Silva v Singapurském tisku

Jedním z mnoha plodů „australského zázraku“ – tedy dosud nepublikované rešerše o singapurských baťovcích, kterou autor věnoval jemu tehdy ještě neznámému Silvestrovi – byl přehled zdrojů, ze kterých pan Plešek při své práci čerpal.

Mezi nimi jsem objevil vpravdě fantastický nástroj v podobě archivu dobového singapurského tisku: http://eresources.nlb.gov.sg/newspapers.

Singapurská vláda musela do projektu investovat značné prostředky, protože v tomto online dostupném archivu je přes dvacet titulů periodik psaných anglicky, malajsky i čínsky, a to hluboko do historie. Například noviny The Straits Times jsou tam dohledatelné až do července roku 1845 – tedy 172 let zpátky. A co víc: i ty nejstarší noviny jsou plně digitalizovány a převedeny do textové podoby, což umožňuje fulltextové vyhledávání napříč tématy, tituly a epochami.

Díky tomu se dají hledat texty obsahující název firmy Baťa, zmínky o Československu a Čechoslovácích, nebo dokonce i o Silvestru Němcovi samotném. Snadno se tomu dá propadnout, já sám jsem na portálu strávil několik večerů.

Přímé zmínky i Silvestrovi jsem v novinách napočítal tři.

První je jeho jméno v seznamu dárců do válečné sbírky. Otiskly jej The Straits Times dne 8. června 1940:

Silva_Straits Times 19400608 p10.png

Seznam je otištěn ve třech sloupcích, v pořadí od nejvyššího daru ve výši 50 000 singapurských dolarů od pana (?) Eu Tong Sena. Ve třetím vidíme, že po stejné částce – padesáti singapurských dolarech – darovali i další Čechoslováci, mezi nimi i některá nám již známá jména: Rudolf Janeček, Josef Varmuža nebo Karel Vítek. Z toho můžeme usuzovat, že sbírku mezi zaměstnanci zorganizovala firma Baťa.

Další dvě zmínky o Silvestrovi se týkají společenských událostí v baťovské kominutě. Podle dobového tisku byl mezi hosty na svatbě Vlasty Šebové s jistým Georgem Tarrym, a pak také na pohřbu Václava Rojta.

Informace o svatbě vyšla v Singapore Free Press and Mercantile Advertiser dne 29. dubna 1941 a kromě popisu nevěstiných šatů a výzdoby slavnostní tabule zmiňují jména některých z hostů. Tamní novináři zjevně zápolili s českými jmény, takže Josef Vyhnálek je zmíněn jako „G. Vyhnaler“ a Vilém Zamara jako „W. Zamada“. Ze stejného důvodu je Silvestrovo jméno zkomoleno na „S. Nomec“.

wedding

Konečně se Silva prokazatelně účastnil pohřbu Václava Rojta, ředitele singapurské pobočky firmy Baťa, který náhle zemřel ve svých padesáti letech. Rozloučení proběhlo 3. července 1941 odpoledne, kdy se smuteční průvod v pět hodin odpoledne vydal z katedrály Dobrého pastýře (Cathedral of Good Shepherd) a mířil na hřbitov v Bidadari. Morning Tribune z onoho dne také připomínají, že pan Rojt byl blízkým spolupracovníkem Tomáše Bati a byl firmě věrný po třiatřicet roků (tedy od svých sedmnácti let).

funeral

Mezi vyjmenovanými hosty vidíme opět řadu Československých jmen, nám již známých (manželé Jugasovi, Strangfeldovi, a Boďovi; pánové Ambrož, Janeček, Vítek či Vyhnálek) i dosud neznámých.

Článek také vyjmenovává věnce podle nápisů na stuhách, mezi nimiž nám neujde ani osobní vzkaz „Drahému tatínkovi Anička“ (vyvedený bezchybně) nebo „Posledni Shoehem Batorel z Klangu“ (opět zkomoleně).

O dalších událostech, kterých se Silvestr účastnil, se můžeme jen dohadovat. Mezi pravděpodobnými kandidáty budou jistě slavnostní shromáždění k výročí vzniku Československa dne 28. října v letech 1939 a 1940 – tedy v době, kdy vlast našich krajanů byla již rozbita a okupována nacistickým Německem, resp. měla podobu fašistického Slovenského štátu.

