Baťovým pedikérem

Než se dostaneme k samotným bojům o Singapur, které – jak dnes už víme – nakonec znamenaly Silvestrův tragický konec, pojďme se ještě podívat na jeho předchozí život. K tomu, abych napsal něco o jeho dětství, bych ale rád ještě získal nějaké další materiály a poznatky, tuhle etapu tedy nechme někdy na později.

V tuto chvíli ani nevíme, kde Silvestr po vychození měsťanky ve Vémyslicích studoval – tedy kromě toho, že to patrně nebylo v rámci Baťovy školy práce, jelikož v jejích záznamech jeho jméno nenacházíme. Podle pozdějších údajů v registru pracovníků firmy absolvoval blíže neurčenou „obchodní školu“.

Silvestr Němec k Baťovi nastoupil 21. září 1936, tedy měsíc před svými sedmnáctými narozeninami. Jeho pracovní zařazení před odjezdem do Singapuru bylo na pozici prodavače. V té době už firma patřila mezi nejvýznamnější výrobce obuvi ve světě. Roku 1936 vyrobila přes 58 milionů párů obuvi, z toho 28 milionů v Československu, které díky ní celosvětově stálo na prvním místě ve vývozu celokožené obuvi a na třetím ve vývozu obuvi gumové. Prodejní síť firmy Baťa zahrnovala už několik tisíc značkových obchodů. Ve kterém z nich Silvestr pracoval, nám ale rovněž není známo.

Celosvětový úspěch firmy Baťa byl založen mimo jiné na ve své době jedinečné modernizaci výroby a na vizionářském rozšiřování působnosti koncernu. Zatímco na samém počátku její existence roku 1894 stála drobná ruční výroba bot, ve 30. letech už Baťa figuroval v desítkách oborů, včetně letecké dopravy, vydavatelské činnosti, pojišťovnictví, chemické výroby, výroby pneumatik, vzdělávání či zdravotní péče. Podnikatelský génius vedení firmy dokázal tyto činnosti propojovat a díky tomu zákazníkům, ale i zaměstnancům (které Baťa zásadně oslovoval „spolupracovníci“), nabízet nevídanou pozornost a péči.

Kromě nízké ceny a široké nabídky obuvi tak kupující v baťových obchodech nacházeli pod výmluvným heslem „Náš zákazník – náš pán“ i řadu doplňkových služeb.

reklama pediker
Foto: Reklama firmy Baťa na nově zavedené pedikérské služby.

Sledujeme-li Silvestrův příběh, pak jedním z důležitých milníků v historii firmy bylo zahájení podnikání v novém oboru „pedikúra“, k čemuž podle informací nadace Baťova vila došlo roku 1929. Tento obor se začal rozvíjet díky lékařům a znalcům zaměstnaným v Baťově nemocnici ve Zlíně, která byla otevřena o dva roky dříve.

V publikaci o historii Baťovy nemocnice se píše:

„Nejlépe placeným primářem byl dr. F. Račanský, který měl na starosti školení pracovníků pro pedikúru. V té době totiž byla na celém území republiky součástí každé baťovské prodejny pedikúra.“

Na internetu jsem díky vyhledávači nalezl diplomovou práci Barbory Mikoškové. Vypracovala ji roku 2009 na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a zařadila do ní i exkurz do historie péče o nohy ve firmě Baťa. O zavádění pedikérské péče napsala:

„S rostoucími zkušenostmi v oblasti zdravého obouvání vzrůstala potřeba vychovávat a proškolovat další pracovníky. Školením procházeli návrháři, kopytáři, modeláři, prodavači, všichni, co nějakým způsobem souviseli s vývojem ortopedie v obuvnictví. Zprvu se této činnosti ujímal dr. Albert, ale později tato iniciativa připadla dr. Račanskému. Své poznatky v této problematice pravidelně přednášel a publikoval v týdeníku ‚Sdělení zaměstnanců firmy Baťa’…“

Bata maj 1928
Foto: Z oslavy 1. máje 1928 ve Zlíně. Vlevo ředitel Baťovy nemocnice MUDr. Albert, uprostřed MUDr. Račanský, vpravo Tomáš Baťa. Repro Neviditelný pes

Barbora Mikošová pak první kroky doktora Račanského popisuje takto:

„Významným počinem ve školící činnosti dr. Račanským bylo navázání spolupráce s Orthopedickou klinikou Karlovy university v Praze, přímo s profesorem Dr. Tobiáškem, přednostou již zmíněné orthopedické kliniky. Společně s Dr. Račanským se do Prahy vydalo 10 vybraných zaměstnanců baťových závodů na obuvnický kurs pořádaný ve dnech 21. – 30. 3. 1929 profesorem Tobiáškem. Kurz si vzal za cíl zdokonalení technických výkonů modelářů, kopytářů a obuvníků, prohloubení hygienické stránky obouvání a také studium anatomických poměrů nohou a podmínek chůze.“

pediker1
Foto: Další z reklam na pedikérské služby. Repro z blogu Baťův odkaz

Aby prodavači i specializovaní pracovníci obor pedikérství zvládli, firma jim nabízela nejen praktické školení, ale vydala i vlastní „Učebnici péče o nohy“, jejímž autorem je právě doktor Račanský. Vzhledem k tomu, že na tuto práci byl později zařazen i Silvestr a tuto příručku měl docela jistě k dispozici, stojí za to z ocitovat ještě další podrobnosti z práce paní Mikoškové:

„Příručka obsahovala mimo znalosti anatomie a zdravovědy nohou také doporučené prodejní postupy a poskytla návod prodavačům, jak si vychovávat stálé zákazníky, jež podpoří svojí koupí také příští nabídku obuvi firmy Baťa. Při prodejnách tak vznikla široká nabídka služeb zákazníkovi. Prodavači díky proškolení mohli snadno nabídnout svou pomoc a případně zákazníka nasměrovali k lékaři ortopedovi, který byl také součástí personálu prodejny. Ortoped poskytl odborné rady a péči, dále popř. doporučil zákazníkovi vhodné ortopedické pomůcky eliminující nežádoucí účinky zapříčiněné možnými vadami nohou. Často se nabízela také masáž nohou, jež byla příjemnou chvílí a odpočinkem zákazníka. Běžným standardem každé velké Baťovy prodejny byla pedikérská ošetření. Prodavači byli nabádáni, aby vedli zákazníky k preventivní péči o nohy. Zákazníka bylo mnohdy těžké přesvědčit a získat na stranu tohoto způsobu preventivního ošetření. Jakmile však získali zákazníkovu důvěru, ten ztratil ostych a své nohy si nechal ošetřit školeným pedikérem. Častým jevem takového zprvu ostýchavého zákazníka byly jeho opětovné návštěvy. Prodavačům bylo doporučováno, aby si ošetřované zákazníky nevybírali podle vzhledu jejich nohou, jelikož zkušenosti ukázali, že zákazník s nejvíce zanedbanými chodidly se většinou stal pravidelným návštěvníkem pedikúry a tím i spokojeným zákazníkem. Příkladem doporučeného přístupu k zákazníkovi v učebnici dr. Račanského je tento úryvek:

Každému zákazníku s plochou nohou proveďte masáž, třeba poprvé zdarma. Věnujte těmto zákazníkům mnoho péče, jsou to vaši budoucí předplatitelé týdenních ošetření nohou a masáží. Tyto zákazníky veďte v evidenci, každý hovor a doporučení zapište podrobně na kartotéku a při každém setkání se zákazníkem zajímejte se, jak vaše rady působí. O vložce zákazníka řádně poučte.“

Samotná školení prý prováděl zpočátku sám doktor Račanský v učebně Baťovy nemocnice. Pokud soudíme podle jeho učebnice, pak byl standarní postup péče o nohy poskytovaný v prodejnách firmy Baťa následující:

  1. Očistná koupel a umytí zákazníkových nohou
  2. Bezbolestné a nekrvavé odstranění tvrdé kůže, mozolů a kuřích ok. Ošetření předchází desinfekce merfenem, u starších osob joxem
  3. Desinfekce nehtové rýhy a valu merfenem, po ošetření opětovná desinfekce
  4. Ozáření nohou lampou s modrým filtrem na 5-10 min.
  5. Masáž nohou s použitím dobře pěnícího mýdla, pro suchou pokožku vždy s krémem, osvěžení francovkou a podle potřeby gymnastické cviky

Pokud během péče pedikér nešťastnou náhodou zákazníka zranil, ujal se případu  vedoucí prodejny. Ten poraněného klienta musel nechat ošetřit lékařem a sepsat o případu protokol.

První rok firma Baťa vyučila 81 pedikérů, ale už v roce 1933 školením prošlo přes dva tisíce lidí. Od roku 1932 začal Baťa tuto službu nabízet i ve svých prodejnách v zahraničí.

Je možné, že Silvestr prošel školením už během své práce v českých prodejnách firmy, i když jeho osobní dokumentace zmiňuje pozici pedikéra až jako nové umístění, se kterým byl vyslán na konci roku 1938 do Singapuru.

Právě v té době začal Baťa zavádět pedikúru ve svých pobočkách na Dálném východě,   jak dokládá článek na titulní straně Batanagarských novin pro zaměstnance indické pobočky, jež vyšel v listopadu 1938 – bylo to tedy pouhé dva až tři měsíce před Silvestrovým příjezdem do Singapuru. Otvírák je nazván „Vytvoření nové profese: příležitost pro stovky chirurgů a specialistů“.

Batanagar News 19381119
Foto: Titulní strana Batanagar News z 19. listopadu 1938

Článek na začátku vysvětluje specifický přístup firmy Baťa k zákazníkům: Nejde o to jim po příchodu do prodejny pouze prodat boty, ale také poskytnout odborné poradenství a péči o nohy včetně masáží a drobných zdravotnických zákroků. V případě stálých zákazníků má prodavač-pedikér průběžně zaznamenávat do evidenční knihy jejich potíže, poskytnuté rady a zákroky, jakož i dotazovat se jich na následná zlepšení a sledovat jejich spokojenost – jinými slovy jim věnovat maximální pozornost a monitorovat jejich stav. Vedení firmy v Batanagarských novinách vyzývá zájemce z řad zaměstnanců, aby se přihlásili do vzdělávacího kurzu pro pedikéry:

„Každý pedikér, coby náš nejlepší prodejce, bude také odborníkem v oboru. Proto také bude dostávat vyšší, tomu odpovídající mzdu… například v naší prodejně v Kalkatě si takový pedikér může vydělat v průměru 22 až 28 rupií týdně, někdy i více.“

Na šesté straně stejného vydání pak noviny otiskují anglický překlad proslovu Jana Antonína Bati k firemním pedikérům. Nepodařilo se mi jej datovat, ale z kontextu vyplývá, že pochází z doby vzniku této profese, tedy z přelomu 20. a 30. let.  Jeho úryvek můžeme dokonce vidět na filmovému záznamu zde (klikněte prosím na link, kvůli omezení publikačního systému video nemohu přímo vložit):

Bata pedikura film.pngFoto: Záběr z proslovu Jana Antonína Bati o zavádění pedikúry v prodejnách. Repro: Youtube

Tomáš Baťa ve své motivační řeči mimo jiné vyzývá pracovníky, aby se v této službě zdokonalovali každodenní praxí, stejně jako to dělá proslulý Jan Kubelík ve hře na housle:

„Tato nová služba bude nejvýnosnějším obchodem pro vás samotné. Výnos z pedikúry zůstává z největší části vám. Mimo to pomáhá vám zvýšit prodej obuvi, punčoch a drobných potřeb. Rozhodl jsem se, že místo prodejen obuvi, kde se sem tam provedla na výslovné přání zákazníka nějaká ta pedikúra, budou nyní všechny naše prodejny proměněny v Domy služby, kde ošetřujeme zákazníkům nohy a přitom jim prodáváme obuv, punčochy a jiné. Dejte se do této práce s odvahou a nadšením! Nebojte se ošetřit nohy i těm lidem, kteří je mají velmi zanedbané! Vaše služba se musí trochu podobati veřejné službě lékaře, který obětavě a věrně ošetřuje i velmi těžce nemocné, kde styk s nimi je mnohdy nejen nepříjemný, ale i jeho zdraví nebezpečný. Lidé vám budou za tuto službu vděční a budou odcházeti z prodejny jako vaši věrní přátelé a nadšení zákazníci. Službě péče o nohu naučíte se tím, že ji každodenně budete prováděti. Jako kněz zahajuje svoji denní práci službě bohu, musíte vy denně konati službu péče o nohy – službu zákazníkům. Mistry se stanete teprve pravidelnou prací, konanou každodenně. Kubelík nešel by na dovolenou bez svých houslí. A kdyby šel bez nich, přestal by být Kubelíkem.“

Jedním z lékařů Baťovy nemocnice byl i nám již známý doktor Evžen Sträussler. Nastoupil tam roku 1932 o sedm let později byl podobně jako Silvestr vyslán služebně do Singapuru. Zatímco o Silvestrovi se toho v archivech firmy mnoho nedochovalo, v případě Dr. Sträusslera máme větší štěstí. Díky tomu si můžeme udělat aspoň trochu obrázek o tom, jak jeho příprava před odjezdem vypadala:

Zapracování dr. E. Sträusslera před odjezdem do Singapuru.

  • 1 týden v obuvnické škole
  • 1 týden v gumárenské škole
  • 1 týden v prodejně obuvi, z toho Náměstí práce 1/2 týdne, 1/2 týdne v prodejně obuvi v pedikúře
  • 1 týden jako pomocník osobního referenta na sociálním oddělení

Celkově tedy 4 týdny školení.
Ukončeno 1. 3. 1939

V archivech Státního archivu Zlín-Klečůvka jsem našel skupinovou fotografii z jednoho  pedikérského kurzu pro prodavače z ledna 1940 – jejich školení podle zaznameného data trvalo jen deset dní. Silvestr, který do Singapuru cestoval jako prodavač-pedikér, prošel patrně spíše takovýmto rychlokurzem než celoměsíčním školením jako výše postavený Dr. Sträussler, který si měl před odjezdem zřejmě osvojit širší vhled do fungování firmy.

pedikeri 1940.jpgFoto: Účastníci kurzu pedikérů firmy Baťa v lednu 1940. Reprodukce s laskavým svolením Moravského zemského archivu v Brně, Státního okresního archivu Zlín

Druhým s tématikou souvisejícím snímkem ze zlínského archivu firmy Baťa je fotografie z návštěvy Jana Antonína Bati v pedikérském oddělení hlavní zlínské prodejny firmy na Náměstí práce. Byl pořízen roku 1938, tedy právě v době, kdy asi probíhalo Silvestrovo zaškolování do oboru.

Bata
Foto: Jan Antonín Baťa v pedikérském oddělení hlavní prodejny ve Zlíně. Reprodukce s laskavým svolením Moravského zemského archivu v Brně, Státního okresního archivu Zlín

Tolik vše, co se mi prozatím podařilo zjistit o práci pedikéra ve firma Baťa.

