Silvestrova smrt, hypotéza první: Masakr v Alexandřině nemocnici

Dnešní díl pátrání věnuji první a nejpravděpodobnější hypotéze o Silvestrově smrti: že se stal jednou z asi dvou set padesáti obětí masakru v singapurské Alexandřině nemocnici.

Silva portret
Foto: Silvestrův portrét z února 1938, tedy deset měsíců před jeho odjezdem do Singapuru.

Tato varianta je v různých materiálech zmiňována nejčastěji, celkem šestkrát. Tady je řadím chronologicky, podle data jejich napsání:

1) Vyprávění The story of Batamen in Malaya, které vyšlo v říjnu 1945 v podnikových novinách Batanagar News, obsahuje tuto informaci:

„Jen obtížně bylo možné zjistit kdo a kolikrát byl raněn. Raněni byli Kožušníček, Vítek a Němec. Němec byl dopraven do nemocnice v Singapuru. Když Japonci nemocnici obsadili, se zvířeckou brutalitou všechny raněné, i Němce, zavraždili na jejich lůžkách.“

Text článku sepsal šéfredaktor novin Jan Baroš na základě vyprávění, které slyšel od prvních dvou singapurských baťovců, jež se po osvobození dostali do Indie – Bohmana a Jedovnického.

2) Dopis Pavla Ambrože, Silvestrova kolegy rodině, jež je datován 21. prosince 1945, uvádí:

„Asi tři dny před okupací Singapore Japoncama byl raněn a převezen do polní nemocnice. Po pádu Singapore (15. 2. 1942) jsem jej hledal ve všech nemocnicích, ale nenašel jsem jej. Nyní, když Angličani znovu okupovali Singapore, shledal jsem ve vojenských seznamech, že je veden v seznamu jako nezvěstný.“

3) Dopis Antonína Jugase rodině datován 22. ledna 1946 uvádí:

„Jen od ostatních našich lidí dozvěděli jsme se až po kapitulaci, že Váš syn byl raněn a odvezen do nemocnice. Od té doby již o něm nikdo více neslyšel, peklo se v tu dobu převalilo přes Singapur.“

4) Josef Vyhnálek, Silvestrův kolega a přítel, ve svých vzpomínkách sepsaných dlouho po válce, v říjnu 1966, zmiňuje toto:

„Silva Němec, rodák od Brna, při bombardování našich pozic na začátku války byl zraněn. Byl převezen do nemocnice na Alexandra Road. Za několik dní Japonci obsazovali tuto nemocnici. Veškerý personál, ošetřovatelé, lékaři a i pacienti byli postříleni. Silva Němec mezi nimi.“

5) Marie Bohmanová, dcera Matěje Bohmana, jednoho ze singapurských Baťovců, v nevydané pasáži svého životopisu Sakra saheb píše:

„Larry Kent [dřívějším jménem Ladislav Kvapil – poznámka JB], někdejší obyvatel Singapuru, vzpomínal na to, že mezi pacienty chladnokrevně zavražděnými na jejich lůžkách byl i český chlapec.“

6) Ivan Procházka v historické eseji Krajané na Dálném východě publikované v časopise Historie a Vojenství roku 1996 uvádí:

V prvních bojových akcích, pod neustálým japonským dělostřeleckým ostřelováním, byli zraněni krajané – Kožišníček, Vítek, Němec. Lehce raněni střepinami byli Vyhnálek, Jedovnický a další […] Během obsazování Singapuru zahynul vojín Silvestr Němec, který byl s dalšími raněnými vojáky a lékařským personálem ubit v Alexandrově nemocnici“.

Ivan Procházka ve své práci čerpal ze zdrojů, mezi nimiž jsou výše uvedený článek Batanagar News a vzpomínky Josefa Vyhnálka – jedná se tedy o informaci převzatou z jiných, původních zdrojů. Na podobné informaci o smrti Silvestra v singapurské nemocnici můžeme kromě toho narazit v několika článcích, které pro Zlínský deník napsal v 90. letech dnes již zesnulý historik Emil Máčel. I on však, podobně jako Procházka, čerpal z již uvedených původních pramenů. Jím publikované informace tedy této hypotéze nepřidávají na váze.

Docela zásadní dokument, který mi původně poskytnul Jonathan Moffatt ze Spolku přátel malajských dobrovolníků, je tato strana ze seznamu nezvěstných vojáků ze Singapuru. Je na ní unikátní záznam o Silvestrovi!

Nemec_record.jpgObrázek: Stránka z registru nezvěstných siganpurských vojáků. Červeně jsem zvýraznil záznam o Silvestru Němcovi. Dokument pochází z britského Národního archivu (ref. WO 316/2192) a lze jej též najít online například na serveru findmypast.co.uk, bohužel jen za poplatek.

Dočítáme se, že Silvestr byl ošetřen nebo hospitalizován 11. února 1942, když utrpěl shell-shock, a že se stal nezvěstným před 15. únorem 1942.

Shell-shock není přímé tělesné zranění, ale posttraumatická stresová porucha způsobená blízkým výbuchem dělostřeleckého granátu. Chudák Silvestr, který do Singapuru odjížděl ve svých devatenácti letech, patrně v Československu ani neabsolvoval základní vojenskou službu. Jeho jedinou přípravou na válku tak byla cvičení dobrovolnických singapurských sborů. Soustředěná dělostřelecká palba, kterou Japonci v únoru zasypávali pozice obránců Singapuru, musela pro něj být děsivá.

Informace nalezené v tomto záznamu jsou v souladu s výše citovanými svědectvími, totiž že Silvestr byl zraněn několik dní před pádem Singapuru, když byly dobrovolnické oddíly SSVF vystaveny těžké dělostřelecké palbě.

Nevíme, jestli kromě šoku utrpěl ještě i další zranění. Po ošetření 11. února se pak mohl obratem vrátit ke své jednotce – to v případě posttraumatického šoku není příliš pravděpodobné, ale vyloučit se to nedá, zvlášť když Vyhnálek vzpomíná, že spolu se Silvestrem útočili na kopcích Pasir Panjang, kde hlavní boje probíhaly teprve 12. a 13. února. Pokud tam pak utrpěl další zranění, je prakticky jisté, že by byl odvezen právě do Alexandřiny nemocnice, protože ta se nacházela této lokalitě nejblíž.

BMH SingaporeFoto: Letecký pohled na hlavní budovu a areál Britské vojenské nemocnice (dnes Alexandřiny nemocnice) v Singapuru. Snímek je z roku 1970. Zdroj a odkaz: Flickr

 

Alexandřina nemocnice

Ať už byl ale Silvestr hospitalizován s jakýmkoliv zraněním, s největší pravděpodobností by v Alexandřině nemocnici skončil v každém případě. Dnešní Alexandřina se tehdy ještě jmenovala Britská vojenská nemocnice a byla vyhrazena raněným právě z britských oddílů (kromě ní v Singapuru byly ještě nemocnice indická, australská a další).

