Návštěva Silvestrovy rodiny a něco z historie Vémyslic

Kromě Baťovy vily ve Zlíně a Státního archivu v nedaleké Klečůvce vedla má zastavení během dubnové návštěvy vlasti do dvou dalších míst souvisejících s mým pátráním po prastrýci Silvestrovi: do jeho rodných Vémyslic a pak i do Prahy, kde jsem měl kromě návštěvy Národní knihovny v Klementinu domluveno i několik klíčových schůzek.

Vémyslice – městys nedaleko Moravského Krumlova – jsou i místem, kde jsem strávil významnou část mého dětství. Během bezpočtu víkendů a letních prázdnin jsem tam zažíval magická dobrodružství a formující momenty svého dospívání. A aniž bych to tehdy vnímal, v chodbě jsem mnohokrát míjel zavěšený Silvestrův fotografický portrét. Pověsila jej tam moje babička, která byla Silvestrovou starší sestrou.

Silva portretFoto: Silvestrův portrét, datovaný v půli února 1938 – tedy necelý rok před jeho odjezdem do Singapuru. Tato fotografie visívala v době autorova mládí na chodbě domu jeho babičky ve Vémyslicích.

Žili jsme ale v jiném domě než kdysi obývala rodina Němcova. Ten náš stojí na „horním konci“ městečka a babička jej vybudovala spolu s mým dědou, který přišel z chudé domkářské rodiny v Dukovanech.

mvemyslice7Foto: Nalevo čp 23, dům rodiny Němcových na návsi ve Vémyslicích.

Původní dům rodiny Němcových stojí dole „na městečku“, čili na obecním náměstí, kam se od nás chodívalo pro nákup nebo do hospody, kde děda každou neděli odpoledne hrával taroky.

V čísle popisném 23 se tady v říjnu roku 1919 narodil rodičům Silvestru Němcovi a Františce (rozené Netouškové) syn Silvestr. Byl nejmladším ze čtyř sourozenců, přišel na svět po nejstarším Františkovi (1908), Jůlii (1911, zahynula tragicky na následky dřívějšího úrazu kolem roku 1923), a mé babičce Františce (1914).

Silvestrovy rodiče, tedy moji prababičku a pradědečka, jsem bohužel nikdy nepoznal, zemřeli v letech 1968 a 1970. Několik vzpomínek na ně ale znám od mámy – jako staří lidé žili a spávali v pravé přední místnosti jejich domu, děda Silvestr kouřil fajfku a na výklenku jejich pokoje prý bývala jakási tlustá kniha s fotografiemi, spojená s firmou Baťa.

mvemyslice5Foto: Krabice se starými rodinnými fotografiemi ve Vémyslicích. Snímek nahoře je miniaturní portrét mladého Silvestra Němce.

Do onoho domu jsme chodívali za mého dětství na příležitostné návštěvy a já tam také každý rok tloukl na dveře při velikonoční koledě. Letos jsem tam po dlouhé době zavítal znovu. Má teta, paní Jiřina, nás coby nečekanou návštěvu uvítala šátečky ze sádlového těsta, plněnými marmeládou – ty jsem v dětství miloval a tady jsem je po více než pětadvaceti letech znovu ochutnal! Z dětství jsem si také vzpomínal na myslivecké trofeje, které byly umístěny v chodbě domu; zjistil jsem, že tam jsou dodnes.

Návštěvy jsme využili i k troše povídání o Silvestrovi. Ukázalo se, že má teta shromáždila o jeho osudu několik česky psaných dokumentů, zejména mnou již zmíněnou esej Ivana Procházky o krajanech na Dálném východě během druhé světové války.

mvemyslice6Foto: Prohlížení rodinných fotografií na návštěvě v domě Němcových ve Vémyslicích. V popředí matka autora (Silvestrova neteř) a v pozadí paní Jiřina (rovněž Silvestrova neteř). V popředí na talíři autorovy oblíbené šátečky.

Jako hlavní úlovek jsem si tam půjčil a oskenoval několik historických snímků – jednak čtyři portréty Silvestra z jeho dětství a mládí, jednak dvě staré fotografie rodiny Němcových (na nich se ale Silvestr nevyskytuje, byly pořízeny ještě předtím, než se narodil). Zaujal mne také krásný snímek Silvestrova tatínka, na kterém pózuje na zahradě s kloboukem na hlavě a s viržínkem v ruce – tyčí se tam jako statečný hrdina nějakého westernu.

rodina2Foto: Silvestr Němec starší, otec Silvestra i autorovy babičky Františky.

Do Vémyslic jsme zajeli během víkendu, takže se mi bohužel nepodařilo zajít na obecní úřad a získat další dokumentaci, jako třeba matriční knihy nebo předválečnou kroniku, kde doufám najít nějaké další stopy nebo zajímavosti. Za dalším pátráním tam tedy budu muset vyrazit ještě alespoň jednou.

rodina1Foto: Silvestrovi rodiče se třemi jeho staršími sourozenci (nejmladší Františka, autorova babička). Silvestr na snímku není, narodil se až později jako nejmladší potomek.