Péče o často zanedbané nohy zákazníků rozhodně nezní jako obzvlášť lákavé nebo prestižní povolání a já se přiznám, že jsem poznatek o tom, že právě tuto práci dělal můj prastrýc Silvestr, zpočátku přijímal s jistými rozpaky. Jenže jak říká kamarád, „někdo to holt udělat musí“ – a i díky podrobnějšímu pochopení této profese a tomu, jak k ní ve firmě Baťa přistupovali, s tím už nemám problém.

 

Advertisements

Neshody mezi singapurskými Čechoslováky

Od chvíle, kdy jsem začal publikovat svůj blog o pátrání po Silvestrovi, dostávám na toto téma příležitostné vzkazy od čtenářů. Vynechám-li vyložené bláboly, reakce jsou zhruba trojího typu. Povzbudivá slova zájmu a podpory, cynické otázky směřované k tomu, jakýpak asi zištný důvod mě vede k tomu pátrání, a pak pochyby o tom, jestli má vůbec smysl se k něčemu takovému vracet – a jestli není lepší nechat minulost minulostí, že se taky třeba dopátrám něčeho, co bych býval radši ani nevěděl.

Pokud by mým cílem bylo idealizovat minulost a nekriticky oslavovat hrdinství mrtvých, pak jsem se poprvé dostal do bodu, kdy bych mohl začít litovat, že jsem se na své cestě do historie dostal příliš daleko. Dozvídám se totiž o tehdejší československé komunitě i o dění ve firmě Baťa v Singapuru také docela nehezké věci.

batovciFoto z archivu pana Emila Máčela. Ne vždy panovala mezi baťovci – a to ani mezi těmi zachycenými na snímku – pohoda.

Já jsem se ale do pátrání pustil s motivací zjistit co nejvíce a zdokumentovat tehdejší dění co možná nejpřesněji, a proto se tady nemohu ani odmlčet, ani zastavit.

Největší rozpaky mám teď z toho, že jsem během práce na tomto projektu potkal řadu milých lidí, kteří mají hluboce obdivný vztah k tehdejšímu vedení firmy Baťa – někteří i z toho důvodu, že jejich předkové tam pracovali a podnik s velkým zápalem a obětavostí pomáhali budovat. Nechtěl bych je zklamat ani ztratit jejich přátelství. Snad pochopí, že právě z úcty k historii a k pravdě nemohu zamlčet ani temnější stránky toho, co se tehdy dělo. Prosím je tedy, aby to nebrali nijak osobně; ostatně vyloženě personální věci ve svém vyprávění vynechám, pokud se přímo netýkají podstatnější dějů a situací, ve kterých se ocital Silvestr, nebo pokud nejsou dostatečně doloženy.

Začněme tím, co by nás nemělo překvapit, protože to vidíme kolem sebe i dnes. Jako národ jsme se ostatně příliš nezměnili. Mezi několika desítkami Čechů a Slováků v Singapuru tehdy kromě přátelství a pohody, které jsem dokumentoval minule, panovala rovněž řevnivost, udávání a závist. Občas někdo asi i něco ukradl, jak můžeme soudit ze zprávy The Straits Times z prosince 1938, podle které byl jeden Čechoslovák obviněn z krádeže třiceti dolarů, které údajně sebral panu nebo paní Lim Cheng Liong.

czechs 19381218.png

Foto: Zpráva o Čechoslovákovi obviněném z krádeže v Singapuru.

V archivech exilové vlády z Londýna se dochovalo několik písemností, které dokládají, že v Singapuru se zformovaly dva proti sobě ostře vymezené tábory Čechoslováků.

První a větší skupinu tvořili pracovníci firmy Baťa pod vedením tehdejšího ředitele pana Václava Rojta. Druhou skupinu pak tvořili krajané, které do Signapuru přivedly jiné zájmy – šlo o nezávislé obchodníky nebo o zástupce dalších firem, jako Škoda nebo Československá zbrojovka. V jejich čele stál jistý pan Richard Reiser, bývalý spolumajitel První pražské sladovny, který byl podle informací exilového ministerstva zahraničí do Singapuru vyslán roku 1935 Exportním ústavem, záhy se ale osamostatnil a převzal zastoupení různých soukromých podniků.

Napjaté situaci nepomohlo, že na konci února 1939 ukončil v Singapuru činnost Československý konzulát. Jak se můžeme dočíst ve zprávě The Straits Times z 27. listopadu 1938, konzulát zahájil činnost 1. ledna 1935 a prvním konzulem byl Dr. Pavel Stránský. Toho v červenci 1937 nahradil konzul Vladimír Polodna, který byl k březnu 1939 bez náhrady odvolán. Zda byl pak pan Polodna vyslán na misi do Spojených států amerických, jak spekulují The Straits Times, nevíme, jeho další dohledatelná stopa je ale v Peru, kde se v říinu 1942 stal vedoucím diplomatické mise v Limě a v rámci svého tamějšího působení odhalil roku 1943 památník vyhlazení obce Lidice v peruánském přístavu Callao. Zpráva zmiňuje, že Československých občanů v Malaji, kterým konzulát sloužil (vedle krajanů v některých dalších koloniích), bylo koncem roku 1938 pětašedesát. Podle pozdějších diplomatických zpráv počet našich občanů počátkem 40. let tam činil asi sto, z toho necelá třetina byla z okruhu kolem pana Reisera, většinu představovali baťovci.

konzul
Foto: Zpráva o nadcházejícím ukončení činnosti československého konzulárního úřadu v Singapuru.

Fakt, že po odchodu konzula zkraje roku 1939 začal s britskými úřady v Singapuru jménem československé obce příležitostně jednat pan Rojt, byl zjevně proti srsti nebaťovským krajanům. Ti na něj proto poslali několik stížností. Zpráva konzula Urbana z Československého konzulátu v indické Bombaji z listopadu 1940 informuje Londýn, že „Resiser s některými krajany podali petici na čsl. vládu prostřednictvím britského sekretariátu proti Rojtovi a žádají o zplnomocnění vládní osoby, aby vyšetřila obvinění na p. Rojta vznesená“.

Ministerstvo zahraničních věcí v Londýně evidovalo hned několik podnětů na vyšetření a urovnání vztahů mezi Čechoslováky v Singapuru. Dokument z února 1941 pak dodává, že „Konzulát je mínění, že vláda nemůže se míchati do věcí spadajících do kompetence britských úřadů, se kterýmžto názorem lze plně souhlasiti. Fa Baťa zaměstnává čsl. příslušníky, kteří podle zpráv konzulátu zúčastňují se II. odboje, všichni hlásili se k odvodu a přispívají finančně na odboj, takže není příčiny vystupovati proti nim“.

Ministerstvo zahraničí pak v únoru 1941 vyslalo pokyn konzulátu v Bombaji, že „vláda čsl. nemá v úmyslu zabývati se poměry fy Baťa, poněvadž necítí se povolanou zasahovati do pravomoci britských úřadů. Pokud jde o osobní spory členů kolonie, nechť konzulát působí svým vlivem k jejich urovnání.“

depese.jpgFoto: Depeše s pokynem exilové vlády československému konzulátu v Bombaji ve věci stížností na firmu Baťa a spory mezi krajany v Singapuru.

Konzulát v Bombaji se následně rozhodl vyslat do Singapuru aktuárského adjunkta pana Josefa Luleye jako konzulárního jednatele. (Pokud si stejně jako já kladete otázku, co je to aktuárský adjunkt, mohu vám ušetřit hledání. Jde o hodnost používanou za první republiky v hierarchii politické správní služby, odpovídá zhruba postavení nadporučíka v armádě nebo policejního inspektora II. třídy.)

Luley do Singapuru dorazil v březnu 1941 a zůstal tam téměř do samotného konce boje o Singapur. Jak uvedl ve svém pozdějším hlášení: „Když japonské vojsko vzdálené 11 mil od konzulárního jednatelství útočilo jižně v úžině Johorské na ostrov Singapur a kdy jsem se již vzdal naděje, že budu moci uprchnouti, podařilo se mi odejeti v noci z 6. na 7. února 1942 na palubě vojenského lodního transportu.“

Dnes už víme, že usmiřovací mise pana Luleye bohužel naprosto selhala. Jednou z příčin neúspěchu může být i fakt, že tam nepřijel působit jako nestranný soudce a diplomat, ale mimo jiné – a možná i především – hájit zájmy firmy Baťa. O vyslání Luleye totiž konzula Urbana přímo žádalo i vedení firmy, a nejen to. Firma dokonce od samého začátku hradila veškeré náklady na jeho činnost. Jak ve své zprávě vládě píše konzul Urban:

„Pro začátek použil jsem částky Rs 5000 (indických rupií), kterou zde složil důvěrně pan Jan Bartoš, ředitel Bata Shoe Co. v Batanagaru […] Celou částku jsem vyplatil konzulárnímu jednateli Luleyovi jako zálohu. Z ní uhradil již cestovní náklady za sebe i svou rodinu.“

Konzul Urban, který Luleye na misi vyslal, si uvědomoval pochybnost takového financování, a proto už předem navrhl vládě v Londýně zastírací manévr: „Aby se ulomilo ostří finanční závislosti Luleye na firmě Baťa, byl by aktuárský adjunkt Luley dále placen generálním konzulátem v Bombaji a konzulát by vyjednal s firmou Baťa, aby tato přispívala na zahraniční odbojovou činnost, jejíž středisko by bylo v Bombaji, alespoň takovou částkou, která by byla potřebná ke krytí výloh spojených s vysláním akt. adj. Luleye.“ Opis zprávy s tímto návrhem je doplněn poznámkou „referováno ministrovi, který souhlasí“.

Viděno dnešní perspektivou, máme před sebou máme ukázkový příklad korupce státních úřadů soukromými korporacemi. Exilová vláda, která neměla prostředků na zbyt, by si ovšem financování konzulárního tajemníka v Singapuru nemohla dovolit. Válečná situace staví myslím případ trochu do jiného světla, zastoupení v Singapuru jistě výrazně pomáhalo i našim krajanům; samozřejmě ale také pomáhalo zájmům firmy Baťa, která je měla prakticky pod palcem.

Spory tedy pokračovaly. Československá komunita se několikrát pokusila založit krajanský spolek, ale nikdy se nedokázala dohodnout ani na jeho stanovách, ani na jeho vedení. Nakonec si pan Reiser spolu se svými příznivci založili vlastní truc spolek, nazvaný Československé sdružení. Ve své pozdější výpovědi archivované u ministra zahraničních věcí uvádí, že měl asi třiatřicet členů. O jeho vzniku rovněž informovaly noviny, a to v dubnu 1941:

asociace.jpg

Vedení firmy Baťa potom podle několika svědků zakázalo svým zaměstnancům se do tohoto sdružení přihlásit s tím, že jde o „židovský spolek“ (podle seznamu příjmení asi desítky jeho členů usuzuji, že většina z nich opravdu byla židovského původu). Na druhou stranu se pak pan Reiser snažil do svého spolku získat ty zaměstnance firmy, kteří byli nespokojení s jejím vedením nebo kteří dostali výpověď. Několik pracovníků se podle dochovaných zpráv rovněž stalo tajnými členy sdružení.

Mezi utajenými členy jsou jmenováni i Rudolf Janeček a Karel Vítek. Zmiňuji jejich jména výslovně proto, že to otevírá možnost, že spolu s nimi tam vstoupil také Silvestr. Tuto hypotézu stavím na dvou faktech: Za prvé, podle všeho se v téhle stejné trojici společně přihlásili do dobrovolnického sboru (Vítek byl registrován jako vojín číslo 13777, Janeček jako vojín č. 13778 a Němec jako vojín č. 13779), takže byli také asi blízcí přátelé. A za druhé, Silvestr Němec patřil mezi zaměstnance, kteří měli s vedením firmy opakovaně spory.

Dva na sobě nezávislí svědci ve svých prohlášeních o situaci v Singapuru, které zajistilo ministerstvo zahraničí, uvádějí, že vedení firmy Baťa nutilo pracovníky odevzdat část své mzdy zpátky firmě. Takto onu praxi popsal jeden z nich:

„Zaměstnanci fy Baťa přijeli do Signapore ještě před okupací na základě zlínských smluv, avšak zdejší vedení firmy tyto smlouvy neuznalo a vynucovalo si na nich podepsání nových smluv s menší mzdou pod vyhrůžkou, že je jinak ‚pošlou nazpět k Hitlerovi‘. Nově přibyvší zaměstnanci, hlavně svobodní, stěžovali si pak u Immigration Office, který stanovil firmě Baťa minimální mzdy 60 dolarů týdně. Vedení ale rafinovaným způsobem vyplácelo zaměstnancům 30-35 dolarů a rozdíl připisovalo na jejich konto. Když toho konto dosáhlo výše 1000 dolarů, žádali dotyčné zaměstnance, aby rozdíl 500 dolarů vrátili firmě nebo upsali na Fond Republiky Československé. Odůvodnili to tím, že na ty peníze nemají práva a museli jim dopláceti, poněvadž ‚ty blbé anglické zákony to předepisovaly‘. Několik zaměstnanců odepřelo podepsati srážku 500 dolarů ze svého konta, načež byli propuštěni (Zuna, Řehoř, Vackerman, Ambrož, Janeček, Němec, Sedláčková atd.).“

Do konfliktu s vedením se někteří zaměstnanci dostali i v souvislosti s nástupem do dobrovolnického vojenského sboru. Zatímco firma zjevně své lidi motivovala k náboru – ať už z vlasteneckých pohnutek, nebo ze snahy blýsknout se v očích britské koloniální správy (nejspíš to byla užitečná kombinace obojího) – zjevně ji zaskočilo, když svobodní mládenci zařazení do Straits Settlement Volunteer Force (SSVF, neboli oddíl singapurské domobrany) museli na jaře 1941 nastoupit na dvouměsíční intenzivní přípravu ve výcvikových táborech a zaměstnavatelé byli povinni jim za tu dobu proplácet řádnou mzdu.

Podle zaznamenaných svědectví firma Baťa lidem takto ušlou mzdu nahradit odmítla, načež si dobrovolníci stěžovali u koloniálního tajemníka. Lze opět předpokládat, že Silvestr, který do SSVF vstoupil společně s Vítkem a Janečkem počátkem roku 1941, patřil mezi ně. Firma prý následně reagovala tak, že těmto stěžovatelům dala výpověď. Propuštění pak hledali zastání u konkurenční Československé asociace (to je další indicie, že Silvestr mohl být mezi jejími tajnými členy nebo sympatizanty). Po nějaké době ze zahraničí přijel konflikt urovnat jistý pan Bartoš (i když to není výslovně uvedeno, můžeme usuzovat, že šlo o ředitele Bartoše z batanagarské pobočky firmy Baťa), který vyhozené pracovníky vzal zpět do firmy.

