonců byl právě Singapur – odtud ze své pevnosti Britové kontrolovali jak sousedící Borneo a Sumatru, tak i Malacký průliv směřující k Barmě a k Indii.

Nedostatky ve své přípravě na válku v Asii i slabiny v obraně Singapuru si Britové nepochybně uvědomovali, koncem 30. let o nich sepsali několik podrobných zpráv. Jedna z nich ale naneštěstí padla do rukou Japonců, když německý křižník Atlantis v listopadu 1940 potopil severně od Sumatry britskou loď Automedon převážející patnáct poštovních vaků včetně přísně tajných vojenských plánů a hlášení. Z nich se Japonci dozvěděli, že Britové své letecké síly v Malaji jen předstírají a že v případě nouze na pomoc Singapuru žádné pořádné loďstvo nepřipluje, protože není k dispozici. Tyto poznatky Japonce překvapily i povzbudily, protože do té doby považovali pozice Britů v Malaji a v Singapuru za výrazně silnější.

AutomedonFoto: Britská přepravní loď Automedon, z jejíž paluby koncem roku 1940 získali Němci přísně tajné podrobné informace o slabinách v obraně Malaje a Singapuru. Obratem je předali Japoncům.

Anglická propaganda, která tvrdila opak, ale běžela naplno. Pod jejím vlivem se Britové sami utvrzovali v tom, že Japonci nejsou nepřítelem, kterého by se měli obávat. Jeden z baťových zaměstnanců v Singapuru, pan Viktor Koš, píše ve svých vzpomínkách:

„Jak si pamatuji, nebezpečí války s Japonskem bylo asi dvakrát na vlásku během roku 1940 a 1941, pokud jsme se to mohli z našich novin dovědět – to je, co z toho nám daly na vědomí. Venku však o situaci asi věděli více, poněvadž si pamatuji, že jeden z našich zaměstnanců dostal jednou dopis od svého přítele z Ameriky, ve kterém se ho přítel ptal ‚Zda nám ti Japonci tam dají pokoj?‘. Nikdo jsme však nebrali vážně, že by Japonsko mohlo si dovolit troufnout na Anglii.“

Dokonce i mezi vojáky hojně kolovaly zvěsti o tom, že „křivonozí Japonci se svýma šikmýma očima nedokážou ani pořádně pilotovat, ani vidět v potemnělé džungli“ (Britové si v prvních dnech války dokonce mysleli, že japonská letadla suverénně vítězící nad RAF musejí snad řídit němečtí piloti). Pod dojmem toho, že Japonsko ani za čtyři roky nedokázalo uspět proti méněcenné čínské armádě a že bylo drtivě poraženo mongolsko-sovětským vojskem ve střetu u Nohomhanu/Chalcinu, si spojenci věřili, že v boji s nimi nemají Japonci šanci. Dokonce i Churchill prohlásil, že „Je celkem jisté, že Japonci nemohou obstát ve střetu s energií a vitalitou anglicky mluvící rasy.“

Tento pocit vlastní převahy byl jedním z důvodů, proč britská armáda podcenila přípravu. Ostatně její bojové nasazení doposud spočívalo maximálně v potlačování občasných rebelií místních obyvatel. Nezatěžovala se průzkumem divokého terénu, který měla bránit, a veškerá její taktika spočívala v obraně vybraných míst na liniových komunikacích, podél Malajského poloostrova (většina z nich vedla ze severu na jih, protože poloostrov je podélně rozdělen vysokým pohořím).

V rozporu s dojmem, který Britové poměrně úspěšně vyvolávali, bylo na Dálném východě slabé i jejich letectvo. Podle vlastních analýz potřebovali k obraně Malaje 336 až 600 letadel, avšak v prosinci 1941 jich měli k dispozici pouze sto padesát. Většinou šlo o zastaralé stroje včetně dvouplošníků. To nejlepší, čím RAF mohla létat, byla těžkopádná letadla Brewster Buffalo.

Brewster Buffalo 2
Foto: Těžkopádný Brewster Buffalo byl tím nejlepším, čím RAF v Malaji disponovala. Zdroj: AWM

Žádosti singapurského velení o dodávku nové techniky v potřebných počtech byly marné. Britové byli nuceni svou nejlepší techniku soustředit v Evropě a pokud jde o poskytnutí letadel a tanků, jež mohli sami postrádat, východní fronta v Rusku měla před Dálným východem prioritu.

Na druhé straně Japonci pro svůj letecký útok na Malaj vyčlenili šest set moderních strojů, včetně legendárního a mimořádně obratného Zera. To do výzbroje zařadili teprve v roce 1940, takže o něm a jeho bojových schopnostech západní spojenci v té době neměli ani tušení – měli naopak za to, že japonské letectvo disponuje pouze druhořadými stroji.

Británii a jejím spojencům v Malaji od května 1941 velel generál Arthur Percival. Vyznamenal se sice už v 1. světové válce, ale na nově svěřený úkol podle všeho nestačil. Ačkoliv na rozdíl od mnoha jiných hrozbu ze strany Japonců nepodceňoval, v několika klíčových situacích se ukázal jako nerozhodný. Vyznačoval se také tím, že odmítal budovat masivnější obranná postavení s argumentem, že by to zbytečně vyvolávalo defétismus a podlomilo morálku vojska. Percival nedokázal zareagovat na překvapivou taktiku Japonců, ani prosadit svou autoritu vůči australským oddílům. Těm velel proslulý egomaniak generál Gordon Bennett, který se s Percivalem často ocital ve sporu. Vzájemná řevnivost a nedůvěra mezi Brity a Australany se pak během deklasujících válečných neúspěchů ještě víc vyostřila. Jejich soudržnosti nepomohlo ani to, že ve světle zoufalých ústupových bojů v Malaji ztratil australský premiér důvěru ve schopnost Britů ubránit Austrálii a otevřeně se obrátil s prosbou o pomoc na Spojené státy.

Percival
Foto: Vlevo na snímku je johorský sultán při setkání s generálem Percivalem; ten stojí zcela vpředu. Zdroj: AWM

Úkolem dobýt Britskou Malaj byl v listopadu 1941 pověřen japonský generál Tomojuki Jamašita. Doma byl uznáván jako jeden z nejtalentovanějších vojevůdců, protože ale sympatizoval s frakcí Kodoha, po její likvidaci roku 1936 upadl v nemilost a byl přeřazen do Koreje jako velitel místní brigády. Roku 1940 byl díky své znalosti němčiny vzat na milost a vyslán do Berlína na tajnou misi, kde během setkání s Hitlerem vyjednával vzájemnou výměnu nových vojenských technologií. Jamašita byl hluboce přesvědčen, že úhlavním nepřítelem Japonska je Rusko. Ve světle amerických sankcí a hrozby, že Japonsko kvůli nim přijde o území tak těžce dobytá v Číně, však nakonec akceptoval preventivní útok na Spojené státy a Británii jako nezbytnou sebeobranu své vlasti. Šéfem jeho štábu se stal brilantní plukovník Cudži, který ale už během své kariéry v Číně nechvalně proslul svou brutalitou vůči poraženým.

Yamashita sultansFoto: Generál Jamašita na setkání s malajskými sultány v dubnu 1942, dva měsíce po dobytí Malaje. Všimněte si změny oděvu johorského sultána ve srovnání s předchozím snímkem. Není divu, že převlékl kabát a už na sobě nemá anglickou uniformu. Zdroj: GettyImages

Spojencům sice v listopadu a počátkem prosince 1941 neuniklo shromažďování většího vojska na ostrově Hainan v Jihočínském moři, ale Japonsko tvrdilo, že jde o součást jejich operace v Číně. Dokonce ani když výzvědné letadlo spatřilo 6. prosince velký japonský konvoj směřující do Thajska, spojenci k žádné akci nepřikročili. Britové dokonce měli pro takový případ vypracovaný plán protiútoku směrem do neutrálního Thajska, které s Malají sousedilo – s jeho zahájením ale váhali tak dlouho, až bylo pozdě.

 

Začátek války o Malaj

Dne 8. prosince krátce po půlnoci místního času spatřila indická vojenská posádka na pobřeží Kota Bharu v severovýchodním cípu Malaje blížící se výsadkové lodě – bezprostřední předzvěst vylodění Japonců. První vlnu invaze zahájil výsadek pěti tisíc vojáků a došlo k ní v jednu hodinu ráno. Bylo to asi 40 minut před útokem na Pearl Harbor, který se běžně považuje za začátek války spojenců s Japonskem.

Kota Bharu
Foto: Pláž u Kota Bahru, kde 8. prosince časně ráno začala japonská invaze. Zdroj: AWM

Když generál Percival další den sdělil zprávu o vylodění Japonců na severu Malaje singapurskému guvernérovi Thomasovi, ten bez známky znepokojení reagoval větou ilustrující tehdejší nálady: „Předpokládám, že ty trpaslíky rychle smetete“.

Počáteční útok se sice podařilo odrazit, ale další vlna pobřežní obranu prolomila a už po poledni byla britská obrana zatlačena do vnitrozemí. Po upevnění pozic v okolí Kota Bharu japonští vojáci vyrazili podél východního pobřeží Malaje na jih. Souběžně s tím se další část japonského vojska vylodila v Thajsku a prošla jeho vnitrozemím na západ, odkud zaútočila na protilehlé pobřeží Malaje.

Japonci současně s vyloděním zahájili masivní letecký úder na všechna letiště v severní Malaji. Posádky RAF zaskočili vyspělou technikou i přesným bombardováním. Už během prvního dne vyřadili 60 letadel, tedy celé dvě pětiny britského letectva – většina z nich ani nestačila vzlétnout. Do týdne pak Japonci vzdušný prostor nad Malají zcela ovládli, což mimo jiné znamenalo, že oddíly britské pěchoty byly vydány jejich leteckým útokům napospas, bez jakékoliv vzdušné obrany.

Začátek války nemohl ujít ani obyvatelům Singapuru, kde Japonci podnikli hned 8. prosince nad ránem první nálet. Již výše citovaný Viktor Koš o tom píše:

„V noci ze 7. na 8. prosince 1941 asi ve 4 hodiny ráno probudil mne nějaký hluk a pak jsem slyšel výbuchy. Z okna jsme viděli, jak ve městě po každém výbuchu vyletěl do výšky oheň a nad hlavami jsme slyšeli hukot letadel. Klidně, bez pocitu nějakého strachu jsme se na to, co nám později tak často nahánělo hrůzu, dívali z okna. Světla všude na ulicích svítila, reflektory na obloze nebylo vidět, protiletadlová střelba žádná, sirény nehoukaly – nerozuměl jsem tomu. Teprve po dlouhé době, až již bombardování skončilo, zahoukaly sirény na poplach, ale světla v ulicích svítila dále.

Brzy ráno mně telefonoval pan Jugas, že to byla japonská letadla a bomby prý spadly přímo do středu města. Dále, že byla u něj paní Červinková, která se chce z dosavadního bytu přestěhovat, poněvadž prý bomba dopadla blízko jejich bytu, a že to u nich nebude bezpečné při dalším bombardování. Teprve při příjezdu do kanceláře jsem se dověděl, že Japonsko vyhlásilo válku Anglii a Americe.“

 

Nálety na Singapur: „Žapani jsou tady!“

První nálet byl zatím spíše symbolický, ale od poloviny ledna, kdy Japonci začali kontrolovat letiště i v jižní části Malaje, se Singapur dostal do přímého dosahu jejich bombardérů i stíhacích letounů. Začalo pravidelné bombardování dvakrát až třikrát denně, zaměřené bylo především na tamní letiště, přístavy a doky. Takto je prožívali singapurští baťovci:

„Bombardování pak stále pokračovalo několikrát přes den a i v noci. Zjistil jsem, že mnoho kanceláří různých firem se přestěhovalo z města do soukromých domů v zahradních čtvrtích, kde předpokládali klid a bezpečí. Mimo to se povídalo, že na severu Malajska Japonci shazovali letáky, ve kterých doporučovali domorodcům odstěhovat se dále od veřejných budov v zájmu své vlastní bezpečnosti. Poněvadž naše budova ve městě byla prakticky v úplné blízkosti veřejných budov a mimo to byla taková stará rachotina, necítili jsme se tam moc v bezpečí. Jednou bomby padaly do moře na lodě hned naproti naší budovy a tak se všechno třáslo, že jsme kvapem utíkali do přízemí. Hodlal jsem proto účtárnu umístit do svého bytu, a všichni naši zaměstnanci to nadšeně uvítali – v naší budově se velmi báli […]

Brzy po 8. prosinci se k nám nastěhovali Plhoňovi, poněvadž tam, kde bydleli, se báli a můj dům byl v zahradní čtvrti, kde nebezpečí se zdálo být menší. Martincovi se nastěhovali k Jugasům, kteří bydleli ve stejné ulici jako my, jen několik domů vedle. Některé rodiny se nastěhovaly ke slečně Aničce a podobně […]

Během doby vznikla náhle horečka stavění krytů. Před 8. 12. 1941 bylo stavění krytů čas od času doporučováno úřady, ale málo kdo se o to staral. Teď však nastala taková situace, že ceny písku, dřeva a dalšího stavebního materiálu náhle stouply a bylo těžko sehnat řemeslníky . Postavení krytů bylo nařízeno všem firmám a zaměstnavatelům. Postavili jsme také jeden v přízemí naší budovy a   každý se snažil kryt postavit ve vlastním domě. Původně jsme uvažovali, že postavíme jen jeden kryt v domě slečny Aničky pro Jugase a pro nás. Během několika dnů bylo jasné, že to není možné, poněvadž poplach v noci byl v noci často, a to by znamenalo zůstat v krytu i spávat. Po odtroubení poplachu není totiž dovoleno se pohybovat a dům slečny Aničky byl přece jen dost vzdálený. Mimo to zde byly dvě naše děti.

Poplachy jsme měli v noci tak často, že jsme si na ně pomalu zvykali. Singapurský ostrov je však přece jen rozsáhlý a letadla létala často bombardovat objekty, které byly dost vzdálené od vlastního města a pro město nebyly nebezpečím. Poněvadž cíl bombardování nebyl nikdy znám, byl poplach vyhlašován pro celé okolí. Obvykle poplachy začínaly skoro denně pravidelně ráno mezi osmou a devátou hodinou až do čtyř hodin odpoledne – někdy to bylo jen s několika krátkými přestávkami klidu – v noci pak nepravidelně, ale také hodně často. Byl-li poplach ve dne, někdy trvalo hodinu až dvě, než byl vyhlášen konec poplachu.

Také v noci byl poplach několikrát. Častokrát nás však probudilo napřed dunění výbuchů a pak byl teprve vyhlášen poplach. Z počátku jsme hned po vyhlášení poplachu běželi do krytu (ložnice byla nahoře – dům byl dvoupatrový), já jsem vzal syna, paní Plhoňová naši dceru, žena podušky a deky pro děti, pan Plhoň s jejich Zdenkem pozorovali, kde jsou. Když se to opakovalo několikrát za noc, byli jsme tak rozespalí, že se nám ani dolů nechtělo. Někdy, když jsem syna bral několikrát za noc dolů, probral se ze spánku a ptal se : ‚Co je?‘ A na moje : ‚Žapani jsou tady‘ , odpověděl ‚Už zase?‘ a spal dál i v krytu. Později jsme však ani do krytu hned po vyhlášení poplachu nechodili – Plhoňovi vždy byli vzhůru a dávali pozor. Letěla-li letadla směrem k našemu domu, rychle nás vzbudili a my jsme rychle seběhli všichni do krytu. V noci to byla v určitém smyslu „krásná podívaná“ – to když spousta letadel letěla vysoko, mnoho reflektorů je osvětlovalo ze všech možných stran a protiletadlová děla po nich střílela. Letadla bez ohledu na střelbu letěla majestátně dále.

Jednou jsme je pozorovali v noci ode dveří domu a najednou v ulici před našim domem (od našeho domu k ulici byla velká zahrada), následovaly za sebou tři výbuchy. Nikdo si nedovede představit náš úlek. Ale protože jsme nebyli hned smeteni dolů, ba naopak jsme slyšeli zvuk stoupat nahoru, zjistili jsme, že vystřelilo pojízdné protiletadlové dělo, které právě postavili před našim domem. Toto dělo ovšem střílelo dále a bylo zajímavé, že po výstřelu jsme slyšeli, jak šrapnel letí nahoru a pak vysoko na obloze jsme spatřili výbuch.“

 

Potopení britské flotily

Největší fiasko, které dále otřáslo sebevědomím obránců i důvěrou obyvatel Singapuru v bezpečí této „nedobytné pevnosti“, ovšem potkalo Brity na moři. Protože si vláda nemohla dovolit vyslat do Singapuru svoji flotilu, jak s tím počítaly všechny její válečné plány, odvelela tam navzdory námitkám námořnictva alespoň tři velké válečné lodě, označované společně jako „Z Force“. Skládala se z pýchy britského námořnictva, bitevní lodě Jejího veličenstva Prince of Wales, křižníku Repulse a zbrusu nové letadlové lodě Indomitable. Bitevní loď Prince of Wales se předtím v květnu 1941 účastnila slavného a úspěšného lovu na Bismarck, vlajkovou loď NěmeckaPrince of Wales ji v námořním souboji zasáhl třikrát. Na jeho palubě také proběhlo v srpnu 1940 legendární jednání mezi americkým prezidentem Rooseveltem a britským premiérem Churchillem.

ARRIVAL_OF_HMS_PRINCE_OF_WALES_AT_SINGAPORE__4_DECEMBER_1941____Imperial_War_MuseumsFoto: Legenda a pýcha britského námořnictva, bitevní loď Prince of Wales, přijíždí dne 2. prosince 1941 do Singapuru. Už o týden později ji Japonci během první akce potopí. Zdroj: Imperial War Museum

Znalcům sice bylo jasné, že navzdory slávě nejde v případě „Force Z“ o žádnou velkou sílu, ale větší námořní nasazení na Dálném východě si v dané chvíli britská vláda nemohli dovolit. Churchill se dokonce pokoušel přesvědčit Spojené státy, aby do Singapuru vyslaly vojenskou flotilu ony, americké velení to ale odmítlo s tím, že jejich absolutní prioritou je Atlantik a boje v Evropě.

„Force Z“ nakonec do Singapuru dne 2. prosince dorazila v neúplné sestavě, protože Indomitable navzdory svému jménu, které v překladu znamená Nezkrotná, uvízla cestou na mělčině v Karibiku. Příjezd dvou impozantních válečných lodí nicméně vyvolal v místních novinách i mezi obyvateli obrovské nadšení. Pro obránce Singapuru šlo v předvečer války s Japonskem o velkou morální vzpruhu. Řada lidí byla přesvědčená, že teď, když jsou v Singapuru tak slavné válečné lodě, si proti nim Japonsko nic nedovolí.

Už v den, kdy Japonsko zahájilo invazi, tedy 8. prosince, vyplula „Force Z“ směrem ke Kota Bharu s cílem napadnout japonský konvoj a zabránit dalšímu vyloďování. Obě válečné lodě doprovázely čtyři torpédoborce. Absence vzdušné obrany, kterou měla poskytnout chybějící Indomitable, se ale záhy ukázala osudnou. Obranyschopnost britské mini-flotily byla dále oslabena tím, že vlivem velké topické vlhkosti přestal fungovat analogový počítač, který řídil palbu z protileteckých kanónů na palubě Prince of Wales, a před vyplutím do boje se jej nepodařili uvést do provozu.

Když si admirál Phillips, který flotile velel, uvědomil, že japonské loďstvo nezastihne včas, rozhodl následující večer o návratu zpět do Singapuru. Krátce po půlnoci však jeho flotilu zpozorovala japonská ponorka, která zprávu o přítomnosti nepřátelských lodí signalizovala japonskému štábu. Příští ráno vyslali Japonci z letiště u Saigonu letku bombardérů, které po krátkém střetu obě válečné lodi pomocí svých torpéd potopily. Japonští piloti byli sami překvapeni, že se nesetkali se žádnými nepřátelskými letadly. Nejvyšší japonský generál Jamamoto přijal tuto zprávu se širokým úsměvem: za cenu ztráty pouhých tří strojů se mu podařilo zničit celou existující britskou tichomořskou flotilu. A protože v tu chvíli ležela část americké tichomořské flotily vyřazená v Pearl Harboru a její zbytek se stáhnul do Kalifornie, celý Pacifik na příštích několik měsíců patřil pouze Japoncům.

HMS Prince of Wales sinking
Foto: Poslední okamžiky bitevní lodi Prince of Wales, která se právě potápí. Ke dnu šla i s admirálem Phillipsem, jenž zůstal na můstku a odmítl potápějící se loď opustit. Zdroj: AWM

 

Japonský blitzkrieg

Pro britskou armádu to byla drtivá zpráva. Po ztrátě letectva přišla i o veškerou svou námořní sílu. Obrana Malaje a Singapuru teď spočívala už jen na pěchotě. V Malaji měla k dispozici asi 90 tisíc mužů (v Singapuru dalších 50 tisíc) ve smíšených sborech: polovinu tvořili Indové, čtvrtinu Britové, šestinu Australané a zbytek místní národnosti. Jak už jsme zmiňovali, z velké části šlo o nezkušené vojáky, často narychlo odvedené rekruty.

Proti nim útočilo 70 tisíc Japonců, z nichž polovina byla nasazena na frontě a zbytek tvořil zálohu. Japonská armáda měla zkušenosti z válčení v Číně a japonské velení navíc připravilo instruktáž o podmínkách boje v džungli, kterou si každý voják musel přečíst během plavby na jih. Japonci do bojů o Malaj také nasadili dvě stovky lehkých tanků, kterým na britské straně v nerovném boji čelily pouze lehké pancéřované vozy.

Ačkoliv japonští vojáci bojovali proti dvojnásobné přesile, dovedli proti britským obranným pozicím na silnicích mistrně kombinovat různé složky vojska v drtivé taktice. Nejprve proti zátarasům zaútočila ze vzduchu letadla, poté přišel frontální úder podporovaný tanky. Když se nepodařilo obranu prolomit přímo, Japonci obrannou pozici prostě obešli džunglí zboku a tím donutili obránce, aby se stáhli dřív, než budou zcela obklíčeni. Pokud se jim nepodařilo je obejít džunglí, vylodili se v jejich týlu obchvatem z moře.

Obránce frustrovalo i to, že se často museli stáhnout úplně bez boje – stačilo, aby přišla zpráva, že se v týlu objevila japonská jednotka, a celá síla včetně dělostřelectva musela chvatem opustit obrannou linii. Ačkoliv měli Britové v plánu aplikovat při ústupu taktiku spálené země, často za sebou museli k radosti Japonců zanechat i nedotčenou bojovou techniku a zásoby, které ve spěchu zničit nestihli. Rychle postupujícím Japoncům se tyhle zásobárny náramně hodily a začali jim posměšně přezdívat „Churchillovy samoobsluhy“.

7_3.jpg
Mapa: Dobytí Malaje trvalo Japoncům necelé dva měsíce. Od 8. prosince 1941 do 31. ledna 1942 urazili vzdálenost přes tisíc kilometrů – v průměru tedy postupovali dvacet kilometrů denně. Zdroj: Francis Pike

Zatímco Japonce jejich úspěchy povzbudily, morálka obránců po třech týdnech porážek a chvatných ústupů zkolabovala. Britští vojáci, ačkoliv měli početní převahu, začali Japoncům připisovat až nadpřirozené schopnosti. Jednotky směřující na frontu potkávali vyděšené vojáky, kteří prchali zpět – někteří z nich se stali svědky japonské brutality, se kterou dobíjeli raněné a stínali nebo upalovali zajatce. Japonci díky rychlému postupu vpřed nedovolili Britům konsolidovat pozice k solidnější obraně.