Kromě návštěvy rodiny jsem ale cesty do Vémyslic využil i k procházce k pomníku, který stojí kousek nad městečkem, naproti katolickému kostelu. Věnován je obětem první i druhé světové války, takže je vedle pomníku ve Zlíně a na singapurském hřbitově Kranji třetím mně známým památníkem, který nese Silvestrovo jméno.

mvemyslice2Foto: Pomník obětem obou světových válek ve Vémyslicích.

K vémyslickému pomníku chodívala má babička pokládat květiny a udržovat jej. Jako dítě jsem si vedle jmen zabitých a padlých prohlížel i malé oválné medailonky s portréty. Ty jsou ovšem dnes již zcela vybělené.

Jak je patrné ze snímku, na mramorové desce jsou uvedena jména celkem šestnácti lidí z Vémyslic, kteří přišli kvůli válce o život. Měl jsem štěstí, že na obecní nástěnce právě v době mé návštěvy visela okopírovaná pasáž z publikace o historii obce, která popisuje mj. právě těžké období druhé světové války.

mvemyslice4.jpgFoto: Detail desky se jmény obětí druhé světové války, včetně Silvestra Němce.

Nastiňuje aspoň krátce osudy dalších vémyslických obětí války a díky tomu můžeme nahlédnout za jinak poměrně abstraktní jména. Pro případ vašeho zájmu zde ocituji celou válečnou pasáž:

„Již událostmi na podzim r. 1938 byly Vémyslice těžce postiženy. Mnichovským diktátem byly hranice posunuty do blízkosti městečka, které ztratilo kontakt se svým okresním městem Moravským Krumlovem. Toto bylo připojeno, ačkoliv mělo velkou většinu českého obyvatelstva, i s ryze českými Rakšicemi k Německu. Vémyslice s celým okolím byly připojeny k soudnímu okresu hrotovskému a k politickému okresu moravskobudějovickému, ačkoli Moravské Budějovice byly velmi vzdáleny. Velmi těžce nesli občané také odříznutí od dráhy – na dráhu v Rakšicích směl jen ten, kdo měl propustku pro malý pohraniční styk, neboť nejbližší železniční stanice v takzvaném Protektorátě byla až v Ivančicích.

K farnosti vémyslické byly tehdy přifařeny Rybníky, které ztratily kontakt s farou moravskokrumlovskou.

Persekuce probíhala v městečku jako v jiných obcích. Za německé se prohlásily rodiny Vybíralova a Nerudova, obě přistěhovalé.

Dne 10. prosince 1942 se do obce přistěhovalo deset německých rodin z okolí Constanzy v Rumunsku, tzv. Besarábci, které zaujaly konfiskované statky těch, kteří nehospodařili ve vlastní režii, byli bezdětní, nebo se provinili proti Němcům. Domácí obyvatelstvo se s nimi nestýkalo a ignorovalo je.

23. ledna 1943 byla ve Vémyslicích zřízena pro děti Besarábců jednotřídní obecná škola a mateřská škola – obě byly navštěvovány i německými dětmi z okolí. Tyto školy potrvaly až do konce německé vlády, kdy Besarábci prchli před blížící se Rudou armádou na západ.

Obecní samospráva byla zrušena 9. června 1943 a starosta Josef Bašta byl sesazen. Vládním komisařem byl jmenován fašista František Podhradský z Rybníků, ale ve skutečnosti rozhodoval renegát Stephan Vybíral.

Národní spolky Sokol, Orel, odbor Národní jednoty atd. byly zrušeny a jejich majetek zkonfiskován. Dne 18. března 1943 se Vémysličtí rozloučili se svými zvony, které byly odvezeny k válečným účelům.

Odboj se projevoval v činnosti Obrany národa (za persekuce však činnost utuchla). Do zahraniční československé armády vstoupili dva rotmistři vládního vojska: Ota Hrdina z čp 168 v Angliji, a František Sobotka z čp 165 připojil se k partizánům v Itálii. Za fronty bylo místními obyvateli na dvou místech přeříznuto německé vojenské telefonní vedení.

Předzvěstí persekuce bylo, když se objevil přepadací oddíl SS Sturmpolizei z Německého Jablonného pod vedením SS sturmführera Herolda počátkem června 1941 – přepadli a vyloupili garáž č. 254, odvezli odtud i nákladní auto.

Z politických důvodů bylo vězněno z Vémyslic 12 osob, mimo to pro pouhé své jméno 8 Kubišů (Kubiš byl jeden z vlastenců, kteří zastřelili Heydricha).

Za Heydrichiády byli v Brně v Kounicových kolejích 1.7.1942 zastřeleni manželé Cyril a Františka Vafkovi a syn František.

V kontentračních táborech zahynuli JUDr. Jaroslav Kotbauer, Karel Bašta, Cyril a Jana Vafkovi a učitel Josef Sedláček. Kromě nich zahynul v Osvětimi také žid Jakub Neumann.