A pokud byli, jak vyprávějí svědkové, spolu se Silvestrem v bojích zraněni i Kožušníček a Vítek, umístěni by v ní byli společně. To také do příběhu celkem zapadá, protože právě tihle dva se tam pak mohli stát očitými svědky Silvestrovy vraždy během masakru. Od nich se to poté v zajateckém táboře dozvěděl celý zbytek československé komunity.

Alexandra1Foto: Panoramatický pohled na hlavní budovu Britské vojenské (dnes Alexandřiny) nemocnice v Singapuru, pořízený roku 1941. Zdroj a odkaz: IWM

Britská vojenská nemocnice byla dokončena roku 1938, tedy krátce před válkou a stojí dodnes. Je to velkorysá koloniální stavba, která ve své době nabízela moderní prostředí a vybavení. Nachází se na vyvýšeném místě, obklopená zahradou a menšími budovami, které patří k jejímu komplexu.

Alexandra Hospital.jpgFoto: Areál Alexandřiny nemocnice v Singapuru dnes. Zdroj: Google Earth

Alexandra2Foto: Moderní interiér a lůžka Britské vojenské nemocnice. Fotografie pořízena v prosinci 1941. Zdroj a odkaz: IWM

Alexandra3Foto: Světlé, vzdušné prostory v jednom z pokojů pro pacienty v Britské vojenské nemocnici. Fotografie pořízena v prosinci 1941. Zdroj a odkaz: IWM

 

Masakr podle Petera Brutona

Musím se vám svěřit s tím, že tahle kapitola je jednou ze tří, s nimiž jsem se dosud nejvíc potýkal. V tomto případě proto, že mě od přečtení podrobného popisu masakru pronásleduje hrůzný pocit, že něcím takovým možná chudák Silvestr musel projít.

Jedním z nesmírně užitečných dokumentů, které mi poskytnul Jonathan Moffatt, je práce Petera Bruton z roku 1989. Do dnešního dne jde patrně o nejlepší publikovanou rekonstrukci masakru.

Bruton cover
Foto: titulní strana práce Petera Brutona z roku 1989.

Bruton vycházel z vyprávění asi dvou desítek pacientů, kteří události i celou válku  přežili. V úvodu ale sám přiznává potíže, na které narážel: veškerá původní dokumentace byla ztracena při pádu Singapuru a svědectví těch, kdo přežili 3,5 roků tvrdého věznění a nucených prací, se v mnohém rozcházejí a protiřečí si.

Následuje mnou zkrácené převyprávění rekonstrukce, jak ji Peter Bruton ve své publikaci „Případ masakru“ sepsal.

„Civilní personál se během posledních dní bojů vytrácel a v pátek 13. února 1942 vedení nemocnice přikázalo zbývajícím osmi místním sestrám opustit areál v obavě, že by je mohlo postihnout násilí, jaké proběhlo krátce předtím při japonském obsazování  nemocnice v Hong Kongu. Ten den se také řada pacientů přesunula z vyšších pater do přízemí. V patrech zůstávali důstojníci a část personálu, která tam i nocovala.

V nemocnici v tu chvíli bylo přes 900 pacientů – většinou Britů, ale i dalších národností (Australané, Indové, Malajci). Na příjmu se průběžně objevovali noví pacienti, přiváželi je zejména v noci, kdy se tolik nebombardovalo. Personál nemocnice pak čítal dalších 180 lidí.

Na jedno oddělení, původně zařízené pro 24 lůžek, v té době připadalo 72 pacientů. Do prostoru mezi lůžky byla položena lehátka, ta byla i vprostřed místností a podélně i na chodbách.

Nemocnice byla zvenku výrazně označena červenými kříži: visely na žerdi a z oken, byly rozprostřeny na střeše i na trávníku před nemocnicí, kde byl velký znak sestavený z bílých a červených lůžkovin.

Večer 13. února se výběžek japonské fronty zaříznul do obranné linie a nemocnice se najednou ocitla v území nikoho. Další den dopoledne přes její areál probíhala dělostřelba, kterou na sebe obě strany mířily.

Kolem jedné odpoledne se k nemocnic začal blížit útvar japonských vojáků, ten v čele nesl prapor. Když se jeden z pěšáků objevil u vchodu, britský vojenský lékař mu vyšel vstříc, ukázal na svůj odznak červeného kříže a řekl „hospital“. Chvíli na sebe hleděli, potom Japonec strhl z ramene pušku a vystřelil – možná proto, že britský kapitán měl na sobě helmu s maskovací síťkou, si Japonec mohl myslet, že je v ohrožení. Naštěstí minul a kapitán utekl zpět do budovy. Japonský voják ho už dál nepronásledoval.

Po druhé hodině pak areálem nemocnice prošla skupinka indických vojáků, kteří na chvíli našli útočiště i na její střeše, odkud stříleli na japonské pozice. Pacienti později uvedli, že někde v budově slyšeli palbu z lehkého kulometu. Ať už to dotyční vojáci udělali v panice nebo z hlouposti, lidem v nemocnici se to stalo osudným. O něco později pacienti v chodbě v přízemí viděli, jak Indové utíkají ven hlavním vchodem a zanedlouho se v jejich patách objevily tři roty japonských vojáků, kteří do nemocnice vtrhli z několika stran. Zjevně to byli vojáci, kteří strávili delší čas na frontě: byli prý špinaví, neoholení a upocení, v plné polní, vyzbrojeni puškami s bajonety, na hlavách helmy s kamufláží z trávy a větviček.

Jedna rota, která se blížila od železnice, vystrašila personál v přilehlé budově laboratoře. Když se lékaři rozběhli směrem k nemocnici, Japonci spustili palbu a dva z nich zastřelili, třetí raněný se doplazil k hlavnímu vchodu a volal tam o pomoc.

Druhá rota vrazila do budovy ve směru, odkud původně přišla skupina indických vojáků – Japonci patrně šli v jejich stopách. V hlavní chodbě pak nejdřív narazili na improvizovanou přijímací místnost, ve které ležela asi stovka pacientů. Jeden z japonských vojáků vzal koště a začal jeho násadou raněné bít po hlavách. Poručík Weston, který měl místnost na starost, vzal bílé povlečení jako známku kapitulace a držel je nad hlavou u dveří do místnosti. Jeden z japonských vojáků ho ale vzápětí probodl bajonetem a zabil. Možná právě tento okamžik spustil krvavou orgii vraždění. Do místnosti vtrhli další vojáci a stříleli a bodali pacienty natěsnané v místnosti na lehátkách a nosítkách.

Někteří z nich se snažili z místnosti utéct a vybelhali se do chodby a odtud k východu, kde ale mnohé z nich zkosila palba z kulometů. Jiní prchali chodbou dozadu, kde zase narazili na jinou japonskou jednotku, která je rovněž začala střílet nebo probodávat bajonety.

Několik vojáků vešlo do dvou nemocničních pokojů, kde zabili pár pacientů a ostatní donutili vstát a shromáždit se venku na chodbě.