O oslavách v roce 1939 vyšla přímo dne 28. října následující zpráva v Malaya Tribune:

1939

Oslavy 21. výročí Československa se prý účastnilo šedesát lidí a věnec položil právě pan Rojt za asistence kolegů Kvapila a Vodáka. Zpráva rovněž cituje z dopisu „asijských zaměstnanců“ jejich československým kolegům:

„My, asijští pracovníci, vám v tento svátek českého národa posíláme srdečné přání k tomu, aby válka s nacistickým Německem úspěšně skončila a vaše země aby se následně rychle obnovila. Nechť vás navždy provází mír a prosperita. Ať žije český národ!“

Zpráva o téže události ze Straits Times dokonce přináší i fotografii, na které je dost možná v davu účastníků zachycen i Silvestr, ale štočková kvalita nám nedovoluje tuto domněnku s jistotou potvrdit, ani vyvrátit:

1939 Times

O Čechoslovácích se v singapurském dobovém tisku psalo i v dalších souvislostech. Příkladem – kde rovněž, aniž by byl jmenován, jak víme figuroval Silvestr – je zpráva o masovém nahlášení Baťovských zaměstnanců do singapurské domobrany.

Například The Strait Times z 26. listopadu 1940 píší o jednatřiceti z celkem padesáti svobodných Čechů z firmy Baťa v Singapuru, kteří se přihlásili do dobrovolnických sborů:

czech vols 19401126

Dobový tisk také poměrně bohatě dokumentoval výcvik branců – zejména časté jsou v novinách pozvánky na víkendová soustředění – a další přípravy na obranu, to si ale nechme na samostatnou část.

O náboru dobrovolníků z mnoha zemí, včetně Československa, psaly The Straits Times i 17. dubna 1941:

vols_19410417A.png

V té době čítal dobrovolnický sbor přes 300 mužů, mezi národnostmi noviny vyjmenovávají Brity, Holanďany, Francouze, Čechy (Čechoslováky), Židy, Číňany, Malajce, Tamily či Bengálce.

Další stopu zanechali naši vlastenci 29. dubna 1941, kdy The Straits Times otiskly následující obrázek s oznámením o sbírce na exilovou vládu prezidenta Beneše:

badge

Sbírka probíhala v podobě benefičního prodeje československého symbolu (vhodného údajně k umístění do auta – nebo na auto?) s nápisem „Československo znovu ožije“. Pořádal ji už zmíněný Vilém Zamara. Prodával se po deseti dolarech a zpráva zmiňuje, že sbírka již překonala hranici tisíc dolarů – pořídila si ji tedy více než stovka lidí, což odpovídá tehdejšímu počtu Čechoslováků v Singapuru. Zájemci si ji mohli koupit v prodejně firmy Baťa nebo u místní automobilové asociace.

Nakonec a na odlehčenou si nechávám ukázku z četných zmínek na sportovních stranách singapurských novin. Firma Baťa založila a sponzorovala fotbalovou jedenáctku s názvem „Moraváci“ („Moravians“). Mužstvo bylo podle všeho z většiny místní, protože soupisky obsahují vesměs čínská a malajská jména, jednou z výjimek byl brankář Zuna (patřil mezi ty, kteří se po vypuknutí války namísto pro singapurskou domobranu rozhodli odejít bojovat s Němci do Francie).

Moravians 19400709.png

Moraváci odehráli mnoho zápasů tamní druhé ligy a noviny přinesly nejen stručné zprávy o výsledcích, ale narazil jsem i na dvě následující fotografie zachycující napínavé momenty utkání:

moravian 19390417.pngmoravian 19380907.png

Příště zůstaneme v Singapuru a strávíme ještě chvíli nad tamními dobovými novinami.

 

Reklamy

Australský zázrak Silvestra Němce

Minule jsem popisoval svou cestu do Prahy, kde jsem se mimo jiné setkal s novinářkou Juditou Matyášovou. Slíbil jsem, že se vrátím k průlomovému okamžiku, který díky ní v pátrání po Silvestrovi nastal.silva7
Jeden z mladistvých potrétů Silvestra Němce, které jsem získal při návštěvě jeho rodných Vémyslic.