Když Rudá armáda pronikla Uhrami, bylo několik mladíků v Vémyslic povoláno na budování zákopů k Neziderskému jezeru. Později byla zřízena i kolem Vémyslic kulometná hnízda a u kostela také protitanková překážka.

Dne 18. dubna 1945 opustilo Vémyslice německé civilní obyvatelstvo, zatímco české obyvatelstvo očekávalo toužebně příchod Rudé armády. Vémyslice byly však stranou hlavních akcí, když Rusové oddělili náhlým proniknutím přes Ivančice náš kraj od Brna. Pro každý případ připravilo si obyvatelstvo kryty pro ochranu před leteckými útoky.

Dne 7. května v 7 hodin ráno počalo ruské letectvo zasypávati Vémyslice, jimiž procházelo německé vojsko, lehkými tříštivými i zápalnými bombami. Při tomto bombardování zahynuli nešťastnou náhodou Antonín Bašta čp 87 a Josef Plachý čp 3 a vyhořela domovní čísla 7, 8, 10, 11, 44, 73, 74, 79, 82, 85, 86, 87, 141, 215 a 235.

Po celou noc ze 7. na 8. května utíkalo německé vojsko směrem na Tulešice. Jen na rybnických kopcích, v Ledvicích a na jižním a západním konci městečka se postavili ke krátkému odporu. Krátce po osmé hodině ranní dne 8. května obsadila Vémyslice Rudá armáda. Rusové neměli v bojích o Vémyslice ztrát, kdežto Němci ztratili 4 mrtvé. Při těchto událostech byl zastřelen Jan Vyskočil. Rusové zřídili v školní budově polní nemocnici, v níž zemřeli na následky zranění dva ruští důstojníci.

Dne 9. května 1945 utvořil se za předsednictví Josefa Bradáče první místní národní výbor.“

Můžeme si všimnout toho, že vyprávění o dramatech války nezmiňuje všechna jména uvedená na pomníku. Například podle textu zahynuli v bojích o Vémyslice dva místní občané, zatímco na pomníku jsou vyjmenovaní čtyři.

Bezpochyby nejpozoruhodnějším v textu opomenutým jménem je Viktor Jarolím. Šlo o mlynáře z mlýna na řece Rokytné, který stojí napůl cesty mezi Vémyslicemi a Tulešicemi. Tento mlynář byl otcem Adolfa Opálky, parašutisty a velitele skupiny Out Distance, který se podílel na atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. To byl i důvod, proč byl Viktor Jarolím Němci během války popraven. Šlo patrně o celkově hodně nešťastný příběh: malý Opálka (narozen r. 1915) byl veden jako nemanželský syn a vyrůstal v blízkých Rešicích nejprve bez otce a po jejím časném úmrtí roku 1923 rovněž i bez matky. Starala se tam o něj teta Marie, kterou v roce 1942 v rámci heydrichiády rovněž popravili.

Výše uvedená citace pochází z publikace „Městečko Vémyslice 1234-1947“, vydanou místním národním výborem roku 1947 ke čtyřstému výročí udělení vémyslického privilegia tišnovskou abatyší Barborou Konickou ze Švábenic.

Zde je na možná místě další odbočka do ještě dávnější historie Vémyslic. Polovinu obce Vémyslice i se všemi pozemky daroval roku 1234 (to je také nejstarší dochovaná písemná zmínka o Vémyslicích) moravský markrabí Přemysl Otakar II. tehdy nově vzniklému klášteru Porta Coeli u Tišnova. Traduje se, že jmenovaná abatyše svým přípisem z roku 1547 osvobodila vesničany ve Vémyslicích od roboty. Podle historického pátrání shrnutého v obecním zpravodaji z července 2014 však dost možná jen potvrzovala platnost privilegia uděleného již mnohem dříve:

„Klášter byl stavěn jako kolonizační, tj. na ‚zelené louce‘ tak, aby kolem mohla vzniknout osada. […] Vzhledem k tomu, že se v okolí nenacházel žádný hrad, který by klášter chránil, musel být zabezpečen kvalitním fortifikačním (obranným) systémem. Součástí fortifikačního systému je i věž určená ke střežení a pozorování, zvaná hláska. Vznikla tedy potřeba osadit hlásku a fortnu (bránu) stráží. Hlídku u fortny a obsazení hlásky rozhodl konvent kláštera přidělit poddaným klášternímu dílu obce Vémyslice. Za tuto, pro vémyslické muže náročnou službu, zrušil robotu. Pokud se nemýlíme, můžeme zrušení roboty v klášterní části Vémyslic datovat někdy do roku 1239. Služba na hlásce Tišnovského kláštera trvala po dobu 507 let a byla zrušena v roce 1746.“ (autorem článku publikovaného ve vémyslickém zpravodaji je Tibor Sláma z o.s. Historika)

Tolik pro dnešek z nedávné návštěvy Vémyslic. A příště se spolu vydáme do Prahy, kde jsem od tří zasvěcených lidí získal řadu velmi cenných dokumentů.