Třetí rota Japonců vyšplhala na verandu mezi dvěma operačními odděleními. Službu zde mělo šest lékařů, kteří se krátce po půl třetí rozhodli zahájit jednu z operací navzdory tomu, že budova byla ostřelována. Aby byli lépe krytí před palbou zvenku, operovali v chodbě před operačním sálem. Ve chvíli, kdy se tam dostali Japonci, lékaři právě dokončili jednu operaci a čekali na přivezení dalšího pacienta. Japonci začali střílet a lékaři vběhli do operačního sálu, kde pak stáli uprostřed místnosti s rukama nad hlavou. Vojáci vešli dovnitř a přikázali jim vyjít v řadě zpět do chodby. Tam na ně čekal tucet Japonců a když procházeli, začali je bodat bajonety a většinu z nich zavraždili. Během toho některý z nich probodl také pacienta, který tam po operaci stále ležel v narkóze.

Mezitím někteří další vojáci z této roty vtrhli do dvou pokojů chirurgického oddělení, kde byli umístněni pacienti po operacích. Začali je bít a bavit se jejich týráním: kroutili jejich obvázanýma rukama a nohama a rozhoupávali závaží, na kterých ve fixované poloze visely jejich končetiny. Vojáci pak šli dál do hlavní chodby, kde náhodně stříleli a probodávali stojící i ležící pacienty.

Do jednoho z pokojů, ve kterém dva vojáci právě obírali pacienty o hodinky a další cennosti, u čehož několik z nich probodli, záhy vešel jeden japonský důstojník. Kopanci vyhnal své vojáky ven a lámanou angličtinou se přítomným omluvil: ‚Omlouvám se, ale moji muži jsou vyčerpaní a hladoví – bojovali bez odpočinku už mnoho dní‘.

Běsnění na chodbách a na pokojích trvalo necelou půl hodinu. Padlo mu za oběť asi padesát lidí, zčásti pacientů a zčásti vojenského personálu nemocnice. Řada dalších byla raněna, ležela na zemi a krvácela. Japonské jednotky se pak poněkud uklidnily, ale to nejhorší ještě mělo přijít.

Vojáci shromáždili něco asi dvě stovky personálu i pacientů schopných chůze do zástupu. Šlo o pacienty z přízemních pokojů, hlavní chodby a z přijímací místnosti u vchodu. Japonci jim všem spoutali ruce za zády, potom je svázali do skupinek a přikázali jim vypochodovat ven z nemocnice. Pacienti šli v nemocničních pyžamech, někteří s obvazy na hlavách.

BrutonMap1

Foto: Plánek z publikace Petera Brutona s vyznačeným místem masakru podle jeho rekonstrukce. Jiný historik Ian Richardson má ale za to, že k masakru došlo jinde, mnohem blíže nemocnici.

 Zástup svázaných a často belhajících „zajatců“ pak pod dohledem vojáků pochodoval pryč od nemocnice. Cestou byli několikrát vystaveni dělostřelecké palbě a museli se krýt, protože v okolí pořád probíhaly boje. Asi o půl kilometru dál je pak Japonci všechny namačkali do budovy bývalé ubytovny pro sestry, která byla rozdělena na tři malé místnosti. Do největší, která měřila asi 3×4 metry, bylo vměstnáno vestoje asi sedmdesát zajatců; do té menší o půdorysu 3×3 metry sedmapadesát. Vojáci pak okna místností zatloukli prkny a zatarasili i vchodové dveře. Zvenku u budovy pak umístili dva kulomety a hlídky.

Chudáci uvnitř byli tak namačkaní, že se sotva mohli pohnout a většina musela stát, protože nebylo místo ani k sednutí. Když si pacienti potřebovali ulevit, neměli kam a nakonec močili na sebe. Japonci jim ani neuvolnili pouta, ani neposkytli vodu – všichni měli strašnou žízeň, protože už předchozích dnech, po přerušení vodovodu 11. února, se v nemocnici voda vydávala jen v malých množstvích – stanovený příděl byl půl litru na osobu denně. Ve vedru k zalknutí, smradu a vestoje museli strávit celou noc. Ze všech místností se ozýval nářek a volání o vodu. Muži kolabovali, někteří nemocní se dostali do deliria a jen v největší ze tří místnosti jich během té noci sedm zemřelo.

Bruton map2

Foto: Schéma místa masakru podle Petera Brutona. Budova se třemi místnostmi, cesta k popravišti a přerušovanou čárou směr útěku pěti šťastlivců, kteří využili příležitost k úniku.

Další den před polednem se dveře konečně otevřely a jeden japonský důstojník jim řekl, že odejdou dál od fronty a cestou dostanou vodu. Po dvou nebo po třech je pak začali Japonci vyvádět ven, za roh sousední budovy. Venku se po celou dobu ozývala střelba a výbuchy, takže zpočátku nikdo ze zajatců nezpozoroval nic podezřelého. Teprve po chvíli někteří z nich zaslechli výkřiky „Ó bože!“, „Mámo!“ nebo „Ne, ne!“. Podezření, že je Japonci po skupinkách venku vraždí, se potvrdilo, když se do budovy vrátil jeden z vojáků a otíral krev z bajonetu. Hrůza mezi zajatci způsobila, že někteří se narychlo pokusili zabít: oběsit se na pruhu látky nebo se podřezat. Několik jiných pak využilo příležitosti, kdy jeden z dělostřeleckých granátů zasáhl roh budovy a kus zdi se tam sesypal. Vyšplhali se ven a rozběhli se pryč. Většina z nich byla záhy smetena střelbou z kulometu od rohu sousední budovy, ale pěti z nich se podařilo přes prostranství prokličkovat a najít skrýš, kde je Japonci už nenašli.“

Právě díky nim se podařilo zaznamenat svědectví o pekle, kterým museli projít.

Z odhadovaných padesáti zabitých přímo v nemocnici se Brutonovi podařilo identifikovat jména osmadvaceti. Ze dvou stovek dalších, kteří byli zmasakrováni po hrůzné noci poblíž, dokázal rekonstruovat jména devadesáti. Většina obětí tak zůstává dodnes bezejmenná, takže mezi nimi snadno může být i náš Silvestr.

Následujícího dne, v pondělí 16. února 1942, navštívil nemocnici generál Mutaguči, který japonské divizi velel. Přítomným pacientům se omluvil za hrubé chování vojáků a jako symbolické gesto některé z nich osobně nakrmil lžící z plechovky broskvového kompotu.

Podle jednoho z pozdějších svědectví, které ale nebylo potvrzeno, byl masakr nařízen jedním z nižších důstojníků, který byl pak exemplárně samotnými Japonci popraven.