Poslední kauza, kterou bych rád zmínil, je také věrohodně doložená díky tomu, že skončila obžalobou a soudním rozsudkem. Vedení firmy Baťa uplatilo jednoho z koloniálních cenzorů, kteří pro britské úřady kontrolovali poštu – byl polského původu a měl na starosti korespondenci psanou slovanskými jazyky. Cenzor pak svévolně začal kontrolovat i osobní poštu zaměstnanců a informace z ní donášel vedení firmy. Nelegální praktiky vypluly najevo, když cenzor takto v osobní poště zadržel oficiální dokumenty související se soudní pří, kterou vedl bývalý zaměstnance Baťa z Hong Kongu, pan Vaníček. Vedení firmy Baťa se pak u soudu přiznalo a cenzor byl odsouzen na tři měsíce vězení.

V dokumentech můžeme najít mnohem více nehezkých obvinění, ty ale nepovažuji za správné publikovat. Jde o více osobněji zaměřené stížnosti a kritiku, která mohla být vznášena i účelově a jejichž skutková podstata není dostatečně doložena. Dotyční se navíc dnes již nemohou bránit a z útržků dokumentů může vyplývat pouze jednostranný pohled. V neposlední řadě mi některá z těchto obvinění – například osočení jistých osob z autoritářství, manipulací, fanatismu nebo strojového a nelidského přístupu – až příliš připomínají dobu mého působení ve Straně zelených. I na základě vlastní zkušenosti je tedy beru s velkou rezervou.

Nakonec bych se rád vrátil ke kontextu, v němž se tyhle dramatické a nehezké věci odehrávaly. Nakolik můžeme tehdejší aktéry událostí soudit?

Je jistě smutné, že se naši krajané takto hašteřili a podnikali proti sobě navzájem nekalé aktivity. Rozměry tohoto konfliktu v maličké komunitě – mluvíme asi o stovce dospělých Čechoslováků – asi byly i na tehdejší dobu nezvyklé, když se tím navzdory válce a jiným prioritám musela zabývat dokonce i exilová vláda. Na druhé straně můžeme vážit to, že se pár desítek mladých a nezkušených lidí ocitlo v naprosto neznámém a exotickém prostředí, v němž se asi i trochu potýkali s jazykovou bariérou. Soudržnost mezi krajany byla dále těžce zkoušená i vývojem v Evropě, kdy štvaní proti židům, vzestup Německa a rozbití Československa vrážely klíny mezi lidi, kteří pocházeli z různých prostředí (víme třeba, že několik Čechoslováků pobývajících na Dálném východě po vyhlášení protektorátu požádalo o německý pas, prakticky se tak přidali na stranu nepřítele). Pocitu jistoty krajanům jistě nepřidalo ani ukončení činnosti Československého konzulátu v Singapuru.

Z dnešního pohledu je snadné kroky, které tehdy lidé pod různými tlaky činili, jednoznačně odmítnout jako nemorální nebo nepřijatelné. Bylo by to ale trochu podobné tomu, jako když dnes černobíle pohlížíme na odsun Němců nebo na selhání občanů, kteří podlehli tajné komunistické policii.

Podobně nejednoznačně přemýšlím i o firmě Baťa a o jejím vedení. Na jedné straně firma nabídla v té době skvělou a jedinečnou příležitost mnoha chudým dětem z venkova nejen najít práci, ale i dosáhnout dobrého vzdělání a v případě dobrých individuálních schopností i postoupit vysoko v hierarchii firmy; zavedla na trh v masovém měřítku kvalitní obuv za dostupnou cenu; prokázala schopnost uspět v konkurenci po celém světě; a svým zaměstnancům třeba i v Indii nabídla relativně dobré mzdy, kvalitní zázemí v moderních domech a nadstandardní péči. Na druhé straně tvrdě požadovala maximální výkon a loajalitu, kdo nedokázal udržet tempo, byl rychle nahrazen; vedení nadřazovalo prosperitu a úspěch firmy všem ostatním kritériím; a když se to jevilo být v zájmu firmy, jak jsme právě viděli, dokázala bez váhání špehovat zaměstnance nebo si pochybnými způsoby kupovat přízeň státní správy. Vedení, které se popsaných nekalých věcí nepochybně dopouštělo, to činilo nikoliv v zájmu vlastního prospěchu, ale pro dobro firmy. Omluva to jistě není, ale můžeme jejich pohnutky aspoň trochu lépe chápat.

Jisté smíření můžeme nalézt také v tom, že s blížící se válkou a zejména pak v těžkých dobách zajetí se zase krajané opět semkli a vydatně si navzájem pomáhali. To už je ale zase jiná kapitola.

Život baťovců a Silvestr v Singapuru

Jaký život mohl vést Silvestr a ostatní baťovci v Singapuru pár let před válkou? Tedy kromě účastí na svatbách, pohřbech, krajanských oslavách státních svátků Československa a víkendového fandění fotbalovému mužstvu „Moraváci“, o čemž jsme s pomocí dobového singapurského tisku trochu psali minule.

Pokouším se představit si to i na základě dalších útržkovitých informací a vzpomínek baťovců, které shromáždil pan dr. Emil Máčel. Z jeho sbírky mi je pak poskytl pan Ivan Procházka.

Singapur pristav 2Foto z archivu Emila Máčela: Přístav v Singapuru ve 30. letech.

Tak například pan A. Plhoň, bratr Klementa Plhoně, který nešťastně zahynul při potopení lodi SS Redang během evakuace Singapuru, si do svých vzpomínek poznamenal [*]:

O Singapuru je známo, že je jedním z nejpestřejších přístavů v jihovýchodní Asii, pouhých 130 kilometrů severně od rovníku. Je čtvrtým největším přístavem na světě a nesmírně důležitým obchodním centrem. Hlavním zbožím je ovšem kaučuk a cín.
Ve druhé polovině třicátých let si tehdy rozkvétající obuvnická firma Baťa ve Zlíně zřídila pobočku v Singapuru. Firma si zakoupila vlastní kaučukovníkovou plantáž a vybudovala nový závod na výrobu gumotextilové levné obuvi pro široké vrstvy místního obyvatelstva. Kvalitní kožená obuv pro náročnější spotřebitele byla pak dovážena ze Zlína do četných prodejen firmy Bata Shoe Company jak v samostatném ostrovním Singapuru, tak i do prodejen na přilehlém území dnešní Malajsie. V té době měla firma Baťa asi 20 českých zaměstnanců ze Zlína, včetně několika rodin vedoucích pracovníků. Těsně před druhou světovou válkou t.j. v letech 1938 a 1939, vyslala firma Baťa dalších 20 až 30 pracovníků (část svobodných a část i s rodinami) a vyvezla také strojní vybavení pro výrobu kvalitních druhů kožené obuvi přímo v Singapuru, protože byla obava, že po vzniku války by zastavením dodávek z Československa ztratila pobočka firmy v Singapuru velkou část své prodejní náplně.
Tento plán se plně potvrdil. Baťovci v roce 1939 vybudovali v rekordně krátké době v Singapuru závod na výrobu kvalitní kožené obuvi, rozšířili výrobu gumotextilní obuvi a v letech 1940 a 1941, kdy již v Evropě zuřila válka a všechny dodávky ze Zlína byly zastaveny, prosperovala pobočka firmy Baťa v Singapuru dobře a singapurští „baťovci“ se svými rodinami žili v Singapuru v míru, pohodě a v naději, že zde přežijí celou druhou světovou válku, která zachvátila celou Evropu.“

Tropický Singapur byl pro rodáky z Moravy jistě úplně jiný svět. Navíc musíme mít na paměti, že firma Baťa sem posílala zejména mladé jinochy, z nichž většina – stejně jako Silvestr – pocházela z venkova. Silvestrovi bylo v době příjezdu do Singapuru devatenáct let a jak jsme rekonstruovali z knihy zaměstnanců, většině pracovníků přicházejících ze Zlína nebylo víc než třicet.

Josef Vyhnálek na své první dojmy po příjezdu do Singapuru vzpomínal takto [*]:

Singapur vypadá jako obrovská zahrada. Celý rok je příroda zelená, některé listy opadávají a druhé zase pučí. Kokosové a olejové palmy pnou se vysoko k obloze a celý rok dávají užitek. Příroda je krásná a v tomto krásném koutku světa žije téměř 1 milion obyvatel. Tři čtvrtiny jsou Číňané, jejichž předchůdci se stěhovali za obchodem z Číny na jih. Malajci před touto kolonizací prchali na Jávu a na Sumatru. Někteří Malajci však přece zůstali v Singapuru a bydlí nyní v tak zvaných kampoňgách. Jsou to domorodé vesnice a živí se většinou lovem ryb. Pro takového Malajce stačí, aby 2 krát týdně se mu zdařil rybolov, aby nakoupil pro rodinu rýži, a potom odpočívá. Někteří Malajci jsou také řidiči taksíků, ale v obchodě je jich málo [...] Indové také se stěhovali za prací a za obchodem do Singapůru, který je rozdělen na části, kde obývají různé národnosti. Tak před válkou bylo možné jednu neděli navštívit čtvrť čínskou, po druhé malajskou, indickou a i japonskou.“

Singapur krizovatkaFoto z archivu Emila Máčela: Křižovatka v centru Singapuru v 30. letech, na rohu budovy vývěsní štít firmy Baťa.

V našem rodinném archivu se zachoval jeden jediný dopis od Silvestra. Napsal jej v březnu 1939, tedy krátce po příjezdu Singapuru. Své dojmy z exotické země zaznamenal následovně:

„Drahá maminko a tatínku, nejdříve mnoho srdečných pozdravů a milých vzpomínek na Vás. Děkuji Vám za Váš dopis, který jsem teprve obdržel 6/3/1939, ale byl jsem velmi potěšen, již jsem myslel, že jste na mne zapomněli […]
Město Singapore leží na ostrově, který spojuje úzký průliv s ostatní částí země, tedy Malaje. Obyvatelé jsou zde Číňané, Indové, Angličanů je zde 8000, ale vojáků 30 000. Hlavní zaměstnání je zde obchodník, to jsou Indové, Číňané jsou stolaři, kováři, krejčí aj. Obchody jsou zde uspořádané tak, že jedna ulice je celá obchodů s látkami – druhá samé obchody papírnické – a v jedné jsou samé kuchyně. Abych Vám vysvětlil, co jsou to ty kuchyně. Je zde spousta čínských dělníků, kteří nemají doma kuchyně, a proto chodí jíst do těch kuchyň. Zde nevaří ženy jako u nás, zde jsou kuchaři […]
Každá evropská rodina má kuchaře, boje – sluhu, a zahradníka a má-li auto, též i šoféra. Domy jsou zde stavěny po způsobu čínském, ale i po způsobu evropském, ale skoro všechny mají rovné střechy. Je zde velmi krásné letiště, zoologická zahrada, jsou zde všechny zvířata a krásné muzeum. Singapůr je celý opevněný a jest spousta děl, která jsou skryta, že ani obyvatelé o nich neví. Je zde krásný přístav pro velké lodě. Jsou zde anglické kostely a čínské chrámy a i indické, ty jsou nejvíc špinavé, neboť každý Ind zde plivá venku i uvnitř po zemi. Evropan tam smí jen málokdy a ještě k tomu bosý […] Oblečení chodí jen Angličané a Číňané po evropsky, ale ženy nosí zde pyžama, kalhoty a delší kabátek přes sebe. Indové mají kolem sebe kus látky podobné prostěradlu a přes sebe kus ručníku na utírání potu. Indové nosí na nohou dřeváky, které nepříjemně klapou.“

Silva dopisFoto: První strana jediného dochovaného dopisu Silvestra rodičům, psáno krátce po jeho příjezdu do Singapuru.

Československou komunitu v počtu zhruba stovky lidí představovali převážně pracovníci firmy Baťa – těch bylo asi padesát, někteří navíc s manželkami a dětmi.

Ve firmě se pracovalo tvrdě, ale i tak zbyl lidem čas na zábavu. Ve volném čase patrně drželi pospolu a o nedělích (tehdy byl ještě šestidenní pracovní týden, pracovalo se i v sobotu) občas kolegové a kamarádi vyrazili za město.

Singapur - Strangeldova,prodavacky, Wakerman,Vyhnalek
Foto z archivu Emila Máčela: Skupina baťovců z obchodního oddělení v Singapuru během výletu. Zleva paní Strangfeldová, dvě neznámé prodavačky, pánové Wakerman a Vyhnálek.

Vyhnálek dále vzpomíná na výlety k moři:

„Krása moře je těžko popsatelná… Představte si korálové ostrovy plné zeleně a stromů a květy různých barev. Moře čisté, jasné, okolo pobřeží do hloubky je možno vidět čisté dno, korálové útesy všech možných barev. Mezi těmito korály proplouvají mořské ryby, meduzy a řada jiných mořských živočichů. Často jsme jezdili k těmto korálovým ostrovům se koupat. Co se jednou nestalo? Kolega vzal sebou psa španiola, který tak jako my užíval dobroty mořského koupání. Zaplaval kousek dál než my a najednou zničehonic jsme slyšeli silné zaštěknutí a pes zmizel pod vodou. Na hladině se ukázala jenom kaluž krve. Byl pohlcen žralokem. Dovedete si představit, jak rychle jsme z vody utíkali. […]“

Víme, že Josef Vyhnálek byl Silvestrovi nejen kolegou, ale i blízkým přítelem. Není tedy vyloučeno, že tuhle příhodu zažil i Silva.