 

 

Reklamy

Nálezy ve Státním archivu v Klečůvce

b

Mým druhým dubnovým zastavením ve Zlíně byl Státní okresní archiv v Klečůvce. S tamním archivářem panem doktorem Martinem Markem jsem si už dopisoval, citaci z jeho podrobné odpovědi na moji žádost jste si mohli přečíst již dříve.

Pan doktor Marek je coby historik nejen správcem archivu, ale i badatelem, který se zaměřuje na minulost firmy Baťa. Svým kritickým postojem k některým temnějším stránkám její historie – jako třeba faktu, že zaměstnávala Židy z Osvětimi na nucených pracích – se nijak netají. Nepřekvapilo mne proto, že mezi některými lidmi není pro svoje „revizionistické“ názory na minulost příliš oblíben.

Má návštěva archivu byla celkem plodná, během několika holin listování v archivech jsem narazil na několik fascinujících dokumentů a také několik unikátních fotografií (vzhledem k přísným podmínkám publikování je budu sdílet až v budoucnosti, po vyřízení formalit) .

machiv1.jpgAutor prohlíží jednu z baťovských publikací ve Státním okresním archivu Zlín v Klečůvce. Foto: Pavel Stojar.

První ze zásadních archiválií je seznam zaměstnanců firmy Baťa v zahraničí, z nějž pan Marek už dříve citoval několik základních fakt o Silvestrovi. Seznam je poměrně mohutný fascikl s deskami potaženými černou kůží:

zlin_seznam_desky.jpg

Jak se na úvodní straně dozvídáme, byl sestaven během protektorátu, v září roku 1944. Obsahuje seznam všech zaměstnanců, které firma Baťa vyslala do zahraničí (za které se v té době nepovažovalo Německo).

seznam1.jpg

Jak mi na místě vysvětlil pan Marek, znamenalo to také, že jejich osobní složky byly dále vedeny v příslušných pobočkách a nikoliv ve zlínském ústředí firmy. V Silvestrově případě to znamená, že jeho dokumenty firma Baťa spravovala v Singapuru. Také z toho důvodu je hledání Silvestrovy složky s dalšími podrobnostmi ve Zlíně marné. Moje pokusy o navázání kontaktu se současným sídlem firmy Baťa v Singapuru byly doposud bohužel bezvýsledné. Pravděpodobnost, že se tam zachovaly nějaké firemní archivy ze 30. a 40. let nebo alespoň jejich fragmenty je sice malá, ale zatím to nevzdávám.

Na další straně vyvázaného seznamu je statistika, kolik zaměstnanců a do kterých destinací firma Baťa vyslala v první polovině roku 1939, tedy v době, která už zahrnovala vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava, ale ještě před otevřeným rozpoutáním druhé světové války. Celkem šlo o 502 lidí, z nichž nejvíce mířilo do Ameriky, zejména do Kanady a USA). V Asii, jak už víme, měla firma Baťa od počátku 30. let dvě hlavní střediska, a to v Indii a v Singapuru. Do Singapuru odjelo počátkem roku 1939 celkem 22 pracovníků, do Indie jich mířilo 30 (a sice do tamních britských kolonií 16, do holandských kolonií 14).

seznam3.jpg

Ještě než přejdeme k osobním záznamům, zastavme se u dvou stran, které zachycují další zajímavé statistické údaje. Seznam obsahuje informace celkem o 1032 pracovnících. Jak již víme, asi polovina z toho vycestovala během roku 1939 (sám Silvestr pak odjížděl 31. prosince 1938).

seznam4

Jsou to sice jen suchá čísla, ale snažím se představit si i s jejich pomocí dobovou atmosféru a možné osudy jednotlivých lidí. Například:

  • Drtivá většina byli muži, žen bylo jen 34, z toho jen jedna vdaná. Celkem 33 žen odjíždělo za prací do zahraničí za svobodna. Z poznámky na titulní straně můžeme usuzovat, že mnohé z nich se pak v zahraničí provdaly a firmu opustily.
  • V rasové kategorii „nearijci“ je vedeno 79 lidí. Těm odjezd z nacistické Evropy těsně před vypuknutím nacistického holocaustu pekla dost možná zachránil život.
  • Cizích státních příslušníků, tj. mimo občany Protektorátu a Německa, bylo 49.
  • Většinou šlo o mladé lidi, v době odjezdu ve věku mezi 20 a 30 lety (Silvestrovi, když vyrážel na cestu, bylo teprve devatenáct). Muselo se tedy jednat spíš o mladé talenty než o zkušené manažery: skupina, které v roce 1939 bylo nad 40 let, čítá pouze 36 pracovníků, což jsou necelá 4 procenta. To je v zajímavém kontrastu s informacemi o délce služby pro firmu, protože tři čtvrtiny celkového počtu měly – navzdory svému mládí – v době odjezdu za sebou už 5 až 15 let práce pro firmu.
  • Také patrně proto převažují absolventi obecných (125) a měšťanských (516) škol, vysokoškolské vzdělání je vzácností. Jak úředníci sami zaznamenali ve zvláštní kategorii, absolventů Baťovy školy práce z nich bylo 315, tj. 30 %.
  • Drtivá většina pracovníků odcestovala před válkou. Největší vlna odešla právě v roce 1939 (574) a v roce 1938 (191). Po roce 1940 poslala firma Baťa do zahraničí už jen 18 lidí.
  • Seznam zemí, kam byli pracovníci umístěni, vedou USA (137), následuje Britská Indie (104) a Kanada (87). Do Singapuru vyslala přímo ze Zlína firma podle své evidence celkem 50 zaměstnanců.
  • Z hlediska profesí se jednalo nejvíce o prodavače (433) a pracovníky v obuvnické výrobě (176). Na vedoucí místa odjelo do zahraničí pouze 30 lidí.
  • Firma evidovala a finančně podporovala 67 rodinných příslušníků, kteří vycestovali s jejími zaměstnanci – nejspíše šlo o manželky pracovníků firmy. Těmto příslušníkům v roce 1944 vyplácela měsíčně v souhrnu 51 000 korun, tj. průměrně 760 korun na osobu a na měsíc.

Další list pak obsahuje mj. ještě podrobnější rozdělení pracovníků podle profesí.

seznam5

Z toho vidíme, že pedikérů bylo celkem 23. Silvestr byl jedním z nich, před odjezdem sice pracoval jako prodejce, ale jeho nová kvalifikace v Singapuru byla právě pozice pedikéra.

Za pozornost stojí i malá tabulka vpravo dole, která shrnuje „Nepřátelský majetek“. Jde v souhrnu o majetek 447 zaměstnanců, jejichž majetek je vypočítán na bezmála 48 milionů korun. Jaká byla definice „nepřátelské“ osoby mohu jen uhadovat, ale možná šlo o ty, kteří se (na tamních velvyslanectvích?) nepřihlásili k příslušnosti k německé Říši. Celkem nepochybně mezi „nepřáteli“ Říše figurovali i baťovci ze Singapuru, kteří se – stejně jako Silvestr – dobrovolně přihlásili do tamních britských ozbrojených sil.

Následuje jmenný seznam, který je organizován na dovnitř poskládaných listech, takže záznam každé osoby je v jednom dlouhém řádku. Je veden mimořádně pečlivě, u jména každého pracovníka je navíc nalepen miniaturní portrét.

A teď už se prolistujme dál až k písmenu N. Tady opravdu vidíme Silvestra i jeho mladou tvář!

Silva1

V seznamech jsou pak vlepeny dodatečné listy, které obsahují rukou vpisované poznámky. Úředníci později u Silvestra tužkou nakreslili dokonce dva křížky, které označují pracovníky, jež zemřeli. Na začátku dlouhého řádku vidíme jméno a příjmení, datum narození, rodinný stav a vzdělání. Podle evidence se Silvestr narodil 20. října 1919 a vystudoval obchodní školu (značka napravo pak indikuje, že nešlo o Baťovu školu práce). V době odjezdu do Singapuru byl svobodný.

Na dalších snímcích je po částech reprodukováno pokračování proužku Silvestrovým záznamem. Tady jsou informace o tom, že odcestoval do „Singapore Straits Settlement“ – tak se tehdy oficiálně nazývala tamní britská kolonie. Odcestoval tam 31. prosince 1938 ze Zlína. Silvestr před odjezdem pracoval jako prodavač a jeho nové pracovní umístění v zahraničí je pedikér.

Silva2.jpg

Dále vpravo se dozvídáme, že je veden v oddělení prodeje a že firma organizuje jeho penzijní pojištění v Singapuru od 1. října 1940.

Silva3.jpg

Nakonec je uveden kontakt na rodinného příslušníka:

Silva4.jpg

Tolik tedy původní, strojopisný záznam.

Dramatické události a to, jak postupně přicházející zprávy o Silvestrovi zaznamenávali úředníci ve Zlíně, pak dokumentuje výřez z onoho později vloženého listu s ručně psanými poznámkami. Na proužku vedle Silvestrova jména jsou celkem čtyři:

Silva5.jpg

  1. Na dotaz odpovězeno, že po zjištění budeme informovat.
  2. Pan Lachs sděluje, že v r. 43 byl v Singapuru.
  3. Zpráva Baťa Batanagar, přes Baťa Limited Londýn – p. Němec, který utrpěl vážné zranění, když bojoval v Singapuru, měl prý být zabit, když Japonci okupovali nemocnici, ve které se nacházel jako pacient.
  4. Zabit při akci v Singapuru – dle telegramu od Jugase.

Je to, včetně poněkud úředně bizarního slohu, takové miniaturní drama o čtyřech aktech, jež jsou zhuštěny do telegrafických vět.

