Baťovým pedikérem

Než se dostaneme k samotným bojům o Singapur, které – jak dnes už víme – nakonec znamenaly Silvestrův tragický konec, pojďme se ještě podívat na jeho předchozí život. K tomu, abych napsal něco o jeho dětství, bych ale rád ještě získal nějaké další materiály a poznatky, tuhle etapu tedy nechme někdy na později.

V tuto chvíli ani nevíme, kde Silvestr po vychození měsťanky ve Vémyslicích studoval – tedy kromě toho, že to patrně nebylo v rámci Baťovy školy práce, jelikož v jejích záznamech jeho jméno nenacházíme. Podle pozdějších údajů v registru pracovníků firmy absolvoval blíže neurčenou „obchodní školu“.

Silvestr Němec k Baťovi nastoupil 21. září 1936, tedy měsíc před svými sedmnáctými narozeninami. Jeho pracovní zařazení před odjezdem do Singapuru bylo na pozici prodavače. V té době už firma patřila mezi nejvýznamnější výrobce obuvi ve světě. Roku 1936 vyrobila přes 58 milionů párů obuvi, z toho 28 milionů v Československu, které díky ní celosvětově stálo na prvním místě ve vývozu celokožené obuvi a na třetím ve vývozu obuvi gumové. Prodejní síť firmy Baťa zahrnovala už několik tisíc značkových obchodů. Ve kterém z nich Silvestr pracoval, nám ale rovněž není známo.

Celosvětový úspěch firmy Baťa byl založen mimo jiné na ve své době jedinečné modernizaci výroby a na vizionářském rozšiřování působnosti koncernu. Zatímco na samém počátku její existence roku 1894 stála drobná ruční výroba bot, ve 30. letech už Baťa figuroval v desítkách oborů, včetně letecké dopravy, vydavatelské činnosti, pojišťovnictví, chemické výroby, výroby pneumatik, vzdělávání či zdravotní péče. Podnikatelský génius vedení firmy dokázal tyto činnosti propojovat a díky tomu zákazníkům, ale i zaměstnancům (které Baťa zásadně oslovoval „spolupracovníci“), nabízet nevídanou pozornost a péči.

Kromě nízké ceny a široké nabídky obuvi tak kupující v baťových obchodech nacházeli pod výmluvným heslem „Náš zákazník – náš pán“ i řadu doplňkových služeb.

reklama pediker
Foto: Reklama firmy Baťa na nově zavedené pedikérské služby.

Sledujeme-li Silvestrův příběh, pak jedním z důležitých milníků v historii firmy bylo zahájení podnikání v novém oboru „pedikúra“, k čemuž podle informací nadace Baťova vila došlo roku 1929. Tento obor se začal rozvíjet díky lékařům a znalcům zaměstnaným v Baťově nemocnici ve Zlíně, která byla otevřena o dva roky dříve.

V publikaci o historii Baťovy nemocnice se píše:

„Nejlépe placeným primářem byl dr. F. Račanský, který měl na starosti školení pracovníků pro pedikúru. V té době totiž byla na celém území republiky součástí každé baťovské prodejny pedikúra.“

Na internetu jsem díky vyhledávači nalezl diplomovou práci Barbory Mikoškové. Vypracovala ji roku 2009 na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a zařadila do ní i exkurz do historie péče o nohy ve firmě Baťa. O zavádění pedikérské péče napsala:

„S rostoucími zkušenostmi v oblasti zdravého obouvání vzrůstala potřeba vychovávat a proškolovat další pracovníky. Školením procházeli návrháři, kopytáři, modeláři, prodavači, všichni, co nějakým způsobem souviseli s vývojem ortopedie v obuvnictví. Zprvu se této činnosti ujímal dr. Albert, ale později tato iniciativa připadla dr. Račanskému. Své poznatky v této problematice pravidelně přednášel a publikoval v týdeníku ‚Sdělení zaměstnanců firmy Baťa’…“

Bata maj 1928
Foto: Z oslavy 1. máje 1928 ve Zlíně. Vlevo ředitel Baťovy nemocnice MUDr. Albert, uprostřed MUDr. Račanský, vpravo Tomáš Baťa. Repro Neviditelný pes

Barbora Mikošová pak první kroky doktora Račanského popisuje takto:

„Významným počinem ve školící činnosti dr. Račanským bylo navázání spolupráce s Orthopedickou klinikou Karlovy university v Praze, přímo s profesorem Dr. Tobiáškem, přednostou již zmíněné orthopedické kliniky. Společně s Dr. Račanským se do Prahy vydalo 10 vybraných zaměstnanců baťových závodů na obuvnický kurs pořádaný ve dnech 21. – 30. 3. 1929 profesorem Tobiáškem. Kurz si vzal za cíl zdokonalení technických výkonů modelářů, kopytářů a obuvníků, prohloubení hygienické stránky obouvání a také studium anatomických poměrů nohou a podmínek chůze.“

pediker1
Foto: Další z reklam na pedikérské služby. Repro z blogu Baťův odkaz

Aby prodavači i specializovaní pracovníci obor pedikérství zvládli, firma jim nabízela nejen praktické školení, ale vydala i vlastní „Učebnici péče o nohy“, jejímž autorem je právě doktor Račanský. Vzhledem k tomu, že na tuto práci byl později zařazen i Silvestr a tuto příručku měl docela jistě k dispozici, stojí za to z ocitovat ještě další podrobnosti z práce paní Mikoškové:

„Příručka obsahovala mimo znalosti anatomie a zdravovědy nohou také doporučené prodejní postupy a poskytla návod prodavačům, jak si vychovávat stálé zákazníky, jež podpoří svojí koupí také příští nabídku obuvi firmy Baťa. Při prodejnách tak vznikla široká nabídka služeb zákazníkovi. Prodavači díky proškolení mohli snadno nabídnout svou pomoc a případně zákazníka nasměrovali k lékaři ortopedovi, který byl také součástí personálu prodejny. Ortoped poskytl odborné rady a péči, dále popř. doporučil zákazníkovi vhodné ortopedické pomůcky eliminující nežádoucí účinky zapříčiněné možnými vadami nohou. Často se nabízela také masáž nohou, jež byla příjemnou chvílí a odpočinkem zákazníka. Běžným standardem každé velké Baťovy prodejny byla pedikérská ošetření. Prodavači byli nabádáni, aby vedli zákazníky k preventivní péči o nohy. Zákazníka bylo mnohdy těžké přesvědčit a získat na stranu tohoto způsobu preventivního ošetření. Jakmile však získali zákazníkovu důvěru, ten ztratil ostych a své nohy si nechal ošetřit školeným pedikérem. Častým jevem takového zprvu ostýchavého zákazníka byly jeho opětovné návštěvy. Prodavačům bylo doporučováno, aby si ošetřované zákazníky nevybírali podle vzhledu jejich nohou, jelikož zkušenosti ukázali, že zákazník s nejvíce zanedbanými chodidly se většinou stal pravidelným návštěvníkem pedikúry a tím i spokojeným zákazníkem. Příkladem doporučeného přístupu k zákazníkovi v učebnici dr. Račanského je tento úryvek:

Každému zákazníku s plochou nohou proveďte masáž, třeba poprvé zdarma. Věnujte těmto zákazníkům mnoho péče, jsou to vaši budoucí předplatitelé týdenních ošetření nohou a masáží. Tyto zákazníky veďte v evidenci, každý hovor a doporučení zapište podrobně na kartotéku a při každém setkání se zákazníkem zajímejte se, jak vaše rady působí. O vložce zákazníka řádně poučte.“

Samotná školení prý prováděl zpočátku sám doktor Račanský v učebně Baťovy nemocnice. Pokud soudíme podle jeho učebnice, pak byl standarní postup péče o nohy poskytovaný v prodejnách firmy Baťa následující:

  1. Očistná koupel a umytí zákazníkových nohou
  2. Bezbolestné a nekrvavé odstranění tvrdé kůže, mozolů a kuřích ok. Ošetření předchází desinfekce merfenem, u starších osob joxem
  3. Desinfekce nehtové rýhy a valu merfenem, po ošetření opětovná desinfekce
  4. Ozáření nohou lampou s modrým filtrem na 5-10 min.
  5. Masáž nohou s použitím dobře pěnícího mýdla, pro suchou pokožku vždy s krémem, osvěžení francovkou a podle potřeby gymnastické cviky

Pokud během péče pedikér nešťastnou náhodou zákazníka zranil, ujal se případu  vedoucí prodejny. Ten poraněného klienta musel nechat ošetřit lékařem a sepsat o případu protokol.

První rok firma Baťa vyučila 81 pedikérů, ale už v roce 1933 školením prošlo přes dva tisíce lidí. Od roku 1932 začal Baťa tuto službu nabízet i ve svých prodejnách v zahraničí.

Je možné, že Silvestr prošel školením už během své práce v českých prodejnách firmy, i když jeho osobní dokumentace zmiňuje pozici pedikéra až jako nové umístění, se kterým byl vyslán na konci roku 1938 do Singapuru.

Právě v té době začal Baťa zavádět pedikúru ve svých pobočkách na Dálném východě,   jak dokládá článek na titulní straně Batanagarských novin pro zaměstnance indické pobočky, jež vyšel v listopadu 1938 – bylo to tedy pouhé dva až tři měsíce před Silvestrovým příjezdem do Singapuru. Otvírák je nazván „Vytvoření nové profese: příležitost pro stovky chirurgů a specialistů“.

Batanagar News 19381119
Foto: Titulní strana Batanagar News z 19. listopadu 1938

Článek na začátku vysvětluje specifický přístup firmy Baťa k zákazníkům: Nejde o to jim po příchodu do prodejny pouze prodat boty, ale také poskytnout odborné poradenství a péči o nohy včetně masáží a drobných zdravotnických zákroků. V případě stálých zákazníků má prodavač-pedikér průběžně zaznamenávat do evidenční knihy jejich potíže, poskytnuté rady a zákroky, jakož i dotazovat se jich na následná zlepšení a sledovat jejich spokojenost – jinými slovy jim věnovat maximální pozornost a monitorovat jejich stav. Vedení firmy v Batanagarských novinách vyzývá zájemce z řad zaměstnanců, aby se přihlásili do vzdělávacího kurzu pro pedikéry:

„Každý pedikér, coby náš nejlepší prodejce, bude také odborníkem v oboru. Proto také bude dostávat vyšší, tomu odpovídající mzdu… například v naší prodejně v Kalkatě si takový pedikér může vydělat v průměru 22 až 28 rupií týdně, někdy i více.“

Na šesté straně stejného vydání pak noviny otiskují anglický překlad proslovu Jana Antonína Bati k firemním pedikérům. Nepodařilo se mi jej datovat, ale z kontextu vyplývá, že pochází z doby vzniku této profese, tedy z přelomu 20. a 30. let.  Jeho úryvek můžeme dokonce vidět na filmovému záznamu zde (klikněte prosím na link, kvůli omezení publikačního systému video nemohu přímo vložit):

Bata pedikura film.pngFoto: Záběr z proslovu Jana Antonína Bati o zavádění pedikúry v prodejnách. Repro: Youtube

Tomáš Baťa ve své motivační řeči mimo jiné vyzývá pracovníky, aby se v této službě zdokonalovali každodenní praxí, stejně jako to dělá proslulý Jan Kubelík ve hře na housle:

„Tato nová služba bude nejvýnosnějším obchodem pro vás samotné. Výnos z pedikúry zůstává z největší části vám. Mimo to pomáhá vám zvýšit prodej obuvi, punčoch a drobných potřeb. Rozhodl jsem se, že místo prodejen obuvi, kde se sem tam provedla na výslovné přání zákazníka nějaká ta pedikúra, budou nyní všechny naše prodejny proměněny v Domy služby, kde ošetřujeme zákazníkům nohy a přitom jim prodáváme obuv, punčochy a jiné. Dejte se do této práce s odvahou a nadšením! Nebojte se ošetřit nohy i těm lidem, kteří je mají velmi zanedbané! Vaše služba se musí trochu podobati veřejné službě lékaře, který obětavě a věrně ošetřuje i velmi těžce nemocné, kde styk s nimi je mnohdy nejen nepříjemný, ale i jeho zdraví nebezpečný. Lidé vám budou za tuto službu vděční a budou odcházeti z prodejny jako vaši věrní přátelé a nadšení zákazníci. Službě péče o nohu naučíte se tím, že ji každodenně budete prováděti. Jako kněz zahajuje svoji denní práci službě bohu, musíte vy denně konati službu péče o nohy – službu zákazníkům. Mistry se stanete teprve pravidelnou prací, konanou každodenně. Kubelík nešel by na dovolenou bez svých houslí. A kdyby šel bez nich, přestal by být Kubelíkem.“

Jedním z lékařů Baťovy nemocnice byl i nám již známý doktor Evžen Sträussler. Nastoupil tam roku 1932 o sedm let později byl podobně jako Silvestr vyslán služebně do Singapuru. Zatímco o Silvestrovi se toho v archivech firmy mnoho nedochovalo, v případě Dr. Sträusslera máme větší štěstí. Díky tomu si můžeme udělat aspoň trochu obrázek o tom, jak jeho příprava před odjezdem vypadala:

Zapracování dr. E. Sträusslera před odjezdem do Singapuru.