Kromě atraktivního moře se kamarádi občas vydávali i do vnitrozemí, jak dále píše Vyhnálek:

„Asi 60 km od Singapůru začíná kopcovitá džungle s nádhernými Kota Tingi vodopády. I toto místo bylo občas naším nedělním programem. Vodopády byly reservací johorského sultána. Přístup tam byl pouze na povolení, které musel osobně vystavit sám sultán. Využívali jsme tedy příležitosti, když sultán přišel do prodejny obuvi, a žádali ho o povolení. Velmi ochotně nám vždy toto vystavil.“

Příroda krásná, ale ráj to rozhodně nebyl. Nezapomínejme, že Singapur byl kolonií, kde bílí Evropané představovali privilegovaný zlomek obyvatel, zatímco drtivá většina místních žila stále ve velké bídě. Zejména pro vládnoucí Brity bylo normální dívat se na místní „domorodce“ s velkou dávkou nadřazenosti a přezíravosti. Běžná v té době byla pochopitelně i rasová segregace, jak zaznamenal i Vyhnálek:

„Angličanů před válkou bylo v Singapůru pouze na 7000. Mezi nimi bylo několik tisíc vojáků a důstojníků. Na úřadech byl většinou Angličan jako šéf a jeho podřízení byli míšenci nebo Číňané. […]
Na evropské koupaliště neměla přístup žádná jiná rasa, jenom bílá. Jelikož v Singapuru byla většina obyvatel asijská, Číňané vybudovali si taktéž pro sebe na revanž Angličanům svoje nádherné koupaliště.“

Singapore Swimming ClubFoto z archivu pana Plhoně: Plovárna pro Evropany v Singapuru

O nedělním pobytu u moře píše také Silva:

„My chodíme každou neděli odpoledne se koupat na vzdálenější ostrůvky, jedeme tam lodicí. Jsou zde velmi krásné písečné pláže a koupaliště, která jsou v moři. Moře je ohraničeno silným drátem, který je zadělán až ve dně, sítě jdou do sta metrů od břehu a je tam asi 6-7 m vody. Nosíme modré krátké kalhoty a bílou košili s červeným hedvábným šátkem kolem krku.“

Jak už zmiňuje pan Plhoň ve výše uvedené pasáži, na konci 30. let firma Baťa provozovala velkou továrnu v malajském Klangu, kde se vyráběla plátěná obuv s gumovou podrážkou. Podle válečné zprávy československého konzula v ní pracovalo asi 1200 domorodců a 8 československých občanů. Výrobu bot doplňovala menší továrna přímo v singapurském přístavu, která se zase zaměřovala na koženou obuv. Konzulova zpráva odhaduje, že tam pracovalo asi 800 dělníků.

Klang BatovciFoto z archivu pana Máčela: Návštěva vedoucích pracovníků firmy Baťa v továrně v Klangu roku 1940.

Latex na výrobu gumy nakupovali obchodníci od místních výrobců, ale časem si firma Baťa na jihu Malaje, kde tehdy bylo místní království Johore, založila v Bukit Tiga vlastní kaučukovou plantáž.

Jak píše pan Stach ve svých vzpomínkách [*]:

„V Jahore – v Malajsku bylo v r. 1935 zakoupeno asi 700 ha pralesa a založena v Bukit Tika kaučukovníková plantáž. Vedoucím na plantáže byl pan Rája […] V první fázi byl vypálen prales a na spáleništi po zaschnutí se vysázela jako první plodina ananas. V době, kdy jsem tam byl, úroda ananasů byla tak velká, že se nevyplácelo je vozit do konservárny, a tak byly prostě zahrnovány do jam.“

Metoda vypalování pralesů za účelem založení plantáží se od té doby bohužel nezměnila. Představa nadúrody ananasů, které byly vysazeny jako dočasná plodina, je ovšem fascinující. Následující snímek se dost možná k této události přímo váže (je-li na ní i pan Stach v tuto chvíli nevíme).

Batovci se Singapuru prijeli na ananasy.jpgFoto z archivu firmy Baťa: „Baťovci ze Singapuru přijeli na ananasy.“ Reprodukce s laskavým svolením Moravského zemského archivu v Brně, Státního okresního archivu Zlín

Na plantáži firmy Baťa bylo poté vysázeno asi 120 000 stromů, o které se staraly dvě stovky místních pracovníků.

.Bukit Tiga - SOkA Zlin, sbirka_fotografii_zlin, obalka c. 5655, por. c. 3.jpg
Foto z archivu firmy Baťa: Gumovníková plantáž Bukit Tiga firmy Baťa v Malaji. Reprodukce s laskavým svolením Moravského zemského archivu v Brně, Státního okresního archivu Zlín

Pana Ráju, který plantáž spravoval, jsem našel na jednom z asi tuctu firemních snímků ze Singapuru v archivu firmy Baťa, později Svit, který dnes spravuje okresní archiv ve Zlíně.

Raj SOkA Zlin, sbirka_fotografii_zlin, obalka c. 5659, por. c. 2.jpg

Foto z archivu firmy Baťa: „Pan Rája z nákupního oddělení jde na kontrolu gumovníkové plantáže u Singapore se dvěma psy, kteří ho mají chránit před hady.“ Reprodukce s laskavým svolením Moravského zemského archivu v Brně, Státního okresního archivu Zlín

Komunita baťovců se dozajista scházela společně i při dalších příležitostech. Dosvědčuje to například následující snímek, na kterém ovšem Silvestr není zachycen (nebo není k rozlišení). Je ostatně dost pravděpodobné, že odlišný společenský život vedlo vedení firmy s rodinami, a jinak zase žili obyčejní zaměstnanci – mezi nimi i Silvestr v pozici prodejce-pedikéra.

O sporech mezi vedoucími pracovníky a některými pracovníky se dochovalo i několik dokumentů a Silvestr se jich podle všeho také účastnil. K neshodám mezi singapurskými Čechoslováky se ale dostaneme někdy později.

Singapore setkani Batovcu s rodinamiFoto z archivu pana Plhoně: Setkání baťovců s rodinami v Singapuru.

V archivech jsem objevil i snímek ze setkání pracovníků firmy Baťa s československým velvyslancem, který je přijel navštívit do Batanagaru. Druhý muž zprava se nápadně podobá Silvestrovi, jak je vidět ve srovnání s jeho podobiznou pořízenou před odjezdem do zahraničí (mimochodem, právě tento snímek byl použit i jako jeho medailon na pomníku padlých ve Vémyslicích).

Batanagar navsteva velvyslanceFoto z archivu pana Plhoně: Návštěva československého velvyslance v Batanagaru.

silva3.jpg
Foto: Silvestrova podobizna ze 30. let, pořízená před odjezdem do Singapuru.

Buď jde jen o zdání, nebo je snímek chybně označen a pochází z jiné události v Singapuru, nebo Silvestr podnikl do Batanagaru výlet, což při příležitosti návštěvy velvyslance u firmy Baťa nelze vyloučit.

Asi tolik jsem zatím dokázal vyčíst a vytušit z dosud shromážděných materiálů. O tom, že mezi krajany ani baťovci v Singapuru nepanovala vždy idyla, budu psát příště.

 

Poznámka: [*] Takto označené dokumenty jsou z archivu zesnulého pana doktora Máčela, který mi laskavě poskytl pan Ivan Procházka

 

Silva v Singapurském tisku

Jedním z mnoha plodů „australského zázraku“ – tedy dosud nepublikované rešerše o singapurských baťovcích, kterou autor věnoval jemu tehdy ještě neznámému Silvestrovi – byl přehled zdrojů, ze kterých pan Plešek při své práci čerpal.

Mezi nimi jsem objevil vpravdě fantastický nástroj v podobě archivu dobového singapurského tisku: http://eresources.nlb.gov.sg/newspapers.

Singapurská vláda musela do projektu investovat značné prostředky, protože v tomto online dostupném archivu je přes dvacet titulů periodik psaných anglicky, malajsky i čínsky, a to hluboko do historie. Například noviny The Straits Times jsou tam dohledatelné až do července roku 1845 – tedy 172 let zpátky. A co víc: i ty nejstarší noviny jsou plně digitalizovány a převedeny do textové podoby, což umožňuje fulltextové vyhledávání napříč tématy, tituly a epochami.

Díky tomu se dají hledat texty obsahující název firmy Baťa, zmínky o Československu a Čechoslovácích, nebo dokonce i o Silvestru Němcovi samotném. Snadno se tomu dá propadnout, já sám jsem na portálu strávil několik večerů.

Přímé zmínky i Silvestrovi jsem v novinách napočítal tři.

První je jeho jméno v seznamu dárců do válečné sbírky. Otiskly jej The Straits Times dne 8. června 1940:

Silva_Straits Times 19400608 p10.png

Seznam je otištěn ve třech sloupcích, v pořadí od nejvyššího daru ve výši 50 000 singapurských dolarů od pana (?) Eu Tong Sena. Ve třetím vidíme, že po stejné částce – padesáti singapurských dolarech – darovali i další Čechoslováci, mezi nimi i některá nám již známá jména: Rudolf Janeček, Josef Varmuža nebo Karel Vítek. Z toho můžeme usuzovat, že sbírku mezi zaměstnanci zorganizovala firma Baťa.

Další dvě zmínky o Silvestrovi se týkají společenských událostí v baťovské kominutě. Podle dobového tisku byl mezi hosty na svatbě Vlasty Šebové s jistým Georgem Tarrym, a pak také na pohřbu Václava Rojta.

Informace o svatbě vyšla v Singapore Free Press and Mercantile Advertiser dne 29. dubna 1941 a kromě popisu nevěstiných šatů a výzdoby slavnostní tabule zmiňují jména některých z hostů. Tamní novináři zjevně zápolili s českými jmény, takže Josef Vyhnálek je zmíněn jako „G. Vyhnaler“ a Vilém Zamara jako „W. Zamada“. Ze stejného důvodu je Silvestrovo jméno zkomoleno na „S. Nomec“.

wedding

Konečně se Silva prokazatelně účastnil pohřbu Václava Rojta, ředitele singapurské pobočky firmy Baťa, který náhle zemřel ve svých padesáti letech. Rozloučení proběhlo 3. července 1941 odpoledne, kdy se smuteční průvod v pět hodin odpoledne vydal z katedrály Dobrého pastýře (Cathedral of Good Shepherd) a mířil na hřbitov v Bidadari. Morning Tribune z onoho dne také připomínají, že pan Rojt byl blízkým spolupracovníkem Tomáše Bati a byl firmě věrný po třiatřicet roků (tedy od svých sedmnácti let).

funeral

Mezi vyjmenovanými hosty vidíme opět řadu Československých jmen, nám již známých (manželé Jugasovi, Strangfeldovi, a Boďovi; pánové Ambrož, Janeček, Vítek či Vyhnálek) i dosud neznámých.

Článek také vyjmenovává věnce podle nápisů na stuhách, mezi nimiž nám neujde ani osobní vzkaz „Drahému tatínkovi Anička“ (vyvedený bezchybně) nebo „Posledni Shoehem Batorel z Klangu“ (opět zkomoleně).

O dalších událostech, kterých se Silvestr účastnil, se můžeme jen dohadovat. Mezi pravděpodobnými kandidáty budou jistě slavnostní shromáždění k výročí vzniku Československa dne 28. října v letech 1939 a 1940 – tedy v době, kdy vlast našich krajanů byla již rozbita a okupována nacistickým Německem, resp. měla podobu fašistického Slovenského štátu.

O oslavách v roce 1939 vyšla přímo dne 28. října následující zpráva v Malaya Tribune:

1939

Oslavy 21. výročí Československa se prý účastnilo šedesát lidí a věnec položil právě pan Rojt za asistence kolegů Kvapila a Vodáka. Zpráva rovněž cituje z dopisu „asijských zaměstnanců“ jejich československým kolegům:

„My, asijští pracovníci, vám v tento svátek českého národa posíláme srdečné přání k tomu, aby válka s nacistickým Německem úspěšně skončila a vaše země aby se následně rychle obnovila. Nechť vás navždy provází mír a prosperita. Ať žije český národ!“

Zpráva o téže události ze Straits Times dokonce přináší i fotografii, na které je dost možná v davu účastníků zachycen i Silvestr, ale štočková kvalita nám nedovoluje tuto domněnku s jistotou potvrdit, ani vyvrátit:

1939 Times

O Čechoslovácích se v singapurském dobovém tisku psalo i v dalších souvislostech. Příkladem – kde rovněž, aniž by byl jmenován, jak víme figuroval Silvestr – je zpráva o masovém nahlášení Baťovských zaměstnanců do singapurské domobrany.

Například The Strait Times z 26. listopadu 1940 píší o jednatřiceti z celkem padesáti svobodných Čechů z firmy Baťa v Singapuru, kteří se přihlásili do dobrovolnických sborů:

czech vols 19401126

Dobový tisk také poměrně bohatě dokumentoval výcvik branců – zejména časté jsou v novinách pozvánky na víkendová soustředění – a další přípravy na obranu, to si ale nechme na samostatnou část.

O náboru dobrovolníků z mnoha zemí, včetně Československa, psaly The Straits Times i 17. dubna 1941:

vols_19410417A.png

V té době čítal dobrovolnický sbor přes 300 mužů, mezi národnostmi noviny vyjmenovávají Brity, Holanďany, Francouze, Čechy (Čechoslováky), Židy, Číňany, Malajce, Tamily či Bengálce.

Další stopu zanechali naši vlastenci 29. dubna 1941, kdy The Straits Times otiskly následující obrázek s oznámením o sbírce na exilovou vládu prezidenta Beneše:

badge

Sbírka probíhala v podobě benefičního prodeje československého symbolu (vhodného údajně k umístění do auta – nebo na auto?) s nápisem „Československo znovu ožije“. Pořádal ji už zmíněný Vilém Zamara. Prodával se po deseti dolarech a zpráva zmiňuje, že sbírka již překonala hranici tisíc dolarů – pořídila si ji tedy více než stovka lidí, což odpovídá tehdejšímu počtu Čechoslováků v Singapuru. Zájemci si ji mohli koupit v prodejně firmy Baťa nebo u místní automobilové asociace.

Nakonec a na odlehčenou si nechávám ukázku z četných zmínek na sportovních stranách singapurských novin. Firma Baťa založila a sponzorovala fotbalovou jedenáctku s názvem „Moraváci“ („Moravians“). Mužstvo bylo podle všeho z většiny místní, protože soupisky obsahují vesměs čínská a malajská jména, jednou z výjimek byl brankář Zuna (patřil mezi ty, kteří se po vypuknutí války namísto pro singapurskou domobranu rozhodli odejít bojovat s Němci do Francie).

Moravians 19400709.png

Moraváci odehráli mnoho zápasů tamní druhé ligy a noviny přinesly nejen stručné zprávy o výsledcích, ale narazil jsem i na dvě následující fotografie zachycující napínavé momenty utkání:

moravian 19390417.pngmoravian 19380907.png

Příště zůstaneme v Singapuru a strávíme ještě chvíli nad tamními dobovými novinami.

 

Australský zázrak Silvestra Němce

Minule jsem popisoval svou cestu do Prahy, kde jsem se mimo jiné setkal s novinářkou Juditou Matyášovou. Slíbil jsem, že se vrátím k průlomovému okamžiku, který díky ní v pátrání po Silvestrovi nastal.silva7
Jeden z mladistvých potrétů Silvestra Němce, které jsem získal při návštěvě jeho rodných Vémyslic.

Když jsem ji v březnu poprvé kontaktoval, rychle jsme si vyměnili několik e-mailů. Netrvalo ani dva dny, když mi od ní přišel odkaz na stažení objemného dokumentu doprovázený poznámkou, že právě mluvila s jednou paní z okruhu potomků batanagarských Baťovců a že od ní dostala materiál, který by mne mohl zajímat.