Viktor Koš to zaznamenal takto:

„Ze severu Malajska docházely divoké zprávy a noviny musely přiznat postup japonské armády. Stejně jsme to mohli pozorovat podle toho, jak každý den přijížděli do Singapuru lidé, kteří před Japonci utíkali. Dojížděli vlakem nebo i svými auty. Všechno se hrnulo do Singapuru jako do ‚nedobytné‘ pevnosti.“

Pro generála Jamašitu byl bleskový postup základem jeho strategie, protože vzhledem k omezeným zásobovacím možnostem neměl kapacitu vést s Brity dlouhou, vyčerpávající válku. V zájmu maximální mobility se spokojil jen se třemi divizemi, ačkoliv mu jich armáda pro malajskou operaci nabízela pět. Japonská pěchota se pohybovala na bicyklech konfiskovaných během invaze: díky nim byli vojáci schopni rychlých přesunů po silnicích i v terénu a zároveň s sebou mohli vézt větší množství proviantu, než by unesli na zádech.

Další událostí, která otřásla morálkou i pověstí Britů, byl jejich úprk z ostrova Penang dne 17. prosince. Na přistavených lodích se směli evakuovat jen běloši, místní lidé zoufale namačkaní na molech měli vstup na palubu zakázán a byli ponecháni svému krutému osudu v rukou Japonců. Tato zrada vyvolala mezi místními velkou hořkost, někteří z nich se proti Britům obrátili a nezapomněli jim to ani po válce, kdy odmítli znovu přijmou jejich nadvládu.

I tenhle moment Koš ve svých pamětech zaznamenal:

„Pár dní po 10. prosinci přijel Zelníček z Penangu současně s ostatními uprchlíky. Bylo to tam strašné. Protiletecká obrana žádná, anglická letadla žádná, japonská letadla si dělala, co chtěla. Bombardovala z nevelkých výšek, do lidí střílela za nízkého letu z kulometů. Penangská policie se rozutekla, jejich angličtí důstojníci však první. Nastal zmatek, loupení a vraždění.“

Dne 31. ledna, necelé dva měsíce od vylodění Japonců v severní Malaji, se poslední britská vojska stáhla z pevniny do Singapuru a vyhodila za sebou do vzduchu most před Johorskou úžinu. Během bojů v Malaji spojenci přišli o 50 tisíc mužů (zahrnuje mrtvé i raněné), zatímco ztráty Japonců byly desetkrát menší.

 

Baťovci vprostřed války

Zdeněk Plhoň – syn Klementa Plhoně, který v Singapuru pro Baťu pracoval a stal se jednou z obětí války – později napsal:

„Baťovci v roce 1939 vybudovali v rekordně krátké době v Singapuru závod na výrobu kvalitní kožené obuvi, rozšířili výrobu gumotextilní obuvi [v malajském Klangu] a v létech 1940 a 1941, kdy již v Evropě zuřila válka a všechny dodávky ze Zlína byly zastaveny, prosperovala pobočka firmy Baťa v Singapuru dobře a singapurští baťovci se svými rodinami žili v Singapuru v míru, pohodě a v naději, že zde přežijí celou druhou světovou válku, která zachvátila celou Evropu.“

Tato naděje však koncem roku 1941 vzala za své.

Už v předvečer války, dne 1. prosince vyhlásili Britové mobilizaci, která se týkala i dobrovolnických sborů. Koš si o tom poznamenal, že: „Několik dní před 8. prosincem byli zmobilizováni dobrovolníci, mezi nimiž bylo 7 našich zaměstnanců a 4 bývalí zaměstnanci.“ Vzhledem k tomu, že Koš byl pečlivý účetní a své vzpomínky sepsal začerstva už v roce 1943, můžeme tuto informaci považovat za věrohodnou. Silvestr byl zcela jistě mezi těmito jedenácti dobrovolníky a vzhledem k tomu, co víme o jeho sporech s vedením firmy Baťa, dost možná patřil do kategorie „bývalých zaměstnanců“.

V ústupových bojích britská vojska zničila baťovy podniky v Klangu poblíž Kuala Lumpur, aby nepadly do rukou Japonců. Z pohledu Viktora Koše se situace vyvíjela takto:

„Když se fronta stále více přibližovala k Singapuru, začali jsme uvažovat o odvolání zboží z prodejen, které byly nejblíže frontě. K tomu jsme však museli dostat povolení od našeho ředitelství [míněna britská koloniální správa – poznámka JB]. Povolení nám nechtěli dát s odůvodněním, že takovým odvoláním bychom způsobili paniku mezi obyvatelstvem, jelikož tím bychom naznačili, jak fronta je tam slabá. Po několika dnech však fronta znovu značně postoupila – a pak jsme dostali povolení na to, co jsme žádali před několika dny. To však již zase bylo pozdě – dotyčný distrikt byl již zabraný.

S postupující frontou jsme se začali zabývat otázkou, co s Klangem. První názor přirozeně byl, že naši chlapci tam musí zůstat – ženy mohou přece poslat k nám do Singapuru. Jednoho dne jsme však dostali příkaz od tamních představitelů, že továrna se musí zničit. Chlapci tam již tedy nemohli zůstat a to ani v tom případě, kdyby továrna nebyla úplně zničena. Měli by totiž ohromné potíže s okupačním vojskem, které by bylo velmi rozezlené, kdyby takové průmyslové objekty byly svévolně ničeny. Mezi tím jsme žádali naše ředitelství o povolení k odvezení strojů a materiálu z Klangu do Singapuru, alespoň část kolik vůbec bude možné. A zase povolení nechtěli dát, že to prý není potřeba, že se fronta udrží a podobně.

Ten den, co měli ustoupit, došli do naší továrny v Klangu vojáci a žádali, abychom továrnu zničili a podpálili. Tamní ředitel Sokol o tom uvažoval a nakonec to odepřel. Řekl, že jako vedoucí této továrny to neudělá, ať to zničí sami. Dostal tedy rozkaz, aby se svým družstvem zničil jinou továrnu na obuv v Klangu a vojáci že zničí naši továrnu. Naše i konkurenční továrna byla  podpálena, zboží bylo polito benzinem a vše zapáleno. Pak hned odjeli autem do Singapuru, poněvadž japonské přední hlídky byly již velmi blízko Klangu.“

Klang factory bombed & scorched.jpgFoto: Snímky zničené továrny v Klangu. Repro z publikace firmy Baťa „Malaya 1931 – 1951: 20 Years Of Progress“

 Další Baťův singapurský zaměstanec Josef Varmuža ve svých vzpomínkách zaznamenal:

„Po Pearl Harbour a pádu Hong-Kongu do rukou Japonců jsme si plně uvědomovali blízkost nepřítele, neuvěřitelně rychlý postup Japonců, jejich vítězství nad celou jihovýchodní Asií. Singapur byla nedobytná pevnost, nejdůležitější přístav. Najednou v prosinci 1941 stáli Japonci před Johorskou úžinou [ve skutečnosti to bylo na konci ledna 1942 – poznámka JB], 16 mil od našeho města . Padaly bomby, bitvy letadel se odehrávaly přímo nad našimi hlavami. Nastala panika – překotné evakuování žen, dětí a mužů-civilistů.“

Japonci teď stanuli přímo naproti Singapuru, od kterého je odděloval kilometr široký průliv, a začali se chystat na poslední fázi své operace.

Nebohému Silvestrovi zbývaly poslední dva týdny života.

O horečné evakuaci některých Čechoslováků a o posledních dnech bojů o Singapur počátkem února 1942 budeme psát příště.

 

Reklamy

Silvestr singapurským dobrovolníkem

Když Silvestr do Singapuru dorazil – tedy počátkem roku 1939 – Japonsko už dva roky bojovalo v Číně a válka byla na spadnutí i v Evropě. Předpoklad, že právě Japonsko představuje pro britské kolonie v Asii hlavní hrozbu, se potvrdil v září 1940, kdy se tato země přidala do vojenského trojspolku s Německem a Itálií.

O tom, že Singapur bude hlavním opěrným bodem Británie na Dálném východě, se v Londýně rozhodlo už krátce po 1. světové válce. Ostrov Singapur mohl díky své strategické poloze bránit případnému postupu Japonska jak na Indii, tak na Austrálii – tedy dvě klíčové části britského impéria v Asii a Tichomoří.

mapaMapa: Strategická poloha Singapuru ležícího téměř přesně mezi Japonskem, Indií a Austrálií. Připomeňme si, že před 2. světovou válkou patřily Filipíny, které rovněž stály v cestě mezi Japonskem a Austrálii, Spojeným státům americkým, a dnešní Indonésie byla z větší části holandská. Zdroj: Google.

Hlavní válečný plán Britů pro Asii byl postaven na tom, že v případě napadení Japonskem se Singapur dokáže bránit tak dlouho, než dorazí na pomoc britská flotila z Evropy. Ta by pak v případě potřeby vyplula dál osvobodit Hong Kong (v případě jeho obklíčení nebo obsazení) a nakonec by mohla i zahájit námořní blokádu Japonska, které by v jejím důsledku dřív nebo později muselo kapitulovat.

V rámci této strategie Britové na ostrově Singapur vybudovali masivní opevnění z jeho východní a jižní strany, které byly otevřené směrem na moře a odkud předpokládali úder Japonců. S útokem vedeným po pevnině napříč Malají Britové nepočítali jednak proto, že Malajský poloostrov měli pod vlastní kontrolou, jednak se (chybně) domnívali, že přes jeho neproniknutelnou džungli by stejně žádná armáda neprošla. Součástí obrany proti nepřátelskému loďstvu pak byly dělostřelecké baterie disponující pěti impozantními děly ráže 38 cm a větším počet menších kanónů. Angličané v rámci sebevědomé propagandy o Singapuru mluvili jako o „nedobytné pevnosti“ a o „Gibraltaru východu“.

THE_FALL_OF_SINGAPORE___Imperial_War_Museums
Foto: Osmnáctipalcové dělo (ráže 38 cm) z baterie v Changi na východním cípu ostrova Singapur. Zdroj: Imperial War Museum.

Druhou součástí plánu byla obrovská námořní základna schopná pojmout velkou část britského loďstva. Británie po 1. světové válce nedisponovala východně od Malty ve Středozemním moři žádným větším přístavem se suchým dokem, který by umožnil opravovat velké válečné lodě. Další varianty postavit takovou základnu v Hong Kongu nebo v Sydney neuspěly a volba padla na Singapur – přesněji jeho severní pobřeží v úžině mezi ostrovem a johorským královstvím. Výstavba základny stála tehdy státní pokladnu závratných 60 milionů liber (dnes to odpovídá zhruba 2,5 miliardám liber). Areál o rozloze 50 km2 byl dokončen roku 1938 a jeho součástí byl v té době největší suchý dok na světě i zásobníky na naftu v takovém objemu, aby pokryly spotřebu kompletního britského loďstva po dobu nejméně půl roku.

Britové rovněž podél trasy předpokládané plavby své flotily z Evropy vybudovali síť zásobovacích stanic a další velké sklady nafty (mimo jiné proto, že válečné lodě s velkým ponorem musely Suezským průplavem proplouvat s poloprázdnými nádržemi).

Nezbytná doba, po kterou měl být Singapur schopen odolat případnému útoku, než na pomoc dorazí loďstvo z Evropy, byla stanovena na 42 dnů. V roce 1938, kdy se začala komplikovat situace v Evropě a ve Středomoří, byla přehodnocena na 105 a o rok později prodloužena dokonce už na 180 dní. Adekvátní posílení obranných opatření se proto začalo řešit až na konci 30. let. Jenže to už na pořádnou přípravu před Japonskou invazí, k níž došlo v prosinci 1941, nezbyl ani čas, ani prostředky. Británie v té době musela většinu svých zdrojů soustředit na životně důležitou obranu v Evropě.

Zároveň si ale nemohla dovolit nechat padnout ani Singapur. Kromě jiných důvodů to bylo i kvůli tlaku australské vlády, která výměnou za to, že posílala vlastní vojáky do bojů v severní Africe a na Blízkém východě, po Británii požadovala garance, že s pomocí její základny v Singapuru uchrání před případným útokem také Austrálii.

Britové se tak v Malaji a na Singapuru na poslední chvíli snažili mobilizovat, co se dalo. Do Singapuru mířily desetitisíce vojáků, převážně z Indie a z Austrálie. Většinu z nich ale představovali čerství odvedenci a nováčci bez potřebného výcviku a zkušeností. Vhod jim přišli i ti, kteří se do ozbrojených složek hlásili dobrovolně.

 

Singapurští dobrovolníci

Z hlediska Silvestrova příběhu nás samozřejmě nejvíce zajímají jednotky dobrovolníků, ke kterým se přidal spolu s některými dalšími Čechoslováky.

Strait Times 19410417AFoto: Výzva občanům, aby se přihlásili do singapurských dobrovolnických oddílů, jak ji publikovaly The Straits Times v dubnu 1941. V té době už mezi nimi figurovali i Češi. Zdroj: Singapurská národní knihovna (http://eresources.nlb.gov.sg/newspapers)

Silvestr byl zaregistrován jako vojín číslo 13779 a do dobrovolnického oddílu podle všeho vstoupil někdy počátkem roku 1941. Učinil tak v trojici se dvěma dalšími kamarády a kolegy z firmy Baťa: Karlem Vítkem a Rudolfem Janečkem. (Usuzuji tak z toho, že jim byla přidělena sousední čísla – Vítek 13777, Janeček 13778.) Ani jeden z těchto tří kamarádů válku bohužel nepřežil. Musela to být opravdu nešťastná trojice, protože celkově ze stovky singapurských Čechoslováků přišlo o život jen pět dalších.

trojiceFoto: Osobní záznamy nešťastného tria českých dobrovolníků v Singapuru – Němce, Víta a Janečka. Zdroj: Státní archív Zlín.

Ozbrojené složky dobrovolníků měly v britských koloniích dlouhou tradici. Útvar singapurských dobrovolníků (Singapore Volunteer Corps, SVC) vznikl v roce 1854 v souvislosti s nepokoji vyvolanými během Krymské války tajnými čínskými spolky. Na jejich zvládnutí tehdy policie potřebovala pomoc armády a ozbrojení britští farmáři, obchodníci i vládní úředníci přišli vhod. Dobrovolníci z řad anglických obyvatel byli vyzbrojeni především puškami a procházeli občasným výcvikem. V roce 1888 přišla reorganizace jejich útvaru, v jejímž rámci dostali do výzbroje kulomety Maxim a vytvořili svůj oficiální znak s heslem „In Oriente Primus“, což se dá přeložit jako „První na východě“. Během 1. světové války pak roku 1915 pomáhali potlačit vzpouru několika stovek indických vojáků (tzv. sepojů) a ve 20. letech se znovu přeskupili, tentokrát do dvou praporů Straits Settlements Volunteer Force (SSVF).

capbadge
Foto: Odznak sboru singapurských dobrovolníků.

Koncem 30. let se pod vlivem potřeby získat více mužů ve zbrani oddíly singapurských dobrovolníků rozrůstaly nejen o další evropské národnosti, ale i některé Číňany a Malajce.

Vláda se totiž potýkala s nedostatkem bílých dobrovolníků. To bylo dáno malým počtem Evropanů v Singapuru obecně (na konci roku 1940 bylo v Singapuru 14 000 Evropanů z celkové populace asi 750 000 obyvatel).  Mnoho z nich také vykonávalo tzv. strategická povolání, takže byli nezbytní pro plné nasazení ve svém civilním zaměstnání. A v neposlední řadě potenciální zájemci naráželi na problémy se zaměstnavateli. Dobová dokumentace zmiňuje, že singapurské firmy neměly rády, když jejich pracovníci museli trávit část času v armádě – mimo jiné proto, že jim stále běžel regulérní plat. Ukazuje se, že firma Baťa ve svých tahanicích s pracovníky-dobrovolníky nebyla výjimkou.

Účast v dobrovolnických sborech byla zpočátku založena na osobní motivaci nebo sociálním tlaku okolí. Od července 1940 se však stala povinná pro všechny svobodné britské muže ve věku od 19 do 41 let (s výše uvedenými výjimkami).

Kromě SSVF vláda v říjnu 1940 založila také tzv. Local Defence Corps – oddíly domobrany, které sloužily k ostraze důležitých objektů. V nich se uplatnili britští muži starší 41 let a od března 1941 k nim také mohli vstupovat Evropané dalších národností. Víme, že i do této domobrany se přidalo několik pracovníků firmy Baťa.

Před vypuknutím bojů s Japonci měly sbory SSVF nakonec asi 2800 mužů. Ti byli rozděleni do čtyř praporů pěchoty, převážně vyzbrojené puškami a kulomety. K nim byly přidruženy podpůrné dobrovolnické oddíly dělostřelectva, ženistů, pancéřových vozů a ještě tři zdravotnické jednotky.

BCoy1SSVF1940.jpgFoto: Stránka z ročenky SSVF za rok 1939, která shrnuje dění v rotě B prvního praporu SSVF, do níž později – nejspíš od ledna nebo února 1941 – patřil Silvestr. Na fotografii je záběr ze cvičení útoku na bodáky. Zdroj: Archiv Jonathana Moffatta.

Do kterého dobrovolnického oddílu patřil Silvestr? Vzhledem k tomu, že během japonské okupace vzala téměř veškerá oficiální dokumentace za své, musíme se spoléhat jen na dochované vzpomínky ostatních Silvestrových kolegů.

Podle Pavla Ambrože, který napsal v prosinci 1945 dopis rodině do Vémyslic, byl Silvestr zařazen oddílu obrněných automobilů (Ambrož sám byl u kulometné jednotky). Totéž napsal v lednu 1946 rodičům i Antonín Jugas, šéf firmy Baťa – ten upřesnil, že šlo o rotu B prvního praporu SSVF.

Naproti tomu Silvestrův přítel Josef Vyhnálek ve svém dopise ze srpna 1947 píše o tom, že tři dny před kapitulací Singapuru spolu se Silvestrem útočil na kótu Gap na hřebeni Pasir Panjang – v tom případě musel byl být Silvestr, minimálně v danou chvíli, součástí pěchoty.

Podobnou informaci najdeme také v článku z Batanagar News, který sepsal jejich šéfredaktor Jan Baroš na základě poválečného svědectví Bohmana a Jedovnického:

„Matuš, Bohman, Kožušníček, Ambrož a Jedovnický byli u kulometné jednotky. Vítek, Janeček, Vyhnálek, Němec, Čepka a Mráz byli zařazeni ke střelecké jednotce. Zamara a další pak k jiným složkám. Tyto jednotky byly rozmístěny k obraně pláží podél celého pobřeží.“

To, že Silvestr nakonec bojoval s pěchotou, se zcela nevylučuje s tím, že byl původně přiřazen k obrněným vozům. Tato jednotka byla totiž v prosinci 1941 rozpuštěna a její personál převelen k pásovým transportérům (Universal Carrier). Je dost možné, že s postupující invazí Japonců a úbytkem provozuschopných transportérů byl Silvestr dále převelen k pěchotě. Britové během bojů o Singapur takto celkem běžně kombinovali zbytky jednotek s jinými.

 

Silvestrův výcvik

Mladí muži, kteří se přihlásili a byli přijati do singapurských dobrovolnických oddílů, pokračovali ve svém civilním zaměstnání. Jejich pravidelný výcvik pak probíhal po večerech a o víkendech. Výzvy ke cvičením pravidelně publikovaly singapurské noviny, tady je jedna ukázka:

vol17

Foto: Oznámení z pátečního vydání novin Malaya Tribune dne 30. května 1941. Jde o rozpis  výcviku dobrovolníků pro pátek a následující sobotu. Silvestr, který patřil buď k prvnímu praporu pěchoty SSVF, nebo k oddílu pancéřových vozů (rota B prvního praporu), měl tedy jedno z mnoha cvičení v sobotu 31. května 1941. Zdroj: Singapurská národní knihovna (http://eresources.nlb.gov.sg/newspapers)

Výcvik probíhal většinou na hlavním štábu SSVF na Beach Road, v jehož blízkosti bylo také cvičiště. K tréninku se zbraněmi sloužila střelnice Bukit Timah, větší soustředění a víkendová cvičení pak našla prostor v táboře Telok Paku.

SSVF HQ.jpg

Foto: Hlavní štáb Singapurských dobrovolnických jednotek SSVF na Beach Road v Singapuru. Zdroj: Flickr.

V letech 1940 a 1941 velení SSVF organizovalo pro dobrovolníky několikatýdenní, intenzivní soustředění. Zaměstnavatelé byli povinni jim během té doby vyplácet mzdu, což vedlo k jednomu ze sporů mezi zaměstnanci-dobrovolníky a vedením firmy Baťa, jež toto nařízení odmítalo.

vol24xFoto: Na této fotografii Silvestra nenajdete. Jsou na ní členové jedné ze střeleckých rot SSVF, kteří se účastníci měsíčního soustředění singapurských dobrovolníků v listopadu 1940. Češi se k dobrovolníkům přihlásili až počátkem roku 1941. Zdroj: Singapurská národní knihovna (http://eresources.nlb.gov.sg/newspapers)

O tom, jak takové soustředění probíhalo, si můžeme trochu udělat představu na základě novinového článku z dubna 1941 – popisuje soustředění, kterého se Silvestr dost možná účastnil. Reportér The Straits Times mj. píše, že v rámci jednoho ze cvičení se „celý prapor se v plné polní vydal na několik kilometrů dlouhý pochod, po kterém následovala tříhodinová cvičná bitva mezi ananasovými palmami a gumovníky, načež se vojáci v terénu najedli a pak se vrátili zpět na základnu“.

Z jiné zprávy The Straits Times dne 9. ledna 1941 se dozvídáme, že tento intenzivní výcvik probíhal od 15. ledna do 15. dubna a dobrovolníci se jej účastnili průběžně podle svých možností – paušální účast po celou dobu nebyla nutná. Povinné pro všechny dobrovolníky během těchto tří měsíců ale byla víkendová cvičení, jež začínala v sobotu ve 14 hodin a končila v pondělí ráno v 8 hodin, a večerní přehlídky, které začínaly po páté hodině odpolední a trvaly zhruba jednu hodinu.

vol26aFoto: Zpráva z dubna 1941 o ukončení několikaměsíčního soustředění a výcviku dobrovolníků. Je možné, že Silvestr se svými přáteli se jej už zúčastnili. Zdroj: Singapurská národní knihovna (http://eresources.nlb.gov.sg/newspapers)

Singapore_Volunteer_Force_training_November_1941
Foto: Z výcviku singapurských dobrovolníků v listopadu 1941. Dvojice vojáků trénuje obsluhu kulometu Lewis. Zdroj: Imperial War Museum

Obrněné vozy

Dobrovolnické oddíly měly většinou jen lehkou výstroj, převážně pušky. Některé specializované roty dostaly i kulomety nebo malá, poměrně zastaralá děla. Jedna rota se ale vyjímala, protože obsluhovala obrněné vozy. Právě k té byl Silvestr podle dobových svědectví přiřazen.

Jednalo se o pancéřované automobily Lanchester. Ty se už předtím Britům osvědčily během ofenzívy v Egyptě a v Libyi. Se dvěma kulomety ráže 0,303 palce a kanónem ráže 0,5 palce měly slušnou palebnou sílu, která z nich v kombinaci s rychlostí a mobilitou dělala vhodnou vojenskou techniku do předsunutých pozic, kde také mohly fungovat jako výzvědná vozidla. Jejich velkou výhodou, na rozdíl od lehkých tanků nebo pásových transportérů, byl tichý provoz, díky čemuž se mohly pohybovat poměrně nenápadně.

Lanchester Armoured Car mini
Foto: Nákres a technické údaje pancéřovaného vozu Lanchester. Dva kulomety v otočené věži měly standardní ráži 0,303 palce a munici na 7000 výstřelů. Malý kanón v přední části auta měl kalibr 0,5 palce a zásobu 400 nábojů. Zdroj: Archiv Jonathana Moffatta

Singapurští dobrovolníci, kteří těmito Lanchestery disponovali od roku 1932, jim přezdívali „pece“ (ovens) – právě takové v nich totiž bylo horko. V tropickém podnebí a zvláště pak na otevřených prostranstvích, kde byly vozy vystaveny přímému slunci, se teplota uvnitř často vyšplhala nad 50 stupňů Celsia. Posádka to nejenže musela snášet v uzavřených a těsných prostorách, ale navíc byla vystavena nárazům a otřesům při rychlé jízdě po nerovném terénu. Umím si představit, že několikahodinová mise v takových podmínkách dala zabrat i celkem otrlým lidem.