Když jsem ji v březnu poprvé kontaktoval, rychle jsme si vyměnili několik e-mailů. Netrvalo ani dva dny, když mi od ní přišel odkaz na stažení objemného dokumentu doprovázený poznámkou, že právě mluvila s jednou paní z okruhu potomků batanagarských Baťovců a že od ní dostala materiál, který by mne mohl zajímat.

Když jsem dokument otevřel, s úžasem a nadšením jsem zíral na titulní stranu anglicky psaného sborníku o Baťovcích z Malaje a Singapuru, který k pětasedmdesátému výročí pádu Singapuru – čili letošnímu únoru – připravil jakýsi „O. Plesek“. A jako kdyby to nestačilo, celý sborník je nazván „Vzpomínání na vojína Němce z 1. dobrovolnického praporu a prodavače firmy Baťa ze Singapuru“! Šlo o narychlo, mobilem ofotografovaný dokument, který paní Matyášové ukázala její baťovská známá.

title2

Titulní strana sborníku pana Oldřicha/Oleka Pleška z Austrálie, který jej v titulu věnoval mému prastrýci.

O několik dní později jsem od ní získal i kontakt na autora, který žije v Austrálii. Napsal jsem mu o mém pátrání po prastrýci Silvestrovi a o tom, že jsem viděl jeho sborník, který na mne, jak si asi umí představit, zapůsobil jako zjevení.

Odpověď mi díky rozdílným časovým pásmům přišla doslova přes noc a zahájila živou a vřelou spolupráci, která trvá dodnes. O tom, že ono „zjevení“ zapůsobilo oboustranně, svědčí úvodní odstavec prvního e-mailu z Austrálie, který byl nadepsán „zázrak Silvestra Němce“:

„Neumíte si představit – naprosto si neumíte představit – co pro mne Váš email znamená. Přinesl mi největší pocit radosti a uspokojení za ony dva roky, kdy jsem na sborníku pracoval. Dočkat se něčeho takového je pro mě jako z jiného světa.“

Vedle aktualizované verze svého sborníku mi pan Olek Plešek poslal i podrobné informace o sobě samotném.

Olek (Oldřich) se narodil roku 1943 v Batanagaru, kde jeho rodiče pracovali pro firmu Baťa. Rodina se pak roku 1950 přesunula do Kalkaty, kam byl jeho otec povýšen. Olek pak odešel počátkem šedesátých let do Austrálie, kde se později oženil s dcerou slovenských manželů Boďových, kteří oba pracovali pro Baťu v pobočce v továrně v malajském Klangu a po invazi Japonců do Malajsie se stáhli do Singapuru.

Dnes je mu 73 let a na výzkumu mapujícím osudy Československých Baťovců z Dálného Východu pracuje už přes tři roky. Začal dokumentací svého rodného Batanagaru, který dnes již prakticky zmizel poté, co areál roku 2005 odkoupil jakýsi developer a na místě původních budov vyrostly moderní věžáky a golfové hřiště.

Zájem pana Pleška se rozšířil i na Singapur nejprve v rámci dokumentace rodiny jeho manželky Boďové. Později se začal zajímat i o ostatní krajany, to když pomáhal historikovi Michaelu Petherovi doplňovat seznam pasažérů lodi SS Redang, která evakuovala civilní obyvatele Singapuru a kterou záhy po vyplutí potopila japonská armáda. Na lodi se plavila i řada Čechoslováků, z nichž několik katastrofu nepřežilo.

OlekDvouletý Olek Plešek na dvou fotografiích otištěných v Batanagar News v červenci 1945.

Olek vypráví o rodinných setkáních, kdy jeho rodiče navštěvovali přátelé a nad kartami občas vzpomínali na dramatické zážitky z dobytí a okupace Singapuru. Podobně jako já sám v době, kdy jsem jezdíval do Vémyslic k babičce, byl i on zprvu příliš mladý na to, aby se o historky hlouběji zajímal, a později už nebylo koho se ptát.