Když jsem dokument otevřel, s úžasem a nadšením jsem zíral na titulní stranu anglicky psaného sborníku o Baťovcích z Malaje a Singapuru, který k pětasedmdesátému výročí pádu Singapuru – čili letošnímu únoru – připravil jakýsi „O. Plesek“. A jako kdyby to nestačilo, celý sborník je nazván „Vzpomínání na vojína Němce z 1. dobrovolnického praporu a prodavače firmy Baťa ze Singapuru“! Šlo o narychlo, mobilem ofotografovaný dokument, který paní Matyášové ukázala její baťovská známá.

title2

Titulní strana sborníku pana Oldřicha/Oleka Pleška z Austrálie, který jej v titulu věnoval mému prastrýci.

O několik dní později jsem od ní získal i kontakt na autora, který žije v Austrálii. Napsal jsem mu o mém pátrání po prastrýci Silvestrovi a o tom, že jsem viděl jeho sborník, který na mne, jak si asi umí představit, zapůsobil jako zjevení.

Odpověď mi díky rozdílným časovým pásmům přišla doslova přes noc a zahájila živou a vřelou spolupráci, která trvá dodnes. O tom, že ono „zjevení“ zapůsobilo oboustranně, svědčí úvodní odstavec prvního e-mailu z Austrálie, který byl nadepsán „zázrak Silvestra Němce“:

„Neumíte si představit – naprosto si neumíte představit – co pro mne Váš email znamená. Přinesl mi největší pocit radosti a uspokojení za ony dva roky, kdy jsem na sborníku pracoval. Dočkat se něčeho takového je pro mě jako z jiného světa.“

Vedle aktualizované verze svého sborníku mi pan Olek Plešek poslal i podrobné informace o sobě samotném.

Olek (Oldřich) se narodil roku 1943 v Batanagaru, kde jeho rodiče pracovali pro firmu Baťa. Rodina se pak roku 1950 přesunula do Kalkaty, kam byl jeho otec povýšen. Olek pak odešel počátkem šedesátých let do Austrálie, kde se později oženil s dcerou slovenských manželů Boďových, kteří oba pracovali pro Baťu v pobočce v továrně v malajském Klangu a po invazi Japonců do Malajsie se stáhli do Singapuru.

Dnes je mu 73 let a na výzkumu mapujícím osudy Československých Baťovců z Dálného Východu pracuje už přes tři roky. Začal dokumentací svého rodného Batanagaru, který dnes již prakticky zmizel poté, co areál roku 2005 odkoupil jakýsi developer a na místě původních budov vyrostly moderní věžáky a golfové hřiště.

Zájem pana Pleška se rozšířil i na Singapur nejprve v rámci dokumentace rodiny jeho manželky Boďové. Později se začal zajímat i o ostatní krajany, to když pomáhal historikovi Michaelu Petherovi doplňovat seznam pasažérů lodi SS Redang, která evakuovala civilní obyvatele Singapuru a kterou záhy po vyplutí potopila japonská armáda. Na lodi se plavila i řada Čechoslováků, z nichž několik katastrofu nepřežilo.

OlekDvouletý Olek Plešek na dvou fotografiích otištěných v Batanagar News v červenci 1945.

Olek vypráví o rodinných setkáních, kdy jeho rodiče navštěvovali přátelé a nad kartami občas vzpomínali na dramatické zážitky z dobytí a okupace Singapuru. Podobně jako já sám v době, kdy jsem jezdíval do Vémyslic k babičce, byl i on zprvu příliš mladý na to, aby se o historky hlouběji zajímal, a později už nebylo koho se ptát.

Informace, které začal shromažďovat před několika lety, jej každopádně motivovaly k systematičtějšímu výzkumu. Jeho výsledkem je onen sborník, který zamýšlel publikovat k letošnímu kulatému výročí pádu Singapuru. Teď ale čeká, jaké nové informace ještě společným úsilím získáme, aby jimi mohl obohatit konečnou verzi své publikace.

Třicetistránková práce v tuto chvíli shrnuje dostupné informace o třech padlých Baťovcích, jejichž jména již známe – Silvestru Němcovi, Rudolfu Janečkovi a Karlu Vítkovi. Dále informuje o osudu dalších Baťovců, kteří našli smrt během evakuace, a to pravděpodobně na palubě zmíněné lodi SS Redang – Bedřichu Heimovi, Klementu Plhoňovi, Oldřichu Smržákovi, Josefu Strangfeldovi a Eugenu Strausslerovi (ten byl otcem slavného Toma Stopparda).

Kromě toho dokumentuje také jména přeživších a shrnuje jejich život v internačních táborech. Během práce na svém sborníku pan Plešek díky až pedantickému úsilí také sestavil seznam celkem sedmdesáti Čechoslováků, kteří podle různých zdrojů v Singapuru ve firmě Baťa působili. Až bude jeho dokument dokončen a publikován, rád na něj budu sdílet odkaz.

Pokud jde o informace o mém prastrýci, obsahoval jeden mně dosud neznámý odkaz s citací: „Memoáry Maruše Bohmanové zmiňují, že Larry Kent, původním jménem Ladislav Kvapil, vzpomínal na příběh českého chlapce, který byl chladnokrevně zavražděn bajonetem na lůžku v [singapurské] nemocnici.“

Ačkoliv vzpomínky paní Bohmanové vyšly knižně, tuto informaci bychom v nich hledali marně. Příslušná pasáž byla totiž nakonec z rukopisu vyřazena. Fakt, že jsem se k ní takto díky panu Pleškovi dostal, je dalším z přínosů našeho zázračného seznámení.

bohmanNáhled na pracovní dvoustránku memoárů paní Bohmanové, včetně věty odkazující na vzpomínku Ladislava Kvapila, která nakonec nebyla do tisku zařazena.

Kromě fascinující náhody, která nás svedla dohromady, se samozřejmě vtírá otázka, co pana Pleška vedlo k tomu, aby svůj sborník věnoval právě mému prastrýci. Na ni odpovídá:

„O to, abych sborník věnoval neznámému Silvestru Němcovi, mne požádal jeden z potomků mého přítele, jehož otec byl v Singapuru [během japonské okupace] internován v táboře Changi […] Chtěl jsem, aby lidé, kteří si můj dokument přečtou, měli před očima konkrétní příběh.

Silvestra Němce jsem vybral také proto, že zahynul v tak mladém věku, za příšerných okolností masakru v Alexandřině nemocnici. Tím nechci zlehčovat osudy těch, kdo zahynuli v zajateckých táborech, našli svůj hrůzný konec na potopené lodi plné civilistů nebo prožili trauma tři a půl roku dlouhého pobytu v krutých singapurských internačních táborech Changi a Sime Road.

Silvestr Němec ztělesňuje tu nejhorší tragédii, jakou si ani neumíme představit. Letos 15. února jsme si připomněli 75. výročí pádu Singapuru. Zajímalo by mne, kolik pracovníků firmy Baťa – zejména v jejich singapurské pobočce – vzpomnělo aspoň na chvíli na ty své kolegy, kteří zahynuli nebo prošli ohromným utrpením v důsledku svého odhodlání bránit Singapur a zůstat věrnými tamní pobočce firmy Baťa.“

Tolik z mé prvotní korespondence s panem Pleškem. Náhodě, která nás svedla dohromady a jejíž hybatelkou se stala paní Matyášová, jsem neskonale vděčný. Vždyť stačilo jen málo a nikdy bychom se o sobě ani o svých snahách věnovaných Silvestru Němcovi nedozvěděli.

 

Tři pražská setkání

Mé další kroky v pátrání po Silvestrovi vedly do Prahy.

Tady jsem měl v knihovně pražského Klementina vyhlédnuto několik publikací, například knihu od Gilberta Manta „The Singapore Surrender – the Greatest Disaster in British Military History“ (čili „Kapitulace Singapuru – Největší katastrofa v britských vojenských dějinách“). Je to jedno z mnoha pojednání o pádu tehdejších britských kolonií v Malaji a v Singapuru do rukou Japonců během jejich bleskové ofenzívy od prosince 1941 do února 1942.

hajny2mFoto: Pavel Hajný a Judita Matyášová při mém setkání s nimi v Praze

Singapur byl v té době díky mohutným obranným systémům i strategické důležitosti, kterou měl pro Británii v rámci celého Dálného východu, považován za nedobytnou baštu západního světa. Generál Arthur Percival zde navíc měl k dispozici stotisícové vojsko, z nějž polovinu tvořili dobře vytrénovaní Britové a Australané. Přesto se už po deseti týdnech ústupových bojů vzdal čtyřicetitisícové armádě japonského generála Jamašity. Srovnatelný počet vojáků se vzdal a padl do zajetí například při kapitulaci zbytku Paulusovy armády ve Stalingradu. Podtitul knihy v tomto nepřehání, šlo skutečně o nejrozsáhlejší a patrně i nejvíc ponižující britskou porážku v historii. Nepřekvapí tedy, že na toto téma bylo sepsáno nespočet pojednání a analýz, z nichž většina přičítá vinu nerozhodnosti, ne-li přímo neschopnosti tamějšího britského velení. Knihu od Gilberta Manta, nebo alespoň její shrnutí, zařazuji na seznam literatury, pomocí které bych si rád udělal vlastní ucelenější představu o bojích o Singapur.

singapore

Vedle zmíněné publikace jsem doufal v objevení nějakých autentických dokumentů nebo zpráv o Čechoslovácích, kteří se stejně jako můj prastrýc bojů o Singapur účastnili. Nejslibněji podle katalogu vypadal „Zpravodaj – Deník čs vojenské jednotky“ z let 1942 a 1943. Ukázalo se však, že šlo o publikaci věnovanou výhradně našim vojákům na Středním východě a souběžným událostem ve vzdálenější Asii se nevěnovala. Z katalogů jsem získal také seznam periodik vydávaných v dané době ve Zlíně, kde jsem napočítal nejméně dvacet titulů, jež v meziválečné době vydávala firma Baťa. Bude-li někdy čas, k některým z nich se vrátím pro dokreslení doby a prostředí, ve kterém se Silvestr v druhé polovině 30. let u firmy Baťa pohyboval.

Návštěvy Klementina jsem si užil také díky historickým prostorám, které jsem viděl poprvé – včetně nádherné čítárny.

klementinumFoto: Čítárna Národní knihovny v pražském Rudolfinu.

Kromě Klementina jsem ale do Prahy vyrazil hlavně kvůli třem klíčovým setkáním.

První z nich byla schůzka s novinářkou Juditou Matyášovou. Doporučení i kontakt na ni jsem získal od pana Šmída ze sdružení Paměť národa, na něž jsem se obracel v začátcích mého pátrání. Pro jejich projekt se Silvestrův příběh nekvalifikuje, údajně proto, že sbírají pouze audiovizuální záznamy svědectví žijících pamětníků, nicméně pomohli mi aspoň opravdu užitečnou radou. Paní Matyášová se jako novinářka věnuje mapování zapomenutých příběhů lidí, zejména z první poloviny 20. století. Vášeň pro období První republiky i její aktéry má i mimo profesní práci. Kromě rozhovorů a článků jí vyšla například kniha Přátelství navzdory Hitlerovi, další příběhy publikuje sama na webu.

Ukázalo se, že šlo o trefu do černého – mezi její oblíbená témata patří i historie Baťovců v indickém Batanagaru, tedy v sesterské pobočce singapurské centrály firmy. Jedním z jejích článků na toto téma je příběh Josefa Kramoliše právě ze Singapuru. Na tohle téma už nastudovala několik knih, dobových tiskovin, filmových dokumentů a dalších materiálů. V neposlední řadě díky svému vlastnímu pátrání navázala kontakty s několika potomky „baťovských“ rodin z Batanagaru, kteří dnes žijí roztroušeni po celém světě, od Austrálie až po Kanadu. Jeden z nich mi uchystal doslova zázračné překvapení, vyprávění o něm si však nechám na příště.

Paní Matyášová svůj zápal pro věc nijak neskrývá a setkání s ní mi tak přineslo nejen praktický užitek v podobě dalších tipů a přístupu k některým dokumentům z jejího archivu, ale bylo i po všech stránkách milé a motivující.

Obzvláště vřelým se pak setkání stalo ve chvíli, kdy se k nám připojil druhý z mých nových kontaktů, pan Pavel Hajný, který je správcem webových stránek www.batastory.net. Pavel Hajný je synovcem onoho Jana Baroše, který byl šéfredaktorem Batanagar News a který o historii firmy Baťa v Indii napsal několik knih (mezi jinými „Čechoslováci na břehu Gangy“).

Má třetí pražská schůzka pak byla s panem Ivanem Procházkou, autorem zásadní eseje „Krajané na Dálném Východě“ publikované v časopise Historie a vojenství v roce 1996, z níž už jsem dříve citoval pasáž týkající se jmenovitě Silvestrova osudu. Přímý kontakt s panem Procházkou mi laskavě zprostředkoval šéfredaktor Historie a vojenství, můj jmenovec Jaroslav Beránek z Vojenského historického ústavu v Praze.

Originál Procházkovy eseje jsem si předtím okopíroval právě v Klementinu, protože na rozdíl od neoficiální webové verze obsahuje několik unikátních snímků a rovněž odkazy na literaturu jsou umístěny průběžně v celém textu.

Osobní setkání s autorem nakonec bylo nejen dalším skvělým zážitkem, ale přineslo i průlom v mém vlastním pátrání. Ještě více než pro paní Matyášovou je zkoumání historie vášní také pro pana Procházku. V jeho případě, jak se ukázalo, jde navíc o opravdového koníčka, protože se jinak živí jako zámečník. Není tedy formálně vzato historikem ani vzděláním, ani povoláním. Svůj volný čas ale věnuje neskutečně metodickému výzkumu vybraných historických témat, který pak vždy jednou za několik let publikuje jako precizní práci. Pak Procházka je můj vrstevník a jak mi skromně sdělil, esej Krajané na Dálném Východě byla jeho první historickou prací, kterou by dnes zpracoval ještě mnohem lépe. Jeho posledním dílem je kniha o československých ženách v jednotkách britské armády za 2. světové války. V dubnu 2016 ji pod názvem „A královskou korunu měly“ vydal Vojenský historický ústav.

Pan Ivan Procházka, který strávil doslova roky bádáním v několika českých institucích, mi pak poskytl nejen rady, kde a jak pátrat (byl jsem překvapen, jaké historické archivy u nás existují), ale zaslal mi i část svého vlastního archivu, který si během své práce pořídil – a to včetně dokumentů týkajících se Singapuru, které sám dříve nepoužil. Zatím jsem je ještě nestihl řádně zpracovat, ale již po zběžném prozkoumání vím, že obsahují řadu unikátních informací, z nichž některé se velmi úzce váží k samotnému Silvestrovi. Po některých z nich jsem se zatím marně sháněl na základě dřívějších stop. Jde například o cenné dokumenty a vzpomínky tehdejších Baťovců ze Singapuru a Batanagaru shromážděné Dr. Emilem Máčelem nebo autentické paměti Josefa Vyhnálka – klíčového svědka událostí roku 1942 a blízkého Silvestrova přítele – které na čtrnáct strojopisných stran zaznamenal v roce 1966.