Lanchester_Malaya.jpgFoto: Výcvik britských jednotek v Malaji, v pozadí stojí obrněný Lanchester. Zdroj: Imperial War Museum

Podle dostupných informací byla rota obrněných vozů SSVF dne 16. prosince 1941 rozpuštěna z důvodu stáří automobilů a personál, který v té době čítal 39 dobrovolníků – mezi nimi byl s velkou pravděpodobností Silvestr – byl převelen k nově vytvořené četě SSVF obsluhující obrněné transportéry.

THE BRITISH ARMY IN MALAYA 1941Foto: Pásové transportéry (Universal Carrier, většinou vyzbrojený kulomety Bren), ke kterým v prosinci 1941 přešla jednotka singapurských dobrovolníků včetně Silvestra Němce. Zdroj: Imperial War Museum

 

Rasová diskriminace v dobrovolnických oddílech

Během výzkumu jsem v dobovém tisku narazil i na větší počet publikovaných článků a dopisů, které řešily problém nerovných odměn mezi dobrovolníky. Ti totiž dostávali za čas strávený na výcviku nebo v boji plat stejně jako normální vojáci. Na rozdíl od vojáků ale jeho výše záležela na původu daného dobrovolníka.

Noviny Malaya Tribune v říjnu 1941 otiskly dopis jistého E. T. Huanga. Z něj se dozvídáme, že Indové a Asiati dostávali několikrát nižší žold: například dobrovolník-Evropan dostával odměnu ve výši 1,06 dolaru za den – to bylo víc než asijský četař, zatímco evropský četař měl 3,68 dolaru.

Britský guvernér ale na opakované stížnosti reagoval prohlášením, že jde o „strašlivě komplikovaný problém“, který se nedá vyřešit jen tak. Hlavním problémem pro něj bylo, že zvýšení žoldu Asiatů na úroveň Evropanů by vyvolalo tlak na to, aby se jejich odměny dorovnaly i v dalších službách a v civilním zaměstnání. A to bylo něco, co si guvernér nemohl nebo nechtěl dovolit.

Pocit křivdy a diskriminace Indové a Číňané nijak neskrývali. Muselo to pro ně být frustrující: ačkoliv měli stejné povinnosti, prošli stejným výcvikem a v případě nasazení by museli čelit stejným rizikům, dostávali jen zlomek toho, co jejich bílí spolubojovníci. Tato do očí bijící nespravedlnost měla bohužel celkem jistě negativní dopad na jejich loajalitu a motivaci.

 

Vojenské přehlídky, které nebyly

Z archivu singapurských novin jsem se také dozvěděl, že v půli června 1940 byla plánovaná velká vojenská přehlídka u příležitosti narozenin anglického krále. Měly se jí účastnit oddíly námořníků a vojáků i jednotky s bojovou technikou: děly, transportéry a pancéřovanými vozy. Obrněné vozy dobrovolníků dokonce měly jet v samotném čele. Akce ale byla ráno v den svého konání zrušena kvůli přívalové bouřce.

Nebyla to jediná přehlídka, která se nakonec nekonala. The Straits Times dne 7. prosince 1941 oznamují na další den „největší pochod“, a sice pět kilometrů dlouhou kolonu vojáků impéria doprovázenou vojenskou technikou. V následujících vydáních novin už jsem o ní neviděl žádnou zmínku a usuzuji, že byla zrušena, neboť v den jejího konání zahájilo Japonsko překvapivé a drtivé útoky na Pearl Harbor, Filipíny a samotnou Malaj.

prehlidka_vol41aFoto: Upoutávka na největší vojenskou přehlídku v Singapuru, která se nakonec nekonala, protože v den jejího konání začala válka s Japonskem. Zdroj: Singapurská národní knihovna (http://eresources.nlb.gov.sg/newspapers)

 

Spolek malajských dobrovolníků

Poměrně záhy jsem při mém pátrání na internetu narazil na webové stránky Spolku přátel Malajských dobrovolníků. Je to jedno z mála webů, kde se dají najít podrobné online informace o dobrovolnických sborech v Malaji a Singapuru a o jejich osudech během 2. světové války.

Napsal jsem tehdy na jejich kontaktní adresu a záhy mi přišly odpovědi jednak od tajemnice spolku paní Rosemary Fell, jednak od jejich dvorního historika Jonathana Moffatta.

Zaujala mne nabídka, abych se stal členem spolku, a vyplnil jsem proto přihlášku, kterou mi Rosemary poslala. Krátce na to mi pošta doručila dojemný uvítací balíček, který obsahoval také dlouhý, ručně psaný dopis – to se dnes už jen tak nevidí!

volunteergroup.jpgFoto: Uvítací balíček pro mne jako nového člena Spolku přátel Malajských dobrovolníků,. Obsahuje dva zpravodaje, leták a osobní, rukou psaný dopis od tajemnice spolku, paní Rosemary Fell. Zaujala mne i roztomilá nálepka se zpáteční adresou na obálce.

malayanvolunteergroup
Foto: Členská průkazka Jana Beránka ve Spolu Malajských dobrovolníků.

Jonathan, se kterým jsem se později setkal i osobně během pátrání v londýnských Národních archivech (k tomu se ještě dostanu později), je k problematice bojů o Malaj a Singapur snad nejerudovanější osobou, jaká se dá najít. Sám coby syn britského důstojníka vyrůstal na ostrově Penang, později vystudoval a učil historii. Během řady let nashromáždil z různých zdrojů úctyhodný archiv dokumentů a informací, a to zejména o osudech jednotlivých lidí, kteří v řadách dobrovolníků bojovali.

jonathan_mFoto: Historik Jonathan Moffatt při našem setkání ve studovně Národního archivu v londýnském Kew, červenec 2017.

Dnes je Jonathan v důchodu a má díky tomu ještě víc času věnovat se bádání i odpovídání na dotazy příbuzných tehdejších vojáků. K tomu píše texty jak pro čtvrtletní zpravodaj spolku, tak i pro rozsáhlejší tématické publikace: je autorem nebo spoluautorem několika faktografických knih. Jednu z nich s názvem „Moon Over Malaya“, zaměřenou na osobní svědectví o průběhu obrany Malaje. mi daroval s věnováním (a ode mne dostal na revanš láhev výborného moravského vína).

jonathan_kniha.jpgFoto: Kniha „Moon Over Malaya“ od Jonathana Moffatta je o boji druhého praporu z pluku Argylls a Plymouth Argyll Royal Marines během obrany Malaje a Singapuru.

V následujících pokračováních se s vámi podělím o některé dokumenty, které mi Jonathan poskytnul: můžete se těšit, několikrát se v nich nachází tolik hledaný Silvestr!

 

 

 

 

 

Dění v Asii před druhou světovou válkou

V dnešním pokračování Pátrání po Silvestrovi se pokusím vylíčit širší kontext 2. světové války v Asii. Pro někoho to může být dějepisná nuda – v tom případě tuhle kapitolu přeskočte a počkejte si na další týden, kdy se vrátíme do Singapuru roku 1939 a k tamním přípravám na obranu.

Pokud ale chcete tak jako já pochopit následující dění – tj. britské přípravy na válku v Asii, invazi Japonců do Malaje (proběhla simultánně s jejich úderem na Pearl Harbor, Hong Kong, Guam, Wake Island, Borneo a Filipíny), jakož i následné obsazení Singapuru – v souvislostech, třeba vás tohle dlouhé čtení zaujme.

Musím se přiznat, že mě ve škole dějepis moc nebavil. A tuším, že i kdybych jeho vyučování v 80. letech z lavice pozorně sledoval, o dění v Asii v první polovině 20. století bych se stejně nic pořádného nedozvěděl. Když si teď zkouším vzpomenout, nevybaví se mi nic kromě vzniku Čínské sovětské republiky v provincii Ťiang-si, sestavení Rudé armády a pak jejího „dlouhého pochodu“, kdy Mao Ce-tung utíkal do vnitrozemí před nacionalistickým a reakčním Kuomintangem, nad kterým nakonec s podporou rolníků hrdinně zvítězil.

stone-drum-village-painting-of-long-march-yunnan-A9GNJJObrázek: Mao Ce-tung mobilizuje venkovany během dlouhého pochodu. Zdroj: Alamy

Netuším, co se na českých školách o předválečném dění v Asii vyučuje dnes – asi to bude méně ideologické, ale moc toho stejně nejspíš nebude.

To, jak moc toho o tomto tématu nevím, jsem v plném rozsahu pochopil až při nedávné četbě několika knih o novodobé historii Asie a Tichomoří. Objevil jsem přitom pro sebe řadu fascinujících věci. Pokusím se teď s vámi podělit o to, co mne zaujalo a co považuji z hlediska boje o Singapur roku 1942 za podstatné.

Netušil jsem třeba, že v Číně během 2. světové války zahynulo odhadem dvacet milionů lidí, z toho asi patnáct milionů civilistů – tedy stejně jako v Sovětském svazu. A podobně jako fronta v Sovětském svazu vázala obrovské síly německé armády (díky tomu západní spojenci nečelili v žádném okamžiku války více než čtvrtině kapacit Wehrmachtu), tak Čína během vleklé války vyčerpávala Japonsko, které tam bylo po celou dobu nuceno soustředit většinu svých sil. Srovnatelné také je to, že Německo v Rusku ztratilo téměř 5,5 milionů vojáků (mrtvých, zraněných a zajatých) a Japonsko v Číně přibližně 3 miliony – ačkoliv percentuálně to pro Japonce byly ještě mnohem fatálnější ztráty.

Začít ale musíme už v devatenáctém století, protože vidět původ války v Pacifiku jen v imperiální agresi Japonska by bylo příliš zjednodušené. Spíše šlo o vyvrcholení soupeření několika mocností o přerozdělení vlivu v Asii poté, co na přelomu 19. a 20. století zkolabovala Čína: po tisíciletí největší říše kontinentu.

Hlavními hráči v tomto geopolitickém konfliktu bylo Rusko, Británie, Japonsko a Spojené státy americké.

 

Americká expanze

Spojené státy prošly během 19. století obrovským rozmachem: ze 13 malých britských kolonií, které roku 1776 vyhlásily nezávislost, se už na konci 1. světové války stala největší ekonomika světa. Jejich hospodářství bylo větší než britské a německé dohromady; v té době bylo také sedmkrát větší než japonské.

Zatímco ostatní západní velmoci té doby se zaměřily na na kolonizaci zámořských území, Spojené státy měly pro svoji expanzi k dispozici vlastní kontinent. Rozsáhlou likvidaci severoamerických domorodců zahájily Spojené státy roku 1830 přijetím Zákona o odstranění Indiánů (Indian Removal Act).

1024px-American_progressIlustrace: Obraz „Americký pokrok“ od malíře Johna Gasta krásně ilustruje, jak Američané v 19. století vnímali a ospravedlňovali kolonizaci území směrem na západ: bílý muž přináší do divokých krajů pokrok, vzdělání a ušlechtilost.

Jejich postup a metody se příliš nelišily od praxe kolonizátorů jiných zemí. To stejné se týká i výkladu a morálního ospravedlnění likvidace původních kultur: je to přece v zájmu pokroku, pro dobro barbarských divochů, kterým teprve hodnoty a řád bílého muže pomohou dosáhnout žádoucí civilizační úrovně.

westward2Obrázek: Postupná expanze třinácti původních anglických kolonií (žlutě) od roku 1776, kdy vyhlásily nezávislost, do roku 1848, kdy kompletně dosáhly západního pobřeží.

 Už v roce 1848 dosáhly Spojené státy západního pobřeží, ale ani tam se nezastavily. Jejich misionáři pokračovali dál na západ, na Havaj a pak i do Číny, a podobně jako všichni v té době uzavírali a případně si vynucovali jednostranně výhodné smlouvy o vzájemném obchodu. Na Havaji se do 75 let od příjezdu misionářů snížila místní populace o 75% a ti, kteří přežili, v té době vlastnili už jen pouhé procento půdy. Od té doby se mezi místními traduje hořký vtip: „My Havajci jsme se od Američanů naučili zavřít oči k modlitbě, a když jsme je otevřeli, naše půda byla pryč.“

Americké námořnictvo se koncem 19. století stalo třetím nejsilnějším na světě. Ve snaze ovládnout Karibik a připojit ke Spojeným státům Kubu vyvolali Američané roku 1898 válku se Španělskem. Už tehdy byla akce ospravedlňována tím, že je potřeba pomoct chudým utlačovaným Kubáncům.

US Judge-2-6-1897.jpgIlustrace: Americká karikatura z roku 1897. Ženská postava Kolumbie, zosobňující americký lid, chce pomoci trpícím Kubáncům. Strýček Sam ale odmítá příkoří páchané na kubánském lidu vidět (k vojenské akci se odhodlal až o rok později).

V rámci této americko-španělské války vyrazila flotila USA z Hong Kongu na Filipíny, kde u Manily zničila španělské loďstvo. Ačkoliv to nebylo jejich hlavním cílem, Spojené státy nyní po Havaji ovládly i Filipíny. „Filipíny jsme nechtěli, ale přece je nepředáme Francii nebo Německu, našim rivalům. Přitom nejsou schopny se samy spravovat,“ prohlásil americký prezident McKinley na začátku pacifikace, která tamní domorodce stála více než sto tisíc životů.

To byl ale poslední americký koloniální výboj. Poté se zahraniční politika Spojených států namísto přímého podrobení cizích území zaměřila na ovládnutí jejích trhů. Obrovská Čína, z Filipín takřka na dosah, byla vnímána jako prioritní obchodní oblast.

Roku 1903 Roosevelt podpořil povstání separatistů v Panamě, kteří se odtrhli od Kolumbie. Výměnou za to dostaly USA právo vybudovat a kontrolovat kanál napříč panamskou šíjí, který byl klíčový pro zahraniční obchod, ale také umožnil americkému loďstvu pružněji operovat jak v Tichém, tak v Atlantském oceánu.

Ne tak úplně zamýšleným obsazením Filipín se ale USA staly regionálním sousedem a bezprostředním rivalem Japonska – a to včetně střetu ambicí, které obě velmoci měly vůči rozpadající se Číně. Toto napětí se mělo plně projevit v následujících dekádách a vyvrcholit během 2. světové války.

 

Japonská expanze

Také Japonsko procházelo během 19. století obrovskou proměnou. Po mnoho staletí, kdy zemi vládli šógunové a císař byl jejich pouhou loutkou, byla tato ostrovní říše zcela uzavřená sama do sebe. S okolním světem nejenže nijak neobchodovala, ale cizinci měli přísně zakázáno na její území byť jen vstoupit – a ti, kteří se tam ocitli úmyslně, jako třeba křesťanští misionáři, nebo i čirou náhodou nebo omylem, byli pronásledováni a krutě trestáni. Pouze Holanďané měli výsadu vzájemného obchodu, který probíhal na k tomu vyhrazenému přístavu na ostrůvku poblíž Nagasaki. (Holanďané si tuto výsadu zasloužili tím, že v roce 1637 pomohli šógunovi potlačit tzv. šimabarské povstání vyvolané křesťanskými Japonci, které podporovali jejich souvěrci z Evropy. To je i důvod, proč se všechny křesťanské státy s výjimkou Holandska následně ocitly – na více než dvě stě let – na černé listině.)

Poměry v izolované říši kostnatěly a upadaly postupně, ale jejich náhlou změnu si vynutili právě Američané dychtiví proniknout na lákavé a přitom zapovězené japonské trhy. Roku 1853 se v tókijském zálivu objevily čtyři moderní americké válečné lodě pod vedením komodora Matthewa Perryho.

Perry1.jpgIlustrace: Dýmající ocelová loď komodora Perryho s bělochy na palubě, jak ji zachytil dobový japonský malíř. Pozoruhodně zápasil s tím, jak vyobrazit nevídané modré oči cizinců.

Ocelové dýmající lodě byly samy o sobě pro Japonce, žijící ve středověkých poměrech, zjevením jako z jiného světa. Aby udělaly ještě větší dojem, spustily palbu tříštivými granáty na dřevěné domy podél pobřeží. Perry poté předal Japoncům dopis od amerického prezidenta Fillmora, který je vyzval k uzavření obchodní dohody. Když se o rok později Perry vrátil s dvojnásobným počtem lodí, Japoncům nezbývalo, než souhlasit.

meiji.jpg
Ilustrace: Japonská delegace jede vstříc americké válečné flotile u Tókja. Takto se situace jevila dobovému malíři a pomáhá nám si představit, jakým zjevením byly moderní ocelové parníky pro středověké Japonce s jejich dřevěnými čluny.

Takový tedy byl historický začátek americko-japonských vztahů. Zároveň přinesl konec středověkého tradičního Japonska, jehož zastaralý režim nepřežil následující nápor průmyslové revoluce ani o jednu další generaci. Dynasticky vedený šógunát se zhroutil a počátkem roku 1868 proběhly radikální reformy Meidži, které proměnily celou zemi včetně toho, že vrátily reálnou moc do rukou zbožštěného císaře.

Japonsko se otevřelo světu a povzbuzeno modernizací a zrychleným rozvojem svého vlastního hospodářství, začalo v něm spatřovat nové příležitosti. První japonská kolonizace proběhla, podobně jako v případě Spojených států, směrem do stávajících, ale dosud řídce osídlených území – v tomto případě to bylo směrem na sever, na ostrov Hokkaidó, do té doby obývaný přírodním národem Ainiů. Těch typicky rychle ubylo, ale počet obyvatel ostrova se do začátku 20. století zvýšil z původních několika desítek tisíc na téměř 1,5 milionu. Obsazení nepřívětivého Hokkaida mělo pro Japonce i strategický důvod, protože tím odpověděli na kolonizační tlak ze strany Ruska, které se na Japonsko tlačilo ze severu a své ambice ovládnout východ potvrzovalo stavbou transsibiřské železnice.

Rychle se rozvíjející Japonsko pak roku 1894 vytáhlo na sousední Čínu, kterou porazilo k překvapení všech, kteří ji do té doby považovali za největší asijskou mocnost. Nenápadný a postupný vnitřní rozklad Číny urychlily i koncese, které v 19. století v podobě obchodních dohod a vyhrazených přístavů (Šanghaj, Hong Kong a řada dalších) učinila západním velmocem. Ostrov Formosa – dnešní Tajwan – který několik let předtím anektovala Čína, se stal prvním zahraničním japonským územním ziskem.

Do situace se vložily tři západní mocnosti – Rusko, Francie a Německo. Ty byly vojenským úspěchem Japonska zaskočeny a ve vyjednávání, které Japonsku a Číně nabídli, nakonec donutili Japonsko vzdát se většiny jeho nároků, včetně strategického přístavu Port Arthur, který připadl Rusku.

Japonci, kteří už předtím považovali Rusko za hlavní hrozbu, odpověděli zanedlouho „preventivním“ útokem přímo proti němu. V bitvě u Cušimy roku 1905 Japonci rozdrtili nejen carské loďstvo, ale vyhráli i u Mukdenu v bojích o železnici, která strategicky spojovala Vladivostok s přístavem Port Arthur.

Na následující mírové konferenci uspořádané pod záštitou USA se však Japonsko opět muselo vzdát velké části svých nároků a jeho hlavním územním ziskem se nakonec stala jižní polovina ostrova Sachalin.

Mezi Japonci se začal šířit pocit křivdy. Už podruhé – a zdaleka ne naposled, jak ještě uvidíme – bylo západními velmocemi poníženo a zrazeno. Zatímco ostatní, evropské státy mohly rozšiřovat svá území a kolonie pomocí vojenské síly, Japonsku to dovoleno nebylo. Chuť na rozšiřování území je ale nepřešla a roku 1910 anektovalo Koreu a aby své nové území uchránilo před Čínou, přibralo k tomu i sousedící oblast Číny: jižní Mandžusko.

Američanům, kteří v Číně viděli strategicky důležitého obchodního partnera, se to pranic nelíbilo: vzestup Japonska začal ohrožovat jejich zájmy. Anexi Koreje a části Mandžuska sice přijali – výměnou za to Japonci uznali americký nárok na Filipíny, Havaj i jejich obchodní zájmy v Číně – ale od té chvíle se pro ně Japonsko stalo úhlavním potenciálním vojenským soupeřem. Vojenské strategické plány se začaly soustředit právě na ně, což japonská strana rychle opětovala.

Přesvědčivé vítězství Japonska nad Ruskem roku 1905 však mělo další, mnohem širší dopady. Bylo to vůbec poprvé v moderní době kdy jiný, neevropský národ, napadl a porazil evropskou velmoc. To, že se z vítězství Japonců nad Ruskem není dobré moc radovat, si rychle uvědomili i jeho evropští soupeři a brzy se ozvaly hlasy, že „nešlo o porážku nepřátelského Ruska, ale nás jako celé Evropy“. Byl to dobrý postřeh, protože řada asijských národů začala v této události spatřovat naději, že evropští kolonizátoři jsou přece jen porazitelní. O inspiraci z vítězství u Cušimi se zmiňovali i Gándhí a Nehrú, kteří sami toužili po svržení britské nadvlády v Indii. Britská koloniální správa pak v obavě o ideologické nakažení mimo jiné omezila výjezdy indických studentů do Japonska.

Ve vojenských úspěších Japonska dokonce nějakou dobu viděl naději i čínský vůdce Sunjatsen, který roku 1911 svrhl císařskou dynastii a založil moderní čínský stát. Prohlásil, že „pro Japonce určitě krev není voda“ a že se proto s nimi dá počítat jako se spojenci v boji proti skutečnému nepříteli, kterým jsou bělošští kolonizátoři v Asii. Jak už dnes víme, ošklivě se v Japoncích spletl. Sunjatsen mezitím během 20. let konsolidoval svoji moc v chaotické Číně, rozpadlé mezi soupeřící provinční vojevůdce. Už v té době ho podporovalo sovětské Rusko, které si přálo silnější Čínu jako nárazník proti ambicióznímu Japonsku.

 

První světová válka a německé kolonie v Tichomoří

Ke sjednocení a vzniku Německé říše pruským kancléřem von Bismarckem a císařem Vilémem I. došlo až roku 1871. Německo kvůli tomu oproti jiným evropským mocnostem zaostalo v budování zámořských kolonií. Muselo se proto soustředit především na dosud neobsazená území. Kromě části Afriky se zaměřilo právě na oblast Tichomoří, kde mu začaly patřit východní Nová Guinea (pojmenovaná jako „Země císaře Viléma“), Šalamounovy ostrovy, Palau, Mariany, Marshallovy ostrovy, Samoa a další.

Když se pak v Evropě rozhořela 1. světová válka, Japonsko se přidalo na stranu budoucích vítězů a hrálo významnou roli v zajištění Tichomoří a Indického oceánu proti německému námořnictvu. Využilo také náhlé změny situace, obsadilo většinu tamních německých kolonií a už roku 1915 také vzneslo nové nároky vůči Číně, které však k dalšímu jeho hořkému zklamání Británie ani USA neuznaly.

Bývalé německé kolonie nakonec oficiálně připadly z velké části Japonsku, jen východní Nová Guinea byla přidělena Austrálii. Když se pak roku 1919 vyjednávala smlouva ve Versailles, Japonsko stálo po boku čtyř vítězných západních velmocí (Británie, USA, Francie a Itálie). Jeho rozčarování z jednání západních spojenců se však dále prohloubilo, když prezident Wilson odmítl schválit článek o rasové rovnoprávnosti.

Ukázalo se, že Japonsko sice bylo vítězem, ale jen jakési druhé kategorie. Cítilo se nepochopeno, ohroženo, poníženo a bez opravdových spojenců.

 

Japonsko versus Spojené státy v meziválečném období

Jedna z dalších, pro náš příběh klíčových dohod vítězných velmocí byla uzavřena na námořní konferenci ve Washingtonu roku 1922. Jejím cílem bylo ukončit závod ve zbrojení a omezit počet válečných lodí na Dálném Východě. Výsledkem byla dohoda, která jednak stanovila maximální povolenou velikost bitevních lodí, jednak určila závazný poměr sil v podobě jejich souhrnného výtlaku podle formule USA 5 : Británie 5 : Japonsko 3 : Itálie 1,75 : Francie 1,75.