Informace, které začal shromažďovat před několika lety, jej každopádně motivovaly k systematičtějšímu výzkumu. Jeho výsledkem je onen sborník, který zamýšlel publikovat k letošnímu kulatému výročí pádu Singapuru. Teď ale čeká, jaké nové informace ještě společným úsilím získáme, aby jimi mohl obohatit konečnou verzi své publikace.

Třicetistránková práce v tuto chvíli shrnuje dostupné informace o třech padlých Baťovcích, jejichž jména již známe – Silvestru Němcovi, Rudolfu Janečkovi a Karlu Vítkovi. Dále informuje o osudu dalších Baťovců, kteří našli smrt během evakuace, a to pravděpodobně na palubě zmíněné lodi SS Redang – Bedřichu Heimovi, Klementu Plhoňovi, Oldřichu Smržákovi, Josefu Strangfeldovi a Eugenu Strausslerovi (ten byl otcem slavného Toma Stopparda).

Kromě toho dokumentuje také jména přeživších a shrnuje jejich život v internačních táborech. Během práce na svém sborníku pan Plešek díky až pedantickému úsilí také sestavil seznam celkem sedmdesáti Čechoslováků, kteří podle různých zdrojů v Singapuru ve firmě Baťa působili. Až bude jeho dokument dokončen a publikován, rád na něj budu sdílet odkaz.

Pokud jde o informace o mém prastrýci, obsahoval jeden mně dosud neznámý odkaz s citací: „Memoáry Maruše Bohmanové zmiňují, že Larry Kent, původním jménem Ladislav Kvapil, vzpomínal na příběh českého chlapce, který byl chladnokrevně zavražděn bajonetem na lůžku v [singapurské] nemocnici.“

Ačkoliv vzpomínky paní Bohmanové vyšly knižně, tuto informaci bychom v nich hledali marně. Příslušná pasáž byla totiž nakonec z rukopisu vyřazena. Fakt, že jsem se k ní takto díky panu Pleškovi dostal, je dalším z přínosů našeho zázračného seznámení.

bohmanNáhled na pracovní dvoustránku memoárů paní Bohmanové, včetně věty odkazující na vzpomínku Ladislava Kvapila, která nakonec nebyla do tisku zařazena.

Kromě fascinující náhody, která nás svedla dohromady, se samozřejmě vtírá otázka, co pana Pleška vedlo k tomu, aby svůj sborník věnoval právě mému prastrýci. Na ni odpovídá:

„O to, abych sborník věnoval neznámému Silvestru Němcovi, mne požádal jeden z potomků mého přítele, jehož otec byl v Singapuru [během japonské okupace] internován v táboře Changi […] Chtěl jsem, aby lidé, kteří si můj dokument přečtou, měli před očima konkrétní příběh.

Silvestra Němce jsem vybral také proto, že zahynul v tak mladém věku, za příšerných okolností masakru v Alexandřině nemocnici. Tím nechci zlehčovat osudy těch, kdo zahynuli v zajateckých táborech, našli svůj hrůzný konec na potopené lodi plné civilistů nebo prožili trauma tři a půl roku dlouhého pobytu v krutých singapurských internačních táborech Changi a Sime Road.

Silvestr Němec ztělesňuje tu nejhorší tragédii, jakou si ani neumíme představit. Letos 15. února jsme si připomněli 75. výročí pádu Singapuru. Zajímalo by mne, kolik pracovníků firmy Baťa – zejména v jejich singapurské pobočce – vzpomnělo aspoň na chvíli na ty své kolegy, kteří zahynuli nebo prošli ohromným utrpením v důsledku svého odhodlání bránit Singapur a zůstat věrnými tamní pobočce firmy Baťa.“

Tolik z mé prvotní korespondence s panem Pleškem. Náhodě, která nás svedla dohromady a jejíž hybatelkou se stala paní Matyášová, jsem neskonale vděčný. Vždyť stačilo jen málo a nikdy bychom se o sobě ani o svých snahách věnovaných Silvestru Němcovi nedozvěděli.

 

Tři pražská setkání

Mé další kroky v pátrání po Silvestrovi vedly do Prahy.