Všechny tyhle dokumenty mi pan Procházka poslal obratem s ochotou a zcela nezištně. Jedinou prosbou, kterou vznesl, bylo to, abych na konci mého pátrání výsledky sepsal a publikoval, třeba jako volné pokračování jeho prvotiny z časopisu Vojenství a historie. Takovou věc jsem mu velmi rád přislíbil a tím i stvrdil záměr, o kterém jsem sám doposud pouze uvažoval. Tímto dnešním textem tedy svůj slib zveřejňuji.

 

Návštěva Silvestrovy rodiny a něco z historie Vémyslic

Kromě Baťovy vily ve Zlíně a Státního archivu v nedaleké Klečůvce vedla má zastavení během dubnové návštěvy vlasti do dvou dalších míst souvisejících s mým pátráním po prastrýci Silvestrovi: do jeho rodných Vémyslic a pak i do Prahy, kde jsem měl kromě návštěvy Národní knihovny v Klementinu domluveno i několik klíčových schůzek.

Vémyslice – městys nedaleko Moravského Krumlova – jsou i místem, kde jsem strávil významnou část mého dětství. Během bezpočtu víkendů a letních prázdnin jsem tam zažíval magická dobrodružství a formující momenty svého dospívání. A aniž bych to tehdy vnímal, v chodbě jsem mnohokrát míjel zavěšený Silvestrův fotografický portrét. Pověsila jej tam moje babička, která byla Silvestrovou starší sestrou.

Silva portretFoto: Silvestrův portrét, datovaný v půli února 1938 – tedy necelý rok před jeho odjezdem do Singapuru. Tato fotografie visívala v době autorova mládí na chodbě domu jeho babičky ve Vémyslicích.

Žili jsme ale v jiném domě než kdysi obývala rodina Němcova. Ten náš stojí na „horním konci“ městečka a babička jej vybudovala spolu s mým dědou, který přišel z chudé domkářské rodiny v Dukovanech.

mvemyslice7Foto: Nalevo čp 23, dům rodiny Němcových na návsi ve Vémyslicích.

Původní dům rodiny Němcových stojí dole „na městečku“, čili na obecním náměstí, kam se od nás chodívalo pro nákup nebo do hospody, kde děda každou neděli odpoledne hrával taroky.

V čísle popisném 23 se tady v říjnu roku 1919 narodil rodičům Silvestru Němcovi a Františce (rozené Netouškové) syn Silvestr. Byl nejmladším ze čtyř sourozenců, přišel na svět po nejstarším Františkovi (1908), Jůlii (1911, zahynula tragicky na následky dřívějšího úrazu kolem roku 1923), a mé babičce Františce (1914).

Silvestrovy rodiče, tedy moji prababičku a pradědečka, jsem bohužel nikdy nepoznal, zemřeli v letech 1968 a 1970. Několik vzpomínek na ně ale znám od mámy – jako staří lidé žili a spávali v pravé přední místnosti jejich domu, děda Silvestr kouřil fajfku a na výklenku jejich pokoje prý bývala jakási tlustá kniha s fotografiemi, spojená s firmou Baťa.

mvemyslice5Foto: Krabice se starými rodinnými fotografiemi ve Vémyslicích. Snímek nahoře je miniaturní portrét mladého Silvestra Němce.

Do onoho domu jsme chodívali za mého dětství na příležitostné návštěvy a já tam také každý rok tloukl na dveře při velikonoční koledě. Letos jsem tam po dlouhé době zavítal znovu. Má teta, paní Jiřina, nás coby nečekanou návštěvu uvítala šátečky ze sádlového těsta, plněnými marmeládou – ty jsem v dětství miloval a tady jsem je po více než pětadvaceti letech znovu ochutnal! Z dětství jsem si také vzpomínal na myslivecké trofeje, které byly umístěny v chodbě domu; zjistil jsem, že tam jsou dodnes.

Návštěvy jsme využili i k troše povídání o Silvestrovi. Ukázalo se, že má teta shromáždila o jeho osudu několik česky psaných dokumentů, zejména mnou již zmíněnou esej Ivana Procházky o krajanech na Dálném východě během druhé světové války.

mvemyslice6Foto: Prohlížení rodinných fotografií na návštěvě v domě Němcových ve Vémyslicích. V popředí matka autora (Silvestrova neteř) a v pozadí paní Jiřina (rovněž Silvestrova neteř). V popředí na talíři autorovy oblíbené šátečky.

Jako hlavní úlovek jsem si tam půjčil a oskenoval několik historických snímků – jednak čtyři portréty Silvestra z jeho dětství a mládí, jednak dvě staré fotografie rodiny Němcových (na nich se ale Silvestr nevyskytuje, byly pořízeny ještě předtím, než se narodil). Zaujal mne také krásný snímek Silvestrova tatínka, na kterém pózuje na zahradě s kloboukem na hlavě a s viržínkem v ruce – tyčí se tam jako statečný hrdina nějakého westernu.

rodina2Foto: Silvestr Němec starší, otec Silvestra i autorovy babičky Františky.

Do Vémyslic jsme zajeli během víkendu, takže se mi bohužel nepodařilo zajít na obecní úřad a získat další dokumentaci, jako třeba matriční knihy nebo předválečnou kroniku, kde doufám najít nějaké další stopy nebo zajímavosti. Za dalším pátráním tam tedy budu muset vyrazit ještě alespoň jednou.

rodina1Foto: Silvestrovi rodiče se třemi jeho staršími sourozenci (nejmladší Františka, autorova babička). Silvestr na snímku není, narodil se až později jako nejmladší potomek.

Kromě návštěvy rodiny jsem ale cesty do Vémyslic využil i k procházce k pomníku, který stojí kousek nad městečkem, naproti katolickému kostelu. Věnován je obětem první i druhé světové války, takže je vedle pomníku ve Zlíně a na singapurském hřbitově Kranji třetím mně známým památníkem, který nese Silvestrovo jméno.

mvemyslice2Foto: Pomník obětem obou světových válek ve Vémyslicích.

K vémyslickému pomníku chodívala má babička pokládat květiny a udržovat jej. Jako dítě jsem si vedle jmen zabitých a padlých prohlížel i malé oválné medailonky s portréty. Ty jsou ovšem dnes již zcela vybělené.

Jak je patrné ze snímku, na mramorové desce jsou uvedena jména celkem šestnácti lidí z Vémyslic, kteří přišli kvůli válce o život. Měl jsem štěstí, že na obecní nástěnce právě v době mé návštěvy visela okopírovaná pasáž z publikace o historii obce, která popisuje mj. právě těžké období druhé světové války.

mvemyslice4.jpgFoto: Detail desky se jmény obětí druhé světové války, včetně Silvestra Němce.

Nastiňuje aspoň krátce osudy dalších vémyslických obětí války a díky tomu můžeme nahlédnout za jinak poměrně abstraktní jména. Pro případ vašeho zájmu zde ocituji celou válečnou pasáž:

„Již událostmi na podzim r. 1938 byly Vémyslice těžce postiženy. Mnichovským diktátem byly hranice posunuty do blízkosti městečka, které ztratilo kontakt se svým okresním městem Moravským Krumlovem. Toto bylo připojeno, ačkoliv mělo velkou většinu českého obyvatelstva, i s ryze českými Rakšicemi k Německu. Vémyslice s celým okolím byly připojeny k soudnímu okresu hrotovskému a k politickému okresu moravskobudějovickému, ačkoli Moravské Budějovice byly velmi vzdáleny. Velmi těžce nesli občané také odříznutí od dráhy – na dráhu v Rakšicích směl jen ten, kdo měl propustku pro malý pohraniční styk, neboť nejbližší železniční stanice v takzvaném Protektorátě byla až v Ivančicích.

K farnosti vémyslické byly tehdy přifařeny Rybníky, které ztratily kontakt s farou moravskokrumlovskou.

Persekuce probíhala v městečku jako v jiných obcích. Za německé se prohlásily rodiny Vybíralova a Nerudova, obě přistěhovalé.

Dne 10. prosince 1942 se do obce přistěhovalo deset německých rodin z okolí Constanzy v Rumunsku, tzv. Besarábci, které zaujaly konfiskované statky těch, kteří nehospodařili ve vlastní režii, byli bezdětní, nebo se provinili proti Němcům. Domácí obyvatelstvo se s nimi nestýkalo a ignorovalo je.

23. ledna 1943 byla ve Vémyslicích zřízena pro děti Besarábců jednotřídní obecná škola a mateřská škola – obě byly navštěvovány i německými dětmi z okolí. Tyto školy potrvaly až do konce německé vlády, kdy Besarábci prchli před blížící se Rudou armádou na západ.

Obecní samospráva byla zrušena 9. června 1943 a starosta Josef Bašta byl sesazen. Vládním komisařem byl jmenován fašista František Podhradský z Rybníků, ale ve skutečnosti rozhodoval renegát Stephan Vybíral.

Národní spolky Sokol, Orel, odbor Národní jednoty atd. byly zrušeny a jejich majetek zkonfiskován. Dne 18. března 1943 se Vémysličtí rozloučili se svými zvony, které byly odvezeny k válečným účelům.

Odboj se projevoval v činnosti Obrany národa (za persekuce však činnost utuchla). Do zahraniční československé armády vstoupili dva rotmistři vládního vojska: Ota Hrdina z čp 168 v Angliji, a František Sobotka z čp 165 připojil se k partizánům v Itálii. Za fronty bylo místními obyvateli na dvou místech přeříznuto německé vojenské telefonní vedení.

Předzvěstí persekuce bylo, když se objevil přepadací oddíl SS Sturmpolizei z Německého Jablonného pod vedením SS sturmführera Herolda počátkem června 1941 – přepadli a vyloupili garáž č. 254, odvezli odtud i nákladní auto.

Z politických důvodů bylo vězněno z Vémyslic 12 osob, mimo to pro pouhé své jméno 8 Kubišů (Kubiš byl jeden z vlastenců, kteří zastřelili Heydricha).

Za Heydrichiády byli v Brně v Kounicových kolejích 1.7.1942 zastřeleni manželé Cyril a Františka Vafkovi a syn František.

V kontentračních táborech zahynuli JUDr. Jaroslav Kotbauer, Karel Bašta, Cyril a Jana Vafkovi a učitel Josef Sedláček. Kromě nich zahynul v Osvětimi také žid Jakub Neumann.

Když Rudá armáda pronikla Uhrami, bylo několik mladíků v Vémyslic povoláno na budování zákopů k Neziderskému jezeru. Později byla zřízena i kolem Vémyslic kulometná hnízda a u kostela také protitanková překážka.

Dne 18. dubna 1945 opustilo Vémyslice německé civilní obyvatelstvo, zatímco české obyvatelstvo očekávalo toužebně příchod Rudé armády. Vémyslice byly však stranou hlavních akcí, když Rusové oddělili náhlým proniknutím přes Ivančice náš kraj od Brna. Pro každý případ připravilo si obyvatelstvo kryty pro ochranu před leteckými útoky.

Dne 7. května v 7 hodin ráno počalo ruské letectvo zasypávati Vémyslice, jimiž procházelo německé vojsko, lehkými tříštivými i zápalnými bombami. Při tomto bombardování zahynuli nešťastnou náhodou Antonín Bašta čp 87 a Josef Plachý čp 3 a vyhořela domovní čísla 7, 8, 10, 11, 44, 73, 74, 79, 82, 85, 86, 87, 141, 215 a 235.

Po celou noc ze 7. na 8. května utíkalo německé vojsko směrem na Tulešice. Jen na rybnických kopcích, v Ledvicích a na jižním a západním konci městečka se postavili ke krátkému odporu. Krátce po osmé hodině ranní dne 8. května obsadila Vémyslice Rudá armáda. Rusové neměli v bojích o Vémyslice ztrát, kdežto Němci ztratili 4 mrtvé. Při těchto událostech byl zastřelen Jan Vyskočil. Rusové zřídili v školní budově polní nemocnici, v níž zemřeli na následky zranění dva ruští důstojníci.

Dne 9. května 1945 utvořil se za předsednictví Josefa Bradáče první místní národní výbor.“

Můžeme si všimnout toho, že vyprávění o dramatech války nezmiňuje všechna jména uvedená na pomníku. Například podle textu zahynuli v bojích o Vémyslice dva místní občané, zatímco na pomníku jsou vyjmenovaní čtyři.

Bezpochyby nejpozoruhodnějším v textu opomenutým jménem je Viktor Jarolím. Šlo o mlynáře z mlýna na řece Rokytné, který stojí napůl cesty mezi Vémyslicemi a Tulešicemi. Tento mlynář byl otcem Adolfa Opálky, parašutisty a velitele skupiny Out Distance, který se podílel na atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. To byl i důvod, proč byl Viktor Jarolím Němci během války popraven. Šlo patrně o celkově hodně nešťastný příběh: malý Opálka (narozen r. 1915) byl veden jako nemanželský syn a vyrůstal v blízkých Rešicích nejprve bez otce a po jejím časném úmrtí roku 1923 rovněž i bez matky. Starala se tam o něj teta Marie, kterou v roce 1942 v rámci heydrichiády rovněž popravili.

Výše uvedená citace pochází z publikace „Městečko Vémyslice 1234-1947“, vydanou místním národním výborem roku 1947 ke čtyřstému výročí udělení vémyslického privilegia tišnovskou abatyší Barborou Konickou ze Švábenic.

Zde je na možná místě další odbočka do ještě dávnější historie Vémyslic. Polovinu obce Vémyslice i se všemi pozemky daroval roku 1234 (to je také nejstarší dochovaná písemná zmínka o Vémyslicích) moravský markrabí Přemysl Otakar II. tehdy nově vzniklému klášteru Porta Coeli u Tišnova. Traduje se, že jmenovaná abatyše svým přípisem z roku 1547 osvobodila vesničany ve Vémyslicích od roboty. Podle historického pátrání shrnutého v obecním zpravodaji z července 2014 však dost možná jen potvrzovala platnost privilegia uděleného již mnohem dříve:

„Klášter byl stavěn jako kolonizační, tj. na ‚zelené louce‘ tak, aby kolem mohla vzniknout osada. […] Vzhledem k tomu, že se v okolí nenacházel žádný hrad, který by klášter chránil, musel být zabezpečen kvalitním fortifikačním (obranným) systémem. Součástí fortifikačního systému je i věž určená ke střežení a pozorování, zvaná hláska. Vznikla tedy potřeba osadit hlásku a fortnu (bránu) stráží. Hlídku u fortny a obsazení hlásky rozhodl konvent kláštera přidělit poddaným klášternímu dílu obce Vémyslice. Za tuto, pro vémyslické muže náročnou službu, zrušil robotu. Pokud se nemýlíme, můžeme zrušení roboty v klášterní části Vémyslic datovat někdy do roku 1239. Služba na hlásce Tišnovského kláštera trvala po dobu 507 let a byla zrušena v roce 1746.“ (autorem článku publikovaného ve vémyslickém zpravodaji je Tibor Sláma z o.s. Historika)

Tolik pro dnešek z nedávné návštěvy Vémyslic. A příště se spolu vydáme do Prahy, kde jsem od tří zasvěcených lidí získal řadu velmi cenných dokumentů.