  • 1 týden v obuvnické škole
  • 1 týden v gumárenské škole
  • 1 týden v prodejně obuvi, z toho Náměstí práce 1/2 týdne, 1/2 týdne v prodejně obuvi v pedikúře
  • 1 týden jako pomocník osobního referenta na sociálním oddělení

Celkově tedy 4 týdny školení.
Ukončeno 1. 3. 1939

V archivech Státního archivu Zlín-Klečůvka jsem našel skupinovou fotografii z jednoho  pedikérského kurzu pro prodavače z ledna 1940 – jejich školení podle zaznameného data trvalo jen deset dní. Silvestr, který do Singapuru cestoval jako prodavač-pedikér, prošel patrně spíše takovýmto rychlokurzem než celoměsíčním školením jako výše postavený Dr. Sträussler, který si měl před odjezdem zřejmě osvojit širší vhled do fungování firmy.

pedikeri 1940.jpgFoto: Účastníci kurzu pedikérů firmy Baťa v lednu 1940. Reprodukce s laskavým svolením Moravského zemského archivu v Brně, Státního okresního archivu Zlín

Druhým s tématikou souvisejícím snímkem ze zlínského archivu firmy Baťa je fotografie z návštěvy Jana Antonína Bati v pedikérském oddělení hlavní zlínské prodejny firmy na Náměstí práce. Byl pořízen roku 1938, tedy právě v době, kdy asi probíhalo Silvestrovo zaškolování do oboru.

Bata
Foto: Jan Antonín Baťa v pedikérském oddělení hlavní prodejny ve Zlíně. Reprodukce s laskavým svolením Moravského zemského archivu v Brně, Státního okresního archivu Zlín

Tolik vše, co se mi prozatím podařilo zjistit o práci pedikéra ve firma Baťa.

Péče o často zanedbané nohy zákazníků rozhodně nezní jako obzvlášť lákavé nebo prestižní povolání a já se přiznám, že jsem poznatek o tom, že právě tuto práci dělal můj prastrýc Silvestr, zpočátku přijímal s jistými rozpaky. Jenže jak říká kamarád, „někdo to holt udělat musí“ – a i díky podrobnějšímu pochopení této profese a tomu, jak k ní ve firmě Baťa přistupovali, s tím už nemám problém.

 

Reklamy

Neshody mezi singapurskými Čechoslováky

Od chvíle, kdy jsem začal publikovat svůj blog o pátrání po Silvestrovi, dostávám na toto téma příležitostné vzkazy od čtenářů. Vynechám-li vyložené bláboly, reakce jsou zhruba trojího typu. Povzbudivá slova zájmu a podpory, cynické otázky směřované k tomu, jakýpak asi zištný důvod mě vede k tomu pátrání, a pak pochyby o tom, jestli má vůbec smysl se k něčemu takovému vracet – a jestli není lepší nechat minulost minulostí, že se taky třeba dopátrám něčeho, co bych býval radši ani nevěděl.

Pokud by mým cílem bylo idealizovat minulost a nekriticky oslavovat hrdinství mrtvých, pak jsem se poprvé dostal do bodu, kdy bych mohl začít litovat, že jsem se na své cestě do historie dostal příliš daleko. Dozvídám se totiž o tehdejší československé komunitě i o dění ve firmě Baťa v Singapuru také docela nehezké věci.

batovciFoto z archivu pana Emila Máčela. Ne vždy panovala mezi baťovci – a to ani mezi těmi zachycenými na snímku – pohoda.

Já jsem se ale do pátrání pustil s motivací zjistit co nejvíce a zdokumentovat tehdejší dění co možná nejpřesněji, a proto se tady nemohu ani odmlčet, ani zastavit.

Největší rozpaky mám teď z toho, že jsem během práce na tomto projektu potkal řadu milých lidí, kteří mají hluboce obdivný vztah k tehdejšímu vedení firmy Baťa – někteří i z toho důvodu, že jejich předkové tam pracovali a podnik s velkým zápalem a obětavostí pomáhali budovat. Nechtěl bych je zklamat ani ztratit jejich přátelství. Snad pochopí, že právě z úcty k historii a k pravdě nemohu zamlčet ani temnější stránky toho, co se tehdy dělo. Prosím je tedy, aby to nebrali nijak osobně; ostatně vyloženě personální věci ve svém vyprávění vynechám, pokud se přímo netýkají podstatnější dějů a situací, ve kterých se ocital Silvestr, nebo pokud nejsou dostatečně doloženy.

Začněme tím, co by nás nemělo překvapit, protože to vidíme kolem sebe i dnes. Jako národ jsme se ostatně příliš nezměnili. Mezi několika desítkami Čechů a Slováků v Singapuru tehdy kromě přátelství a pohody, které jsem dokumentoval minule, panovala rovněž řevnivost, udávání a závist. Občas někdo asi i něco ukradl, jak můžeme soudit ze zprávy The Straits Times z prosince 1938, podle které byl jeden Čechoslovák obviněn z krádeže třiceti dolarů, které údajně sebral panu nebo paní Lim Cheng Liong.

czechs 19381218.png

Foto: Zpráva o Čechoslovákovi obviněném z krádeže v Singapuru.

V archivech exilové vlády z Londýna se dochovalo několik písemností, které dokládají, že v Singapuru se zformovaly dva proti sobě ostře vymezené tábory Čechoslováků.

První a větší skupinu tvořili pracovníci firmy Baťa pod vedením tehdejšího ředitele pana Václava Rojta. Druhou skupinu pak tvořili krajané, které do Signapuru přivedly jiné zájmy – šlo o nezávislé obchodníky nebo o zástupce dalších firem, jako Škoda nebo Československá zbrojovka. V jejich čele stál jistý pan Richard Reiser, bývalý spolumajitel První pražské sladovny, který byl podle informací exilového ministerstva zahraničí do Singapuru vyslán roku 1935 Exportním ústavem, záhy se ale osamostatnil a převzal zastoupení různých soukromých podniků.