Z pořadí a obsahu poznámek, kdy ta první zaznamenává jakýsi dotaz (velmi pravděpodobně první poválečný dotaz ze strany Silvestrovy rodiny), lze usuzovat, že byly všechny napsány krátce po válce.

Třetí záznam můžeme datovat někdy do listopadu 1945 – v té době totiž do Londýna dorazil po několikatýdenní plavbě ze Singapuru Josef Vyhnálek a právě zde podával své svědectví, stejně jako všichni další osvobození britští zajatci, na ministerstvu války. Zdá se pravděpodobné, že Vyhnálek v Londýně rovněž navštívil pobočku firmy Baťa, tam své zážitky včetně Silvestrova příběhu vypravoval, takže jej firma poté poslala dále do Zlína. U Vyhnálkova rukou připsaného záznamu se navíc dočítáme: „Bata Ltd. Londýn oznamuje, že byl propuštěn jako válečný zajatec a míří do Evropy – oznámeno dopisem dne 4.11. , 7.11. u nás. / pracuje v Kotvě / 21.3.1946 byl znovu přijat k firmě.“

Čtvrtý záznam pak může být z počátku roku 1946, protože dopis s podobným sdělením posílal pan Jugas rodině dne 22. ledna 1946.

Díky této chronologii můžeme s vysokou pravděpodobností říci, že všechny čtyři záznamy pocházejí z období mezi zářím 1945 a lednem 1946.

Pozoruhodná je zejména druhá poznámka o poněkud tajemném sdělení pana Lachse, že „byl r. 43 v Singapuru“. Předně bude zajímavé zjistit, kdo byl pan Lachs. Dále vzhledem k tomu, že identickou poznámku jsem našel i u záznamu Rudolfa Janečka, který se rovněž stal obětí japonské okupace (zemřel v únoru 1945 na malárii a beri-beri), možná se pan Lachs nebo úředník s tužkou zmýlili a měli na mysli, že Silvestr i Janeček žili v Singapuru roku 1942, což by dávalo smysl. Další možnou interpretací je to, že Silvestr byl skutečně ještě v roce 1943 naživu, i když tomu odporuje většina jiných dokumentů a svědectví – včetně toho, že byl od 15. února 1942 oficiálně pohřešován má se za to, že v té době během obsazování Singapuru japonskou armádou zahynul. Každopádně bude jméno Lachs jedním z dalších směrů pátrání.

Tady dnes skončím. Další nálezy ve zlínském archivu už žádnou další konkrétní informaci o Silvestrovi nepřinesly, ale budou velice užitečné při rekonstrukci toho, jak firma Baťa ve 30. letech v Malajsii a Singapuru operovala a jaká tam panovala z hlediska Čechoslováků situace. Vhod přijdou i dobové snímky odtamtud, které firma Baťa pořídila a které zlínský archiv nyní spravuje. A podobně jako v týdeníku Batanagar News v Baťově vile, i tady jsem nalezl několik sice nesouvisejících, ale zábavných perliček, o které se v budoucnu rovněž podělím.

 

 

 

 

Baťova vila ve Zlíně a první poklady Batanagarských novin

Pro moji dubnovou cestu do Zlína jsem zvolil dvě místa, jež slibovala nalézt další informace a dokumentaci jak o mém prastrýci, tak o baťovských reáliích Singapuru na konci 30. a počátkem 40. let, kdy tam Silvestr žil. Šlo o Baťovu vilu a Státní archiv v Klečůvce u Zlína

Začněme návštěvou Baťovy vily.

zlin_pamatnik_mensi

foto: Autor u zlínského památníků obětem Druhé světové války, na jehož desce věnované Československé zahraniční armádě je vyryto i Silvestrovo jméno.

Z Baťovy vily mi na emailový dotaz rychle a vstřícně odpověděla paní Zvolská. Odkazovala mě především na státní archiv v Klečůvce, kde jsou uloženy archivní materiály firmy Baťa. Na webových stránkách Baťovy vily mne ale zaujala také informace o tamní malé knihovně, v jejímž inventáři jsou i svázané ročníky týdeníku „Batanagar News“ z let 1938, 1945 a 1946.

Batova_vila_panorama

foto: Baťova vila ve Zlíně

Díky na internetu dostupné vojensko-historické eseji pana Ivana Procházky jsem totiž věděl, že v jejich říjnovém vydání z roku 1945 je publikován dlouhý text o osudech pracovníků firmy Baťa na Dálném východě během Druhé světové války. Noviny, jak ostatně jejich název napovídá, sice byly vydávány v angličtině, ale z nějakého podivného hnutí osudu publikovalo tento text po devětašedesáti letech od jeho vydání velvyslanectví ČR v malajském Kuala Lumpur na svém webu v českém překladu.