 

 

Nálezy ve Státním archivu v Klečůvce

b

Mým druhým dubnovým zastavením ve Zlíně byl Státní okresní archiv v Klečůvce. S tamním archivářem panem doktorem Martinem Markem jsem si už dopisoval, citaci z jeho podrobné odpovědi na moji žádost jste si mohli přečíst již dříve.

Pan doktor Marek je coby historik nejen správcem archivu, ale i badatelem, který se zaměřuje na minulost firmy Baťa. Svým kritickým postojem k některým temnějším stránkám její historie – jako třeba faktu, že zaměstnávala Židy z Osvětimi na nucených pracích – se nijak netají. Nepřekvapilo mne proto, že mezi některými lidmi není pro svoje „revizionistické“ názory na minulost příliš oblíben.

Má návštěva archivu byla celkem plodná, během několika holin listování v archivech jsem narazil na několik fascinujících dokumentů a také několik unikátních fotografií (vzhledem k přísným podmínkám publikování je budu sdílet až v budoucnosti, po vyřízení formalit) .

machiv1.jpgAutor prohlíží jednu z baťovských publikací ve Státním okresním archivu Zlín v Klečůvce. Foto: Pavel Stojar.

První ze zásadních archiválií je seznam zaměstnanců firmy Baťa v zahraničí, z nějž pan Marek už dříve citoval několik základních fakt o Silvestrovi. Seznam je poměrně mohutný fascikl s deskami potaženými černou kůží:

zlin_seznam_desky.jpg

Jak se na úvodní straně dozvídáme, byl sestaven během protektorátu, v září roku 1944. Obsahuje seznam všech zaměstnanců, které firma Baťa vyslala do zahraničí (za které se v té době nepovažovalo Německo).

seznam1.jpg

Jak mi na místě vysvětlil pan Marek, znamenalo to také, že jejich osobní složky byly dále vedeny v příslušných pobočkách a nikoliv ve zlínském ústředí firmy. V Silvestrově případě to znamená, že jeho dokumenty firma Baťa spravovala v Singapuru. Také z toho důvodu je hledání Silvestrovy složky s dalšími podrobnostmi ve Zlíně marné. Moje pokusy o navázání kontaktu se současným sídlem firmy Baťa v Singapuru byly doposud bohužel bezvýsledné. Pravděpodobnost, že se tam zachovaly nějaké firemní archivy ze 30. a 40. let nebo alespoň jejich fragmenty je sice malá, ale zatím to nevzdávám.

Na další straně vyvázaného seznamu je statistika, kolik zaměstnanců a do kterých destinací firma Baťa vyslala v první polovině roku 1939, tedy v době, která už zahrnovala vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava, ale ještě před otevřeným rozpoutáním druhé světové války. Celkem šlo o 502 lidí, z nichž nejvíce mířilo do Ameriky, zejména do Kanady a USA). V Asii, jak už víme, měla firma Baťa od počátku 30. let dvě hlavní střediska, a to v Indii a v Singapuru. Do Singapuru odjelo počátkem roku 1939 celkem 22 pracovníků, do Indie jich mířilo 30 (a sice do tamních britských kolonií 16, do holandských kolonií 14).

seznam3.jpg

Ještě než přejdeme k osobním záznamům, zastavme se u dvou stran, které zachycují další zajímavé statistické údaje. Seznam obsahuje informace celkem o 1032 pracovnících. Jak již víme, asi polovina z toho vycestovala během roku 1939 (sám Silvestr pak odjížděl 31. prosince 1938).

seznam4

Jsou to sice jen suchá čísla, ale snažím se představit si i s jejich pomocí dobovou atmosféru a možné osudy jednotlivých lidí. Například:

  • Drtivá většina byli muži, žen bylo jen 34, z toho jen jedna vdaná. Celkem 33 žen odjíždělo za prací do zahraničí za svobodna. Z poznámky na titulní straně můžeme usuzovat, že mnohé z nich se pak v zahraničí provdaly a firmu opustily.
  • V rasové kategorii „nearijci“ je vedeno 79 lidí. Těm odjezd z nacistické Evropy těsně před vypuknutím nacistického holocaustu pekla dost možná zachránil život.
  • Cizích státních příslušníků, tj. mimo občany Protektorátu a Německa, bylo 49.
  • Většinou šlo o mladé lidi, v době odjezdu ve věku mezi 20 a 30 lety (Silvestrovi, když vyrážel na cestu, bylo teprve devatenáct). Muselo se tedy jednat spíš o mladé talenty než o zkušené manažery: skupina, které v roce 1939 bylo nad 40 let, čítá pouze 36 pracovníků, což jsou necelá 4 procenta. To je v zajímavém kontrastu s informacemi o délce služby pro firmu, protože tři čtvrtiny celkového počtu měly – navzdory svému mládí – v době odjezdu za sebou už 5 až 15 let práce pro firmu.
  • Také patrně proto převažují absolventi obecných (125) a měšťanských (516) škol, vysokoškolské vzdělání je vzácností. Jak úředníci sami zaznamenali ve zvláštní kategorii, absolventů Baťovy školy práce z nich bylo 315, tj. 30 %.
  • Drtivá většina pracovníků odcestovala před válkou. Největší vlna odešla právě v roce 1939 (574) a v roce 1938 (191). Po roce 1940 poslala firma Baťa do zahraničí už jen 18 lidí.
  • Seznam zemí, kam byli pracovníci umístěni, vedou USA (137), následuje Britská Indie (104) a Kanada (87). Do Singapuru vyslala přímo ze Zlína firma podle své evidence celkem 50 zaměstnanců.
  • Z hlediska profesí se jednalo nejvíce o prodavače (433) a pracovníky v obuvnické výrobě (176). Na vedoucí místa odjelo do zahraničí pouze 30 lidí.
  • Firma evidovala a finančně podporovala 67 rodinných příslušníků, kteří vycestovali s jejími zaměstnanci – nejspíše šlo o manželky pracovníků firmy. Těmto příslušníkům v roce 1944 vyplácela měsíčně v souhrnu 51 000 korun, tj. průměrně 760 korun na osobu a na měsíc.

Další list pak obsahuje mj. ještě podrobnější rozdělení pracovníků podle profesí.

seznam5

Z toho vidíme, že pedikérů bylo celkem 23. Silvestr byl jedním z nich, před odjezdem sice pracoval jako prodejce, ale jeho nová kvalifikace v Singapuru byla právě pozice pedikéra.

Za pozornost stojí i malá tabulka vpravo dole, která shrnuje „Nepřátelský majetek“. Jde v souhrnu o majetek 447 zaměstnanců, jejichž majetek je vypočítán na bezmála 48 milionů korun. Jaká byla definice „nepřátelské“ osoby mohu jen uhadovat, ale možná šlo o ty, kteří se (na tamních velvyslanectvích?) nepřihlásili k příslušnosti k německé Říši. Celkem nepochybně mezi „nepřáteli“ Říše figurovali i baťovci ze Singapuru, kteří se – stejně jako Silvestr – dobrovolně přihlásili do tamních britských ozbrojených sil.

Následuje jmenný seznam, který je organizován na dovnitř poskládaných listech, takže záznam každé osoby je v jednom dlouhém řádku. Je veden mimořádně pečlivě, u jména každého pracovníka je navíc nalepen miniaturní portrét.

A teď už se prolistujme dál až k písmenu N. Tady opravdu vidíme Silvestra i jeho mladou tvář!

Silva1

V seznamech jsou pak vlepeny dodatečné listy, které obsahují rukou vpisované poznámky. Úředníci později u Silvestra tužkou nakreslili dokonce dva křížky, které označují pracovníky, jež zemřeli. Na začátku dlouhého řádku vidíme jméno a příjmení, datum narození, rodinný stav a vzdělání. Podle evidence se Silvestr narodil 20. října 1919 a vystudoval obchodní školu (značka napravo pak indikuje, že nešlo o Baťovu školu práce). V době odjezdu do Singapuru byl svobodný.

Na dalších snímcích je po částech reprodukováno pokračování proužku Silvestrovým záznamem. Tady jsou informace o tom, že odcestoval do „Singapore Straits Settlement“ – tak se tehdy oficiálně nazývala tamní britská kolonie. Odcestoval tam 31. prosince 1938 ze Zlína. Silvestr před odjezdem pracoval jako prodavač a jeho nové pracovní umístění v zahraničí je pedikér.

Silva2.jpg

Dále vpravo se dozvídáme, že je veden v oddělení prodeje a že firma organizuje jeho penzijní pojištění v Singapuru od 1. října 1940.

Silva3.jpg

Nakonec je uveden kontakt na rodinného příslušníka:

Silva4.jpg

Tolik tedy původní, strojopisný záznam.

Dramatické události a to, jak postupně přicházející zprávy o Silvestrovi zaznamenávali úředníci ve Zlíně, pak dokumentuje výřez z onoho později vloženého listu s ručně psanými poznámkami. Na proužku vedle Silvestrova jména jsou celkem čtyři:

Silva5.jpg

  1. Na dotaz odpovězeno, že po zjištění budeme informovat.
  2. Pan Lachs sděluje, že v r. 43 byl v Singapuru.
  3. Zpráva Baťa Batanagar, přes Baťa Limited Londýn – p. Němec, který utrpěl vážné zranění, když bojoval v Singapuru, měl prý být zabit, když Japonci okupovali nemocnici, ve které se nacházel jako pacient.
  4. Zabit při akci v Singapuru – dle telegramu od Jugase.

Je to, včetně poněkud úředně bizarního slohu, takové miniaturní drama o čtyřech aktech, jež jsou zhuštěny do telegrafických vět.

Z pořadí a obsahu poznámek, kdy ta první zaznamenává jakýsi dotaz (velmi pravděpodobně první poválečný dotaz ze strany Silvestrovy rodiny), lze usuzovat, že byly všechny napsány krátce po válce.

Třetí záznam můžeme datovat někdy do listopadu 1945 – v té době totiž do Londýna dorazil po několikatýdenní plavbě ze Singapuru Josef Vyhnálek a právě zde podával své svědectví, stejně jako všichni další osvobození britští zajatci, na ministerstvu války. Zdá se pravděpodobné, že Vyhnálek v Londýně rovněž navštívil pobočku firmy Baťa, tam své zážitky včetně Silvestrova příběhu vypravoval, takže jej firma poté poslala dále do Zlína. U Vyhnálkova rukou připsaného záznamu se navíc dočítáme: „Bata Ltd. Londýn oznamuje, že byl propuštěn jako válečný zajatec a míří do Evropy – oznámeno dopisem dne 4.11. , 7.11. u nás. / pracuje v Kotvě / 21.3.1946 byl znovu přijat k firmě.“

Čtvrtý záznam pak může být z počátku roku 1946, protože dopis s podobným sdělením posílal pan Jugas rodině dne 22. ledna 1946.

Díky této chronologii můžeme s vysokou pravděpodobností říci, že všechny čtyři záznamy pocházejí z období mezi zářím 1945 a lednem 1946.

Pozoruhodná je zejména druhá poznámka o poněkud tajemném sdělení pana Lachse, že „byl r. 43 v Singapuru“. Předně bude zajímavé zjistit, kdo byl pan Lachs. Dále vzhledem k tomu, že identickou poznámku jsem našel i u záznamu Rudolfa Janečka, který se rovněž stal obětí japonské okupace (zemřel v únoru 1945 na malárii a beri-beri), možná se pan Lachs nebo úředník s tužkou zmýlili a měli na mysli, že Silvestr i Janeček žili v Singapuru roku 1942, což by dávalo smysl. Další možnou interpretací je to, že Silvestr byl skutečně ještě v roce 1943 naživu, i když tomu odporuje většina jiných dokumentů a svědectví – včetně toho, že byl od 15. února 1942 oficiálně pohřešován má se za to, že v té době během obsazování Singapuru japonskou armádou zahynul. Každopádně bude jméno Lachs jedním z dalších směrů pátrání.

Tady dnes skončím. Další nálezy ve zlínském archivu už žádnou další konkrétní informaci o Silvestrovi nepřinesly, ale budou velice užitečné při rekonstrukci toho, jak firma Baťa ve 30. letech v Malajsii a Singapuru operovala a jaká tam panovala z hlediska Čechoslováků situace. Vhod přijdou i dobové snímky odtamtud, které firma Baťa pořídila a které zlínský archiv nyní spravuje. A podobně jako v týdeníku Batanagar News v Baťově vile, i tady jsem nalezl několik sice nesouvisejících, ale zábavných perliček, o které se v budoucnu rovněž podělím.

 

 

 

 

Baťova vila ve Zlíně a první poklady Batanagarských novin

Pro moji dubnovou cestu do Zlína jsem zvolil dvě místa, jež slibovala nalézt další informace a dokumentaci jak o mém prastrýci, tak o baťovských reáliích Singapuru na konci 30. a počátkem 40. let, kdy tam Silvestr žil. Šlo o Baťovu vilu a Státní archiv v Klečůvce u Zlína

Začněme návštěvou Baťovy vily.

zlin_pamatnik_mensi

foto: Autor u zlínského památníků obětem Druhé světové války, na jehož desce věnované Československé zahraniční armádě je vyryto i Silvestrovo jméno.

Z Baťovy vily mi na emailový dotaz rychle a vstřícně odpověděla paní Zvolská. Odkazovala mě především na státní archiv v Klečůvce, kde jsou uloženy archivní materiály firmy Baťa. Na webových stránkách Baťovy vily mne ale zaujala také informace o tamní malé knihovně, v jejímž inventáři jsou i svázané ročníky týdeníku „Batanagar News“ z let 1938, 1945 a 1946.

Batova_vila_panorama

foto: Baťova vila ve Zlíně

Díky na internetu dostupné vojensko-historické eseji pana Ivana Procházky jsem totiž věděl, že v jejich říjnovém vydání z roku 1945 je publikován dlouhý text o osudech pracovníků firmy Baťa na Dálném východě během Druhé světové války. Noviny, jak ostatně jejich název napovídá, sice byly vydávány v angličtině, ale z nějakého podivného hnutí osudu publikovalo tento text po devětašedesáti letech od jeho vydání velvyslanectví ČR v malajském Kuala Lumpur na svém webu v českém překladu.