Po vítězství spojenců byl masakr vyšetřován Tribunálem pro válečné zločiny. Jehož 7. vyšetřovací tým zveřejnil v dubnu 1946 závěrečnou zprávu, podle které nešlo o válečný zločin, za který by měli být jeho původci odsouzeni a potrestáni. Nepodařilo identifikovat konkrétní pachatele, ačkoliv víme, že šlo o příslušníky 18. divize japonské císařské armády. Hlavně ale vyšetřovatelé ve světle nesporných důkazů o tom, že z budovy nemocnice předtím na Japonce stříleli indičtí vojáci, klasifikovali událost jako nezamýšlenou tragédii, která se odehrála v zápalu probíhajícího boje. V úvahu vzali i projevenou lítost a omluvu divizního velitele Mutagučiho.

 

Nové informace od Iana Richardsona

Dalším člověkem, se kterým jsem navázal kontakt a který je největším mně známým expertem na masakr v Alexandřině nemocnici, je Ian Richardson. Jeho otec sloužil jako  dobrovolník u malajského praporu a byl rovněž hospitalizován v Alexandřině nemocnici. Měl to štěstí, že řádění Japonců přežil.

Ian navázal kdysi na práci Petera Brutona z konce 80. let. Od něj jsem se dozvěděl, že Bruton se výzkumu věnoval zejména proto, že chtěl zjistit něco víc o osudu svého strýce Johna Brutona. Případu se přestal věnovat krátce po sepsání své publikace – snad to bylo pro něj emocionálně vyčerpávající, snad byl příliš frustrován z toho, jak moc si různá svědectví protiřečí. Ian tvrdí, že se mu podařilo sehnat další prameny a chystá se o události vydat svou práci tiskem někdy roku 2019.

Ianovi se podařilo sestavit jmenný seznam 342 osob, které v nemocnici osudný den byly – to je asi třetina všech osob. Silvestr mezi nimi není, což ale nic neznamená, protože většina pacientů zůstává dodnes bezejmenná. Původní dokumentace se nedochovala žádná, pár dní před pádem Singapuru totiž vedení nemocnice zničilo všechny kartotéky a o zbytek se později postarali sami Japonci. Upřesněný odhad obětí podle Iana Richardsona je 56 osob během běsnění v nemocnici a dalších 160 až 170 lidí během masakru následujícího dne.

Na základě informací, o které jsem se s Ianem podělil, také on usuzuje, že Silvestr patří mezi bezejmenné oběti masakru. Pokud byl do nemocnice přivezen 11. února v posttraumatickém šoku, byl patrně pod vlivy sedativ a coby pacient s relativně lehkým zraněním umístěn na lehátku nebo nosítkách přímo na chodbě, protože pokoje už byly přeplněné. Tím pak byl běsnícím Japoncům přímo na ráně.

Když Japonci do do nemocnice vtrhli a pacienti dostali příkaz zvednout ruce nad hlavu, omámený Silvestr toho možná nebyl schopen, nebo naopak pod vlivem šoku začal panikařit – to by obojí dalo Japoncům příčinu ho na místě zastřelit nebo probodnout.

* * *

Tak nějak to tedy mohlo být. Mám naději, že se příští rok z nové studie Iana Richardsona dozvím upřesňující informace, na jejichž základě tuto hypotézu budu moci ještě doplnit.

Příště se zaměřím na druhou hypotézu, kterou je Silvestrova smrt v bojích u Pasir Panjangu. Nebude to o moc pěknější čtení, protože i tam řadu zajatců, kteří nepadli v boji, Japonci následně pozabíjeli bajonety.

 

Reklamy

Pád Singapuru a nezvěstný Silvestr

Po ústupu Britů a jejich spojenců z Malajska dne 31. ledna 1942 si japonská armáda vzala čas na oddech a přípravu finálního úderu.

Viktor Koš, jeden z Baťových zaměstnanců, který o válečných událostech v Singapuru a o svém následném zajetí sepsal poměrně podrobné paměti, vzpomíná na den, kdy ustupující britská armáda za sebou vyhodila most spojující Singapur s pevninou:

„Jednou jsme slyšeli těžké výbuchy a druhý den pak noviny psaly, že cesta mezi Singapurským ostrovem a hlavní pevninou Malajska byla úspěšně vyhozena do povětří. Tento umělý násep, pořízený obrovským nákladem před několika lety, byl dlouhý asi 1 km. Přes něj šla silnice, železnice a vodovod. Přirozeně násep nemohli vyhodit celý, a tedy jej přerušili na dvou místech.“

V tu chvíli už i Churchillovi docházelo, jaká pohroma se chystá. Po přijetí situační zprávy od generála Wawella, který byl vrchním velitelem tichomořského okruhu a nadřízeným generála Percivala, reagoval slovy: „Musím se přiznat, že jsem tímto telegramem ohromen. Nikdy mě ani na okamžik nenapadlo, že… Singapur není kompletně opevněný proti útoku ze severní strany.“ Wawellovi pak odpověděl:

„Vaší zprávou jsem byl jsem krajně znepokojen. Chci se vyjádřit naprosto jasně: očekávám, že budete bránit každý centimetr půdy, že každý jeden kus vybavení zničíte předtím, než padne do rukou nepřátel. A ať Vás ani nenapadne zvažovat kapitulaci, dokud nepředvedete sveřepé boje v sutinách singapurských ulic.“

Japonské vojsko bylo sice unavené a zbývaly mu už jen velmi omezené zásoby munice a dalšího materiálu, ale na druhé straně Johorského průlivu na ně čekala demoralizovaná spojenecká vojska. Byla to armáda o nominálné síle 85 tisíc mužů složená z různých celků, které se mezi sebou úplně dobře nesnášely a jejichž velení navzájem spolupracovalo jen s obtížemi (z celkem 45 praporů pěchoty jich bylo 21 indických, 13 britských, 6 australských, 2 malajské a 3 složené ze singapurských dobrovolníků).

Australian gunners Johore
Foto: Australští dělostřelci u protitankového kanónu sledují z břehu Singapuru protější pevninu státu Johore. Zdroj: AWM

Do konečného útoku proti Singapuru Jamašita nasadil 30 tisíc japonských vojáků – přesila obránců tedy byla skoro trojnásobná. Vzhledem k tomu, že klasické vojenské učebnice pro útok vyloděním doporučují, aby útočník měl nejméně dvojnásobek sil než obránce, úspěch Japonců zdaleka nebyl jistý.

Velitel obránců generál Percival ale čelil stejnému problému jako předtím v Malajsku. Nedokázal předvídat pohyb nepřítele a vzhledem k obrovské rozloze území, které musel bránit, nemohl vojáky soustředit na žádné určité místo, ale naopak je musel rozptýlit po celém obvodu Singapuru. Ostrov sice není příliš velký, ale i tak jeho pobřeží měří bezmála dvě stě kilometrů. To dávalo velkou výhodu útočníkům, kteří naopak mohli veškerou svou sílu nasadit do jimi vybraného úseku, kde pak snadno prorazili tenkou linii obrany.

singapore1942map.jpgMapa: Ostrov Singapur a rozložení vojenských jednotek obránců. Oranžově je dispozice nejsilnějších britských sil. Červeně je vyznačena pozice dobrovolnických jednotek SSVF včetně směru jejího pozdějšího přesunu do kopců u Pasir Panjang. Modrou šipkou jsem  pak vyznačil  směr útoku Japonců.