Napjaté situaci nepomohlo, že na konci února 1939 ukončil v Singapuru činnost Československý konzulát. Jak se můžeme dočíst ve zprávě The Straits Times z 27. listopadu 1938, konzulát zahájil činnost 1. ledna 1935 a prvním konzulem byl Dr. Pavel Stránský. Toho v červenci 1937 nahradil konzul Vladimír Polodna, který byl k březnu 1939 bez náhrady odvolán. Zda byl pak pan Polodna vyslán na misi do Spojených států amerických, jak spekulují The Straits Times, nevíme, jeho další dohledatelná stopa je ale v Peru, kde se v říinu 1942 stal vedoucím diplomatické mise v Limě a v rámci svého tamějšího působení odhalil roku 1943 památník vyhlazení obce Lidice v peruánském přístavu Callao. Zpráva zmiňuje, že Československých občanů v Malaji, kterým konzulát sloužil (vedle krajanů v některých dalších koloniích), bylo koncem roku 1938 pětašedesát. Podle pozdějších diplomatických zpráv počet našich občanů počátkem 40. let tam činil asi sto, z toho necelá třetina byla z okruhu kolem pana Reisera, většinu představovali baťovci.

konzul
Foto: Zpráva o nadcházejícím ukončení činnosti československého konzulárního úřadu v Singapuru.

Fakt, že po odchodu konzula zkraje roku 1939 začal s britskými úřady v Singapuru jménem československé obce příležitostně jednat pan Rojt, byl zjevně proti srsti nebaťovským krajanům. Ti na něj proto poslali několik stížností. Zpráva konzula Urbana z Československého konzulátu v indické Bombaji z listopadu 1940 informuje Londýn, že „Resiser s některými krajany podali petici na čsl. vládu prostřednictvím britského sekretariátu proti Rojtovi a žádají o zplnomocnění vládní osoby, aby vyšetřila obvinění na p. Rojta vznesená“.

Ministerstvo zahraničních věcí v Londýně evidovalo hned několik podnětů na vyšetření a urovnání vztahů mezi Čechoslováky v Singapuru. Dokument z února 1941 pak dodává, že „Konzulát je mínění, že vláda nemůže se míchati do věcí spadajících do kompetence britských úřadů, se kterýmžto názorem lze plně souhlasiti. Fa Baťa zaměstnává čsl. příslušníky, kteří podle zpráv konzulátu zúčastňují se II. odboje, všichni hlásili se k odvodu a přispívají finančně na odboj, takže není příčiny vystupovati proti nim“.

Ministerstvo zahraničí pak v únoru 1941 vyslalo pokyn konzulátu v Bombaji, že „vláda čsl. nemá v úmyslu zabývati se poměry fy Baťa, poněvadž necítí se povolanou zasahovati do pravomoci britských úřadů. Pokud jde o osobní spory členů kolonie, nechť konzulát působí svým vlivem k jejich urovnání.“

depese.jpgFoto: Depeše s pokynem exilové vlády československému konzulátu v Bombaji ve věci stížností na firmu Baťa a spory mezi krajany v Singapuru.

Konzulát v Bombaji se následně rozhodl vyslat do Singapuru aktuárského adjunkta pana Josefa Luleye jako konzulárního jednatele. (Pokud si stejně jako já kladete otázku, co je to aktuárský adjunkt, mohu vám ušetřit hledání. Jde o hodnost používanou za první republiky v hierarchii politické správní služby, odpovídá zhruba postavení nadporučíka v armádě nebo policejního inspektora II. třídy.)

Luley do Singapuru dorazil v březnu 1941 a zůstal tam téměř do samotného konce boje o Singapur. Jak uvedl ve svém pozdějším hlášení: „Když japonské vojsko vzdálené 11 mil od konzulárního jednatelství útočilo jižně v úžině Johorské na ostrov Singapur a kdy jsem se již vzdal naděje, že budu moci uprchnouti, podařilo se mi odejeti v noci z 6. na 7. února 1942 na palubě vojenského lodního transportu.“

Dnes už víme, že usmiřovací mise pana Luleye bohužel naprosto selhala. Jednou z příčin neúspěchu může být i fakt, že tam nepřijel působit jako nestranný soudce a diplomat, ale mimo jiné – a možná i především – hájit zájmy firmy Baťa. O vyslání Luleye totiž konzula Urbana přímo žádalo i vedení firmy, a nejen to. Firma dokonce od samého začátku hradila veškeré náklady na jeho činnost. Jak ve své zprávě vládě píše konzul Urban:

„Pro začátek použil jsem částky Rs 5000 (indických rupií), kterou zde složil důvěrně pan Jan Bartoš, ředitel Bata Shoe Co. v Batanagaru […] Celou částku jsem vyplatil konzulárnímu jednateli Luleyovi jako zálohu. Z ní uhradil již cestovní náklady za sebe i svou rodinu.“

Konzul Urban, který Luleye na misi vyslal, si uvědomoval pochybnost takového financování, a proto už předem navrhl vládě v Londýně zastírací manévr: „Aby se ulomilo ostří finanční závislosti Luleye na firmě Baťa, byl by aktuárský adjunkt Luley dále placen generálním konzulátem v Bombaji a konzulát by vyjednal s firmou Baťa, aby tato přispívala na zahraniční odbojovou činnost, jejíž středisko by bylo v Bombaji, alespoň takovou částkou, která by byla potřebná ke krytí výloh spojených s vysláním akt. adj. Luleye.“ Opis zprávy s tímto návrhem je doplněn poznámkou „referováno ministrovi, který souhlasí“.

Viděno dnešní perspektivou, máme před sebou máme ukázkový příklad korupce státních úřadů soukromými korporacemi. Exilová vláda, která neměla prostředků na zbyt, by si ovšem financování konzulárního tajemníka v Singapuru nemohla dovolit. Válečná situace staví myslím případ trochu do jiného světla, zastoupení v Singapuru jistě výrazně pomáhalo i našim krajanům; samozřejmě ale také pomáhalo zájmům firmy Baťa, která je měla prakticky pod palcem.