Britský plán byl původní takový, aby jeho loďstvo dokázalo současně čelit USA i Japonsku, ale Angličané nakonec přistoupili na kompromis: nepřipustit, aby kterákoliv z těchto zemí měla nad nimi převahu. Smlouva také zakázala opevňování ostrovů v prostoru Tichomoří, právě Singapur ale dostal zvláštní výjimku. Britové tam plánovali obrovskou základnu schopnou pojmout větší část jejich loďstva, které by tam v případě napadení asijských kolonií bylo vysláno na pomoc z Evropy.

Díky smlouvě měly Spojené státy spolu s Británií nárok na více válečných lodí než celý zbytek světa. Netušily přitom, že už za necelých 20 let utrpí právě na moři těžkou počáteční porážku.

1922Japanese
Obrázek: Dobová karikatura o Washingtonské námořní dohodě („Čestný poměr: Tomuhle bídnému stvoření se jeho místo jeví méně uspokojivé než ono vynikající místo vás dvou“)

V Japonsku vzbudila Washingtonská námořní dohoda mezi významnou částí politiků, vojenských kruhů, novinářů i veřejnosti rozčarování a odpor. Ve světle jejich velkolepého námořního vítězství u Cušimy, které se mezitím stalo národní legendou, byla vnímána jako další facka Japonsku. V jejich očích se tím potvrzovalo, že Západ ve skutečnosti s Japonskem nepočítá – chce je udržet slabé a závislé, aby mohl v Asii dál panovat sám.

Nepříjemný pocit závislosti plynul i z toho, že japonský průmysl byl v rozhodující míře odkázán na suroviny, které Japonsko nemělo: železnou rudu, kovy, kaučuk, ropu a další životně důležité zdroje muselo dovážet. S tím, jak ve 20. letech dále rostlo jeho národní hospodářství a s ním i spotřeba těchto surovin, se Japonsko cítilo čím dál zranitelnější.

Diskriminace Japonska se ale netýkala jen námořních omezení. Spojené státy, které na jedné straně vítaly přistěhovalce z Evropy, přijaly už roku 1790 zákon zapovídající udělování amerického občanství nebělošským imigrantům. Přitom přistěhovalci z Asie – zejména z Číny – hráli důležitou roli v kolonizaci západu, například při výstavbě železnice napříč kontinentem. Když v roce 1882 USA zapověděly vstup dalším Číňanům na své území, zčásti je nahradili právě Japonci. Veřejná nevole se vzápětí obrátila i proti nim a v novinách se objevovaly titulky jako „Bude americký západ bílý, nebo žlutý?“. Po první světové válce pak Američané přijali zákon Alien Land Law, který zakazoval Japoncům vlastnit ve Spojených státech půdu. K tomu přišly i diskriminační daně na dovážené japonské zboží. Z pohledu Japonců se jednalo o porušení obchodních dohod a principů rovnosti hlásaných Ligou národů. Místo nich totiž naráželi na to, co vnímali jako rostoucí diskriminaci a rasismus – a to nejvíc ze strany svého souseda, Spojených států, který se naopak sám u ostatních domáhal otevřených trhů a neomezeného obchodu. Ekonomická krize na konci 20. let přinesla ze strany USA další ochranná ekonomická opatření, což ještě více přililo do ohně nedůvěry, frustrace a rostoucího nepřátelství Japonska.

V poválečných letech se Spojené státy a Británie zaměřovaly čím dál více na svoje vlastní problémy, což se ještě více umocnilo během hospodářské krize 30. let. Tím však vyklidily světovou scénu Německu, Rusku, Itálii a Japonsku. Tyto státy, a to bez rozhodné reakce světového společenství, v meziválečných letech začaly krok za krokem budovat svá vlastní impéria.

 

Fašizace Japonska a vypuknutí čínsko-japonské války

V Japonsku se zpočátku mezi elitami šířila pan-asijská ideologie. Spočívala v přesvědčení, že asijské národy zůstanou v područí bílých, dokud je nesvrhne k tomu vyvolené Japonsko. Obsazení Číny bylo vnímáno jako klíč: umožnilo by Japoncům ovládnout Asii a zároveň získat přístup k životně důležitým surovinám.

Většina Japonců si ale ušlechtilý záměr osvobodit Asii od kolonizátorů neosvojila – nárok na ovládnutí Asie pro ně vyplýval spíše z přesvědčení o rasové nadřazenosti Japonců nad všemi ostatními národy. Jejich státní ideologie, restaurovaná v rámci reforem Meidži, považovala Japonce s císařem v čele za bohem vyvolený národ. Tím větší byl pak ovšem jejich pocit nespravedlnosti a křivdy ze strany západních mocností.

Frustrovaná japonská společnost se radikalizovala. V roce 1930 proběhl atentát na premiéra Hamagučiho, který byl zastáncem Washingtonské námořní dohody. Postřelený premiér přežil, ale byl záhy nucen abdikovat. Oslabená, relativně liberálně orientovaná vláda, měla čím dál tím větší problém uřídit sebevědomou armádu, která dychtila po obsazování dalších území a čím dál více jednala autonomně, za zády vlády.

Zlomem bylo, když vedení okupační armády v Číně navzdory rozkazům z Tókja zinscenovalo v září 1931 incident u železnice poblíž Mukdenu. Armáda jej využila jako záminku k okamžité invazi do zbytku Mandžuska. Generál Hondžó, který vojákům velel, byl sice odvolán pro neuposlechnutí rozkazu, ale doma k němu vzhlíželi jako k hrdinovi. Rychlost a úspěch operace si dokonce pochvaloval sám císař Hirohito. Mezi japonskými stratégy byla akce ospravedlněná a nezbytná v reakci na předchozí de facto anexi Mongolska Sověty a na hrozbu, že by Rusko mohlo pokračovat dál a postupně zabírat slabou a chaotickou Čínu. Na Japonci obsazeném území byl počátkem roku 1932 vyhlášen loutkový stát Mančukuo, do jehož čela japonská armáda v rámci získání větší legitimity dosadila posledního, předtím Sunjatsenem svrženého císaře dynastie Čching.

2_1Mapa: Územní zisky Japonska (červeně) na konci roku 1932, včetně nově obsazeného Mandžuska. Modře jsou vyznačeny Filipíny a další území Spojených států. Zdroj a odkaz: Francis Pike

V polarizovaném a rozvášněném Japonsku následovaly další politické vraždy a pokusy o násilné převraty. V květnu 1932 skupina důstojníků zavraždila dalšího premiéra a měla dokonce záměr spolu s ním zabít i tehdy v Japonsku hostujícího Charlieho Chaplina (ten se však osudný večer nacházel jinde, a tím se zachránil). Atentátníci byli veřejně oslavováni jako hrdinové, při soudním líčení pronášeli nacionalistické a militaristické projevy. Statisíce lidi podepsalo petice za jejich propuštění a nakonec vyvázli jen se symbolickými tresty.

Tato dynamika dále podkopala autoritu demokratických institucí. Křehká ústavní rovnováha se rozložila, stát se fašizoval a v polovině 30. let moc v zemi plně převzala armáda a námořnictvo, jejichž svrchovaným velitelem byl císař Hirohito.

Doktrínou země se stal expanzivní imperialismus, viděný jako nutnost k přežití vyvoleného japonského národa. Spor se vedl jen o to, jestli je třeba přednostně zaútočit na sovětské Rusko, které ohrožovalo Japonskem zabraná území ze severu – tuhle strategii zastávala v armádě frakce Kodoha („Cesta císařství“) – nebo jestli zaútočit směrem na jih, k ovládnutí Číny a dalších na suroviny bohatých oblastí v jihovýchodní Asii – což prosazovala frakce Toseiha („Kontrola“).

Další nevydařený převrat v únoru 1936 skončil armádní čistkou, která postihla frakci Kodoha, čímž jednoznačně zvítězila konkurenční strategie postupu na jih. (To potěšilo Stalina, který o záměrech Japonska udeřit na Rusko věděl a měl z něj vážné obavy.) Vojenský rozpočet Japonska během následujícího roku vzrostl čtyřnásobně a armáda ve vedení státu začala reorganizovat ekonomiku země k totálnímu nasazení.

V červenci 1937 pak Japonsko zahájilo masivní invazi do čínského vnitrozemí a rozpoutalo tzv. druhou čínsko-japonskou válku. Do ní se postupně zapojilo Rusko, Spojené státy i další mocnosti a nakonec se rozrostla v konflikt napříč celou  východní polokoulí. Dá se tedy také říct, že 2. světová válka začala právě zde a o dva roky dřív, než je ustálený eurocentrický výklad, podle nejž ji spustilo až německé přepadení Polska v září 1939.

V Číně mezitím po Sunjatsenově smrti v polovině 20. let převzal vedení národní strany Kuomitang a její armády generalissimo Čankajšek. Rudá armáda pod vedením Mao Ce-tunga s ním bojovala o přežití a snažila se najít útočiště daleko ve vnitrozemí. Stalin, který u vědomí hrozby japonského útoku potřeboval Čínu jako nárazníkovou zónu, přiměl oba soupeře na život a na smrt ke vzájemné dohodě o smíru a ke sjednocení jejich armád, které pak financoval a dodával jim zbraně. Japonci, kteří na základě předchozích zkušeností předpokládali, že Čínu snadno obsadí během pár měsíců, tak  ke svému překvapení narazili na obranu silnější a odhodlanější, než s jakou počítali. Ačkoliv po technické stránce měli stále vojenskou převahu, jejich postup v Číně byl kvůli tomu výrazně pomalejší a začal vázat mnohem víc prostředků, než si přáli a původně plánovali.

Úplný klid ale Japonci neměli ani na severu. Dlouhodobě viděli hlavní hrozbu v Rusku, které začalo kontrolovat Mongolsko. Od roku 1937 zde probíhaly občasné příhraniční šarvátky mezi ruskou a japonskou armádou. Po čistkách v Rudé armádě roku 1938 Japonsko předpokládalo, že Sověti jsou oslabení, a shromáždilo podél mongolské hranice téměř půlmilionové vojsko Po jedné z dalších potyček v červnu 1939 pak Japonci sebevědomě podnikli trestnou výpravu na území Mongolska. Netušili, že velení Rudé armády zde nedlouho předtím převzal brilantní generál Georgij Žukov, který disponoval kvalitnější leteckou i tankovou technikou, než jakou měli Japonci. Bylo to první úspěšné kombinované nasazení tankových a leteckých jednotek Rudé armády (zkušenosti odtud posléze uplatnili i na východní frontě proti Německu). Během dvou měsíců bojů kolem Nohomhanu (řeky Chalcin) Japonci ztratili kolem 40 tisíc mužů a byli donuceni se stáhnout.

Pomalý postup Japonska v Číně a jeho fiasko v Mongolsku vyvolaly mezi západními mocnostmi falešné zdání, že Japonci jsou jen slaměným panákem, kterého není třeba brát zase až tak vážně. Dokonce i Hitler, jejich spojenec, v srpnu 1939 poznamenal: „Japonský císař patří do kategorie posledních ruských carů: slabý, zbabělý a nerozhodný… Japonce považujme za poloopice, které potřebují pořádný bič“.

Po překvapivém útoku Wehrmachtu na Rusko v červenci 1941 mělo Japonsko coby německý spojenec možnost zaútočit z východu, ale v jeho vedení takový plán už neměl skoro žádné zastání: japonská armáda byla vázána boji v Číně a neměla kapacitu k další velké pozemní operaci. Nedávná a nečekaná porážka v Mongolsku navíc ukázala, že jejich tanková technika na ruskou v dané chvíli nestačí. Jako méně náročná i méně riziková se logicky jevila další expanze na jih.

Tam japonská vojska postupně obsazovala západní část Číny, včetně Pekingu, Šanghaje i Nankingu, který byl od Sunjatsenovy národní revoluce roku 1912 hlavním městem země (Nanking v překladu doslova znamená „Jižní hlavní město“).

3_3Mapa: Japonská invaze do Číny v letech 1937-1940. Japonská území červeně, čínská modře, včetně hlavních velitelství Mao Ce-tunga v Yunnanu a Čankajška v Čchung-čchingu. Zdroj a odkaz: Francis Pike

 

Konečná eskalace mezi Japonskem a Spojenými státy

Při obsazování Nankingu v prosinci 1937 se japonská armáda dopustila jednoho z největších masakrů 2. světové války. Vojáci tam během několikatýdenního rabování povraždili a umučili kolem 200 tisíc civilních obyvatel.

Díky statečnosti několika amerických misionářů se podařilo do zahraničí propašovat fotografickou a filmovou dokumentaci tohoto běsnění. Jejich zveřejnění přineslo obrat  veřejného mínění ve Spojených státech, které se do té doby v důsledku traumatu z První světové války a ekonomické krize odmítaly v zahraničním dění angažovat. Vláda začala chystat další ekonomické sankce vůči Japonsku. Zároveň zahájila, stejně jako už předtím Rusko, finanční a materiální pomoc čínské armádě – byť zpočátku jen symbolickou, protože se bála otevřeného konfliktu s Japonskem, na který USA ještě nebyly připraveny.

1_2Mapa: Přehled situace v Tichomoří koncem roku 1937. Japonská území červeně, americká modře. Zdroj a odkaz: Francis Pike

Až počátkem roku 1940, v důsledku německého postupu v Evropě, začala Amerika brát situace vážně a začala se skutečně chystat na potenciální konflikt. Inventura hospodářství zjistila, že pro zajištění zbrojní výroby potřebují Spojené státy řadu surovin, se kterými do té doby volně obchodovala a vyvážela je do jiných zemí. V polovině roku proto získal americký prezident pravomoc vyčlenit strategické komodity, kterých bylo asi dvě stovky, do speciálnímu režimu, kdy jejich vývoz podléhal zvláštnímu povolení. V praxi pak Spojené státy strategické suroviny dál prodávaly do spřátelených zemí, ale například do Japonska byl jejich vývoz značně omezen. Restrikce se týkaly například leteckého benzínu nad 87 oktanů. To zpočátku vedlo paradoxně k tomu, že Japonsko, které ve svých letadlech používalo 86-oktanový benzín, jeho dovoz na několik měsíců dokonce zvýšilo. Omezování obchodu a riziko embarga však byly úplně zřejmé, a Japonsko proto začalo horečně zvyšovat dovoz ropy také z nizozemských kolonií (Holanďané a jejich firma Shell v té době měli významné vrty na Sumatře a na Borneu).

Ropa a její produkty byly pro Japonsko největším problémem – potřebovalo jich čím dál víc, zejména pro svoje rostoucí loďstvo a letectvo. Zatímco železnou rudu a uhlí získávalo z obsazených severních provincií Číny, přístup k vlastním ropným zdrojům Japonsku chyběl. Od poloviny 30. let proto začalo hromadit velké zásoby ropy. Tyto plány ale v roce 1940 narazily na americká obchodní omezení. Po vypuknutí války v Evropě se navíc často stávalo i to, že ačkoliv Japonci určitý objem ropy koupili, neměli dostatek přepravních kapacit k jejímu dovozu domů – Britové a Američané totiž své komerční tankery přesunuli z Tichomoří do Atlantiku, aby tam zásobovaly obklíčenou Británii.

Získání kontroly nad ropnými zdroji se tak pro Japonsko stalo životně důležitou prioritou. Začínalo být jasné, že jeho postup na jih neskončí v Číně, ale bude muset dosáhnout i ropných polí na Borneu a Sumatře.

Kapitulace Nizozemska a Francie japonské ambice povzbudila, protože nejpozději od léta 1940 se francouzské a holandské kolonie v Asii k obsazení přímo nabízely. Také Británie balancovala na hraně kolapsu a jako víceméně volně dostupné se proto jevily i její kolonie, včetně Britské Malaje.

Japonsko, stejně jako to dělalo v předchozích desetiletích, chtělo oportunisticky využít oslabení sousedů a vyplnit vzniklé vakuum rozšířením své vlastní říše. Jeho pocit legitimity přitom stavěl především na tom, že přístup k tamním surovinám se jevil jako životně důležitý pro přežití japonského národa.

Bez významného odporu západu začalo Japonsko obsazovat tzv. Francouzskou Indočínu (dnešní Vietnam, Kambodža a Laos) a v létě 1941 již kontrolovalo velkou část regionu jihovýchodní Asie:

3_6Mapa: Japonská říše a situace v Tichomoří v roce 1941. Červeně jsou vyznačena území pod přímou japonskou kontrolou, červeným šrafováním jím anektovaná území a loutkové státy (Mančukuo, Korea). Na severu vidíme světlemodře vybarvený Sovětský svaz, na jihu tmavomodře Spojené státy a oranžově holandské kolonie (s ropnými zdroji). Červenomodrým šrafováním je na západě vyznačena Britská Barma i Britská Malaj, na jejímž jižním cípu leží Singapur. Zdroj a odkaz: Francis Pike

To už začalo být příliš i na do té doby spíše zdrženlivé Spojené státy. Přesto se ještě v roce 1941 snažily přímému konfliktu vyhnout, nebo jej alespoň odložit. V jedné nótě japonskému velvyslanci americký ministr zahraničí zdůrazňoval, že „v Pacifiku je dost místa pro všechny a vojenský konflikt by neprospěl žádné ze stran“. Roosevelt opakoval, že udržení míru s Japonskem je velmi důležité, protože Amerika nemá dost loďstva pro boj v Atlantiku i v Tichomoří zároveň. Atlantik měl pro něj absolutní prioritu.

Američané však v reakci výrazně zvýšili vojenskou a hospodářskou pomoc Číně, protože si stejně jako Stalin uvědomovali, že dokud je Čína schopná se bránit, Japonsko má jen omezenou kapacitu bojovat na dalších frontách. Kolaps Číny by pro Spojené státy i pro Rusko, jež byly jen krok od otevřené války s Japonskem, znamenal hodně zlou zprávu, a bylo proto v jejich společném zájmu ji udržet ve hře.

Spojeným státům bylo také jasné, že úplné embargo na vývoz ropy ponechá Japonsku jen jediné východisko, a sice obsazení holandských kolonií s jejich ropnými vrty. Tomu se Američané snažili vyhnout, ale zároveň hledali cestu, jak Japonsko hospodářsky ještě víc omezit. V červenci 1941 proto zmrazili japonská aktiva na území USA, včetně veškerých finančních prostředků (a také podniků s větší než 25 procentní účastí Japonska). Ty mohly být uvolňovány jen na základě konkrétních vývozních povolení. Vývoz benzínu byl sice nadále možný, ale jen pod 80 oktanů (pro japonské letectvo byl tedy bezcenný) a navíc maximálně v objemu na úrovni exportů z roku 1936, aby Japonsko už nemohlo hromadit jeho zásoby.

Radikálnější část americké administrativy využila této příležitosti a přestala vydávat jakákoliv vývozní povolení, čímž de facto vytvořila stav úplného obchodního embarga. Teprve počátkem září, po několika týdnech opakovaných urgencí japonského velvyslance, se informace o tom dostala k prezidentu Rooseveltovi. Ten se ale nakonec po projednání situace rozhodl, že věci nechá tak, jak jsou. V jeho rozhodování patrně hrála roli i červencová informace od špionážní služby, že Japonsko už mobilizuje k mohutné ofenzivě dál na jih.

Neoficiální ropné embargo tak pokračovalo a zahájilo závěrečné odpočítávání k otevřenému konfliktu. Císař Hirohito, protože neviděl jiné východisko a protože to vypadalo, že Japonsko už nemá co ztratit, vydal 5. listopadu 1941 konečný souhlas s plánem útoku na Spojené státy. Vojska se dala do pohybu, ačkoliv Hirohito chtěl před zahájením samotného útoku podniknout ještě jeden, poslední pokus o dohodu.

Jedna z věcí, které mě na téhle historii fascinují, byla právě role tajných služeb v dynamice vztahů mezi Japonskem a Spojenými státy. Kdyby nevěděl o v té době již probíhající japonské mobilizaci, Roosevelt by se možná rozhodl jinak a situaci by neeskaloval. Japonská agresivita se ve světle tajných depeší patrně jevila větší, než jaká asi ve skutečnosti byla. (Nemohu si pomoct, ale napadá mě, že je to možná trochu jako v partnerských vztazích: Chceme-li je udržet, někdy je zkrátka lepší nečíst poštu nebo telefon toho druhého.)

Ačkoliv svoji expanzi v Asii považovalo za životně důležitou a nezbytnou, otevřený konflikt se Spojenými státy si Japonsko skutečně nepřálo. Generalita si uvědomovala, že jeho armáda a námořnictvo možná mají šanci Američany překvapit a dosáhnout rychlého dílčího vítězství, avšak dlouhodobě Japonsko nedokáže Spojeným státům čelit  vojensky ani hospodářsky. Ostatně i strategie útoku na Pearl Harbour a na Filipíny měla za cíl Amerikou otřást, oslabit její moc v Tichomoří a přimět ji rychle k uzavření příměří, nikoliv ji vtáhnout do rozsáhlé, totální války.

A jak už jsem psal, stejně tak si v té době otevřenou válku s Japonskem nepřály ani Spojené státy. Jednak na ni nebyly připraveny, jednak byla jejich prioritou situace v Atlantiku a podpora Británie bojující o život s hitlerovským Německem.

Japonsko mělo až do konce války za to, že jeho šifrování je neprolomitelné. Brilantní americký tým pod vedením plukovníka Williama Friedmana, který vystudoval genetiku na Cornellově univerzitě, ale už v roce 1941 dokázal dešifrovat přes 90 procent přísně tajné japonské komunikace.

Podle všeho se zdá, že právě schopnost Američanů dešifrovat japonské zprávy zmařila poslední diplomatický pokus o záchranu situace. Ten po schválení plánu útoku na Spojené státy podniknul z pověření císaře japonský velvyslanec Nomura. Když dne 6. listopadu prezentoval Spojeným státům svoji nabídku, byl arogantně odmítnut jen proto, že Američané z diplomatických depeší předem věděli, že v případě neúspěchu má Nomura mandát předložit druhý, mnohem příznivější návrh. Ten skutečně oficiálně přišel 20. listopadu. Japonci navrhovali stažení svých vojsk z jižní Indočíny a zavázali se upustit od dalších vojenských akcí v jihovýchodní Asii; výměnou požadovali, aby Američané ukončili podporu čínské armády a obnovili prodej ropy do Japonska.

NomuraFoto: Kičisaburó Nomura (vlevo), japonský velvyslanec ve Washingtonu

Roosevelt, který se mezitím z dešifrovaných zpráv dozvěděl, že japonské loďstvo je již na cestě do Indočíny, ale odmítl dál vyjednávat. Nomurova nabídka se nejevila jako upřímná, ačkoliv Japonsko bylo patrně stále ještě připraveno svůj útok zastavit, pokud by se dohody podařilo dosáhnout. Američané však z tajných zpráv usoudili, že Japonci jen blafují, a došli k závěru, že válka už je nevyhnutelná.

Od konce listopadu očekávali Američané japonský úder, jen netušili odkud přijde. Došlo k němu o týden později a Američany i jejich spojence dokonale zaskočil svým rozsahem, rychlostí a vojenskou brilantností.

O tom, jak japonská invaze probíhala v Britské Malaji, jakož i o bitvě o Singapur, v níž nešťastný Silvestr zahynul, budeme psát v dalších pokračováních.

 

 

Od Sandokana k Baťově špionážní zprávě – Malaj a Singapur ve 30. letech

Jaká vlastně byla ona země, do které Silvestr na konci své plavby z Itálie dorazil? O svých prvních dojmech ze Singapuru napsal dopis rodině a své líčení zahájil větou: „Město Singapore leží na ostrově, který spojuje úzký průliv s ostatní částí země, tedy Malaje.

Tehdejší Malaj ovšem není totéž co dnešní Malajsie – a to stejné platí o Singapuru. Singapurský ostrov, který dnes představuje suverénní stát, byl ve 30. letech součástí sdružení kolonií a autonomních státečků, jimž se souhrnně říkalo Britská Malaj. Patřila do Britské říše, nad kterou v té době opravdu nezapadalo slunce, což pěkně ilustruje třeba tato mapa:

Britisk Empire.jpgObrázek: Mapa Britské říše z roku 1937. Pro mne je fascinující i tím, že ukazuje pozice celkem 2476 větších přepravních lodí (s výtlakem nad 3000 tun) ke dni 24. listopadu 1937. U jednotlivých kolonií jsou uvedeny i hlavní vývozní komodity. Britská Malaj dodávala říši 66% kaučuku a 8% cínu. V plném rozlišení si mapu můžete prohlédnout zde.