Tady jsem měl v knihovně pražského Klementina vyhlédnuto několik publikací, například knihu od Gilberta Manta „The Singapore Surrender – the Greatest Disaster in British Military History“ (čili „Kapitulace Singapuru – Největší katastrofa v britských vojenských dějinách“). Je to jedno z mnoha pojednání o pádu tehdejších britských kolonií v Malaji a v Singapuru do rukou Japonců během jejich bleskové ofenzívy od prosince 1941 do února 1942.

hajny2mFoto: Pavel Hajný a Judita Matyášová při mém setkání s nimi v Praze

Singapur byl v té době díky mohutným obranným systémům i strategické důležitosti, kterou měl pro Británii v rámci celého Dálného východu, považován za nedobytnou baštu západního světa. Generál Arthur Percival zde navíc měl k dispozici stotisícové vojsko, z nějž polovinu tvořili dobře vytrénovaní Britové a Australané. Přesto se už po deseti týdnech ústupových bojů vzdal čtyřicetitisícové armádě japonského generála Jamašity. Srovnatelný počet vojáků se vzdal a padl do zajetí například při kapitulaci zbytku Paulusovy armády ve Stalingradu. Podtitul knihy v tomto nepřehání, šlo skutečně o nejrozsáhlejší a patrně i nejvíc ponižující britskou porážku v historii. Nepřekvapí tedy, že na toto téma bylo sepsáno nespočet pojednání a analýz, z nichž většina přičítá vinu nerozhodnosti, ne-li přímo neschopnosti tamějšího britského velení. Knihu od Gilberta Manta, nebo alespoň její shrnutí, zařazuji na seznam literatury, pomocí které bych si rád udělal vlastní ucelenější představu o bojích o Singapur.

singapore

Vedle zmíněné publikace jsem doufal v objevení nějakých autentických dokumentů nebo zpráv o Čechoslovácích, kteří se stejně jako můj prastrýc bojů o Singapur účastnili. Nejslibněji podle katalogu vypadal „Zpravodaj – Deník čs vojenské jednotky“ z let 1942 a 1943. Ukázalo se však, že šlo o publikaci věnovanou výhradně našim vojákům na Středním východě a souběžným událostem ve vzdálenější Asii se nevěnovala. Z katalogů jsem získal také seznam periodik vydávaných v dané době ve Zlíně, kde jsem napočítal nejméně dvacet titulů, jež v meziválečné době vydávala firma Baťa. Bude-li někdy čas, k některým z nich se vrátím pro dokreslení doby a prostředí, ve kterém se Silvestr v druhé polovině 30. let u firmy Baťa pohyboval.

Návštěvy Klementina jsem si užil také díky historickým prostorám, které jsem viděl poprvé – včetně nádherné čítárny.

klementinumFoto: Čítárna Národní knihovny v pražském Rudolfinu.

Kromě Klementina jsem ale do Prahy vyrazil hlavně kvůli třem klíčovým setkáním.

První z nich byla schůzka s novinářkou Juditou Matyášovou. Doporučení i kontakt na ni jsem získal od pana Šmída ze sdružení Paměť národa, na něž jsem se obracel v začátcích mého pátrání. Pro jejich projekt se Silvestrův příběh nekvalifikuje, údajně proto, že sbírají pouze audiovizuální záznamy svědectví žijících pamětníků, nicméně pomohli mi aspoň opravdu užitečnou radou. Paní Matyášová se jako novinářka věnuje mapování zapomenutých příběhů lidí, zejména z první poloviny 20. století. Vášeň pro období První republiky i její aktéry má i mimo profesní práci. Kromě rozhovorů a článků jí vyšla například kniha Přátelství navzdory Hitlerovi, další příběhy publikuje sama na webu.

Ukázalo se, že šlo o trefu do černého – mezi její oblíbená témata patří i historie Baťovců v indickém Batanagaru, tedy v sesterské pobočce singapurské centrály firmy. Jedním z jejích článků na toto téma je příběh Josefa Kramoliše právě ze Singapuru. Na tohle téma už nastudovala několik knih, dobových tiskovin, filmových dokumentů a dalších materiálů. V neposlední řadě díky svému vlastnímu pátrání navázala kontakty s několika potomky „baťovských“ rodin z Batanagaru, kteří dnes žijí roztroušeni po celém světě, od Austrálie až po Kanadu. Jeden z nich mi uchystal doslova zázračné překvapení, vyprávění o něm si však nechám na příště.