Spory tedy pokračovaly. Československá komunita se několikrát pokusila založit krajanský spolek, ale nikdy se nedokázala dohodnout ani na jeho stanovách, ani na jeho vedení. Nakonec si pan Reiser spolu se svými příznivci založili vlastní truc spolek, nazvaný Československé sdružení. Ve své pozdější výpovědi archivované u ministra zahraničních věcí uvádí, že měl asi třiatřicet členů. O jeho vzniku rovněž informovaly noviny, a to v dubnu 1941:

asociace.jpg

Vedení firmy Baťa potom podle několika svědků zakázalo svým zaměstnancům se do tohoto sdružení přihlásit s tím, že jde o „židovský spolek“ (podle seznamu příjmení asi desítky jeho členů usuzuji, že většina z nich opravdu byla židovského původu). Na druhou stranu se pak pan Reiser snažil do svého spolku získat ty zaměstnance firmy, kteří byli nespokojení s jejím vedením nebo kteří dostali výpověď. Několik pracovníků se podle dochovaných zpráv rovněž stalo tajnými členy sdružení.

Mezi utajenými členy jsou jmenováni i Rudolf Janeček a Karel Vítek. Zmiňuji jejich jména výslovně proto, že to otevírá možnost, že spolu s nimi tam vstoupil také Silvestr. Tuto hypotézu stavím na dvou faktech: Za prvé, podle všeho se v téhle stejné trojici společně přihlásili do dobrovolnického sboru (Vítek byl registrován jako vojín číslo 13777, Janeček jako vojín č. 13778 a Němec jako vojín č. 13779), takže byli také asi blízcí přátelé. A za druhé, Silvestr Němec patřil mezi zaměstnance, kteří měli s vedením firmy opakovaně spory.

Dva na sobě nezávislí svědci ve svých prohlášeních o situaci v Singapuru, které zajistilo ministerstvo zahraničí, uvádějí, že vedení firmy Baťa nutilo pracovníky odevzdat část své mzdy zpátky firmě. Takto onu praxi popsal jeden z nich:

„Zaměstnanci fy Baťa přijeli do Signapore ještě před okupací na základě zlínských smluv, avšak zdejší vedení firmy tyto smlouvy neuznalo a vynucovalo si na nich podepsání nových smluv s menší mzdou pod vyhrůžkou, že je jinak ‚pošlou nazpět k Hitlerovi‘. Nově přibyvší zaměstnanci, hlavně svobodní, stěžovali si pak u Immigration Office, který stanovil firmě Baťa minimální mzdy 60 dolarů týdně. Vedení ale rafinovaným způsobem vyplácelo zaměstnancům 30-35 dolarů a rozdíl připisovalo na jejich konto. Když toho konto dosáhlo výše 1000 dolarů, žádali dotyčné zaměstnance, aby rozdíl 500 dolarů vrátili firmě nebo upsali na Fond Republiky Československé. Odůvodnili to tím, že na ty peníze nemají práva a museli jim dopláceti, poněvadž ‚ty blbé anglické zákony to předepisovaly‘. Několik zaměstnanců odepřelo podepsati srážku 500 dolarů ze svého konta, načež byli propuštěni (Zuna, Řehoř, Vackerman, Ambrož, Janeček, Němec, Sedláčková atd.).“

Do konfliktu s vedením se někteří zaměstnanci dostali i v souvislosti s nástupem do dobrovolnického vojenského sboru. Zatímco firma zjevně své lidi motivovala k náboru – ať už z vlasteneckých pohnutek, nebo ze snahy blýsknout se v očích britské koloniální správy (nejspíš to byla užitečná kombinace obojího) – zjevně ji zaskočilo, když svobodní mládenci zařazení do Straits Settlement Volunteer Force (SSVF, neboli oddíl singapurské domobrany) museli na jaře 1941 nastoupit na dvouměsíční intenzivní přípravu ve výcvikových táborech a zaměstnavatelé byli povinni jim za tu dobu proplácet řádnou mzdu.

Podle zaznamenaných svědectví firma Baťa lidem takto ušlou mzdu nahradit odmítla, načež si dobrovolníci stěžovali u koloniálního tajemníka. Lze opět předpokládat, že Silvestr, který do SSVF vstoupil společně s Vítkem a Janečkem počátkem roku 1941, patřil mezi ně. Firma prý následně reagovala tak, že těmto stěžovatelům dala výpověď. Propuštění pak hledali zastání u konkurenční Československé asociace (to je další indicie, že Silvestr mohl být mezi jejími tajnými členy nebo sympatizanty). Po nějaké době ze zahraničí přijel konflikt urovnat jistý pan Bartoš (i když to není výslovně uvedeno, můžeme usuzovat, že šlo o ředitele Bartoše z batanagarské pobočky firmy Baťa), který vyhozené pracovníky vzal zpět do firmy.

Poslední kauza, kterou bych rád zmínil, je také věrohodně doložená díky tomu, že skončila obžalobou a soudním rozsudkem. Vedení firmy Baťa uplatilo jednoho z koloniálních cenzorů, kteří pro britské úřady kontrolovali poštu – byl polského původu a měl na starosti korespondenci psanou slovanskými jazyky. Cenzor pak svévolně začal kontrolovat i osobní poštu zaměstnanců a informace z ní donášel vedení firmy. Nelegální praktiky vypluly najevo, když cenzor takto v osobní poště zadržel oficiální dokumenty související se soudní pří, kterou vedl bývalý zaměstnance Baťa z Hong Kongu, pan Vaníček. Vedení firmy Baťa se pak u soudu přiznalo a cenzor byl odsouzen na tři měsíce vězení.

V dokumentech můžeme najít mnohem více nehezkých obvinění, ty ale nepovažuji za správné publikovat. Jde o více osobněji zaměřené stížnosti a kritiku, která mohla být vznášena i účelově a jejichž skutková podstata není dostatečně doložena. Dotyční se navíc dnes již nemohou bránit a z útržků dokumentů může vyplývat pouze jednostranný pohled. V neposlední řadě mi některá z těchto obvinění – například osočení jistých osob z autoritářství, manipulací, fanatismu nebo strojového a nelidského přístupu – až příliš připomínají dobu mého působení ve Straně zelených. I na základě vlastní zkušenosti je tedy beru s velkou rezervou.

Nakonec bych se rád vrátil ke kontextu, v němž se tyhle dramatické a nehezké věci odehrávaly. Nakolik můžeme tehdejší aktéry událostí soudit?