Přiznám se, až do svého pátrání po Silvestrovi jsem o koloniální Malaji věděl snad jen to, co jsem pochytil jako kluk z televizního seriálu Sandokan. Tento „Tygr z Mompracemu“, rebel zamilovaný do půvabné lady Marianny, jinak též „Perly z Labuanu“, a bojující proti padouchovi Brookovi ze Sarawaku, byl jedním z mých dětských hrdinů.

sandokan.jpgObrázek: Přebal z televizního seriálu Sandokan. Byl jedním z hrdinů autorova dětství.

Romantický seriál Sandokan však o realitě koloniální Malaje vypovídá asi podobně málo jako romány Vinnetou (které jsem v té době rovněž hltal) o americkém Divokém západě.

Pro pochopení konfliktu, jenž vyvrcholil obsazením Singapuru japonskou invazní armádou v únoru 1942, se musíme dozvědět něco víc.

Britská Malaj byla ve 30. letech složená z většího počtu státních útvarů tří různých kategorií:

  • Straits Settlements – čtyři malé kolonie, které byly přímo spravovány Britským královstvím; mezi ně patřil i samotný Singapur
  • Federativní malajské státy
  • Samostatné malajské státy

Tato území patřila mezi světovými válkami k nejziskovějším částem Britské říše, zejména díky produkci cínu a později kaučuku. Jak se dozvídáme v popisku výše sdílené mapy, roku 1937 právě odsud pocházelo 66% kaučuku a 8% cínu, které Británie spotřebovávala.

Malaya.jpg
Mapa: Britská Malaj v roce 1922. Červeně jsou vyznačeny britské kolonie Straits Settlements, žlutě federativní malajské státy a modře samostatné malajské státy. Na severu sousedí se Siamem (dnešním Thajskem).

Historie ovládnutí regionu Brity je typická pro tehdejší metody rozšiřování kolonií. Místní sultán z království Kedah nabídl roku 1773 britské Východoindické společnost ostrov Penang výměnou za vojenskou ochranu proti vnějšímu nepříteli – zejména Siamu (dnešní Thajsko). Britové Penang nejprve lišácky obsadili, aby následně sultána informovali o tom, že s jejich ochranou bohužel nemůže počítat. Sultán se pak pokusil ostrov získat zpět, ale Britové zmobilizovali vojsko, porazili ho a donutili podepsat smlouvu, která Brity opravňovala okupovat ostrov. Jako náhradu pak sultánovi vypláceli roční rentu 6 tisíc španělských pesos.

Podobným způsobem získali Britové ostrov Singapur jako obchodní základnu, která jim měla umožnit aspoň trochu vyvážit dosavadní dominanci Holanďanů v regionu. Roku 1819 využili sporu mezi dvěma syny zesnulého johorského sultána, intrikami pomohli staršímu z nich dostat se z exilu na trůn a ten se jim pak musel odvděčit předáním Singapuru pod jejich správu.

Své postavení Britové následně potvrdili roku 1824 dohodou s Holandskem, v rámci které získali navíc jako kolonii i sultanát Malacca. (Dědictví této bezmála dvě stě let staré dohody, která vyznačila hranice vlivu mezi Holandskem a Británií, trvá dodnes – na jejím základě byla například stanovena dnešní hranice mezi Indonésií a Malajsií.)

Federativní malajské státy spravoval tzv. rezidentní ministr. Vládci autonomních malajských států, které nebyly součástí federace, pak byli donuceni přijmout tzv. „britského poradce“, jehož pokyny ovšem pro ně byly závazné. Loutkoví sultáni dodávali svým státům alespoň zdání samosprávy, Britové jim ponechali symbolické pravomoci v oblasti správy islámu a malajských zvyklostí.

Na jednoho takového sultána ze státu Johore, který leží na jižním cípu Malaje, přes úžinu naproti ostrova Singapur, výmluvně vzpomíná ve svých pamětech Josef Vyhnálek:

Vodopády byly reservací johorského sultána. Přístup tam byl pouze na povolení, které musel osobně vystavit sám sultán. Využívali jsme tedy příležitosti, když sultán přišel do prodejny obuvi, a žádali ho o povolení. Velmi ochotně nám vždy toto vystavil.“

Po první světové válce Britové vybudovali na Singapuru obrovskou námořní základnu, která měla být jejich opěrným bodem pro celý Dálný východ. Plán obrany před Japonskem počítal s tím, že právě strategická pozice Singapuru zastaví jeho případný postup směrem na Indii i na Austrálii. O tom ale více příště.

Zaujal mne i původ názvu Singapur. Ačkoliv se historikové úplně neshodnou, převažující výklad je ten, že pochází ze staroindického sanskrtu. Je to složenina dvou slov: „simha“ znamená lev a „pura“ znamená „město“. Je to tedy něco jako „Město lvů“, ačkoliv ve skutečnosti muselo jít o tygry. Napravit tento zmatek v taxonomii se myslím snaží i znak města, který vyobrazuje na jedné straně lva a na druhé tygra.

singapur znak.jpg
Obrázek: Státní znak Singapuru

Historie firmy Baťa v Singapuru začíná asi sto let po jeho začlenění pod britskou správu. První malá prodejna zahájila provoz v budově Capitol v centru Singapuru roku 1930 a o rok později se Baťa v zemi oficiálně zaregistroval.

Capitol1Foto: Budova Capitol v Singapuru, kde firma Baťa začala v roce 1930 poprvé prodávat své boty.

Co o exotické Malaji a Singapuru věděla firma Baťa, když se rozhodla tam rozšířit svoje podnikání?

Během mých cest do státního archivu v Klečůvce u Zlína jsem narazil na po všech stránkách pozoruhodnou publikaci nazvanou Straits Settlement – Zpráva z Britské Malay K. Dittricha, 1935. Jde o dokument psaný strojem na asi padesáti průklepových papírech, doplněných dalšími stranami s nalepenými dobovými fotografiemi. To vše je solidně vyvázáno v kartonových deskách.

z0
Foto: Baťovo průmyslové zpravodajství o Singapuru a Malaji z roku 1935.

Systematičnost zprávy, jejímž vypracováním firma pověřila jistého pana Dittricha, na mě udělala obrovský dojem. Jde v podstatě o průmyslové zpravodajství, a to velice pečlivě vyvedené. Je to patrné už z první strany, která je jakýmsi obsahem či osnovou zprávy:

z0a.jpgFoto: Obsah Baťovy zprávy o Britské Malaji z roku 1935.

V první kapitole „Zpráva o splnění svého poslání“ se dozvídáme, že autor – K. Dittrich, soudě podle jeho špatné gramatiky německého původu – přijel do Singapuru koncem roku 1933 a převzal tam do svých rukou hlavní firemní prodejnu Capitol. Ze Singapuru zase odjel zkraje podzimu 1934. Pan Dittrich se také chlubí obchodními výsledky, jichž tam během svého působení dosáhl. Pro nás zvláště zajímavá je jeho zmínka o pedikúře: „Pedikůra byla právě dána do provozu, výsledky byly 2 až 5 případů týdně. V době předání prodejny pedikůra již docílila 25 až 30 případů v týdnu.“ Jedním z dalších výsledků jeho působení byla změna v odměňování pracovníků, kdy zrušil fixní plat a zavedl odměny podle výsledků práce. Prodejen v Malaji měla firma Baťa v té době celkem padesát.

Baťova Zpráva z Britské Malaje pokračuje dokumentací hospodářské a politické situace v zemi. Osnova zprávy předepisuje mezi jinými i tyto kapitoly:

  • Poslední vláda, jednotlivá ministerstva, jména ministrů, jejich význam a moc;
  • Složení parlamentu dle stran a počet poslanců každé strany
  • Mzdové poměry, trhové ceny nejnutnějších potravin a artiklů denní potřeby
  • Československé diplomatické zastoupení v zemi včetně adresy, jména konzula, poměr diplomatických zástupců vůči firmě, zda je příznivý nebo záporný
  • Osobnosti vůči firmě příznivé a nepříznivé (politici, novináři, národohospodáři a další významné osobnosti)
  • Vedoucí deníky (příznivé i útočné vůči firmě)
  • Dopravní poměry v zemi včetně možnosti leteckého spojení se Zlínem a vízových požadavků
  • Poptávka obyvatel po obuvi a souvisejícím zboží, stejně jako jejich zavedené ceny
  • Podrobné informace o konkurenčních prodejnách
  • Místní svátky (zvláště důležité pro odbyt našich výrobků)

Můžeme se tak třeba dočíst, že „Politické poměry v zemi jsou dobré, všechny národy (Malajci, Číňané, Indové) řídějí se podle anglické politiky. Politické strany neexistují. Parlament není.“ Jako dobré by se takové uspořádání jistě jevilo i nejednomu dnešnímu českému politikovi!

Pozoruhodné z hlediska vztahů s Japonskem – regionální mocností s rostoucími ambicemi – je třeba toto: „veškeré zboží mimo alkohol, tabák, auta a japonské zboží je beze cla“. Za japonské výrobky se připlácelo clo ve výši 20 až 30 procent.

O tehdejší společnosti vypovídá i tato informace o místních mzdových poměrech: „Evropané – zaměstnanci obchodů mají počáteční mzdu 350 $ a nejlepší mzdu 700 $. Asiatci – zaměstnanci obchodů mají počáteční mzdu 40 $ a nejlepší mzdu 150 $“.

V roce 1934 v Singapuru žilo celkem asi 600 tisíc obyvatel, z toho pouhých osm tisíc Evropanů. Nejvíce zastoupenou národností byli Číňané, kterých bylo 420 tisíc, následování Indy s 50 tisíci a Malajci s 43 tisíci obyvateli. Na ostrově se nacházelo 8200 osobních automobilů, 1300 motocyklů a 1500 nákladních vozů.

Zajímavým detailem doplňujícím předchozí díl o Silvestrově plavbě z Itálie do Singapuru je informace, že lodní spojení s Evropou je jednou měsíčně.

Jako vyloženě vtipný mi přišel seznam požadovaných příloh, mezi které patří „Fotografie konkurenčních prodejen (výklady)“, „Fotografie skupiny bosých domorodců“ nebo „Fotografie obutého domorodce – našeho zákazníka“. Ukázky vypadají takto:

z33.jpgFoto: Interiér hlavní Baťovy prodejny Capitol v Singapuru. Repro ze Zprávy z Britské Malaje, 1935.

z35Foto: The Great World – jedna z padesáti Baťových prodejen v Malaji. Repro ze Zprávy z Britské Malaje, 1935.

z37Foto: Konkurenční prodejny obuvi v Singapuru. Repro ze Zprávy z Britské Malaje, 1935.

Fotografie domorodců je ve zprávě jen jedna, a sice tato. Není jasné, zda jde o kategorii domorodců bosých, nebo domorodců obutých:

z38.jpgFoto: Skupina Malajců. Repro ze Zprávy z Britské Malaji, 1935.

Tolik o zpravodajství, které měla o Singapuru k dispozici zlínská centrála firmy.

Já sám jsem se ve svém pátrání obrátil mimo jiné na konzulát ČR v Singapuru. Zajímalo mne, zda nemá k dispozici jakékoliv předválečné dokumenty o československých občanech, kteří tam žili. Odpověď mi přišla rychle a byla, podle očekávání, bohužel negativní. Paní Petra Kohn, kteří mi odepsala, mi ale také obratem navrhla, abych se spojil s jinou krajankou: Pavlou Schneuwly, která v Singapuru žije už asi osm let a provází v tamním Národním muzeu a v Muzeu malajské kultury. Doporučený kontakt s paní Pavlou vyšel na výbornou, od té doby jsme v pravidelném kontaktu. Získal jsem v ní nejen příznivkyni pátrání po Silvestrovi, ale i skvělou spolupracovnici projektu. Díky ní jsem se třeba dostal k několika hodně zajímavým dokumentům, například k unikátní knize Jona Coopera, který prováděl archeologický výzkum na jednom ze singapurských bojišť z roku 1942.

tigers.jpgFoto: Kniha „Tigers in the Park“ od Jona Coopera, mapující na 300 stranách archeologický průzkum na místě jedné z nejprudších bitev o Singapur v únoru 1942.

Poté, co jsem sdílel Silvestrův příběh na Facebookové skupině Čechů a Slováků žijících v Singapuru, se mi ozvalo několik dalších fanoušků. Jedním z nich je i Tomáš Maleninský, který pracuje řadu let pro Singapore Airlines v Saigonu, ale do Singapuru jezdívá na služební cesty. Prakticky obratem mi poslal snímky ze hřbitova a památníku padlých v Kranji, kde je mezi jinými vytesáno i Silvestrovo jméno (podělím se o ně, až ke Kranji ve vyprávění dojdu). Společně se nyní snažíme získat nějaké archivní materiály od singapurské pobočky firmy Baťa – držte nám palce!

Rád bych tímto paní Pavle, panu Tomášovi (jakož i dalším vzdáleným příznivcům) poděkoval za povzbuzení a dosavadní pomoc. Těším se, že se s nimi snad setkám i osobně v případě, že se do Singapuru nakonec vydám: navštívit historická místa spojené s boji o Singapur, položit květinu k Silvovu jménu v památníku Kranji a uzavřít tak dávný příběh Silvestrův, jakož i současný příběh mého pátrání po něm.

(Mimochodem, kdyby se našel nějaký pomocník, který by mohl zajít okopírovat či ofotit nějaké dokumenty z Vojenského ústředního archivu a z Národního archivu v Praze, dost by to pomohlo – sám se tam těžko dostanu. Tak se prosím případně ozvěte! Můj email je jan.beranek@ecn.cz)

 

Silvestrova cesta do Singapuru

Po delší odmlce se vracím ke své práci na pátrání pro osudu Silvestra Němce, mého nezvěstného prastrýce z jihomoravských Vémyslic. Silvestrova stopa mizí v půli února 1942 během posledních dní zoufalé obrany Singapuru před japonskou invazí. Můj prastrýc se do těchto bojů spolu s několika dalšími Čechoslováky přihlásil jako dobrovolník.

Jak už víme, Silvestr nastoupil k firmě Baťa v září 1936, kdy mu bylo bezmála sedmnáct let. Pracoval pak dva roky jako prodavač v nám blíže neznámé prodejně. Po dvou letech práce jej vedení firmy vybralo – stejně jako desítky jeho vrstevníků – pro misi na Dálný Východ. Tam Baťa od počátku třicátých let úspěšně budoval asijskou pobočku. Silvestr ještě před odjezdem do Singapuru absolvoval desetidenní kurs nově zavedené pracovní pozice pedikéra.

msilva6
Foto: Mladý Silvestr na portrétu z druhé poloviny 30. let.

Podle záznamu v Knize zaměstnanců vyslaných do zahraničí – pozoruhodného dobového dokumentu firmy Baťa uloženého ve zlínském státních archivu – se Silvestr vydal na cestu 31. prosince 1938.

Jediný dochovaný dopis poslal domů v březnu 1939, krátce po svém příjezdu. Píše v něm rodičům o svých prvních dojmech z exotického Singapuru. O tom, jak probíhala jeho cesta samotná, se můžeme jen dohadovat.

Lze ale předpokládat, že do Singapuru cestoval obdobně jako zhruba půl roku před ním jeho kolega-pedikér a později blízký přítel Josef Vyhnálek. V tom případě mohlo jeho putování vypadat následovně. (Vycházím přitom z pamětí Josefa Vyhnálka, které sepsal na čtrnáct strojopisných stran roku 1966 a jejichž kopii mi laskavě daroval pan Procházka během naší schůzky v Praze.)

Ze Zlína zamířil do Vídně, odtud pak rychlíkem do Benátek. Po krátké přestávce pokračoval přes Miláno a Turín do Janova.

„Janov – město ležící v zátoce. Jak krásný byl pohled z hotelu, kde jsem byl ubytován, do přístavu a na šíré moře,“ vzpomíná ve svých pamětech Vyhnálek.

Zakrátko nastoupil na zaoceánskou loď Victoria společnosti Lloyd Triestino. Vyhnálek na ni vzpomíná takto:

„Celá bílá stála připravená v přístavě pro cestující, které dopravovala do všech světadílů. Cestující většinou Italové, několik Angličanů a Francouzů, velké množství arabů a Němců. Zahoukala siréna a loď se dala do pohybu. Poprvé v životě jsem se octnul na šírém moři…“

Lloyd Triestino VictoraFoto: Zaoceánská loď Victoria, která vezla Josefa Vyhnálka z Janova do Singapuru. Je dost možné, že stejnou lodí cestoval o půl roku později i Silvestr.

Josef Vyhnálek, podobně jako Silvestr, pocházel z chudé venkovské rodiny. Byl o dva roky starší: narodil se v květnu 1917 v Jamném nad Orlicí. Měl čtyři další sourozence. Jeho otec byl obuvnickým dělníkem, Josef si ho ale nemohl pamatovat. Padl totiž stejného roku, kdy se Josef narodil, v bojích první světové války někde u Terstu. Když bylo Josefovi pět, vdala se jeho matka podruhé za sezónního stavebního dělníka. Vyrůstal tedy ve velké chudobě. Vzpomíná, jak si spolu se sourozenci přivydělávali sběrem lesních plodin a chrastí, v zimě pak výrobou nitěných knoflíků a rýžových kartáčů. Podobně jako mnoho jiných měl to štěstí, že se mu nabídla šance u firmy Baťa, kam nastoupil ve 14 letech. Přes den pracoval ve výrobě obuvi, navečer navštěvoval Baťovu školu práce. Po třech letech jej ze zlínské továrny přemístili coby prodavače do prodejen v Mělníku, v Brně a v Mladé Boleslavi. Do Singapuru odjel v květnu 1938 ve funkci prodavače-pedikéra, stejně jako Silvestr.

Jaké to asi bylo pro mladé chlapce z venkova, když vyráželi na takovou cestu do dalekých exotických krajin? Docela jistě velké dobrodružství, během něhož si mohli – možná poprvé – užít i trochu luxusního života:

„Italská kuchyně byla výborná. Makaróny, saláty různě připravované, ale většinou na oleji, víno – to bylo na denním pořádku. Koupání v bazénu na lodi, večerní tance, návštěva kina na palubě, to všechno bylo nám k dispozici.“

Loď Victoria italské společnosti Lloyd Triestino byla moderní a ve své době nejrychlejší dopravní lodí. Díky rychlosti i eleganci se jí přezdívalo „Bílý šíp“ nebo také „Holubice Orientu“.

victoria1Foto: Loď Victoria se v Terstu chystá na své první vyplutí.

Na svoji panenskou plavbu vyplula roku 1931. Poháněly ji čtyři výkonné dieselové motory, takže dosahovala cestovní rychlosti dvacet uzlů (asi 36 km/h). Mezinárodní slávu lodi přinesly také její moderní a přepychové interiéry.

Victoria 1st class jidelnaFoto: Jídelna na palubě první třídy lodě Victoria.

Victoria poolFoto: Bazén na palubě lodi Victoria.

Ani Victoria však později neunikla válečnému osudu. V listopadu 1939 byla přebudována na válečnou transportní loď a vyrazila v konvoji do Libye s vojáky a materiálem na palubě. V lednu 1942 ji v libyjském zálivu Velká Syrta potopila dvě britská torpéda.

Teď jsme ale zase zpět v roce 1938. Po odjezdu z Janova následovala zastávka v Neapoli, kde Vyhnálka zaujal výhled na Vesuv „chrlící sloup dýmu“. Vyhnálek přidává zajímavou poznámku, že zde na loď přistoupilo „mnoho italských kolonizátorů a vojska, mezi nimi generál Balbo, všichni byli na cestě do italského Somálska v Africe“.

Generál jménem Italo Balbo byl legendární postavou fašistické Itálie a jeden z nebližších pobočníku Benita Mussoliniho. Ve 30. letech byl jmenován guvernérem severoafrických italských kolonií – Libye a pak tzv. Italské východní Afriky, která zahrnovala dnešní Etiopii, Somálsko a Eritreu. Balbo zahynul roku 1940, když bylo jeho letadlo omylem sestřeleno přátelskou palbou nad letištěm v Tobruku.

Vraťme se ale zpět k plavbě lodi Victoria. Po Neapoli Vyhnálek zmiňuje jako další záchytný bod Port Said v Egyptě, kde „… mnoho Egypťanů s čluny dostalo se až k lodi, ještě jsme byli několik kilometrů od přístavu, a nabízeli nám ke koupi různé výrobky; byli neodbytní, nepustí zákazníka z očí, až si od něho něco koupí“.

Následovala cesta Suezským průplavem:

„Na levé straně nekonečná arabská poušť, samý písek. Na pravé straně Egypt se železnicí a silnicí podél průplavu. V některých místech vidíme skupiny palem. Cesta průplavem trvala celou noc, až teprve ráno vjíždíme do města Suezu.“

Po denní přestávce loď navečer vyplouvá dál, do Rudého moře:

„To byl nejtěžší kousek cesty pro nesnesitelné vedro. Zastavili jsme asi v polovině Rudého moře v Massavě, kde fašističtí cestující vystoupili. Fašistická armáda vítala je hudbou, my jsme však do přístavu nesměli a museli jsme zůstat na lodi.“

Dalším přístavem byl jemenský Aden a po něm následovala pětidenní plavba napříč Indickým oceánem ke břehům Indie, kde pana Vyhnálka čekala celodenní zastávka v Bombaji:

„Obdrželi jsme zprávu, že loď bude stát v přístavu celý den, bude nabírat pohonné látky a potraviny pro cestující, takže můžeme do města. Jdeme do chudé indické čtvrti, vidíme jejich příbytky, chatrče a nízkou úroveň těchto chudáků. Zde poprvé jsem viděl domorodého rikšu. Bos, nohy samý sval, běhá rikša, aby si vydělal na svoji obživu.“

Victoria_Asian_routeFoto: Trasa, kterou z Janova do Singapuru (a pak dál do Šanghaje) plula loď Victoria, ukazuje dobová reklama, kterou jsem našel na internetu. Shoduje se s tím, jak na ni vzpomíná Josef Vyhnálek – jen podle něj trvala cesta o několik dní déle.

Večer loď vyrazila dál:

„Tentokrát moře nebylo klidné a schylovalo se k veliké bouři. Loď se kymácela ze strany na stranu, vlny větší než loď sama se nám snažily překazit cestu. Loď však pomaličku plula dál a ráno, když jsme se probudili, byla obloha opět jasná.“

Po asi čtyřech dnech plavby přistála v Kolombu na Cejlonu.

„Ceylon je bohatý ostrov, proslulý velmi dobrým čajem. Pěstuje se tam již gumovník, což je velikým přínosem blahobytu. Ceylon je také země slonů, vidíte je běžně všude, kde přijdete.“

Pak ještě několik dalších dní, než konečně dorazila do Singapuru. Takto popsal svůj příjezd Josef Vyhnálek:

„Těžko bylo vidět z lodi nějaký dům, pobřeží bylo celé zelené, tak jako veliký sad nebo zahrada. Teprve když jsme přijížděli blíže, objevily se nám rysy budov schovaných pod korunami stromů. Objevilo se nám město a jeden z největších přístavů na světě, Singapůr. Veliké množství lodí různých velikostí kotvilo v přístavě.“

Následovalo vyřízení formalit a ubytování v domech poskytnutých firmou Baťa:

„Cestujícím do Singapůru byly vydány cestovní pasy a už vystupujeme do singapůrského přístavu. Na celním úřadě se nás ptají, máme-li něco k proclení a když hlásíme, že ne, jsme zavezeni úředními auty na emigrační úřad, kde je třeba vyplnit několik formulářů. Po skončení vypisování formalit odjeli jsme do nového bydliště Chancerally Lane. Bylo to evropské bangalow, ale k domorodé malajské čtvrti nebylo daleko, jen několik set metrů.“

singapore harbour and waterfront 1950a_smFoto: Letecký pohled na přístav v Singapuru ve 30. letech.

O tom, jak  Singapur na Silvestra i Josefa Vyhnálka zapůsobil, i jak tam žili, jsme již s pomocí jejich dopisů a pamětí psali dříve.