Pozoruhodný příběh tohoto dávno zapomenutého textu naznačuje úvodní poznámka:

„Článek ‚The story of Batamen in Malaya‘ publikovaného v Batanagar News 6. října 1945 poskytl v roce 1993 Stanislav Jedovnický, dobrovolník britské armády žijící v té době v Sydney. Překlad zhotovil RNDr. Emil Máčel, historik ze Zlína zabývající se osudy zaměstnanců firmy Baťa.“

Jak jsem následně díky Googlu zjistil, pan doktor Máčel je již bohužel po smrti, zemřel v listopadu 2014. Státní archiv však eviduje část jeho pozůstalosti, charakterizovanou jako “ Zlomky korespondence, výstřižky, foto“ – možná by se tam našlo něco, co by vneslo více světla do osudů Baťovců v Singapuru. Odkládám si to sem i jako poznámku, někdy později bych se k tomu ještě rád vrátil.

Samotný, panem Máčelem přeložený text pak začíná tímto odstavcem:

„Tento týden přicestovala z Malajska do Indie po třech a půl letech internace v japonských internačních táborech první skupina baťovců. Dostavili se v takovém stavu, že byli ihned posláni do zdravotnického střediska, aby si upevnili své zdraví a nervy před tím,  než se setkají se svými rodinami a přáteli v Batanagaru. Pouze dva ze skupiny byli schopni podstoupit cestu z přístavu v Madrasu do Batanagaru. Byli to pánové Bohman a Jedovnický, oba absolventi Baťovy školy práce, kteří poskytli z první ruky informace o životě pod Japonci v jihovýchodní Asii.“

Pojednání dále podrobně líčí události od všeobecné mobilizace v Singapuru v prosinci 1941, přes horečnou evakuaci civilních obyvatel na lodích, z nichž většinu záhy po vyplutí potopila japonská armáda, dobytí města v únoru 1942, útrapy internačních táborů i sabotáže, které pracovníci firmy Baťa prováděli během nucených prací, až po osvobození, ke kterému došlo teprve na samém konci srpna 1945.

Publikovaný text dvakrát zmiňuje mého prastrýce, poprvé v pasáží o nasazení některých československých dobrovolníků do obrany ostrova:

„Matuš, Bohman, Kožušníček, Ambrož a Jedovnický byli u kulometné jednotky. Vítek, Janečka, Vyhnálek, Němec, Čepka a Mráz byli zařazeni ke střelecké jednotce. Zamara a další pak k jiným složkám. Tyto jednotky byly rozmístěny k obraně pláží podél celého pobřeží.“

Druhá zmínka je v pasáži o bojích, kterých se Čechoslováci účastnili, a tvrdí, že Silvestr byl zavražděn Japonci v nemocnici, kam byl odvezen se svým zraněním:

„Jen obtížně bylo možné zjistit kdo a kolikrát byl raněn. Raněni byli Kožušníček, Vítek a Němec. Němec byl dopraven do nemocnice v Singapuru. Když Japonci nemocnici obsadili, se zvířeckou brutalitou všechny raněné, i Němce, zavraždili na jejich lůžkách.“

Tento text je tedy, vedle mnou již dříve publikovaných osobních dopisů od Pavla Ambrože a Antonína Jugase a rukou psané poznámky v seznamu zaměstnanců firmy Baťa, dalším dobovým dokumentem, který klade Silvestrovo úmrtí do spojitosti s masakrem v Alexandřině nemocnici dne 14. února 1942.

Otázkou samozřejmě zůstává, kdo nebo co je primárním zdrojem téhle opakovaně uváděné informace. Ani Ambrož, ani Jugas a jistě ani baťovský úředník ve Zlíně v osudový okamžik v singapurské nemocnici nebyli a Silvestrovu vraždu tedy nemohli vidět na vlastní oči. Písemných záznamů o pacientech v nemocnici se zachovala jen menší část a Silvestr mezi zdokumentovanými jmény není.

I to byl jeden z důvodů, proč jsem chtěl vidět originál článku z Batanagar News – třeba tam bude něco, co se do českého překladu nedostalo. A právě v Baťově vile ve Zlíně jsem našel dostupný originální výtisk. Tady je výřez z titulní stránky:

Batanagar News 19451006A

foto: Titulní strana Batanagar News začínající pojednáním o účasti Baťovců v bojích o Singapuru.

V inventáři knihovny v Baťově vile jsem navíc nalezl ještě jednu publikaci, která mohla obsahovat další stopy. Má titul The Fight and Fate of the Batamen in Singapore and Malaya“ („Boje a osudy Baťovců v Singapuru a Malaji“) a autorem je Jan Baroš. Ukázalo se, že jde o rozšířenější verzi textu z Batanagar News. Jako samostatnou publikaci ji vydala firma Baťa v Kanadě roku 1945.