Pozoruhodný příběh tohoto dávno zapomenutého textu naznačuje úvodní poznámka:

„Článek ‚The story of Batamen in Malaya‘ publikovaného v Batanagar News 6. října 1945 poskytl v roce 1993 Stanislav Jedovnický, dobrovolník britské armády žijící v té době v Sydney. Překlad zhotovil RNDr. Emil Máčel, historik ze Zlína zabývající se osudy zaměstnanců firmy Baťa.“

Jak jsem následně díky Googlu zjistil, pan doktor Máčel je již bohužel po smrti, zemřel v listopadu 2014. Státní archiv však eviduje část jeho pozůstalosti, charakterizovanou jako “ Zlomky korespondence, výstřižky, foto“ – možná by se tam našlo něco, co by vneslo více světla do osudů Baťovců v Singapuru. Odkládám si to sem i jako poznámku, někdy později bych se k tomu ještě rád vrátil.

Samotný, panem Máčelem přeložený text pak začíná tímto odstavcem:

„Tento týden přicestovala z Malajska do Indie po třech a půl letech internace v japonských internačních táborech první skupina baťovců. Dostavili se v takovém stavu, že byli ihned posláni do zdravotnického střediska, aby si upevnili své zdraví a nervy před tím,  než se setkají se svými rodinami a přáteli v Batanagaru. Pouze dva ze skupiny byli schopni podstoupit cestu z přístavu v Madrasu do Batanagaru. Byli to pánové Bohman a Jedovnický, oba absolventi Baťovy školy práce, kteří poskytli z první ruky informace o životě pod Japonci v jihovýchodní Asii.“

Pojednání dále podrobně líčí události od všeobecné mobilizace v Singapuru v prosinci 1941, přes horečnou evakuaci civilních obyvatel na lodích, z nichž většinu záhy po vyplutí potopila japonská armáda, dobytí města v únoru 1942, útrapy internačních táborů i sabotáže, které pracovníci firmy Baťa prováděli během nucených prací, až po osvobození, ke kterému došlo teprve na samém konci srpna 1945.

Publikovaný text dvakrát zmiňuje mého prastrýce, poprvé v pasáží o nasazení některých československých dobrovolníků do obrany ostrova:

„Matuš, Bohman, Kožušníček, Ambrož a Jedovnický byli u kulometné jednotky. Vítek, Janečka, Vyhnálek, Němec, Čepka a Mráz byli zařazeni ke střelecké jednotce. Zamara a další pak k jiným složkám. Tyto jednotky byly rozmístěny k obraně pláží podél celého pobřeží.“

Druhá zmínka je v pasáži o bojích, kterých se Čechoslováci účastnili, a tvrdí, že Silvestr byl zavražděn Japonci v nemocnici, kam byl odvezen se svým zraněním:

„Jen obtížně bylo možné zjistit kdo a kolikrát byl raněn. Raněni byli Kožušníček, Vítek a Němec. Němec byl dopraven do nemocnice v Singapuru. Když Japonci nemocnici obsadili, se zvířeckou brutalitou všechny raněné, i Němce, zavraždili na jejich lůžkách.“

Tento text je tedy, vedle mnou již dříve publikovaných osobních dopisů od Pavla Ambrože a Antonína Jugase a rukou psané poznámky v seznamu zaměstnanců firmy Baťa, dalším dobovým dokumentem, který klade Silvestrovo úmrtí do spojitosti s masakrem v Alexandřině nemocnici dne 14. února 1942.

Otázkou samozřejmě zůstává, kdo nebo co je primárním zdrojem téhle opakovaně uváděné informace. Ani Ambrož, ani Jugas a jistě ani baťovský úředník ve Zlíně v osudový okamžik v singapurské nemocnici nebyli a Silvestrovu vraždu tedy nemohli vidět na vlastní oči. Písemných záznamů o pacientech v nemocnici se zachovala jen menší část a Silvestr mezi zdokumentovanými jmény není.

I to byl jeden z důvodů, proč jsem chtěl vidět originál článku z Batanagar News – třeba tam bude něco, co se do českého překladu nedostalo. A právě v Baťově vile ve Zlíně jsem našel dostupný originální výtisk. Tady je výřez z titulní stránky:

Batanagar News 19451006A

foto: Titulní strana Batanagar News začínající pojednáním o účasti Baťovců v bojích o Singapuru.

V inventáři knihovny v Baťově vile jsem navíc nalezl ještě jednu publikaci, která mohla obsahovat další stopy. Má titul The Fight and Fate of the Batamen in Singapore and Malaya“ („Boje a osudy Baťovců v Singapuru a Malaji“) a autorem je Jan Baroš. Ukázalo se, že jde o rozšířenější verzi textu z Batanagar News. Jako samostatnou publikaci ji vydala firma Baťa v Kanadě roku 1945.

Dodatečné pasáže se ale týkají historie založení pobočky firmy Baťa v Singapuru roku 1932, dále pak podmínek v zajateckých táborech a japonské snahy obnovit výrobu bot pro armádu, kterou baťovští odborníci úspěšně brzdili a sabotovali. Velké pojednání je také věnováno brutálním metodám zacházejí se zajatci ze strany japonských dozorců. O Silvestrovi ani o posledních dnech bojů o Singapur však žádné další informace neobsahují.

baros1

Podstatné ale je, že text úvodem rovněž potvrzuje, že vyprávění vychází ze svědectví prvních dvou Baťovců, kteří se vrátili ze zajetí a s autorem článku mluvili: Bohmana a Jedovnického. Odkud tihle dva získali informaci o Silvestrově zavraždění v nemocnici ale zůstává nadále nejasné. Příběh se zjevně musel mezi Čechoslováky i dalšími lidmi v internačních táborech během několika let zajetí ústně tradovat a šířit. Jaký ale měl původ?

Byli snad Vítek nebo Kožušníček – kteří podle Batanagarských novin rovněž utrpěli během bojů zranění – také umístěni v Alexandřině nemocnici? Pak by se mohli stát přeživšími svědky hrůzného masakru. To vypadá jako solidní hypotéza.

Dalo by se ale někde najít jejich svědectví z první ruky? Vítek se osvobození nedožil, zahynul na malárii v zajateckém táboře Batu Litang na Borneu 18. března 1945. Kožušníček ale přežil a třeba někde zapsal – nebo někdo jiný zaznamenal – jeho autentické vzpomínky. Určitě je to jeden z důležitých směrů dalšího pátrání.

Obě verze poválečného pojednání jsou napsána velice čtivě, pochází zjevně od člověka s velkým vypravěčským talentem – a to je další možný háček. Nevím jak vy, ale já v nich cítím také jistý poválečný zápal a barvotiskovost. Nechci vůbec zpochybňovat vypravěče a už jen to, že byly vzpomínky takto publikovány a tím pádem zachovány pro dnešek, je jeho obrovskou zásluhou. Pro kritické promýšlení Silvestrova příběhu je ale musíme brát s jistou rezervou a skepsí. Sklon k přehánění je patrný například v popisu masakru v Alexandřině nemocnici: „Když Japonci nemocnici obsadili, se zvířeckou brutalitou všechny raněné, i Němce, zavraždili na jejich lůžkách.“ A zase: ačkoliv brutalita obsazení nemocnice a úmyslné vraždění bezbranných pacientů i ošetřujícího personálu je bezesporu hrůzným a také oficiálně zdokumentovaným válečným zločinem, ve skutečnosti tam nebyli povražděni zdaleka všichni – o život přišlo asi 250 z odhadovaných 800 lidí, kteří se v osudový okamžik v nemocnici nacházeli.

Jan Baroš, který je autorem obou textů, byl i šéfredaktorem týdeníku Batanagar News. Vydávala jej firma Baťa pro své zaměstnance v regionu, z nichž mnozí žili a pracovali v nově vybudovaném městečku Batanagar, ležícího tehdy poblíž Kalkaty (dnes je již indická megapole zcela pohltila). O Janu Barošovi coby „kronikáři baťovské Indie“ si můžete přečíst více například na webu Batastory.net, který spravuje jeho synovec Pavel Hajný. Pozoruhodná bude jistě také jeho kniha The First Decade of Batanagar (Prvních deset let Batanagaru) vydaná tamtéž roku 1945.

Při listování třemi ročníky Batanagar News jsem ale narazil na mnohé zajímavosti o působení firmy Baťa na Dálném východě (dvě hlavní pobočky měla před válkou v Indii, kde roku 1931 založila na březích Gangy městečko Batanagar, o rok později otevřela další středisko právě v Singapuru). K nim se ještě časem vrátím, až se budu snažit přiblížit dobu a prostředí, ve kterém Silvestr trávil poslední tři roky svého života.

Batanagarské noviny jsou vůbec zdrojem mnoha pozoruhodných reflexí, ať už dobových (zaujalo mne třeba, třeba jak se tehdy v Indii psalo o Mnichovské dohodě či esej nazvaná „Masaryk a Gándhí“), nebo patrných teprve z dnešního odstupu (tehdejší reklamy, pojednání o korupci nebo zpravodajství o stávce indických dělníků, psané pochopitelně z pozice zaměstnavatele).

Pro dnešek a na odlehčení se podělím o jeden z výjevů, které mne velice pobavily. Jde o reprodukci reklamy z titulní strany prvního listopadového vydání roku 1938.

smrtka

Původní text na reklamě je, jak jsem obratem zjistil od indických kamarádů, psaný bengálsky a znamená „Mysli na tetanus, i malé zranění může být osudné – obuj si raději boty“

Kresba je čtenáři novin doprovozena tímto popisem: 

„Výše otištěná ilustrace představuje neobutého venkovana z pracující kasty, kterému kostlivec připomíná všudypřítomná smrtelná rizika nenošení obuvi. Ilustrace také ukazuje jedny z našich atraktivních gumových bot – pár za pouhých osm ann – které jsou jako dělané do prostředí, ve kterém žijí a pracují [indické] masy.“

Více zase příště – a nezapomeňte mezitím nosit obuv!

 

In memoriam

Po oficiálním prohlášení Silvestra za mrtvého a vystavení úmrtního listu v červenci 1947  se rezignovaná rodina věnovala už jen vyřizování pozůstalosti s úřady v zahraničí.

Silvestrovi přátelé a kolegové ze Singapuru Josef Vyhnálek a Matěj Bohman pomáhali rodičům s korespondencí. Sestavili na základě svých znalostí také seznam movitého majetku, který měl Silvestr před okupací Singapuru ve svém bytě. (Pozorného čtenáře zaujme, že Silvestr vlastnil fotoaparát Leica – velká škoda, že válku nepřežila žádná z jeho fotografií!)

majetek

Pánové Vyhnálek a Bohman jistě pomohli rodině sepsat také tuto žádost adresovanou Komisi pro náhradu válečných škod v Kuala Lumpur:

pozustalost

Britská komise potom konečně v srpnu 1951 přiznala rodině Němcových odškodné ve výši 1550 singapurských dolarů. K rodině ale po dalších mnoha měsících nakonec doputoval jen zlomek této částky z důvodů, o kterých lze jen spekulovat: část se mohla poztrácet během komplikovaného doručování z Dálného východu do tehdy už socialistického Československa; část mohla propadnout v důsledku omezených schopností venkovské rodiny odpovídat v angličtině na složité úřední formuláře; a většinu zbytku pak znehodnotila měnová reforma v červnu 1953.

Z vyprávění znám historku o tom, že „odběrné poukazy“, na které zahraniční měnu převedla Československá státní banka, vystačily příbuzným pouze na nákup několika klubek kvalitní zahraniční barevné vlny.

Trvalejší památku poskytla koloniální vláda, když Silvestrovi in memoriam udělila čtyři medaile – vše se naštěstí v rodinném archivu dochovalo:

medaile

vyznamenani.jpg

Nakonec ještě sdílím poslední z dochovaných dopisů pana Vyhnálka z října 1947.

Vyhnalek 19470502.jpg

Stručně popisuje hrůzný chaos, který provázel obsazení Singapuru a v němž také mizí Silvestrova stopa:

“Nevím, zda-li se Vám někdy podaří obdržeti přesnější zprávy, neboť v dnech kapitulace byla v Singapůru veliká disorganizace. Všude bylo mnoho mrtvol, o které nikdo neměl zájem. Naši vojáci zásadně nebyli pohřbíváni, a tak když po roce jako zajatci jsme pracovali na čištění Singapůru, nacházeli jsme spoustu mrtvol, ovšem pouze jenom lidských kostí.”

Je třeba se smířit s tím, že pokud se nepodařilo Silvestrův konec objasnit krátce po válce, tím spíše se nám to s jistotou nepodaří dnes, pětasedmdesát let od jeho předpokládaného úmrtí.

Možná – jak se nejčastěji traduje – byl zmasakrován Japonci při obsazení vojenské Alexandřiny nemocnice v Singapuru, kam mohl být umístěn po zranění, o kterém se prameny rovněž zmiňují. Mohl také padnout přímo v boji v kopcích na hřebeni Pasar Panjang, kde jej po přepadení Japonci naposledy viděl Josef Vyhnálek. Mohl také zemřít na následky onoho zranění, ať už v Alexandřině nebo v některé z dalších menších nemocnic, o několik dní později – záznamy o pacientech se nedochovaly, britská armáda je těsně před pádem Singapuru záměrně zničila, aby informace nepadly do rukou nepřítele. Vyloučit zatím nemůžeme ani to, že Silvestr kapitulaci přežil a zahynul při pochodu do zajateckého tábora nebo i v něm během provizoria několika prvních měsíců, než Japonci dokončili evidenci všech zajatců.

Máme ovšem už několik stop, po nichž se dá vydat a které nám přinejmenším pomohou podrobněji pochopit, co se v posledních dnech před pádem Singapuru i po něm dělo, a kde a v jakých situacích se tou dobou Silvestr zhruba mohl ocitat.

Pátrání tímto směrem jsem již zahájil a díky několika čerstvým kontaktům (včetně českých, britských, singapurských, australských a novozélandských historiků) se mi začínají scházet mimořádně zajímavé dokumenty a informace, o které se budu postupně dělit v dalších pokračováních. Jsem si už teď jistý, že na konci téhle cesty budeme schopní zrekonstruovat nejpravděpodobnější scénář včetně detailů a informací, ke kterým se rodina nikdy nedostala.

* * *

Mezitím jsem také měl možnost v dubnu navštívit jak Zlín, tak Silvestrovy rodné Vémyslice. Obě cesty přinesly cenné výsledky a dobové dokumenty. Mezi nimi i Silvestrův ateliérový portrét z února 1938, tedy deset měsíců před jeho odjezdem do Singapuru, odkud se už nikdy nevrátil.

Díky téhle fotografii můžeme poprvé spatřit tvář mého prastrýce.

Silva portret.jpg

V předchozích částech jsem se s vámi podělil o dochované dokumenty a základní informace. Dobrodružné pátrání po Silvestrově osudu ale teprve začíná.