Je jistě smutné, že se naši krajané takto hašteřili a podnikali proti sobě navzájem nekalé aktivity. Rozměry tohoto konfliktu v maličké komunitě – mluvíme asi o stovce dospělých Čechoslováků – asi byly i na tehdejší dobu nezvyklé, když se tím navzdory válce a jiným prioritám musela zabývat dokonce i exilová vláda. Na druhé straně můžeme vážit to, že se pár desítek mladých a nezkušených lidí ocitlo v naprosto neznámém a exotickém prostředí, v němž se asi i trochu potýkali s jazykovou bariérou. Soudržnost mezi krajany byla dále těžce zkoušená i vývojem v Evropě, kdy štvaní proti židům, vzestup Německa a rozbití Československa vrážely klíny mezi lidi, kteří pocházeli z různých prostředí (víme třeba, že několik Čechoslováků pobývajících na Dálném východě po vyhlášení protektorátu požádalo o německý pas, prakticky se tak přidali na stranu nepřítele). Pocitu jistoty krajanům jistě nepřidalo ani ukončení činnosti Československého konzulátu v Singapuru.

Z dnešního pohledu je snadné kroky, které tehdy lidé pod různými tlaky činili, jednoznačně odmítnout jako nemorální nebo nepřijatelné. Bylo by to ale trochu podobné tomu, jako když dnes černobíle pohlížíme na odsun Němců nebo na selhání občanů, kteří podlehli tajné komunistické policii.

Podobně nejednoznačně přemýšlím i o firmě Baťa a o jejím vedení. Na jedné straně firma nabídla v té době skvělou a jedinečnou příležitost mnoha chudým dětem z venkova nejen najít práci, ale i dosáhnout dobrého vzdělání a v případě dobrých individuálních schopností i postoupit vysoko v hierarchii firmy; zavedla na trh v masovém měřítku kvalitní obuv za dostupnou cenu; prokázala schopnost uspět v konkurenci po celém světě; a svým zaměstnancům třeba i v Indii nabídla relativně dobré mzdy, kvalitní zázemí v moderních domech a nadstandardní péči. Na druhé straně tvrdě požadovala maximální výkon a loajalitu, kdo nedokázal udržet tempo, byl rychle nahrazen; vedení nadřazovalo prosperitu a úspěch firmy všem ostatním kritériím; a když se to jevilo být v zájmu firmy, jak jsme právě viděli, dokázala bez váhání špehovat zaměstnance nebo si pochybnými způsoby kupovat přízeň státní správy. Vedení, které se popsaných nekalých věcí nepochybně dopouštělo, to činilo nikoliv v zájmu vlastního prospěchu, ale pro dobro firmy. Omluva to jistě není, ale můžeme jejich pohnutky aspoň trochu lépe chápat.

Jisté smíření můžeme nalézt také v tom, že s blížící se válkou a zejména pak v těžkých dobách zajetí se zase krajané opět semkli a vydatně si navzájem pomáhali. To už je ale zase jiná kapitola.

Život baťovců a Silvestr v Singapuru

Jaký život mohl vést Silvestr a ostatní baťovci v Singapuru pár let před válkou? Tedy kromě účastí na svatbách, pohřbech, krajanských oslavách státních svátků Československa a víkendového fandění fotbalovému mužstvu „Moraváci“, o čemž jsme s pomocí dobového singapurského tisku trochu psali minule.

Pokouším se představit si to i na základě dalších útržkovitých informací a vzpomínek baťovců, které shromáždil pan dr. Emil Máčel. Z jeho sbírky mi je pak poskytl pan Ivan Procházka.

Singapur pristav 2Foto z archivu Emila Máčela: Přístav v Singapuru ve 30. letech.

Tak například pan A. Plhoň, bratr Klementa Plhoně, který nešťastně zahynul při potopení lodi SS Redang během evakuace Singapuru, si do svých vzpomínek poznamenal [*]:

O Singapuru je známo, že je jedním z nejpestřejších přístavů v jihovýchodní Asii, pouhých 130 kilometrů severně od rovníku. Je čtvrtým největším přístavem na světě a nesmírně důležitým obchodním centrem. Hlavním zbožím je ovšem kaučuk a cín.
Ve druhé polovině třicátých let si tehdy rozkvétající obuvnická firma Baťa ve Zlíně zřídila pobočku v Singapuru. Firma si zakoupila vlastní kaučukovníkovou plantáž a vybudovala nový závod na výrobu gumotextilové levné obuvi pro široké vrstvy místního obyvatelstva. Kvalitní kožená obuv pro náročnější spotřebitele byla pak dovážena ze Zlína do četných prodejen firmy Bata Shoe Company jak v samostatném ostrovním Singapuru, tak i do prodejen na přilehlém území dnešní Malajsie. V té době měla firma Baťa asi 20 českých zaměstnanců ze Zlína, včetně několika rodin vedoucích pracovníků. Těsně před druhou světovou válkou t.j. v letech 1938 a 1939, vyslala firma Baťa dalších 20 až 30 pracovníků (část svobodných a část i s rodinami) a vyvezla také strojní vybavení pro výrobu kvalitních druhů kožené obuvi přímo v Singapuru, protože byla obava, že po vzniku války by zastavením dodávek z Československa ztratila pobočka firmy v Singapuru velkou část své prodejní náplně.
Tento plán se plně potvrdil. Baťovci v roce 1939 vybudovali v rekordně krátké době v Singapuru závod na výrobu kvalitní kožené obuvi, rozšířili výrobu gumotextilní obuvi a v letech 1940 a 1941, kdy již v Evropě zuřila válka a všechny dodávky ze Zlína byly zastaveny, prosperovala pobočka firmy Baťa v Singapuru dobře a singapurští „baťovci“ se svými rodinami žili v Singapuru v míru, pohodě a v naději, že zde přežijí celou druhou světovou válku, která zachvátila celou Evropu.“

Tropický Singapur byl pro rodáky z Moravy jistě úplně jiný svět. Navíc musíme mít na paměti, že firma Baťa sem posílala zejména mladé jinochy, z nichž většina – stejně jako Silvestr – pocházela z venkova. Silvestrovi bylo v době příjezdu do Singapuru devatenáct let a jak jsme rekonstruovali z knihy zaměstnanců, většině pracovníků přicházejících ze Zlína nebylo víc než třicet.