Přemýšlím ale také o tom, jaký kromě každodenních radostí i strastí v Singapuru musel mít Silvestr pocit, když se najednou ocitl volný a svobodný v tak dalekém a cizím místě. Když v prosinci 1938 odjížděl, atmosféra doma musela už být hodně tísnivá: od obsazení československého pohraničí uběhly tři měsíce, v čele Druhé republiky byl prezident Emil Hácha, stát se fašizoval. V půli listopadu v Německu proběhla Křišťálová noc, jež zahájila otevřené pogromy na Židy.

Odstoupení Sudet se přímo dotklo o Vémyslic, jak se můžeme dočíst v obecní kronice:

Již událostmi na podzim r. 1938 byly Vémyslice těžce postiženy. Mnichovským diktátem byly hranice posunuty do blízkosti městečka, které ztratilo kontakt se svým okresním městem Moravským Krumlovem. Toto bylo připojeno, ačkoliv mělo velkou většinu českého obyvatelstva, i s ryze českými Rakšicemi k Německu. Vémyslice s celým okolím byly připojeny k soudnímu okresu hrotovskému a k politickému okresu moravskobudějovickému, ačkoli Moravské Budějovice byly velmi vzdáleny. Velmi těžce nesli občané také odříznutí od dráhy – na dráhu v Rakšicích směl jen ten, kdo měl propustku pro malý pohraniční styk, neboť nejbližší železniční stanice v takzvaném Protektorátě byla až v Ivančicích. K farnosti vémyslické byly tehdy přifařeny Rybníky, které ztratily kontakt s farou moravskokrumlovskou. Persekuce probíhala v městečku jako v jiných obcích. Za německé se prohlásily rodiny Vybíralova a Nerudova, obě přistěhovalé.“

k115.jpg
Foto: Stránka z vémyslické kroniky, počátek zápisu z roku 1938.

To, jak se nad Evropou stahují mračna, musel Silvestr vnímat i během cesty do Singapuru – viz Vyhnálkovy vzpomínky na přítomnost italských fašistů na lodi Victoria. Itálie v té době už byla otevřeným spojencem hitlerovského Německa.

Vnímal Silvestr svůj odjezd jako příležitost uniknout do bezpečí? Dost možná ano, a pokud ne on, jistě si to tak v duchu přáli jeho rodiče. Netušili, že druhá světová válka vtrhne velmi brutálně i do Singapuru a že právě tam v ní Silvestr přijde o život.

Blížící se válce a závěrečným chvílím Silvestrova života se budeme věnovat v dalších pokračováních.

 


Dodatek pondělí 18. června 2018:

Protože jsem chtěl zjistit, jak a kdy jednotliví baťovci do Singapuru cestovali, procházel jsem během víkendu záznamy ze zlínského „Seznamu zaměstnanců v zahraničí“. Ve světle těchto informací mám tyto tři doplnění:

  • Josef Vyhnálek se možná na cestu vydal až o rok později, tj. nikoliv v květnu 1938, ale v květnu 1939. V tom případě by do Singapuru cestoval až po Silvestrovi, nikoliv před ním.
  • Srovnáním zaznamenaných dat odjezdu všech pracovníků mířících do Singapuru jsem zjistil, že Silvestr necestoval sám, ale ve skupině. Kromě něj dne 31. prosince 1938 vyráželi ze Zlína další čtyři zaměstnanci:
    • František Řehoř, pedikér
    • František Wakerman, prodavač-pedikér
    • Jaroslav Zapalač, zásobovatel
    • Josef Zuna, pedikér

Do skupiny možná patřil i Artur Goldmann, kontrolor vzorkoven, který vyrážel o den dříve, 30. prosince 1938. Je možné, že v Itálii se pak nalodil společně s dalšími.

  • Je jisté, že ani Josef Vyhnálek, ani Silvestr, ani další řadoví Baťovi zaměstnanci, necestovali na lodi 1. třídou. Pokud jim firma zakoupila jízdenky do 3. třídy, pak jejich kabina vypadala takto:

cabin 3rd class.jpg

Pozoruhodné nicméně je, že Vyhnálek ve svých vzpomínkách mluví o tom, že si na palubě užíval bazénu. Podle informací na webu věnované lodi Victoria byl však tento bazén součástí vybavení 1. třídy. Pokud má Vyhnálek pravdu a nejde jen o vychloubání se, na lodi mohl být jiný bazén pro další cestující, případně byl bazén v určených hodinách zpřístupněn i pro další pasažéry.

 

 

Historka o ševcích z Prlova, aneb pátrání po Silvestrovi pokračuje

V mém psaní o hledání zmizelého prastrýce Silvestra Němce jsem se na několik měsíců odmlčel. Příčinou nebylo vyprchání zájmu ani nedostatek stop pro další pátrání, ale prozaický nedostatek času způsobený především mým pracovním vytížením.

msilva6
Foto: Mladý Silvestr na fotografii z rodinného archivu ve Vémyslicích. Snímek není datován, ale musel být pořízen někdy ve druhé polovině 30. let.

Přesněji řečeno, potýkám se hlavně s nedostatkem času ke zpracování nových pramenů. Těch jsem totiž mezitím shromáždil tolik, že již v tuhle chvíli by mohly vydat asi na tucet dalších pokračování. K podrobnostem se budu dostávat postupně, ale laskavým příznivcům Silvestrova příběhu a mého pátrání po něm napovím:

Během loňského léta a podzimu jsem navázal několik mimořádně cenných kontaktů s vojenskými historiky a spolky v Británii a Austrálii. Ti mi poskytli mnoho rad i dobových dokumentů z bojů o Singapur – pár z nich dokonce obsahuje i Silvestrovo jméno! Seznámil jsem se také s několika krajany v Singapuru, kteří velmi ochotně pomáhají získávat informace přímo na místě. Dále jsem podnikl výpravu do britských Národních archivů v Londýně, kde jsem si okopíroval asi deset spisů; většinou přímých svědectví nižších důstojníků o zpackané obraně Singapuru. Koupil jsem si skvěle zpracovanou, více než tisícistránkovou historickou publikaci „Hirohitova válka“ od Francise Pikea, stejně jako stostránkovou válečnou zprávu sepsanou roku 1946 samotným generálem Arthurem Percivalem, který byl vrchním velitelem spojeneckých armád v Malaji a Singapuru. A v britském Národním archivu jsem k ní jako fascinující doplněk získal kritickou zprávu od předsedy čínského sdružení v Jihovýchodní Asii, která děje popisuje z pohledu a zkušeností singapurských Číňanů.

Také jsem znovu zavítal do Baťovy vily a do Státního archivu ve Zlíně pro nějaké další dokumenty a nově podnikl cestu do Státního archivu ve Znojmě, odkud jsem si přivezl kopie několika svazků obecních kronik a další úřední dokumenty z předválečných Vémyslic – Silvestrova rodiště.

Celkově mám tedy velké bohatství materiálů, kterým se teď pomalu prokousávám. A jako by to nebylo málo, dostal jsem i několik dobrých tipů, kam se obrátit a kde hledat další potenciálně zajímavá svědectví a historické dokumenty.

FrancisPike
Foto: Reprodukce titulní strany skvělé knihy Francise Pikea o historii Druhé světové války v Pacifiku.

Psaní nových příspěvků mi teď proto může trvat o něco déle. Na druhou stranu se čtenáři mohou těšit na řadu nových informací a zajímavostí, ačkoliv žádná z nich zatím nenaznačuje zásadní obrat v dosavadních hypotézách o Silvestrově tragickém konci.

Mým limitem teď tedy není nedostatek informací, ale spíš jejich těžko zvladatelné množství. Okolnosti Silvestrova příběhu by se daly sledovat různými směry. Vhledem k omezenému času, který projektu mohu věnovat, tak teď musím víc než dřív zvažovat, kam dřív upřít pozornost a především do jaké hloubky v jednotlivých tématech pronikat. Zdá se mi, že takovému poznávání by se dala zasvětit významná část života – to ale nemám v úmyslu, takže o to víc promýšlím, kudy a jak dál.

Občas najdu informaci, která je jen odbočkou, nicméně pozoruhodnou. O jednu takovou jsem se chtěl podělit už v prosinci: jde o případ, který mě při procházení baťových archivů ve Zlíně pobavil a zaujal.

Mezi dochovanými spisy ředitelství podniku ze 30. let je složka s kauzou dělníků z obce Prlov. Ti pro firmu podomácku, na Baťou zapůjčených strojích, vyráběli podpatky. Podle záznamů se začátkem prosince 1937 konala v prlovské hospodě schůze, kde starosta údajně tyto pracovníky vyprovokoval výroky o tom, že „jsou hloupí, když za takové mzdy pro Baťu pracují“. Sepsání jejich petice se následně ujal jistý Jaroslav Polčák, sám blíže neurčený hudebník, jehož sestra se výrobou oněch podpatků živila. Ve stížnosti čteme:

petice1

„My všichni dělníci podepsaní z Prlova u Pozděchova, srdce to kamenného Valašska, od mladičkých let krutě zápasící o skývu aspoň tvrdého chleba s macešskou přírodou, staří už sedření, k těžší práci neschopní, a mladí toužící po samostatném vydělání si živobytí a ulehčení břemen svých rodičů, my zdraví a silnější, ale omrzeni stálým sháněním nového zaměstnání, s povděkem jsme přijali práci domácí výrobu podpatků, ale bolí nás jedna věc, to jest, že nejsme uznáni za dělníka.

Stali jsme se dobrovolně čím?…

Od 6ti hodin ráno při svitu petrolejové lampy, bez oddechu, sotva čtvrthodinové polední přestávce soustřeďujeme své ruce k rychlejšímu výkonu až do 18té – 21té hodiny a příštího dne zas znovu. Vyděláme průměrně 180 Kč týdně, pracujeme na to 3 – 4 dělníci, z toho máme přes 20 Kč režii za dopravu materiálu z Vizovic.

Kolik vydělá jeden?

Nutíme do práce své malé děti, mnohdy od 5ti let, prohřešujeme se tak vědomě na svých dítkách – „není východiska milé děti – musíte – my na to sami nestačíme“.

Zlín je nám pohádkou – my závidíme – u nás má školák volného času ze sedmadevadesáti % jen tolik, co jde do školy. Jak má růst, jak má sílit?

Každé dítě je předčasně sestárlé, čí vinou? Následkem práce a podvýživy.

Nezoufáme, nekřičíme, ale prosíme tímto, by po vyšetření toho, co zde píšeme a pravdou nám přiznáno, žádosti naše spravedlivě uváženy byly – nechceme mnoho, ale žádáme:

1) Sklad materiálu jak je ve Vizovicích (Bylo nám slíbeno p. Urbanem že při počtu 20ti zařídíte sklad u nás – je nás 41.)
2) Příplatek, by mzda naše byla přiměřená mzdě dělníka jiných kategorií
3) Dodání lepšího materiálu pro výrobu pánských podpatků, neboť udělá se ze 100 kg materiálu průměrně 100 párů podpatků. (Prosíme, by nám byla zaslána kontrola k zjištění této věci.)
4) Nebude-li sklad nám povolen, by nám byl materiál bezplatně dodáván do domu.

Důvěřujeme Vám a znamenáme se:

[následují podpisy 44 pracovníků]

Nechci zlehčovat tvrdý život venkovanů v beskydském kraji, ale při čtení teatrálních úvodních formulací pana Polčáka jsem si nemohl pomoct a s úsměvem vybavil sociálně laděné balady Petra Bezruče, kdysi ve škole jsem se musel učit je zpaměti recitovat. Není ostatně vyloučeno, že byly zapálenému mluvčímu inspirací.

Příběh bojovníka za lepší svět Jaroslava Polčáka, který údajně místní dokonce pobízel ke stávce, ovšem nekončí šťastně. Firma Baťa stížnost prozkoumala a shledala ji neoprávněnou. Paní Polčáková si ve skutečnosti vydělávala v listopadu průměrně 235 korun týdně (což byl, zdá se, zvlášť na malé vsi slušný výdělek – v témže roce činila průměrná týdenní mzda v celé republice 176 korun) s tím, že  náklady za dovoz materiálu jí byly proplaceny. U stroje se sice mohli střídat rodinní příslušníci, ale práce tam bylo pro maximálně dva lidé současně,w kdy jeden sekal dílce a druhý sbíjel podpatky.

Baťa patrně postupoval podle své často uplatňované zásady „komu se to nelíbí, může jít“. Můžeme tušit, že pohrozil nespokojencům zrušením smlouvy, protože záhy se prlovští dělníci od petice distancovali s tím, že pan Polčák zneužil jejich důvěry a podpisu prázdného archivu, na který pak stížnost po schůzi sepsal. Do firmy Baťa dokonce poslali prlovští s tímto vzkazem i malou delegaci. Jaroslav Polčák – můžeme si představit, pod jakým tlakem se ocitl, zvlášť od samotných Prlovských – se k tomu o dva týdny později v přítomnosti vizovického advokáta s velkou omluvou doznává, o čemž je sepsán oficiální záznam:

„Vylákal jsem na ostatních dělnících jejich podpisy na čistém papíru a předstíral jsem jim, že na papír napíši za ně na firmu Baťa a.s. ve Zlíně prosbu, zda v případě možnosti by jim nebyla zvýšena mzda, pak jsem však bez jejich vědomí, souhlasu a bez jejich zmocnění napsal na osobní oddělení firmy Baťa a.s. ve Zlíně přípis, ve kterém jsem nejen jejich prosbu nesmírně přehnal, nýbrž jsem dokonce za jejich zády tam vepsal neodůvodněné, jimi neuplatňované a ničím nedoložené stížnosti. Lituji, že jsem tímto způsobem zneužil jejich podpisů a jejich důvěry, žádám je za prominutí a předem jim děkuji pro případ, že upustí od mého soudního stíhání.“

Zároveň učinil písemné pokání také na obecním úřadě, v němž praví:

„Starosta obce nic podobného mně ani dělníkům neřekl a také jich na nic nenaváděl. Žádosť o zvýšení platu jsem sám dělníkům vnutil a nadyktovál. Proto prosím starostu obce za odpuštění a zároveň mu děkuji, že upustil od mého soudního stíhání“.

polcak starosta

Tolik tedy jeden zasunutý příběh z historie firmy Baťa. Se Silvestrem sice nesouvisí, ale bylo mi bylo líto nechat jej v zapomnění mezi kartony starého archivu. Odehrál se právě před osmdesáti lety, v prosinci roku 1937.

Všem příznivcům přeji, aby jim nový rok přinesl hodně inspirace, potěšení a zdaru. Za sebe doufám, že mi během letoška podaří příběh nějak uzavřít a pak jej připravit ke stoletému výročí narození Silvestra, které nás čeká v říjnu 2019.

 

***

Blog vychází také v anglickém jazyce zde:
https://searchingforsilvestr.wordpress.com

 

 

Baťovým pedikérem

Než se dostaneme k samotným bojům o Singapur, které – jak dnes už víme – nakonec znamenaly Silvestrův tragický konec, pojďme se ještě podívat na jeho předchozí život. K tomu, abych napsal něco o jeho dětství, bych ale rád ještě získal nějaké další materiály a poznatky, tuhle etapu tedy nechme někdy na později.

V tuto chvíli ani nevíme, kde Silvestr po vychození měsťanky ve Vémyslicích studoval – tedy kromě toho, že to patrně nebylo v rámci Baťovy školy práce, jelikož v jejích záznamech jeho jméno nenacházíme. Podle pozdějších údajů v registru pracovníků firmy absolvoval blíže neurčenou „obchodní školu“.

Silvestr Němec k Baťovi nastoupil 21. září 1936, tedy měsíc před svými sedmnáctými narozeninami. Jeho pracovní zařazení před odjezdem do Singapuru bylo na pozici prodavače. V té době už firma patřila mezi nejvýznamnější výrobce obuvi ve světě. Roku 1936 vyrobila přes 58 milionů párů obuvi, z toho 28 milionů v Československu, které díky ní celosvětově stálo na prvním místě ve vývozu celokožené obuvi a na třetím ve vývozu obuvi gumové. Prodejní síť firmy Baťa zahrnovala už několik tisíc značkových obchodů. Ve kterém z nich Silvestr pracoval, nám ale rovněž není známo.

Celosvětový úspěch firmy Baťa byl založen mimo jiné na ve své době jedinečné modernizaci výroby a na vizionářském rozšiřování působnosti koncernu. Zatímco na samém počátku její existence roku 1894 stála drobná ruční výroba bot, ve 30. letech už Baťa figuroval v desítkách oborů, včetně letecké dopravy, vydavatelské činnosti, pojišťovnictví, chemické výroby, výroby pneumatik, vzdělávání či zdravotní péče. Podnikatelský génius vedení firmy dokázal tyto činnosti propojovat a díky tomu zákazníkům, ale i zaměstnancům (které Baťa zásadně oslovoval „spolupracovníci“), nabízet nevídanou pozornost a péči.

Kromě nízké ceny a široké nabídky obuvi tak kupující v baťových obchodech nacházeli pod výmluvným heslem „Náš zákazník – náš pán“ i řadu doplňkových služeb.

reklama pediker
Foto: Reklama firmy Baťa na nově zavedené pedikérské služby.

Sledujeme-li Silvestrův příběh, pak jedním z důležitých milníků v historii firmy bylo zahájení podnikání v novém oboru „pedikúra“, k čemuž podle informací nadace Baťova vila došlo roku 1929. Tento obor se začal rozvíjet díky lékařům a znalcům zaměstnaným v Baťově nemocnici ve Zlíně, která byla otevřena o dva roky dříve.

V publikaci o historii Baťovy nemocnice se píše:

„Nejlépe placeným primářem byl dr. F. Račanský, který měl na starosti školení pracovníků pro pedikúru. V té době totiž byla na celém území republiky součástí každé baťovské prodejny pedikúra.“

Na internetu jsem díky vyhledávači nalezl diplomovou práci Barbory Mikoškové. Vypracovala ji roku 2009 na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a zařadila do ní i exkurz do historie péče o nohy ve firmě Baťa. O zavádění pedikérské péče napsala:

„S rostoucími zkušenostmi v oblasti zdravého obouvání vzrůstala potřeba vychovávat a proškolovat další pracovníky. Školením procházeli návrháři, kopytáři, modeláři, prodavači, všichni, co nějakým způsobem souviseli s vývojem ortopedie v obuvnictví. Zprvu se této činnosti ujímal dr. Albert, ale později tato iniciativa připadla dr. Račanskému. Své poznatky v této problematice pravidelně přednášel a publikoval v týdeníku ‚Sdělení zaměstnanců firmy Baťa’…“

Bata maj 1928
Foto: Z oslavy 1. máje 1928 ve Zlíně. Vlevo ředitel Baťovy nemocnice MUDr. Albert, uprostřed MUDr. Račanský, vpravo Tomáš Baťa. Repro Neviditelný pes

Barbora Mikošová pak první kroky doktora Račanského popisuje takto:

„Významným počinem ve školící činnosti dr. Račanským bylo navázání spolupráce s Orthopedickou klinikou Karlovy university v Praze, přímo s profesorem Dr. Tobiáškem, přednostou již zmíněné orthopedické kliniky. Společně s Dr. Račanským se do Prahy vydalo 10 vybraných zaměstnanců baťových závodů na obuvnický kurs pořádaný ve dnech 21. – 30. 3. 1929 profesorem Tobiáškem. Kurz si vzal za cíl zdokonalení technických výkonů modelářů, kopytářů a obuvníků, prohloubení hygienické stránky obouvání a také studium anatomických poměrů nohou a podmínek chůze.“

pediker1
Foto: Další z reklam na pedikérské služby. Repro z blogu Baťův odkaz

Aby prodavači i specializovaní pracovníci obor pedikérství zvládli, firma jim nabízela nejen praktické školení, ale vydala i vlastní „Učebnici péče o nohy“, jejímž autorem je právě doktor Račanský. Vzhledem k tomu, že na tuto práci byl později zařazen i Silvestr a tuto příručku měl docela jistě k dispozici, stojí za to z ocitovat ještě další podrobnosti z práce paní Mikoškové:

„Příručka obsahovala mimo znalosti anatomie a zdravovědy nohou také doporučené prodejní postupy a poskytla návod prodavačům, jak si vychovávat stálé zákazníky, jež podpoří svojí koupí také příští nabídku obuvi firmy Baťa. Při prodejnách tak vznikla široká nabídka služeb zákazníkovi. Prodavači díky proškolení mohli snadno nabídnout svou pomoc a případně zákazníka nasměrovali k lékaři ortopedovi, který byl také součástí personálu prodejny. Ortoped poskytl odborné rady a péči, dále popř. doporučil zákazníkovi vhodné ortopedické pomůcky eliminující nežádoucí účinky zapříčiněné možnými vadami nohou. Často se nabízela také masáž nohou, jež byla příjemnou chvílí a odpočinkem zákazníka. Běžným standardem každé velké Baťovy prodejny byla pedikérská ošetření. Prodavači byli nabádáni, aby vedli zákazníky k preventivní péči o nohy. Zákazníka bylo mnohdy těžké přesvědčit a získat na stranu tohoto způsobu preventivního ošetření. Jakmile však získali zákazníkovu důvěru, ten ztratil ostych a své nohy si nechal ošetřit školeným pedikérem. Častým jevem takového zprvu ostýchavého zákazníka byly jeho opětovné návštěvy. Prodavačům bylo doporučováno, aby si ošetřované zákazníky nevybírali podle vzhledu jejich nohou, jelikož zkušenosti ukázali, že zákazník s nejvíce zanedbanými chodidly se většinou stal pravidelným návštěvníkem pedikúry a tím i spokojeným zákazníkem. Příkladem doporučeného přístupu k zákazníkovi v učebnici dr. Račanského je tento úryvek:

Každému zákazníku s plochou nohou proveďte masáž, třeba poprvé zdarma. Věnujte těmto zákazníkům mnoho péče, jsou to vaši budoucí předplatitelé týdenních ošetření nohou a masáží. Tyto zákazníky veďte v evidenci, každý hovor a doporučení zapište podrobně na kartotéku a při každém setkání se zákazníkem zajímejte se, jak vaše rady působí. O vložce zákazníka řádně poučte.“

Samotná školení prý prováděl zpočátku sám doktor Račanský v učebně Baťovy nemocnice. Pokud soudíme podle jeho učebnice, pak byl standarní postup péče o nohy poskytovaný v prodejnách firmy Baťa následující:

  1. Očistná koupel a umytí zákazníkových nohou
  2. Bezbolestné a nekrvavé odstranění tvrdé kůže, mozolů a kuřích ok. Ošetření předchází desinfekce merfenem, u starších osob joxem
  3. Desinfekce nehtové rýhy a valu merfenem, po ošetření opětovná desinfekce
  4. Ozáření nohou lampou s modrým filtrem na 5-10 min.
  5. Masáž nohou s použitím dobře pěnícího mýdla, pro suchou pokožku vždy s krémem, osvěžení francovkou a podle potřeby gymnastické cviky

Pokud během péče pedikér nešťastnou náhodou zákazníka zranil, ujal se případu  vedoucí prodejny. Ten poraněného klienta musel nechat ošetřit lékařem a sepsat o případu protokol.

První rok firma Baťa vyučila 81 pedikérů, ale už v roce 1933 školením prošlo přes dva tisíce lidí. Od roku 1932 začal Baťa tuto službu nabízet i ve svých prodejnách v zahraničí.

Je možné, že Silvestr prošel školením už během své práce v českých prodejnách firmy, i když jeho osobní dokumentace zmiňuje pozici pedikéra až jako nové umístění, se kterým byl vyslán na konci roku 1938 do Singapuru.

Právě v té době začal Baťa zavádět pedikúru ve svých pobočkách na Dálném východě,   jak dokládá článek na titulní straně Batanagarských novin pro zaměstnance indické pobočky, jež vyšel v listopadu 1938 – bylo to tedy pouhé dva až tři měsíce před Silvestrovým příjezdem do Singapuru. Otvírák je nazván „Vytvoření nové profese: příležitost pro stovky chirurgů a specialistů“.