Percival byl přesvědčen, že Japonci se pokusí o invazi ze severovýchodu, kde bylo dobře přístupné pobřeží. Soustředil zde proto své nejlepší jednotky i vojenskou techniku. Japonci tady skutečně prováděli manévry s několika stovkami mužů, kteří se dostali na ostůvek Pulau Ubin. Byla to ale lest na odlákání pozornosti. Ve skutečnosti se připravovali k vylodění na severozápadním sektoru, kde je průliv nejužší a kde pobřežní mangrovové porosty, bažiny a ústí několika řek představovaly pro jejich pohyb dobré krytí.

Britové měli ze stejných důvodů tuto část ostrova nejméně prozkoumanou: komu by se do takových pobřežních bažin chtělo! Japonská invaze navíc probíhala v období monzunových dešťů, které britská doktrína považovala pro boj či případný útok za nejméně vhodné, což byl další důvod, proč obránci tuto eventualitu brali na lehkou váhu. Percival do této části ostrova vyslal australské jednotky, jimž příliš nedůvěřoval a se kterými neměl dobré vztahy.

Brigadýr Ballentine, který velel indickému sboru na levém (jižním) křídle Australanů, ve své zprávě uložené v Národním britském archivu píše, že velení třeba poslalo do zarostlého pobřeží jednotku 250 Číňanů prostě jen proto, že automaticky předpokládalo, že se coby Asiati v džungli vyznají; poznamenává k tomu ironicky, že šlo o městské Číňany, kteří se v životě dostali k džungli jen tak daleko, kam až je přivezl místní autobus.

Britské velení dokonce ignorovalo zprávy australských jednotek o velké koncentraci japonské armády na protějším břehu. Stejně tak nedostali ostnatý drát, jehož bylo ve skladech nazbyt a se kterým by bývali mohli vybudovat aspoň provizorní pobřežní zátarasy.

Zatímco se Percival nechal školácky oklamat, Jamašita měl o postavení obránců díky leteckému průzkumu i zprávám svých špionů infiltrovaných mezi obyvatele poměrně přesné informace.

Po intenzivní dělostřelecké přípravě a náletech, které mimo jiné významně narušily spojení předsunutých jednotek s velením a vyřadilo i část pobřežních světlometů, pak Japonci 8. února s příchodem tmy zahájili na malých člunech vylodění na pobřeží bráněné nepočetnými australskými oddíly (měly celkem tři tisíce mužů). Japonci pod příkrovem tmy snadno procházeli jejich řídkou linií, vpadávali jim do zad, obkličovali a likvidovali skupinky Australanů. Percival odmítl do tohoto úseku poslat posily, protože byl stále přesvědčen, že hlavní útok přijde odjinud. Australské oddíly, marně čekající na posily, se pochopitelně cítily svým velením zcela zrazeny.

4129617
Foto: Pohled na město Singapur v lednu 1942. Vzadu stoupá dým z hořící námořní základny na severním pobřeží. Zdroj: AWM

V australském sektoru se ještě během noci se vylodilo 13 000 Japonců a dalších 10 000 následovalo po rozednění. Po prvním dni intenzivních bojů se jim podařilo zatlačit obránce do vnitrozemí. V severovýchodním cípu ostrova se pevně uchytili, začali sem převážet lehké tanky a celkem nerušeně se zde připravovali k dalšímu postupu.

Churchill byl nepříčetný, protože nedokázal pochopit, jak může poměrně malá japonská armáda tak rychle postupovat proti britským silám. 9. února poslal Wawellovi telegram:

„Je zjevné, že obránci vysoce přečíslují japonské jednotky, kterým se na Singapuru podařilo vylodit, a proto vám přikazuji je v odhodlaném boji zničit. Ať vás v tuto chvíli ani nenapadne snažit se šetřit životy vojáků nebo civilistů. Boj se musí vést za každou cenu až do trpkého konce, velitelé ať padnou spolu s vojáky. Jde o čest Britského impéria a naší armády. Když teď i Rusové předvádějí, jak se dokážou odhodlaně bránit, je v sázce pověst naší země a naší rasy.“

První dva dny se spojencům dařilo bojovat o vzdušný prostor také díky tomu, že v půli ledna dorazil konvoj s padesáti moderními  letadly Hurricane na palubě. Jejich výkon ale zůstal daleko za očekáváním, především vinou nezkušenosti pilotů s tímto typem letadla – několik jich dokonce sami zničili při nehodách. Japonské letectvo, stejně jako předtím v Malajsku, brzy většinu nových letadel zničilo. Masivní nálety až 130 bombardérů současně také rychle vyřadily hlavní singapurskou leteckou základnu Tengah. Nakonec se už 3. února spojenecké velení, ve snaze uchránit zbytky svého letectva od úplného zničení, rozhodlo piloty z marného boje odvolat na Sumatru.

Do bojů s Japonci se zapojily také dělostřelecké baterie s obřími děly ráže 38 cm, která se vojákům podařilo otočit od moře směrem do vnitrozemí. Jejich podpora byla ale spíše symbolická, protože byla vybavena protipancéřovou municí určenou proti válečným lodím, jejichž účinnost proti pozemním cílům a pěchotě byla ale velmi omezená (pro takový účel by se více hodily tříštivé střely, kterých ale Britové na ostrově měli jen málo). Tato děla vystřelila stovky střel, hlavně mezi dny 10. až 12. února, kdy je pak Britové sami zničili, aby se nestala kořistí Japonců.

Johore battery
Foto: Výstřel z patnáctipalcového děla v dělostřelecké baterii na Singapuru. Mělo dostřel 34 kilometrů, ale vzhledem k nevhodné munici mezi Japonci mnoho škody nenapáchalo. Zdroj: https://thelongnwindingroad.wordpress.com/tag/changi-fire-command

Detaily vynechám, ačkoliv zájemcům o ně mohu doporučit k přečtení několik skvělých dokumentů a publikací. Celkový obrázek byl takový, že navzdory několika tvrdším bojům v místech, kde obránci našli odhodlání čelit nepříteli, se fronta rychle posouvala směrem na město v jihovýchodním cípu ostrova.

Jedním ze zlomů situace se stal 11. únor, kdy Japonci obsadili další klíčovou kótu: skladiště potravin a munice u Bukit Timah. Vzhledem k tomu, že jim už obojí docházelo, byla to pro ně velká vzpruha (a pro spojence naopak těžká ztráta). Tentýž den Japonci za britskými liniemi z letadel shodili v 29 dřevěných tubusech opatřených červenobílou stuhou výzvu ke kapitulaci. V tu chvíli ji ale generál Percival ještě odmítl.