Josef Vyhnálek na své první dojmy po příjezdu do Singapuru vzpomínal takto [*]:

Singapur vypadá jako obrovská zahrada. Celý rok je příroda zelená, některé listy opadávají a druhé zase pučí. Kokosové a olejové palmy pnou se vysoko k obloze a celý rok dávají užitek. Příroda je krásná a v tomto krásném koutku světa žije téměř 1 milion obyvatel. Tři čtvrtiny jsou Číňané, jejichž předchůdci se stěhovali za obchodem z Číny na jih. Malajci před touto kolonizací prchali na Jávu a na Sumatru. Někteří Malajci však přece zůstali v Singapuru a bydlí nyní v tak zvaných kampoňgách. Jsou to domorodé vesnice a živí se většinou lovem ryb. Pro takového Malajce stačí, aby 2 krát týdně se mu zdařil rybolov, aby nakoupil pro rodinu rýži, a potom odpočívá. Někteří Malajci jsou také řidiči taksíků, ale v obchodě je jich málo [...] Indové také se stěhovali za prací a za obchodem do Singapůru, který je rozdělen na části, kde obývají různé národnosti. Tak před válkou bylo možné jednu neděli navštívit čtvrť čínskou, po druhé malajskou, indickou a i japonskou.“

Singapur krizovatkaFoto z archivu Emila Máčela: Křižovatka v centru Singapuru v 30. letech, na rohu budovy vývěsní štít firmy Baťa.

V našem rodinném archivu se zachoval jeden jediný dopis od Silvestra. Napsal jej v březnu 1939, tedy krátce po příjezdu Singapuru. Své dojmy z exotické země zaznamenal následovně:

„Drahá maminko a tatínku, nejdříve mnoho srdečných pozdravů a milých vzpomínek na Vás. Děkuji Vám za Váš dopis, který jsem teprve obdržel 6/3/1939, ale byl jsem velmi potěšen, již jsem myslel, že jste na mne zapomněli […]
Město Singapore leží na ostrově, který spojuje úzký průliv s ostatní částí země, tedy Malaje. Obyvatelé jsou zde Číňané, Indové, Angličanů je zde 8000, ale vojáků 30 000. Hlavní zaměstnání je zde obchodník, to jsou Indové, Číňané jsou stolaři, kováři, krejčí aj. Obchody jsou zde uspořádané tak, že jedna ulice je celá obchodů s látkami – druhá samé obchody papírnické – a v jedné jsou samé kuchyně. Abych Vám vysvětlil, co jsou to ty kuchyně. Je zde spousta čínských dělníků, kteří nemají doma kuchyně, a proto chodí jíst do těch kuchyň. Zde nevaří ženy jako u nás, zde jsou kuchaři […]
Každá evropská rodina má kuchaře, boje – sluhu, a zahradníka a má-li auto, též i šoféra. Domy jsou zde stavěny po způsobu čínském, ale i po způsobu evropském, ale skoro všechny mají rovné střechy. Je zde velmi krásné letiště, zoologická zahrada, jsou zde všechny zvířata a krásné muzeum. Singapůr je celý opevněný a jest spousta děl, která jsou skryta, že ani obyvatelé o nich neví. Je zde krásný přístav pro velké lodě. Jsou zde anglické kostely a čínské chrámy a i indické, ty jsou nejvíc špinavé, neboť každý Ind zde plivá venku i uvnitř po zemi. Evropan tam smí jen málokdy a ještě k tomu bosý […] Oblečení chodí jen Angličané a Číňané po evropsky, ale ženy nosí zde pyžama, kalhoty a delší kabátek přes sebe. Indové mají kolem sebe kus látky podobné prostěradlu a přes sebe kus ručníku na utírání potu. Indové nosí na nohou dřeváky, které nepříjemně klapou.“

Silva dopisFoto: První strana jediného dochovaného dopisu Silvestra rodičům, psáno krátce po jeho příjezdu do Singapuru.

Československou komunitu v počtu zhruba stovky lidí představovali převážně pracovníci firmy Baťa – těch bylo asi padesát, někteří navíc s manželkami a dětmi.

Ve firmě se pracovalo tvrdě, ale i tak zbyl lidem čas na zábavu. Ve volném čase patrně drželi pospolu a o nedělích (tehdy byl ještě šestidenní pracovní týden, pracovalo se i v sobotu) občas kolegové a kamarádi vyrazili za město.

Singapur - Strangeldova,prodavacky, Wakerman,Vyhnalek
Foto z archivu Emila Máčela: Skupina baťovců z obchodního oddělení v Singapuru během výletu. Zleva paní Strangfeldová, dvě neznámé prodavačky, pánové Wakerman a Vyhnálek.

Vyhnálek dále vzpomíná na výlety k moři:

„Krása moře je těžko popsatelná… Představte si korálové ostrovy plné zeleně a stromů a květy různých barev. Moře čisté, jasné, okolo pobřeží do hloubky je možno vidět čisté dno, korálové útesy všech možných barev. Mezi těmito korály proplouvají mořské ryby, meduzy a řada jiných mořských živočichů. Často jsme jezdili k těmto korálovým ostrovům se koupat. Co se jednou nestalo? Kolega vzal sebou psa španiola, který tak jako my užíval dobroty mořského koupání. Zaplaval kousek dál než my a najednou zničehonic jsme slyšeli silné zaštěknutí a pes zmizel pod vodou. Na hladině se ukázala jenom kaluž krve. Byl pohlcen žralokem. Dovedete si představit, jak rychle jsme z vody utíkali. […]“

Víme, že Josef Vyhnálek byl Silvestrovi nejen kolegou, ale i blízkým přítelem. Není tedy vyloučeno, že tuhle příhodu zažil i Silva.