Batanagar News 19381119
Foto: Titulní strana Batanagar News z 19. listopadu 1938

Článek na začátku vysvětluje specifický přístup firmy Baťa k zákazníkům: Nejde o to jim po příchodu do prodejny pouze prodat boty, ale také poskytnout odborné poradenství a péči o nohy včetně masáží a drobných zdravotnických zákroků. V případě stálých zákazníků má prodavač-pedikér průběžně zaznamenávat do evidenční knihy jejich potíže, poskytnuté rady a zákroky, jakož i dotazovat se jich na následná zlepšení a sledovat jejich spokojenost – jinými slovy jim věnovat maximální pozornost a monitorovat jejich stav. Vedení firmy v Batanagarských novinách vyzývá zájemce z řad zaměstnanců, aby se přihlásili do vzdělávacího kurzu pro pedikéry:

„Každý pedikér, coby náš nejlepší prodejce, bude také odborníkem v oboru. Proto také bude dostávat vyšší, tomu odpovídající mzdu… například v naší prodejně v Kalkatě si takový pedikér může vydělat v průměru 22 až 28 rupií týdně, někdy i více.“

Na šesté straně stejného vydání pak noviny otiskují anglický překlad proslovu Jana Antonína Bati k firemním pedikérům. Nepodařilo se mi jej datovat, ale z kontextu vyplývá, že pochází z doby vzniku této profese, tedy z přelomu 20. a 30. let.  Jeho úryvek můžeme dokonce vidět na filmovému záznamu zde (klikněte prosím na link, kvůli omezení publikačního systému video nemohu přímo vložit):

Bata pedikura film.pngFoto: Záběr z proslovu Jana Antonína Bati o zavádění pedikúry v prodejnách. Repro: Youtube

Tomáš Baťa ve své motivační řeči mimo jiné vyzývá pracovníky, aby se v této službě zdokonalovali každodenní praxí, stejně jako to dělá proslulý Jan Kubelík ve hře na housle:

„Tato nová služba bude nejvýnosnějším obchodem pro vás samotné. Výnos z pedikúry zůstává z největší části vám. Mimo to pomáhá vám zvýšit prodej obuvi, punčoch a drobných potřeb. Rozhodl jsem se, že místo prodejen obuvi, kde se sem tam provedla na výslovné přání zákazníka nějaká ta pedikúra, budou nyní všechny naše prodejny proměněny v Domy služby, kde ošetřujeme zákazníkům nohy a přitom jim prodáváme obuv, punčochy a jiné. Dejte se do této práce s odvahou a nadšením! Nebojte se ošetřit nohy i těm lidem, kteří je mají velmi zanedbané! Vaše služba se musí trochu podobati veřejné službě lékaře, který obětavě a věrně ošetřuje i velmi těžce nemocné, kde styk s nimi je mnohdy nejen nepříjemný, ale i jeho zdraví nebezpečný. Lidé vám budou za tuto službu vděční a budou odcházeti z prodejny jako vaši věrní přátelé a nadšení zákazníci. Službě péče o nohu naučíte se tím, že ji každodenně budete prováděti. Jako kněz zahajuje svoji denní práci službě bohu, musíte vy denně konati službu péče o nohy – službu zákazníkům. Mistry se stanete teprve pravidelnou prací, konanou každodenně. Kubelík nešel by na dovolenou bez svých houslí. A kdyby šel bez nich, přestal by být Kubelíkem.“

Jedním z lékařů Baťovy nemocnice byl i nám již známý doktor Evžen Sträussler. Nastoupil tam roku 1932 o sedm let později byl podobně jako Silvestr vyslán služebně do Singapuru. Zatímco o Silvestrovi se toho v archivech firmy mnoho nedochovalo, v případě Dr. Sträusslera máme větší štěstí. Díky tomu si můžeme udělat aspoň trochu obrázek o tom, jak jeho příprava před odjezdem vypadala:

Zapracování dr. E. Sträusslera před odjezdem do Singapuru.

  • 1 týden v obuvnické škole
  • 1 týden v gumárenské škole
  • 1 týden v prodejně obuvi, z toho Náměstí práce 1/2 týdne, 1/2 týdne v prodejně obuvi v pedikúře
  • 1 týden jako pomocník osobního referenta na sociálním oddělení

Celkově tedy 4 týdny školení.
Ukončeno 1. 3. 1939

V archivech Státního archivu Zlín-Klečůvka jsem našel skupinovou fotografii z jednoho  pedikérského kurzu pro prodavače z ledna 1940 – jejich školení podle zaznameného data trvalo jen deset dní. Silvestr, který do Singapuru cestoval jako prodavač-pedikér, prošel patrně spíše takovýmto rychlokurzem než celoměsíčním školením jako výše postavený Dr. Sträussler, který si měl před odjezdem zřejmě osvojit širší vhled do fungování firmy.

pedikeri 1940.jpgFoto: Účastníci kurzu pedikérů firmy Baťa v lednu 1940. Reprodukce s laskavým svolením Moravského zemského archivu v Brně, Státního okresního archivu Zlín

Druhým s tématikou souvisejícím snímkem ze zlínského archivu firmy Baťa je fotografie z návštěvy Jana Antonína Bati v pedikérském oddělení hlavní zlínské prodejny firmy na Náměstí práce. Byl pořízen roku 1938, tedy právě v době, kdy asi probíhalo Silvestrovo zaškolování do oboru.

Bata
Foto: Jan Antonín Baťa v pedikérském oddělení hlavní prodejny ve Zlíně. Reprodukce s laskavým svolením Moravského zemského archivu v Brně, Státního okresního archivu Zlín

Tolik vše, co se mi prozatím podařilo zjistit o práci pedikéra ve firma Baťa.

Péče o často zanedbané nohy zákazníků rozhodně nezní jako obzvlášť lákavé nebo prestižní povolání a já se přiznám, že jsem poznatek o tom, že právě tuto práci dělal můj prastrýc Silvestr, zpočátku přijímal s jistými rozpaky. Jenže jak říká kamarád, „někdo to holt udělat musí“ – a i díky podrobnějšímu pochopení této profese a tomu, jak k ní ve firmě Baťa přistupovali, s tím už nemám problém.

 

Neshody mezi singapurskými Čechoslováky

Od chvíle, kdy jsem začal publikovat svůj blog o pátrání po Silvestrovi, dostávám na toto téma příležitostné vzkazy od čtenářů. Vynechám-li vyložené bláboly, reakce jsou zhruba trojího typu. Povzbudivá slova zájmu a podpory, cynické otázky směřované k tomu, jakýpak asi zištný důvod mě vede k tomu pátrání, a pak pochyby o tom, jestli má vůbec smysl se k něčemu takovému vracet – a jestli není lepší nechat minulost minulostí, že se taky třeba dopátrám něčeho, co bych býval radši ani nevěděl.

Pokud by mým cílem bylo idealizovat minulost a nekriticky oslavovat hrdinství mrtvých, pak jsem se poprvé dostal do bodu, kdy bych mohl začít litovat, že jsem se na své cestě do historie dostal příliš daleko. Dozvídám se totiž o tehdejší československé komunitě i o dění ve firmě Baťa v Singapuru také docela nehezké věci.

batovciFoto z archivu pana Emila Máčela. Ne vždy panovala mezi baťovci – a to ani mezi těmi zachycenými na snímku – pohoda.

Já jsem se ale do pátrání pustil s motivací zjistit co nejvíce a zdokumentovat tehdejší dění co možná nejpřesněji, a proto se tady nemohu ani odmlčet, ani zastavit.

Největší rozpaky mám teď z toho, že jsem během práce na tomto projektu potkal řadu milých lidí, kteří mají hluboce obdivný vztah k tehdejšímu vedení firmy Baťa – někteří i z toho důvodu, že jejich předkové tam pracovali a podnik s velkým zápalem a obětavostí pomáhali budovat. Nechtěl bych je zklamat ani ztratit jejich přátelství. Snad pochopí, že právě z úcty k historii a k pravdě nemohu zamlčet ani temnější stránky toho, co se tehdy dělo. Prosím je tedy, aby to nebrali nijak osobně; ostatně vyloženě personální věci ve svém vyprávění vynechám, pokud se přímo netýkají podstatnější dějů a situací, ve kterých se ocital Silvestr, nebo pokud nejsou dostatečně doloženy.

Začněme tím, co by nás nemělo překvapit, protože to vidíme kolem sebe i dnes. Jako národ jsme se ostatně příliš nezměnili. Mezi několika desítkami Čechů a Slováků v Singapuru tehdy kromě přátelství a pohody, které jsem dokumentoval minule, panovala rovněž řevnivost, udávání a závist. Občas někdo asi i něco ukradl, jak můžeme soudit ze zprávy The Straits Times z prosince 1938, podle které byl jeden Čechoslovák obviněn z krádeže třiceti dolarů, které údajně sebral panu nebo paní Lim Cheng Liong.

czechs 19381218.png

Foto: Zpráva o Čechoslovákovi obviněném z krádeže v Singapuru.

V archivech exilové vlády z Londýna se dochovalo několik písemností, které dokládají, že v Singapuru se zformovaly dva proti sobě ostře vymezené tábory Čechoslováků.

První a větší skupinu tvořili pracovníci firmy Baťa pod vedením tehdejšího ředitele pana Václava Rojta. Druhou skupinu pak tvořili krajané, které do Signapuru přivedly jiné zájmy – šlo o nezávislé obchodníky nebo o zástupce dalších firem, jako Škoda nebo Československá zbrojovka. V jejich čele stál jistý pan Richard Reiser, bývalý spolumajitel První pražské sladovny, který byl podle informací exilového ministerstva zahraničí do Singapuru vyslán roku 1935 Exportním ústavem, záhy se ale osamostatnil a převzal zastoupení různých soukromých podniků.

Napjaté situaci nepomohlo, že na konci února 1939 ukončil v Singapuru činnost Československý konzulát. Jak se můžeme dočíst ve zprávě The Straits Times z 27. listopadu 1938, konzulát zahájil činnost 1. ledna 1935 a prvním konzulem byl Dr. Pavel Stránský. Toho v červenci 1937 nahradil konzul Vladimír Polodna, který byl k březnu 1939 bez náhrady odvolán. Zda byl pak pan Polodna vyslán na misi do Spojených států amerických, jak spekulují The Straits Times, nevíme, jeho další dohledatelná stopa je ale v Peru, kde se v říinu 1942 stal vedoucím diplomatické mise v Limě a v rámci svého tamějšího působení odhalil roku 1943 památník vyhlazení obce Lidice v peruánském přístavu Callao. Zpráva zmiňuje, že Československých občanů v Malaji, kterým konzulát sloužil (vedle krajanů v některých dalších koloniích), bylo koncem roku 1938 pětašedesát. Podle pozdějších diplomatických zpráv počet našich občanů počátkem 40. let tam činil asi sto, z toho necelá třetina byla z okruhu kolem pana Reisera, většinu představovali baťovci.

konzul
Foto: Zpráva o nadcházejícím ukončení činnosti československého konzulárního úřadu v Singapuru.

Fakt, že po odchodu konzula zkraje roku 1939 začal s britskými úřady v Singapuru jménem československé obce příležitostně jednat pan Rojt, byl zjevně proti srsti nebaťovským krajanům. Ti na něj proto poslali několik stížností. Zpráva konzula Urbana z Československého konzulátu v indické Bombaji z listopadu 1940 informuje Londýn, že „Resiser s některými krajany podali petici na čsl. vládu prostřednictvím britského sekretariátu proti Rojtovi a žádají o zplnomocnění vládní osoby, aby vyšetřila obvinění na p. Rojta vznesená“.

Ministerstvo zahraničních věcí v Londýně evidovalo hned několik podnětů na vyšetření a urovnání vztahů mezi Čechoslováky v Singapuru. Dokument z února 1941 pak dodává, že „Konzulát je mínění, že vláda nemůže se míchati do věcí spadajících do kompetence britských úřadů, se kterýmžto názorem lze plně souhlasiti. Fa Baťa zaměstnává čsl. příslušníky, kteří podle zpráv konzulátu zúčastňují se II. odboje, všichni hlásili se k odvodu a přispívají finančně na odboj, takže není příčiny vystupovati proti nim“.

Ministerstvo zahraničí pak v únoru 1941 vyslalo pokyn konzulátu v Bombaji, že „vláda čsl. nemá v úmyslu zabývati se poměry fy Baťa, poněvadž necítí se povolanou zasahovati do pravomoci britských úřadů. Pokud jde o osobní spory členů kolonie, nechť konzulát působí svým vlivem k jejich urovnání.“

depese.jpgFoto: Depeše s pokynem exilové vlády československému konzulátu v Bombaji ve věci stížností na firmu Baťa a spory mezi krajany v Singapuru.

Konzulát v Bombaji se následně rozhodl vyslat do Singapuru aktuárského adjunkta pana Josefa Luleye jako konzulárního jednatele. (Pokud si stejně jako já kladete otázku, co je to aktuárský adjunkt, mohu vám ušetřit hledání. Jde o hodnost používanou za první republiky v hierarchii politické správní služby, odpovídá zhruba postavení nadporučíka v armádě nebo policejního inspektora II. třídy.)

Luley do Singapuru dorazil v březnu 1941 a zůstal tam téměř do samotného konce boje o Singapur. Jak uvedl ve svém pozdějším hlášení: „Když japonské vojsko vzdálené 11 mil od konzulárního jednatelství útočilo jižně v úžině Johorské na ostrov Singapur a kdy jsem se již vzdal naděje, že budu moci uprchnouti, podařilo se mi odejeti v noci z 6. na 7. února 1942 na palubě vojenského lodního transportu.“

Dnes už víme, že usmiřovací mise pana Luleye bohužel naprosto selhala. Jednou z příčin neúspěchu může být i fakt, že tam nepřijel působit jako nestranný soudce a diplomat, ale mimo jiné – a možná i především – hájit zájmy firmy Baťa. O vyslání Luleye totiž konzula Urbana přímo žádalo i vedení firmy, a nejen to. Firma dokonce od samého začátku hradila veškeré náklady na jeho činnost. Jak ve své zprávě vládě píše konzul Urban:

„Pro začátek použil jsem částky Rs 5000 (indických rupií), kterou zde složil důvěrně pan Jan Bartoš, ředitel Bata Shoe Co. v Batanagaru […] Celou částku jsem vyplatil konzulárnímu jednateli Luleyovi jako zálohu. Z ní uhradil již cestovní náklady za sebe i svou rodinu.“

Konzul Urban, který Luleye na misi vyslal, si uvědomoval pochybnost takového financování, a proto už předem navrhl vládě v Londýně zastírací manévr: „Aby se ulomilo ostří finanční závislosti Luleye na firmě Baťa, byl by aktuárský adjunkt Luley dále placen generálním konzulátem v Bombaji a konzulát by vyjednal s firmou Baťa, aby tato přispívala na zahraniční odbojovou činnost, jejíž středisko by bylo v Bombaji, alespoň takovou částkou, která by byla potřebná ke krytí výloh spojených s vysláním akt. adj. Luleye.“ Opis zprávy s tímto návrhem je doplněn poznámkou „referováno ministrovi, který souhlasí“.

Viděno dnešní perspektivou, máme před sebou máme ukázkový příklad korupce státních úřadů soukromými korporacemi. Exilová vláda, která neměla prostředků na zbyt, by si ovšem financování konzulárního tajemníka v Singapuru nemohla dovolit. Válečná situace staví myslím případ trochu do jiného světla, zastoupení v Singapuru jistě výrazně pomáhalo i našim krajanům; samozřejmě ale také pomáhalo zájmům firmy Baťa, která je měla prakticky pod palcem.

Spory tedy pokračovaly. Československá komunita se několikrát pokusila založit krajanský spolek, ale nikdy se nedokázala dohodnout ani na jeho stanovách, ani na jeho vedení. Nakonec si pan Reiser spolu se svými příznivci založili vlastní truc spolek, nazvaný Československé sdružení. Ve své pozdější výpovědi archivované u ministra zahraničních věcí uvádí, že měl asi třiatřicet členů. O jeho vzniku rovněž informovaly noviny, a to v dubnu 1941:

asociace.jpg

Vedení firmy Baťa potom podle několika svědků zakázalo svým zaměstnancům se do tohoto sdružení přihlásit s tím, že jde o „židovský spolek“ (podle seznamu příjmení asi desítky jeho členů usuzuji, že většina z nich opravdu byla židovského původu). Na druhou stranu se pak pan Reiser snažil do svého spolku získat ty zaměstnance firmy, kteří byli nespokojení s jejím vedením nebo kteří dostali výpověď. Několik pracovníků se podle dochovaných zpráv rovněž stalo tajnými členy sdružení.

Mezi utajenými členy jsou jmenováni i Rudolf Janeček a Karel Vítek. Zmiňuji jejich jména výslovně proto, že to otevírá možnost, že spolu s nimi tam vstoupil také Silvestr. Tuto hypotézu stavím na dvou faktech: Za prvé, podle všeho se v téhle stejné trojici společně přihlásili do dobrovolnického sboru (Vítek byl registrován jako vojín číslo 13777, Janeček jako vojín č. 13778 a Němec jako vojín č. 13779), takže byli také asi blízcí přátelé. A za druhé, Silvestr Němec patřil mezi zaměstnance, kteří měli s vedením firmy opakovaně spory.

Dva na sobě nezávislí svědci ve svých prohlášeních o situaci v Singapuru, které zajistilo ministerstvo zahraničí, uvádějí, že vedení firmy Baťa nutilo pracovníky odevzdat část své mzdy zpátky firmě. Takto onu praxi popsal jeden z nich:

„Zaměstnanci fy Baťa přijeli do Signapore ještě před okupací na základě zlínských smluv, avšak zdejší vedení firmy tyto smlouvy neuznalo a vynucovalo si na nich podepsání nových smluv s menší mzdou pod vyhrůžkou, že je jinak ‚pošlou nazpět k Hitlerovi‘. Nově přibyvší zaměstnanci, hlavně svobodní, stěžovali si pak u Immigration Office, který stanovil firmě Baťa minimální mzdy 60 dolarů týdně. Vedení ale rafinovaným způsobem vyplácelo zaměstnancům 30-35 dolarů a rozdíl připisovalo na jejich konto. Když toho konto dosáhlo výše 1000 dolarů, žádali dotyčné zaměstnance, aby rozdíl 500 dolarů vrátili firmě nebo upsali na Fond Republiky Československé. Odůvodnili to tím, že na ty peníze nemají práva a museli jim dopláceti, poněvadž ‚ty blbé anglické zákony to předepisovaly‘. Několik zaměstnanců odepřelo podepsati srážku 500 dolarů ze svého konta, načež byli propuštěni (Zuna, Řehoř, Vackerman, Ambrož, Janeček, Němec, Sedláčková atd.).“

Do konfliktu s vedením se někteří zaměstnanci dostali i v souvislosti s nástupem do dobrovolnického vojenského sboru. Zatímco firma zjevně své lidi motivovala k náboru – ať už z vlasteneckých pohnutek, nebo ze snahy blýsknout se v očích britské koloniální správy (nejspíš to byla užitečná kombinace obojího) – zjevně ji zaskočilo, když svobodní mládenci zařazení do Straits Settlement Volunteer Force (SSVF, neboli oddíl singapurské domobrany) museli na jaře 1941 nastoupit na dvouměsíční intenzivní přípravu ve výcvikových táborech a zaměstnavatelé byli povinni jim za tu dobu proplácet řádnou mzdu.

Podle zaznamenaných svědectví firma Baťa lidem takto ušlou mzdu nahradit odmítla, načež si dobrovolníci stěžovali u koloniálního tajemníka. Lze opět předpokládat, že Silvestr, který do SSVF vstoupil společně s Vítkem a Janečkem počátkem roku 1941, patřil mezi ně. Firma prý následně reagovala tak, že těmto stěžovatelům dala výpověď. Propuštění pak hledali zastání u konkurenční Československé asociace (to je další indicie, že Silvestr mohl být mezi jejími tajnými členy nebo sympatizanty). Po nějaké době ze zahraničí přijel konflikt urovnat jistý pan Bartoš (i když to není výslovně uvedeno, můžeme usuzovat, že šlo o ředitele Bartoše z batanagarské pobočky firmy Baťa), který vyhozené pracovníky vzal zpět do firmy.

Poslední kauza, kterou bych rád zmínil, je také věrohodně doložená díky tomu, že skončila obžalobou a soudním rozsudkem. Vedení firmy Baťa uplatilo jednoho z koloniálních cenzorů, kteří pro britské úřady kontrolovali poštu – byl polského původu a měl na starosti korespondenci psanou slovanskými jazyky. Cenzor pak svévolně začal kontrolovat i osobní poštu zaměstnanců a informace z ní donášel vedení firmy. Nelegální praktiky vypluly najevo, když cenzor takto v osobní poště zadržel oficiální dokumenty související se soudní pří, kterou vedl bývalý zaměstnance Baťa z Hong Kongu, pan Vaníček. Vedení firmy Baťa se pak u soudu přiznalo a cenzor byl odsouzen na tři měsíce vězení.

V dokumentech můžeme najít mnohem více nehezkých obvinění, ty ale nepovažuji za správné publikovat. Jde o více osobněji zaměřené stížnosti a kritiku, která mohla být vznášena i účelově a jejichž skutková podstata není dostatečně doložena. Dotyční se navíc dnes již nemohou bránit a z útržků dokumentů může vyplývat pouze jednostranný pohled. V neposlední řadě mi některá z těchto obvinění – například osočení jistých osob z autoritářství, manipulací, fanatismu nebo strojového a nelidského přístupu – až příliš připomínají dobu mého působení ve Straně zelených. I na základě vlastní zkušenosti je tedy beru s velkou rezervou.

Nakonec bych se rád vrátil ke kontextu, v němž se tyhle dramatické a nehezké věci odehrávaly. Nakolik můžeme tehdejší aktéry událostí soudit?

Je jistě smutné, že se naši krajané takto hašteřili a podnikali proti sobě navzájem nekalé aktivity. Rozměry tohoto konfliktu v maličké komunitě – mluvíme asi o stovce dospělých Čechoslováků – asi byly i na tehdejší dobu nezvyklé, když se tím navzdory válce a jiným prioritám musela zabývat dokonce i exilová vláda. Na druhé straně můžeme vážit to, že se pár desítek mladých a nezkušených lidí ocitlo v naprosto neznámém a exotickém prostředí, v němž se asi i trochu potýkali s jazykovou bariérou. Soudržnost mezi krajany byla dále těžce zkoušená i vývojem v Evropě, kdy štvaní proti židům, vzestup Německa a rozbití Československa vrážely klíny mezi lidi, kteří pocházeli z různých prostředí (víme třeba, že několik Čechoslováků pobývajících na Dálném východě po vyhlášení protektorátu požádalo o německý pas, prakticky se tak přidali na stranu nepřítele). Pocitu jistoty krajanům jistě nepřidalo ani ukončení činnosti Československého konzulátu v Singapuru.

Z dnešního pohledu je snadné kroky, které tehdy lidé pod různými tlaky činili, jednoznačně odmítnout jako nemorální nebo nepřijatelné. Bylo by to ale trochu podobné tomu, jako když dnes černobíle pohlížíme na odsun Němců nebo na selhání občanů, kteří podlehli tajné komunistické policii.

Podobně nejednoznačně přemýšlím i o firmě Baťa a o jejím vedení. Na jedné straně firma nabídla v té době skvělou a jedinečnou příležitost mnoha chudým dětem z venkova nejen najít práci, ale i dosáhnout dobrého vzdělání a v případě dobrých individuálních schopností i postoupit vysoko v hierarchii firmy; zavedla na trh v masovém měřítku kvalitní obuv za dostupnou cenu; prokázala schopnost uspět v konkurenci po celém světě; a svým zaměstnancům třeba i v Indii nabídla relativně dobré mzdy, kvalitní zázemí v moderních domech a nadstandardní péči. Na druhé straně tvrdě požadovala maximální výkon a loajalitu, kdo nedokázal udržet tempo, byl rychle nahrazen; vedení nadřazovalo prosperitu a úspěch firmy všem ostatním kritériím; a když se to jevilo být v zájmu firmy, jak jsme právě viděli, dokázala bez váhání špehovat zaměstnance nebo si pochybnými způsoby kupovat přízeň státní správy. Vedení, které se popsaných nekalých věcí nepochybně dopouštělo, to činilo nikoliv v zájmu vlastního prospěchu, ale pro dobro firmy. Omluva to jistě není, ale můžeme jejich pohnutky aspoň trochu lépe chápat.