Další dva dny, 12. a 13. února, probíhaly větší boje o udržení poslední obranné linie kolem města. Pro nás je zásadní informace ta, že na jižní části fronty, u vesnice Buona Vista a na hřebeni Pasir Panjang, byly do bojů nasazeny i dobrovolnické oddíly SSVF. Právě tady byl podle jednoho ze svědectví naposledy spatřen Silvestr, a to během jednoho z pokusů o protiútok.

postup.jpgMapa: Postup Japonců při dobývání Singapuru (modré šipky). Silná zelená čára ukazuje poslední obrannou linii při kapitulaci dne 15. února 1942. Zdroj: UK National Archives, foto Jan Beránek

O den později, 14. února, se tady navzdory úporné obraně Japoncům podařilo frontu prolomit a postoupit k Alexandřině nemocnici na předměstí. Tady pak odpoledne a následující den spáchali nechvalně známý masakr více než tří stovek lékařů a raněných vojáků, během něhož byl podle nejčastěji uváděných zpráv zabit i Silvestr Němec.

Pozice obránců už byla zoufalá: přerušeny byly dodávky vody, docházela munice i nafta. Začaly také narůstat počty raněných i zabitých civilistů v důsledku toho, že zhruba milion obyvatel Singapuru byl zatlačen do malé oblasti o ploše několika málo kilometrů, vystavené neustálé dělostřelecké palbě.

15. února ráno na schůzi svého štábu nastínil Percival dvě možnosti: okamžitý protiútok s cílem zmocnit se zpět vodních nádrží a zásobáren u Bukit Timah, nebo kapitulaci. Jeho tým se jednoznačně vyslovil pro druhou možnost a po krátkém vyjednávání s Jamašitou pak britská armáda oficiálně kapitulovala v pět hodin odpoledne. V souladu s ujednáním pak v osm večer veškeré boje ustaly.

surrender.JPG

Foto: Generál Percival (vpředu napravo) podepisuje 15. února navečer v japonském štábu  provizorně umístěného v továrně Ford v Singapuru, bezpodmínečnou kapitulaci britských sil. Generál Jamašita sedí naproti němu, na snímku vzadu vlevo. Zdroj: AWM

Percival netušil, že Jamašita hrál do poslední chvíle vabank. Ten ráno 15. února dostal od svého náčelníka štábu Cudžiho zprávu, že japonští vojáci už mají v průměru jen sto nábojů na osobu a stav munice do těžkých kulometů je ještě bídnější. Jamašita si později zaznamenal:

„Můj útok na Singapur byl blaf – blaf, který vyšel. Měl jsem třicet tisíc mužů a stál jsem proti trojnásobné přesile. Kdyby se obrana držela delší dobu, neměl bych proti ní šanci. Věděl jsem, že kapitulace musí být prakticky okamžitá. Celou dobu jsem se proto obával, že Britové zjistí, jak je nás málo a jak nám docházejí zásoby, a vtáhnou nás do pouličních bojů, které by nás jistě zničily.“

Není divu, že Winston Churchill označil pád Singapuru za nejostudnější porážku Británie všech dob. Spolu s Malajskem tady Japonci zajali celkem 130 tisíc spojeneckých vojáků. Obsazení „nedobytné pevnosti“ jim navzdory trojnásobnému přečíslení trvalo přesně jeden týden a přišli přitom pouze o pět tisíc vojáků (z toho třetina mrtvých, dvě třetiny raněných).

 

Dobytí Singapuru z pohledu obyvatel

Poslední dva týdny před pádem Singapuru musely být pro obyvatele příšerným zážitkem.

Město bylo opět vystaveno náletům, za den jim za oběť padlo až pět set lidí. V přeplněných civilních nemocnicích byly tisíce raněných, lékaři namísto složitých operací končetim museli provádět jejich amputace.

Women_&_dead_child

Foto: Scéna z následků bombardování Singapuru, dvě malajské ženy bědují nad mrtvým dítětem v sutinách. Snímek byl pořízen 3. února 1942. Zdroj: AWM

Na bombardování Singapuru vzpomíná několikrát Viktor Koš:

„Jeden Holanďan měl u svého bytu kryt – takovou vykopanou jámu, ve které se ještě s jednou paní při náletu schoval. Bomba spadla přímo na kryt, vše vyrvala, vyvrátila velký strom rostoucí vedle – a hlavu toho Holanďana našli v koruně vyvráceného stromu – jinak z něho a té paní nenašli nic […]

Jednou, když byl Zdeněk Plhoň v bance, byl nálet. V budově banky si však byl docela jistý. Byla to pevná budova a při náletu jak zaměstnanci banky, tak přítomní zákazníci šli do sklepů. Tehdy právě bomby padaly kolem banky , takže ve sklepě jasně slyšeli výbuchy. Hned po ukončení poplachu jel domů a jak jeli po ulici, nedaleko banky leželo ještě na zemi mnoho mrtvých, ruce i nohy byly rozházeny po celé ulici. Byl z toho tak vyděšený, že již nikdy do banky, to je do města, nechtěl jet a raději již u nás přestal pracovat.“

Pro Baťovce pak bylo zvlášť traumatizujícím zážitkem vybombardování jejich továrny na koženou obuv v Singapuru. Došlo k němu 30. ledna 1942 a Viktor Koš je popisuje takto:

„Pan Plhoň hned po dvanácté hodině jako obvykle nepřijel a ani jsme si v tom shonu toho nevšimli. Přijel asi až k jedné hodině, celý černý a umazaný. K našemu překvapení nám sdělil, že továrna byla bombardována.

Když byl nálet ohlášen a bylo zjištěno, že letadla letí směrem na továrnu, všichni zaměstnanci byli upozorněni, aby odešli do krytu. Jen jeden z domorodých dělníků dělal hrdinu a zůstal stát venku u krytu. Když vybuchla bomba, utrhla mu ruku. Jeden z našich chlapců – snad to byl Lebloch – také dělal hrdinu a stál venku opodál. Najednou ale začal rychle utíkal do krytu. Sotva do krytu vpadl, bomba vybuchla. Jakmile bombardování skončilo, všichni utíkali z krytu ven do továrny. Domácí zaměstnanci, hlavně děvčata, běžela s pláčem dovnitř, posbírala pár svých osobních věcí a utíkala domů. Od té doby již nikdo nechtěl v továrně pracovat.