Kromě atraktivního moře se kamarádi občas vydávali i do vnitrozemí, jak dále píše Vyhnálek:

„Asi 60 km od Singapůru začíná kopcovitá džungle s nádhernými Kota Tingi vodopády. I toto místo bylo občas naším nedělním programem. Vodopády byly reservací johorského sultána. Přístup tam byl pouze na povolení, které musel osobně vystavit sám sultán. Využívali jsme tedy příležitosti, když sultán přišel do prodejny obuvi, a žádali ho o povolení. Velmi ochotně nám vždy toto vystavil.“

Příroda krásná, ale ráj to rozhodně nebyl. Nezapomínejme, že Singapur byl kolonií, kde bílí Evropané představovali privilegovaný zlomek obyvatel, zatímco drtivá většina místních žila stále ve velké bídě. Zejména pro vládnoucí Brity bylo normální dívat se na místní „domorodce“ s velkou dávkou nadřazenosti a přezíravosti. Běžná v té době byla pochopitelně i rasová segregace, jak zaznamenal i Vyhnálek:

„Angličanů před válkou bylo v Singapůru pouze na 7000. Mezi nimi bylo několik tisíc vojáků a důstojníků. Na úřadech byl většinou Angličan jako šéf a jeho podřízení byli míšenci nebo Číňané. […]
Na evropské koupaliště neměla přístup žádná jiná rasa, jenom bílá. Jelikož v Singapuru byla většina obyvatel asijská, Číňané vybudovali si taktéž pro sebe na revanž Angličanům svoje nádherné koupaliště.“

Singapore Swimming ClubFoto z archivu pana Plhoně: Plovárna pro Evropany v Singapuru

O nedělním pobytu u moře píše také Silva:

„My chodíme každou neděli odpoledne se koupat na vzdálenější ostrůvky, jedeme tam lodicí. Jsou zde velmi krásné písečné pláže a koupaliště, která jsou v moři. Moře je ohraničeno silným drátem, který je zadělán až ve dně, sítě jdou do sta metrů od břehu a je tam asi 6-7 m vody. Nosíme modré krátké kalhoty a bílou košili s červeným hedvábným šátkem kolem krku.“

Jak už zmiňuje pan Plhoň ve výše uvedené pasáži, na konci 30. let firma Baťa provozovala velkou továrnu v malajském Klangu, kde se vyráběla plátěná obuv s gumovou podrážkou. Podle válečné zprávy československého konzula v ní pracovalo asi 1200 domorodců a 8 československých občanů. Výrobu bot doplňovala menší továrna přímo v singapurském přístavu, která se zase zaměřovala na koženou obuv. Konzulova zpráva odhaduje, že tam pracovalo asi 800 dělníků.

Klang BatovciFoto z archivu pana Máčela: Návštěva vedoucích pracovníků firmy Baťa v továrně v Klangu roku 1940.

Latex na výrobu gumy nakupovali obchodníci od místních výrobců, ale časem si firma Baťa na jihu Malaje, kde tehdy bylo místní království Johore, založila v Bukit Tiga vlastní kaučukovou plantáž.

Jak píše pan Stach ve svých vzpomínkách [*]:

„V Jahore – v Malajsku bylo v r. 1935 zakoupeno asi 700 ha pralesa a založena v Bukit Tika kaučukovníková plantáž. Vedoucím na plantáže byl pan Rája […] V první fázi byl vypálen prales a na spáleništi po zaschnutí se vysázela jako první plodina ananas. V době, kdy jsem tam byl, úroda ananasů byla tak velká, že se nevyplácelo je vozit do konservárny, a tak byly prostě zahrnovány do jam.“

Metoda vypalování pralesů za účelem založení plantáží se od té doby bohužel nezměnila. Představa nadúrody ananasů, které byly vysazeny jako dočasná plodina, je ovšem fascinující. Následující snímek se dost možná k této události přímo váže (je-li na ní i pan Stach v tuto chvíli nevíme).

Batovci se Singapuru prijeli na ananasy.jpgFoto z archivu firmy Baťa: „Baťovci ze Singapuru přijeli na ananasy.“ Reprodukce s laskavým svolením Moravského zemského archivu v Brně, Státního okresního archivu Zlín

Na plantáži firmy Baťa bylo poté vysázeno asi 120 000 stromů, o které se staraly dvě stovky místních pracovníků.

.Bukit Tiga - SOkA Zlin, sbirka_fotografii_zlin, obalka c. 5655, por. c. 3.jpg
Foto z archivu firmy Baťa: Gumovníková plantáž Bukit Tiga firmy Baťa v Malaji. Reprodukce s laskavým svolením Moravského zemského archivu v Brně, Státního okresního archivu Zlín

Pana Ráju, který plantáž spravoval, jsem našel na jednom z asi tuctu firemních snímků ze Singapuru v archivu firmy Baťa, později Svit, který dnes spravuje okresní archiv ve Zlíně.

Raj SOkA Zlin, sbirka_fotografii_zlin, obalka c. 5659, por. c. 2.jpg

Foto z archivu firmy Baťa: „Pan Rája z nákupního oddělení jde na kontrolu gumovníkové plantáže u Singapore se dvěma psy, kteří ho mají chránit před hady.“ Reprodukce s laskavým svolením Moravského zemského archivu v Brně, Státního okresního archivu Zlín

Komunita baťovců se dozajista scházela společně i při dalších příležitostech. Dosvědčuje to například následující snímek, na kterém ovšem Silvestr není zachycen (nebo není k rozlišení). Je ostatně dost pravděpodobné, že odlišný společenský život vedlo vedení firmy s rodinami, a jinak zase žili obyčejní zaměstnanci – mezi nimi i Silvestr v pozici prodejce-pedikéra.

O sporech mezi vedoucími pracovníky a některými pracovníky se dochovalo i několik dokumentů a Silvestr se jich podle všeho také účastnil. K neshodám mezi singapurskými Čechoslováky se ale dostaneme někdy později.

Singapore setkani Batovcu s rodinamiFoto z archivu pana Plhoně: Setkání baťovců s rodinami v Singapuru.

V archivech jsem objevil i snímek ze setkání pracovníků firmy Baťa s československým velvyslancem, který je přijel navštívit do Batanagaru. Druhý muž zprava se nápadně podobá Silvestrovi, jak je vidět ve srovnání s jeho podobiznou pořízenou před odjezdem do zahraničí (mimochodem, právě tento snímek byl použit i jako jeho medailon na pomníku padlých ve Vémyslicích).

Batanagar navsteva velvyslanceFoto z archivu pana Plhoně: Návštěva československého velvyslance v Batanagaru.

silva3.jpg
Foto: Silvestrova podobizna ze 30. let, pořízená před odjezdem do Singapuru.

Buď jde jen o zdání, nebo je snímek chybně označen a pochází z jiné události v Singapuru, nebo Silvestr podnikl do Batanagaru výlet, což při příležitosti návštěvy velvyslance u firmy Baťa nelze vyloučit.

Asi tolik jsem zatím dokázal vyčíst a vytušit z dosud shromážděných materiálů. O tom, že mezi krajany ani baťovci v Singapuru nepanovala vždy idyla, budu psát příště.

 

Poznámka: [*] Takto označené dokumenty jsou z archivu zesnulého pana doktora Máčela, který mi laskavě poskytl pan Ivan Procházka