Jisté smíření můžeme nalézt také v tom, že s blížící se válkou a zejména pak v těžkých dobách zajetí se zase krajané opět semkli a vydatně si navzájem pomáhali. To už je ale zase jiná kapitola.

Život baťovců a Silvestr v Singapuru

Jaký život mohl vést Silvestr a ostatní baťovci v Singapuru pár let před válkou? Tedy kromě účastí na svatbách, pohřbech, krajanských oslavách státních svátků Československa a víkendového fandění fotbalovému mužstvu „Moraváci“, o čemž jsme s pomocí dobového singapurského tisku trochu psali minule.

Pokouším se představit si to i na základě dalších útržkovitých informací a vzpomínek baťovců, které shromáždil pan dr. Emil Máčel. Z jeho sbírky mi je pak poskytl pan Ivan Procházka.

Singapur pristav 2Foto z archivu Emila Máčela: Přístav v Singapuru ve 30. letech.

Tak například pan A. Plhoň, bratr Klementa Plhoně, který nešťastně zahynul při potopení lodi SS Redang během evakuace Singapuru, si do svých vzpomínek poznamenal [*]:

O Singapuru je známo, že je jedním z nejpestřejších přístavů v jihovýchodní Asii, pouhých 130 kilometrů severně od rovníku. Je čtvrtým největším přístavem na světě a nesmírně důležitým obchodním centrem. Hlavním zbožím je ovšem kaučuk a cín.
Ve druhé polovině třicátých let si tehdy rozkvétající obuvnická firma Baťa ve Zlíně zřídila pobočku v Singapuru. Firma si zakoupila vlastní kaučukovníkovou plantáž a vybudovala nový závod na výrobu gumotextilové levné obuvi pro široké vrstvy místního obyvatelstva. Kvalitní kožená obuv pro náročnější spotřebitele byla pak dovážena ze Zlína do četných prodejen firmy Bata Shoe Company jak v samostatném ostrovním Singapuru, tak i do prodejen na přilehlém území dnešní Malajsie. V té době měla firma Baťa asi 20 českých zaměstnanců ze Zlína, včetně několika rodin vedoucích pracovníků. Těsně před druhou světovou válkou t.j. v letech 1938 a 1939, vyslala firma Baťa dalších 20 až 30 pracovníků (část svobodných a část i s rodinami) a vyvezla také strojní vybavení pro výrobu kvalitních druhů kožené obuvi přímo v Singapuru, protože byla obava, že po vzniku války by zastavením dodávek z Československa ztratila pobočka firmy v Singapuru velkou část své prodejní náplně.
Tento plán se plně potvrdil. Baťovci v roce 1939 vybudovali v rekordně krátké době v Singapuru závod na výrobu kvalitní kožené obuvi, rozšířili výrobu gumotextilní obuvi a v letech 1940 a 1941, kdy již v Evropě zuřila válka a všechny dodávky ze Zlína byly zastaveny, prosperovala pobočka firmy Baťa v Singapuru dobře a singapurští „baťovci“ se svými rodinami žili v Singapuru v míru, pohodě a v naději, že zde přežijí celou druhou světovou válku, která zachvátila celou Evropu.“

Tropický Singapur byl pro rodáky z Moravy jistě úplně jiný svět. Navíc musíme mít na paměti, že firma Baťa sem posílala zejména mladé jinochy, z nichž většina – stejně jako Silvestr – pocházela z venkova. Silvestrovi bylo v době příjezdu do Singapuru devatenáct let a jak jsme rekonstruovali z knihy zaměstnanců, většině pracovníků přicházejících ze Zlína nebylo víc než třicet.

Josef Vyhnálek na své první dojmy po příjezdu do Singapuru vzpomínal takto [*]:

Singapur vypadá jako obrovská zahrada. Celý rok je příroda zelená, některé listy opadávají a druhé zase pučí. Kokosové a olejové palmy pnou se vysoko k obloze a celý rok dávají užitek. Příroda je krásná a v tomto krásném koutku světa žije téměř 1 milion obyvatel. Tři čtvrtiny jsou Číňané, jejichž předchůdci se stěhovali za obchodem z Číny na jih. Malajci před touto kolonizací prchali na Jávu a na Sumatru. Někteří Malajci však přece zůstali v Singapuru a bydlí nyní v tak zvaných kampoňgách. Jsou to domorodé vesnice a živí se většinou lovem ryb. Pro takového Malajce stačí, aby 2 krát týdně se mu zdařil rybolov, aby nakoupil pro rodinu rýži, a potom odpočívá. Někteří Malajci jsou také řidiči taksíků, ale v obchodě je jich málo [...] Indové také se stěhovali za prací a za obchodem do Singapůru, který je rozdělen na části, kde obývají různé národnosti. Tak před válkou bylo možné jednu neděli navštívit čtvrť čínskou, po druhé malajskou, indickou a i japonskou.“

Singapur krizovatkaFoto z archivu Emila Máčela: Křižovatka v centru Singapuru v 30. letech, na rohu budovy vývěsní štít firmy Baťa.

V našem rodinném archivu se zachoval jeden jediný dopis od Silvestra. Napsal jej v březnu 1939, tedy krátce po příjezdu Singapuru. Své dojmy z exotické země zaznamenal následovně:

„Drahá maminko a tatínku, nejdříve mnoho srdečných pozdravů a milých vzpomínek na Vás. Děkuji Vám za Váš dopis, který jsem teprve obdržel 6/3/1939, ale byl jsem velmi potěšen, již jsem myslel, že jste na mne zapomněli […]
Město Singapore leží na ostrově, který spojuje úzký průliv s ostatní částí země, tedy Malaje. Obyvatelé jsou zde Číňané, Indové, Angličanů je zde 8000, ale vojáků 30 000. Hlavní zaměstnání je zde obchodník, to jsou Indové, Číňané jsou stolaři, kováři, krejčí aj. Obchody jsou zde uspořádané tak, že jedna ulice je celá obchodů s látkami – druhá samé obchody papírnické – a v jedné jsou samé kuchyně. Abych Vám vysvětlil, co jsou to ty kuchyně. Je zde spousta čínských dělníků, kteří nemají doma kuchyně, a proto chodí jíst do těch kuchyň. Zde nevaří ženy jako u nás, zde jsou kuchaři […]
Každá evropská rodina má kuchaře, boje – sluhu, a zahradníka a má-li auto, též i šoféra. Domy jsou zde stavěny po způsobu čínském, ale i po způsobu evropském, ale skoro všechny mají rovné střechy. Je zde velmi krásné letiště, zoologická zahrada, jsou zde všechny zvířata a krásné muzeum. Singapůr je celý opevněný a jest spousta děl, která jsou skryta, že ani obyvatelé o nich neví. Je zde krásný přístav pro velké lodě. Jsou zde anglické kostely a čínské chrámy a i indické, ty jsou nejvíc špinavé, neboť každý Ind zde plivá venku i uvnitř po zemi. Evropan tam smí jen málokdy a ještě k tomu bosý […] Oblečení chodí jen Angličané a Číňané po evropsky, ale ženy nosí zde pyžama, kalhoty a delší kabátek přes sebe. Indové mají kolem sebe kus látky podobné prostěradlu a přes sebe kus ručníku na utírání potu. Indové nosí na nohou dřeváky, které nepříjemně klapou.“

Silva dopisFoto: První strana jediného dochovaného dopisu Silvestra rodičům, psáno krátce po jeho příjezdu do Singapuru.

Československou komunitu v počtu zhruba stovky lidí představovali převážně pracovníci firmy Baťa – těch bylo asi padesát, někteří navíc s manželkami a dětmi.

Ve firmě se pracovalo tvrdě, ale i tak zbyl lidem čas na zábavu. Ve volném čase patrně drželi pospolu a o nedělích (tehdy byl ještě šestidenní pracovní týden, pracovalo se i v sobotu) občas kolegové a kamarádi vyrazili za město.

Singapur - Strangeldova,prodavacky, Wakerman,Vyhnalek
Foto z archivu Emila Máčela: Skupina baťovců z obchodního oddělení v Singapuru během výletu. Zleva paní Strangfeldová, dvě neznámé prodavačky, pánové Wakerman a Vyhnálek.

Vyhnálek dále vzpomíná na výlety k moři:

„Krása moře je těžko popsatelná… Představte si korálové ostrovy plné zeleně a stromů a květy různých barev. Moře čisté, jasné, okolo pobřeží do hloubky je možno vidět čisté dno, korálové útesy všech možných barev. Mezi těmito korály proplouvají mořské ryby, meduzy a řada jiných mořských živočichů. Často jsme jezdili k těmto korálovým ostrovům se koupat. Co se jednou nestalo? Kolega vzal sebou psa španiola, který tak jako my užíval dobroty mořského koupání. Zaplaval kousek dál než my a najednou zničehonic jsme slyšeli silné zaštěknutí a pes zmizel pod vodou. Na hladině se ukázala jenom kaluž krve. Byl pohlcen žralokem. Dovedete si představit, jak rychle jsme z vody utíkali. […]“

Víme, že Josef Vyhnálek byl Silvestrovi nejen kolegou, ale i blízkým přítelem. Není tedy vyloučeno, že tuhle příhodu zažil i Silva.

Kromě atraktivního moře se kamarádi občas vydávali i do vnitrozemí, jak dále píše Vyhnálek:

„Asi 60 km od Singapůru začíná kopcovitá džungle s nádhernými Kota Tingi vodopády. I toto místo bylo občas naším nedělním programem. Vodopády byly reservací johorského sultána. Přístup tam byl pouze na povolení, které musel osobně vystavit sám sultán. Využívali jsme tedy příležitosti, když sultán přišel do prodejny obuvi, a žádali ho o povolení. Velmi ochotně nám vždy toto vystavil.“

Příroda krásná, ale ráj to rozhodně nebyl. Nezapomínejme, že Singapur byl kolonií, kde bílí Evropané představovali privilegovaný zlomek obyvatel, zatímco drtivá většina místních žila stále ve velké bídě. Zejména pro vládnoucí Brity bylo normální dívat se na místní „domorodce“ s velkou dávkou nadřazenosti a přezíravosti. Běžná v té době byla pochopitelně i rasová segregace, jak zaznamenal i Vyhnálek:

„Angličanů před válkou bylo v Singapůru pouze na 7000. Mezi nimi bylo několik tisíc vojáků a důstojníků. Na úřadech byl většinou Angličan jako šéf a jeho podřízení byli míšenci nebo Číňané. […]
Na evropské koupaliště neměla přístup žádná jiná rasa, jenom bílá. Jelikož v Singapuru byla většina obyvatel asijská, Číňané vybudovali si taktéž pro sebe na revanž Angličanům svoje nádherné koupaliště.“

Singapore Swimming ClubFoto z archivu pana Plhoně: Plovárna pro Evropany v Singapuru

O nedělním pobytu u moře píše také Silva:

„My chodíme každou neděli odpoledne se koupat na vzdálenější ostrůvky, jedeme tam lodicí. Jsou zde velmi krásné písečné pláže a koupaliště, která jsou v moři. Moře je ohraničeno silným drátem, který je zadělán až ve dně, sítě jdou do sta metrů od břehu a je tam asi 6-7 m vody. Nosíme modré krátké kalhoty a bílou košili s červeným hedvábným šátkem kolem krku.“

Jak už zmiňuje pan Plhoň ve výše uvedené pasáži, na konci 30. let firma Baťa provozovala velkou továrnu v malajském Klangu, kde se vyráběla plátěná obuv s gumovou podrážkou. Podle válečné zprávy československého konzula v ní pracovalo asi 1200 domorodců a 8 československých občanů. Výrobu bot doplňovala menší továrna přímo v singapurském přístavu, která se zase zaměřovala na koženou obuv. Konzulova zpráva odhaduje, že tam pracovalo asi 800 dělníků.

Klang BatovciFoto z archivu pana Máčela: Návštěva vedoucích pracovníků firmy Baťa v továrně v Klangu roku 1940.

Latex na výrobu gumy nakupovali obchodníci od místních výrobců, ale časem si firma Baťa na jihu Malaje, kde tehdy bylo místní království Johore, založila v Bukit Tiga vlastní kaučukovou plantáž.

Jak píše pan Stach ve svých vzpomínkách [*]:

„V Jahore – v Malajsku bylo v r. 1935 zakoupeno asi 700 ha pralesa a založena v Bukit Tika kaučukovníková plantáž. Vedoucím na plantáže byl pan Rája […] V první fázi byl vypálen prales a na spáleništi po zaschnutí se vysázela jako první plodina ananas. V době, kdy jsem tam byl, úroda ananasů byla tak velká, že se nevyplácelo je vozit do konservárny, a tak byly prostě zahrnovány do jam.“

Metoda vypalování pralesů za účelem založení plantáží se od té doby bohužel nezměnila. Představa nadúrody ananasů, které byly vysazeny jako dočasná plodina, je ovšem fascinující. Následující snímek se dost možná k této události přímo váže (je-li na ní i pan Stach v tuto chvíli nevíme).

Batovci se Singapuru prijeli na ananasy.jpgFoto z archivu firmy Baťa: „Baťovci ze Singapuru přijeli na ananasy.“ Reprodukce s laskavým svolením Moravského zemského archivu v Brně, Státního okresního archivu Zlín

Na plantáži firmy Baťa bylo poté vysázeno asi 120 000 stromů, o které se staraly dvě stovky místních pracovníků.

.Bukit Tiga - SOkA Zlin, sbirka_fotografii_zlin, obalka c. 5655, por. c. 3.jpg
Foto z archivu firmy Baťa: Gumovníková plantáž Bukit Tiga firmy Baťa v Malaji. Reprodukce s laskavým svolením Moravského zemského archivu v Brně, Státního okresního archivu Zlín

Pana Ráju, který plantáž spravoval, jsem našel na jednom z asi tuctu firemních snímků ze Singapuru v archivu firmy Baťa, později Svit, který dnes spravuje okresní archiv ve Zlíně.

Raj SOkA Zlin, sbirka_fotografii_zlin, obalka c. 5659, por. c. 2.jpg

Foto z archivu firmy Baťa: „Pan Rája z nákupního oddělení jde na kontrolu gumovníkové plantáže u Singapore se dvěma psy, kteří ho mají chránit před hady.“ Reprodukce s laskavým svolením Moravského zemského archivu v Brně, Státního okresního archivu Zlín

Komunita baťovců se dozajista scházela společně i při dalších příležitostech. Dosvědčuje to například následující snímek, na kterém ovšem Silvestr není zachycen (nebo není k rozlišení). Je ostatně dost pravděpodobné, že odlišný společenský život vedlo vedení firmy s rodinami, a jinak zase žili obyčejní zaměstnanci – mezi nimi i Silvestr v pozici prodejce-pedikéra.

O sporech mezi vedoucími pracovníky a některými pracovníky se dochovalo i několik dokumentů a Silvestr se jich podle všeho také účastnil. K neshodám mezi singapurskými Čechoslováky se ale dostaneme někdy později.

Singapore setkani Batovcu s rodinamiFoto z archivu pana Plhoně: Setkání baťovců s rodinami v Singapuru.

V archivech jsem objevil i snímek ze setkání pracovníků firmy Baťa s československým velvyslancem, který je přijel navštívit do Batanagaru. Druhý muž zprava se nápadně podobá Silvestrovi, jak je vidět ve srovnání s jeho podobiznou pořízenou před odjezdem do zahraničí (mimochodem, právě tento snímek byl použit i jako jeho medailon na pomníku padlých ve Vémyslicích).

Batanagar navsteva velvyslanceFoto z archivu pana Plhoně: Návštěva československého velvyslance v Batanagaru.

silva3.jpg
Foto: Silvestrova podobizna ze 30. let, pořízená před odjezdem do Singapuru.

Buď jde jen o zdání, nebo je snímek chybně označen a pochází z jiné události v Singapuru, nebo Silvestr podnikl do Batanagaru výlet, což při příležitosti návštěvy velvyslance u firmy Baťa nelze vyloučit.

Asi tolik jsem zatím dokázal vyčíst a vytušit z dosud shromážděných materiálů. O tom, že mezi krajany ani baťovci v Singapuru nepanovala vždy idyla, budu psát příště.

 

Poznámka: [*] Takto označené dokumenty jsou z archivu zesnulého pana doktora Máčela, který mi laskavě poskytl pan Ivan Procházka

 

Silva v Singapurském tisku

Jedním z mnoha plodů „australského zázraku“ – tedy dosud nepublikované rešerše o singapurských baťovcích, kterou autor věnoval jemu tehdy ještě neznámému Silvestrovi – byl přehled zdrojů, ze kterých pan Plešek při své práci čerpal.

Mezi nimi jsem objevil vpravdě fantastický nástroj v podobě archivu dobového singapurského tisku: http://eresources.nlb.gov.sg/newspapers.

Singapurská vláda musela do projektu investovat značné prostředky, protože v tomto online dostupném archivu je přes dvacet titulů periodik psaných anglicky, malajsky i čínsky, a to hluboko do historie. Například noviny The Straits Times jsou tam dohledatelné až do července roku 1845 – tedy 172 let zpátky. A co víc: i ty nejstarší noviny jsou plně digitalizovány a převedeny do textové podoby, což umožňuje fulltextové vyhledávání napříč tématy, tituly a epochami.

Díky tomu se dají hledat texty obsahující název firmy Baťa, zmínky o Československu a Čechoslovácích, nebo dokonce i o Silvestru Němcovi samotném. Snadno se tomu dá propadnout, já sám jsem na portálu strávil několik večerů.

Přímé zmínky i Silvestrovi jsem v novinách napočítal tři.

První je jeho jméno v seznamu dárců do válečné sbírky. Otiskly jej The Straits Times dne 8. června 1940:

Silva_Straits Times 19400608 p10.png

Seznam je otištěn ve třech sloupcích, v pořadí od nejvyššího daru ve výši 50 000 singapurských dolarů od pana (?) Eu Tong Sena. Ve třetím vidíme, že po stejné částce – padesáti singapurských dolarech – darovali i další Čechoslováci, mezi nimi i některá nám již známá jména: Rudolf Janeček, Josef Varmuža nebo Karel Vítek. Z toho můžeme usuzovat, že sbírku mezi zaměstnanci zorganizovala firma Baťa.

Další dvě zmínky o Silvestrovi se týkají společenských událostí v baťovské kominutě. Podle dobového tisku byl mezi hosty na svatbě Vlasty Šebové s jistým Georgem Tarrym, a pak také na pohřbu Václava Rojta.

Informace o svatbě vyšla v Singapore Free Press and Mercantile Advertiser dne 29. dubna 1941 a kromě popisu nevěstiných šatů a výzdoby slavnostní tabule zmiňují jména některých z hostů. Tamní novináři zjevně zápolili s českými jmény, takže Josef Vyhnálek je zmíněn jako „G. Vyhnaler“ a Vilém Zamara jako „W. Zamada“. Ze stejného důvodu je Silvestrovo jméno zkomoleno na „S. Nomec“.

wedding

Konečně se Silva prokazatelně účastnil pohřbu Václava Rojta, ředitele singapurské pobočky firmy Baťa, který náhle zemřel ve svých padesáti letech. Rozloučení proběhlo 3. července 1941 odpoledne, kdy se smuteční průvod v pět hodin odpoledne vydal z katedrály Dobrého pastýře (Cathedral of Good Shepherd) a mířil na hřbitov v Bidadari. Morning Tribune z onoho dne také připomínají, že pan Rojt byl blízkým spolupracovníkem Tomáše Bati a byl firmě věrný po třiatřicet roků (tedy od svých sedmnácti let).

funeral

Mezi vyjmenovanými hosty vidíme opět řadu Československých jmen, nám již známých (manželé Jugasovi, Strangfeldovi, a Boďovi; pánové Ambrož, Janeček, Vítek či Vyhnálek) i dosud neznámých.

Článek také vyjmenovává věnce podle nápisů na stuhách, mezi nimiž nám neujde ani osobní vzkaz „Drahému tatínkovi Anička“ (vyvedený bezchybně) nebo „Posledni Shoehem Batorel z Klangu“ (opět zkomoleně).

O dalších událostech, kterých se Silvestr účastnil, se můžeme jen dohadovat. Mezi pravděpodobnými kandidáty budou jistě slavnostní shromáždění k výročí vzniku Československa dne 28. října v letech 1939 a 1940 – tedy v době, kdy vlast našich krajanů byla již rozbita a okupována nacistickým Německem, resp. měla podobu fašistického Slovenského štátu.

O oslavách v roce 1939 vyšla přímo dne 28. října následující zpráva v Malaya Tribune:

1939

Oslavy 21. výročí Československa se prý účastnilo šedesát lidí a věnec položil právě pan Rojt za asistence kolegů Kvapila a Vodáka. Zpráva rovněž cituje z dopisu „asijských zaměstnanců“ jejich československým kolegům:

„My, asijští pracovníci, vám v tento svátek českého národa posíláme srdečné přání k tomu, aby válka s nacistickým Německem úspěšně skončila a vaše země aby se následně rychle obnovila. Nechť vás navždy provází mír a prosperita. Ať žije český národ!“

Zpráva o téže události ze Straits Times dokonce přináší i fotografii, na které je dost možná v davu účastníků zachycen i Silvestr, ale štočková kvalita nám nedovoluje tuto domněnku s jistotou potvrdit, ani vyvrátit:

1939 Times

O Čechoslovácích se v singapurském dobovém tisku psalo i v dalších souvislostech. Příkladem – kde rovněž, aniž by byl jmenován, jak víme figuroval Silvestr – je zpráva o masovém nahlášení Baťovských zaměstnanců do singapurské domobrany.

Například The Strait Times z 26. listopadu 1940 píší o jednatřiceti z celkem padesáti svobodných Čechů z firmy Baťa v Singapuru, kteří se přihlásili do dobrovolnických sborů:

czech vols 19401126

Dobový tisk také poměrně bohatě dokumentoval výcvik branců – zejména časté jsou v novinách pozvánky na víkendová soustředění – a další přípravy na obranu, to si ale nechme na samostatnou část.

O náboru dobrovolníků z mnoha zemí, včetně Československa, psaly The Straits Times i 17. dubna 1941:

vols_19410417A.png

V té době čítal dobrovolnický sbor přes 300 mužů, mezi národnostmi noviny vyjmenovávají Brity, Holanďany, Francouze, Čechy (Čechoslováky), Židy, Číňany, Malajce, Tamily či Bengálce.

Další stopu zanechali naši vlastenci 29. dubna 1941, kdy The Straits Times otiskly následující obrázek s oznámením o sbírce na exilovou vládu prezidenta Beneše:

badge

Sbírka probíhala v podobě benefičního prodeje československého symbolu (vhodného údajně k umístění do auta – nebo na auto?) s nápisem „Československo znovu ožije“. Pořádal ji už zmíněný Vilém Zamara. Prodával se po deseti dolarech a zpráva zmiňuje, že sbírka již překonala hranici tisíc dolarů – pořídila si ji tedy více než stovka lidí, což odpovídá tehdejšímu počtu Čechoslováků v Singapuru. Zájemci si ji mohli koupit v prodejně firmy Baťa nebo u místní automobilové asociace.

Nakonec a na odlehčenou si nechávám ukázku z četných zmínek na sportovních stranách singapurských novin. Firma Baťa založila a sponzorovala fotbalovou jedenáctku s názvem „Moraváci“ („Moravians“). Mužstvo bylo podle všeho z většiny místní, protože soupisky obsahují vesměs čínská a malajská jména, jednou z výjimek byl brankář Zuna (patřil mezi ty, kteří se po vypuknutí války namísto pro singapurskou domobranu rozhodli odejít bojovat s Němci do Francie).

Moravians 19400709.png

Moraváci odehráli mnoho zápasů tamní druhé ligy a noviny přinesly nejen stručné zprávy o výsledcích, ale narazil jsem i na dvě následující fotografie zachycující napínavé momenty utkání:

moravian 19390417.pngmoravian 19380907.png

Příště zůstaneme v Singapuru a strávíme ještě chvíli nad tamními dobovými novinami.