Celkem budova továrny dostala tři zásahy, jeden asi uprostřed budovy nad manipulací a dva nad skladem obuvi. Tato budova byla ze železné konstrukce, při dopadu všechny tři bomby narazily na některou železnou traversu a vybuchly, rozmetaly střechu a způsobily škodu dole. Ve střeše byly velké díry, a proto bylo zboží přikryto plachtami. Auta našich zaměstnanců, která byla zaparkována u továrny, byla dost poškozena střepinami. Z místních zaměstnanců se po bombardování většina rozutekla a již se nevrátili. Poněvadž v továrně již nikdo nechtěl pracovat, začalo se ševcovat ručně v prvním poschodí budovy naší firmy.“

Batanagar News October 1945.jpgFoto: Snímky zničené Baťovy továrny v Singapuru, která byla vybombardována a následně vyhořela 30. ledna 1942 během jednoho z japonských náletů. Zdroj: Batanagar News, říjen 1945

Od 7. února pak město začala zasahovat i dělostřelecká palba:

„7. února 1942 dopoledne jsme slyšeli v blízkosti mého bytu několik výbuchů v krátkých intervalech. Vyšel jsem s několika jinými ven a jak jsme stáli, slyšeli jsme nedaleko hvízdot a pak „prásk“. Nad hlavami nám lítaly první granáty. Byla to první dělostřelba na město. Ostřelování trvalo asi půl hodiny […] V pondělí 9. února ráno začaly granáty létal nad mým bytem ještě před půl sedmou. Jakmile střelba utichla, volali mne od Jugasů , že jeden granát je zasáhl. Když jsem k nim přišel, byl jsem překvapen, co ten jeden granát způsobil. Před jejich domem na přední straně stál strom, na jednu jeho větev granát narazil, vybuchl a po explozi všechny střepiny vletěly šikmo do domu. Střepiny hodně poničily nábytek a vybavení. Ve stole , u kterého pracoval pan Heim, byla velká díra a to zrovna v místě na kterém obvykle psal. Na štěstí se nikomu nic nestalo – nikdo nebyl doma.“

Mezi lidmi vypukla panika. Čechoslováky zvláště děsily zvěsti, že s postupující armádou jdou také Němci. Koš navíc vzpomíná na to, že „… naši domorodí zaměstnanci v kanceláři hovořili, že prvních 10 až 14 dnů budou Japonci střílet každého na potkání… Číňané zakopávali mnoho šperků v zahradách a jinam, poněvadž japonské vojsko, které se dostalo na ostrov již v prvních únorových dnech, rychle postupovalo.“ Strach z toho, že se v Singapuru může zopakovat hrůzné japonské běsnění již dříve veřejnosti známé z čínského Nankingu, byl všudypřítomný.

Paniku mezi obyvateli jistě vyvolávalo i to, že ulicemi se potulovali dezertéři, často opilí tím, co vyrabovali z obchodů a hospod. Podle odhadů v posledních dnech zoufalých bojů dezertovala asi třetina vojáků (a například většina Indů se po kapitulaci obrátila proti Britům a vstoupila do národně osvobozenecké armády). Míru dezerce dokresluje poznámka brigadýra Ballentina, že k příslušnosti k oddílu, v němž reálně bojovalo 200 vojáků, se po kapitulaci a v následném zajetí přihlásilo celkem 700 vojáků.

I to Viktor Koš popisuje poměrně barvitě:

„Po odjezdu našich žen jsme jeden večer, asi tak 7. února, zašli do kina – Strangfeld, Plhoň a já. V kině to bylo zajímavé. Bylo tam totiž plno vojáků, kteří tam však přišli proto, že tam byla restaurace. Všichni byli strašně opilí […]

Po městě se potulovalo mnoho vojáků, sami nebo v menších skupinách – byli to desertéři. Většinou byli bez pušek a zdržovali se kolem přístavu, kde se chtěli dostat na nějakou loď. Jednou přišli dva takoví do mého bytu, již opilí, a žádali jídlo a pití. Nabídl jsem jim nějaký salám, ale jídlu moc nedali. Přestože byli opilí, stále chtěli jen pít a pít a nakonec jsme měli s nimi potíže, abychom je dostali z domu ven […]

Heim poslal jednou své auto se šoférem někam něco vyřídit a za nějakou dobu se šofér vrátil pěšky. Prý ho zastavili dva vojáci a žádali po něm auto, když jim ho nechtěl vydat, vytáhli na něj revolver. Ovšem, že jim auto nechal. Takových případů se stávalo stále více. Dělali to desertéři, kteří se chtěli mít ještě těch pár dní, než bude konec, dobře… Byl jsem jednou svědkem toho, jak jeden z vojáků si puškou prostřelil ruku, aby nemusel na vojnu.“

Během únorových dnů se kdekdo snažil Singapur opustit. Evakuace probíhala prakticky na jakýchkoliv plavidlech, která byla k dispozici. I odjezd byl ale sázkou na nejistotu a představoval značné riziko: penangské rádio ovládané Japonci hlásilo, že všechny lodi, které v tuto dobu odplouvají ze Singapuru, budou potopeny – a řada lodí skutečně potopena byla.

Poslední vlna uprchlíků dostala příležitost v noci ze 13. na 14. února, kdy ostrov opustila flotila 44 lodí, jež se snažily dostat na Jávu. Polovina z nich byla během cesty Japonci potopena, řada cestujících utonula a ti přeživší byli až do konce války internováni (což byl osud, který potkal i některé Čechoslováky včetně zmiňovaného Koše).

evacuation shipFoto: Vojáci na palubě lodi Empire Star se snaží opustit Singapur. Na její palubě odplulo 2500 lidí a navzdory tomu, že loď byla poškozena bombardováním, šťastně dopluli do holandské Batávie (dnešní Indonésie). Snímek je datován 12. února 1945. Zdroj: AWM

 

Čtyři hypotézy o Silvestrově smrti

V následujících několika kapitolách budu podrobněji analyzovat a dokumentovat, co jsem doposud zjistil o smrti mého prastrýce Silvestra Němce. Ten se v posledních dnech bojů stal nezvěstným a po válce byl prohlášen za mrtvého. Úřady coby datum jeho úmrtí oficiálně zaznamenaly „kolem 15. února 1942“.

Nabízejí se myslím celkem čtyři varianty, jak Silvestr – bylo mu pouhých třiadvacet let – přišel o život. V následujícím výčtu je uvádím v pořadí podle pravděpodobnosti:

  1. Silvestr zahynul během masakru v Alexandřině nemocnici, který proběhl 14. a 15. února.
  2. Silvestr zahynul během bojů na kopcích Pasir Panjang.
  3. Silvestr byl zajat a zahynul během pochodu do zajateckého tábora nebo tam, a to ještě předtím, než Japonci provedli podrobnou identifikaci všech zajatců (protože v dochovaných seznamech jeho jméno není).
  4. Silvestrovi se podařilo na poslední chvíli dostat na některou z lodí odplouvajících ze Singapuru a zahynul, když byla následně potopena.

Příštích několik týdnů se budeme věnovat jednotlivým možnostem, což náš příběh i moje vyprávění téměř uzavře.

Japonská invaze do Malaje: Baťovci ve válce

Japonsko se počátkem 40. let definitivně rozhodlo expandovat na jih, kde mělo jako strategický cíl ovládnout ropné vrty v holandských koloniích na Borneu a Sumatře. Klíčovým místem pro úspěch Japonců byl právě Singapur – odtud ze své pevnosti Britové kontrolovali jak sousedící Borneo a Sumatru, tak i Malacký průliv směřující k Barmě a k Indii.