Dodatečné pasáže se ale týkají historie založení pobočky firmy Baťa v Singapuru roku 1932, dále pak podmínek v zajateckých táborech a japonské snahy obnovit výrobu bot pro armádu, kterou baťovští odborníci úspěšně brzdili a sabotovali. Velké pojednání je také věnováno brutálním metodám zacházejí se zajatci ze strany japonských dozorců. O Silvestrovi ani o posledních dnech bojů o Singapur však žádné další informace neobsahují.

baros1

Podstatné ale je, že text úvodem rovněž potvrzuje, že vyprávění vychází ze svědectví prvních dvou Baťovců, kteří se vrátili ze zajetí a s autorem článku mluvili: Bohmana a Jedovnického. Odkud tihle dva získali informaci o Silvestrově zavraždění v nemocnici ale zůstává nadále nejasné. Příběh se zjevně musel mezi Čechoslováky i dalšími lidmi v internačních táborech během několika let zajetí ústně tradovat a šířit. Jaký ale měl původ?

Byli snad Vítek nebo Kožušníček – kteří podle Batanagarských novin rovněž utrpěli během bojů zranění – také umístěni v Alexandřině nemocnici? Pak by se mohli stát přeživšími svědky hrůzného masakru. To vypadá jako solidní hypotéza.

Dalo by se ale někde najít jejich svědectví z první ruky? Vítek se osvobození nedožil, zahynul na malárii v zajateckém táboře Batu Litang na Borneu 18. března 1945. Kožušníček ale přežil a třeba někde zapsal – nebo někdo jiný zaznamenal – jeho autentické vzpomínky. Určitě je to jeden z důležitých směrů dalšího pátrání.

Obě verze poválečného pojednání jsou napsána velice čtivě, pochází zjevně od člověka s velkým vypravěčským talentem – a to je další možný háček. Nevím jak vy, ale já v nich cítím také jistý poválečný zápal a barvotiskovost. Nechci vůbec zpochybňovat vypravěče a už jen to, že byly vzpomínky takto publikovány a tím pádem zachovány pro dnešek, je jeho obrovskou zásluhou. Pro kritické promýšlení Silvestrova příběhu je ale musíme brát s jistou rezervou a skepsí. Sklon k přehánění je patrný například v popisu masakru v Alexandřině nemocnici: „Když Japonci nemocnici obsadili, se zvířeckou brutalitou všechny raněné, i Němce, zavraždili na jejich lůžkách.“ A zase: ačkoliv brutalita obsazení nemocnice a úmyslné vraždění bezbranných pacientů i ošetřujícího personálu je bezesporu hrůzným a také oficiálně zdokumentovaným válečným zločinem, ve skutečnosti tam nebyli povražděni zdaleka všichni – o život přišlo asi 250 z odhadovaných 800 lidí, kteří se v osudový okamžik v nemocnici nacházeli.

Jan Baroš, který je autorem obou textů, byl i šéfredaktorem týdeníku Batanagar News. Vydávala jej firma Baťa pro své zaměstnance v regionu, z nichž mnozí žili a pracovali v nově vybudovaném městečku Batanagar, ležícího tehdy poblíž Kalkaty (dnes je již indická megapole zcela pohltila). O Janu Barošovi coby „kronikáři baťovské Indie“ si můžete přečíst více například na webu Batastory.net, který spravuje jeho synovec Pavel Hajný. Pozoruhodná bude jistě také jeho kniha The First Decade of Batanagar (Prvních deset let Batanagaru) vydaná tamtéž roku 1945.

Při listování třemi ročníky Batanagar News jsem ale narazil na mnohé zajímavosti o působení firmy Baťa na Dálném východě (dvě hlavní pobočky měla před válkou v Indii, kde roku 1931 založila na březích Gangy městečko Batanagar, o rok později otevřela další středisko právě v Singapuru). K nim se ještě časem vrátím, až se budu snažit přiblížit dobu a prostředí, ve kterém Silvestr trávil poslední tři roky svého života.

Batanagarské noviny jsou vůbec zdrojem mnoha pozoruhodných reflexí, ať už dobových (zaujalo mne třeba, třeba jak se tehdy v Indii psalo o Mnichovské dohodě či esej nazvaná „Masaryk a Gándhí“), nebo patrných teprve z dnešního odstupu (tehdejší reklamy, pojednání o korupci nebo zpravodajství o stávce indických dělníků, psané pochopitelně z pozice zaměstnavatele).

Pro dnešek a na odlehčení se podělím o jeden z výjevů, které mne velice pobavily. Jde o reprodukci reklamy z titulní strany prvního listopadového vydání roku 1938.

smrtka

Původní text na reklamě je, jak jsem obratem zjistil od indických kamarádů, psaný bengálsky a znamená „Mysli na tetanus, i malé zranění může být osudné – obuj si raději boty“

Kresba je čtenáři novin doprovozena tímto popisem: 

„Výše otištěná ilustrace představuje neobutého venkovana z pracující kasty, kterému kostlivec připomíná všudypřítomná smrtelná rizika nenošení obuvi. Ilustrace také ukazuje jedny z našich atraktivních gumových bot – pár za pouhých osm ann – které jsou jako dělané do prostředí, ve kterém žijí a pracují [indické] masy.“

Více zase příště – a nezapomeňte mezitím nosit obuv!