Paní Matyášová svůj zápal pro věc nijak neskrývá a setkání s ní mi tak přineslo nejen praktický užitek v podobě dalších tipů a přístupu k některým dokumentům z jejího archivu, ale bylo i po všech stránkách milé a motivující.

Obzvláště vřelým se pak setkání stalo ve chvíli, kdy se k nám připojil druhý z mých nových kontaktů, pan Pavel Hajný, který je správcem webových stránek www.batastory.net. Pavel Hajný je synovcem onoho Jana Baroše, který byl šéfredaktorem Batanagar News a který o historii firmy Baťa v Indii napsal několik knih (mezi jinými „Čechoslováci na břehu Gangy“).

Má třetí pražská schůzka pak byla s panem Ivanem Procházkou, autorem zásadní eseje „Krajané na Dálném Východě“ publikované v časopise Historie a vojenství v roce 1996, z níž už jsem dříve citoval pasáž týkající se jmenovitě Silvestrova osudu. Přímý kontakt s panem Procházkou mi laskavě zprostředkoval šéfredaktor Historie a vojenství, můj jmenovec Jaroslav Beránek z Vojenského historického ústavu v Praze.

Originál Procházkovy eseje jsem si předtím okopíroval právě v Klementinu, protože na rozdíl od neoficiální webové verze obsahuje několik unikátních snímků a rovněž odkazy na literaturu jsou umístěny průběžně v celém textu.

Osobní setkání s autorem nakonec bylo nejen dalším skvělým zážitkem, ale přineslo i průlom v mém vlastním pátrání. Ještě více než pro paní Matyášovou je zkoumání historie vášní také pro pana Procházku. V jeho případě, jak se ukázalo, jde navíc o opravdového koníčka, protože se jinak živí jako zámečník. Není tedy formálně vzato historikem ani vzděláním, ani povoláním. Svůj volný čas ale věnuje neskutečně metodickému výzkumu vybraných historických témat, který pak vždy jednou za několik let publikuje jako precizní práci. Pak Procházka je můj vrstevník a jak mi skromně sdělil, esej Krajané na Dálném Východě byla jeho první historickou prací, kterou by dnes zpracoval ještě mnohem lépe. Jeho posledním dílem je kniha o československých ženách v jednotkách britské armády za 2. světové války. V dubnu 2016 ji pod názvem „A královskou korunu měly“ vydal Vojenský historický ústav.

Pan Ivan Procházka, který strávil doslova roky bádáním v několika českých institucích, mi pak poskytl nejen rady, kde a jak pátrat (byl jsem překvapen, jaké historické archivy u nás existují), ale zaslal mi i část svého vlastního archivu, který si během své práce pořídil – a to včetně dokumentů týkajících se Singapuru, které sám dříve nepoužil. Zatím jsem je ještě nestihl řádně zpracovat, ale již po zběžném prozkoumání vím, že obsahují řadu unikátních informací, z nichž některé se velmi úzce váží k samotnému Silvestrovi. Po některých z nich jsem se zatím marně sháněl na základě dřívějších stop. Jde například o cenné dokumenty a vzpomínky tehdejších Baťovců ze Singapuru a Batanagaru shromážděné Dr. Emilem Máčelem nebo autentické paměti Josefa Vyhnálka – klíčového svědka událostí roku 1942 a blízkého Silvestrova přítele – které na čtrnáct strojopisných stran zaznamenal v roce 1966.

Všechny tyhle dokumenty mi pan Procházka poslal obratem s ochotou a zcela nezištně. Jedinou prosbou, kterou vznesl, bylo to, abych na konci mého pátrání výsledky sepsal a publikoval, třeba jako volné pokračování jeho prvotiny z časopisu Vojenství a historie. Takovou věc jsem mu velmi rád přislíbil a tím i stvrdil záměr, o kterém jsem sám doposud pouze uvažoval. Tímto dnešním textem tedy svůj slib zveřejňuji.