Nedostatky ve své přípravě na válku v Asii i slabiny v obraně Singapuru si Britové nepochybně uvědomovali, koncem 30. let o nich sepsali několik podrobných zpráv. Jedna z nich ale naneštěstí padla do rukou Japonců, když německý křižník Atlantis v listopadu 1940 potopil severně od Sumatry britskou loď Automedon převážející patnáct poštovních vaků včetně přísně tajných vojenských plánů a hlášení. Z nich se Japonci dozvěděli, že Britové své letecké síly v Malaji jen předstírají a že v případě nouze na pomoc Singapuru žádné pořádné loďstvo nepřipluje, protože není k dispozici. Tyto poznatky Japonce překvapily i povzbudily, protože do té doby považovali pozice Britů v Malaji a v Singapuru za výrazně silnější.

AutomedonFoto: Britská přepravní loď Automedon, z jejíž paluby koncem roku 1940 získali Němci přísně tajné podrobné informace o slabinách v obraně Malaje a Singapuru. Obratem je předali Japoncům.

Anglická propaganda, která tvrdila opak, ale běžela naplno. Pod jejím vlivem se Britové sami utvrzovali v tom, že Japonci nejsou nepřítelem, kterého by se měli obávat. Jeden z baťových zaměstnanců v Singapuru, pan Viktor Koš, píše ve svých vzpomínkách:

„Jak si pamatuji, nebezpečí války s Japonskem bylo asi dvakrát na vlásku během roku 1940 a 1941, pokud jsme se to mohli z našich novin dovědět – to je, co z toho nám daly na vědomí. Venku však o situaci asi věděli více, poněvadž si pamatuji, že jeden z našich zaměstnanců dostal jednou dopis od svého přítele z Ameriky, ve kterém se ho přítel ptal ‚Zda nám ti Japonci tam dají pokoj?‘. Nikdo jsme však nebrali vážně, že by Japonsko mohlo si dovolit troufnout na Anglii.“

Dokonce i mezi vojáky hojně kolovaly zvěsti o tom, že „křivonozí Japonci se svýma šikmýma očima nedokážou ani pořádně pilotovat, ani vidět v potemnělé džungli“ (Britové si v prvních dnech války dokonce mysleli, že japonská letadla suverénně vítězící nad RAF musejí snad řídit němečtí piloti). Pod dojmem toho, že Japonsko ani za čtyři roky nedokázalo uspět proti méněcenné čínské armádě a že bylo drtivě poraženo mongolsko-sovětským vojskem ve střetu u Nohomhanu/Chalcinu, si spojenci věřili, že v boji s nimi nemají Japonci šanci. Dokonce i Churchill prohlásil, že „Je celkem jisté, že Japonci nemohou obstát ve střetu s energií a vitalitou anglicky mluvící rasy.“

Tento pocit vlastní převahy byl jedním z důvodů, proč britská armáda podcenila přípravu. Ostatně její bojové nasazení doposud spočívalo maximálně v potlačování občasných rebelií místních obyvatel. Nezatěžovala se průzkumem divokého terénu, který měla bránit, a veškerá její taktika spočívala v obraně vybraných míst na liniových komunikacích, podél Malajského poloostrova (většina z nich vedla ze severu na jih, protože poloostrov je podélně rozdělen vysokým pohořím).

V rozporu s dojmem, který Britové poměrně úspěšně vyvolávali, bylo na Dálném východě slabé i jejich letectvo. Podle vlastních analýz potřebovali k obraně Malaje 336 až 600 letadel, avšak v prosinci 1941 jich měli k dispozici pouze sto padesát. Většinou šlo o zastaralé stroje včetně dvouplošníků. To nejlepší, čím RAF mohla létat, byla těžkopádná letadla Brewster Buffalo.

Brewster Buffalo 2
Foto: Těžkopádný Brewster Buffalo byl tím nejlepším, čím RAF v Malaji disponovala. Zdroj: AWM

Žádosti singapurského velení o dodávku nové techniky v potřebných počtech byly marné. Britové byli nuceni svou nejlepší techniku soustředit v Evropě a pokud jde o poskytnutí letadel a tanků, jež mohli sami postrádat, východní fronta v Rusku měla před Dálným východem prioritu.

Na druhé straně Japonci pro svůj letecký útok na Malaj vyčlenili šest set moderních strojů, včetně legendárního a mimořádně obratného Zera. To do výzbroje zařadili teprve v roce 1940, takže o něm a jeho bojových schopnostech západní spojenci v té době neměli ani tušení – měli naopak za to, že japonské letectvo disponuje pouze druhořadými stroji.

Británii a jejím spojencům v Malaji od května 1941 velel generál Arthur Percival. Vyznamenal se sice už v 1. světové válce, ale na nově svěřený úkol podle všeho nestačil. Ačkoliv na rozdíl od mnoha jiných hrozbu ze strany Japonců nepodceňoval, v několika klíčových situacích se ukázal jako nerozhodný. Vyznačoval se také tím, že odmítal budovat masivnější obranná postavení s argumentem, že by to zbytečně vyvolávalo defétismus a podlomilo morálku vojska. Percival nedokázal zareagovat na překvapivou taktiku Japonců, ani prosadit svou autoritu vůči australským oddílům. Těm velel proslulý egomaniak generál Gordon Bennett, který se s Percivalem často ocital ve sporu. Vzájemná řevnivost a nedůvěra mezi Brity a Australany se pak během deklasujících válečných neúspěchů ještě víc vyostřila. Jejich soudržnosti nepomohlo ani to, že ve světle zoufalých ústupových bojů v Malaji ztratil australský premiér důvěru ve schopnost Britů ubránit Austrálii a otevřeně se obrátil s prosbou o pomoc na Spojené státy.

Percival
Foto: Vlevo na snímku je johorský sultán při setkání s generálem Percivalem; ten stojí zcela vpředu. Zdroj: AWM

Úkolem dobýt Britskou Malaj byl v listopadu 1941 pověřen japonský generál Tomojuki Jamašita. Doma byl uznáván jako jeden z nejtalentovanějších vojevůdců, protože ale sympatizoval s frakcí Kodoha, po její likvidaci roku 1936 upadl v nemilost a byl přeřazen do Koreje jako velitel místní brigády. Roku 1940 byl díky své znalosti němčiny vzat na milost a vyslán do Berlína na tajnou misi, kde během setkání s Hitlerem vyjednával vzájemnou výměnu nových vojenských technologií. Jamašita byl hluboce přesvědčen, že úhlavním nepřítelem Japonska je Rusko. Ve světle amerických sankcí a hrozby, že Japonsko kvůli nim přijde o území tak těžce dobytá v Číně, však nakonec akceptoval preventivní útok na Spojené státy a Británii jako nezbytnou sebeobranu své vlasti. Šéfem jeho štábu se stal brilantní plukovník Cudži, který ale už během své kariéry v Číně nechvalně proslul svou brutalitou vůči poraženým.

Yamashita sultansFoto: Generál Jamašita na setkání s malajskými sultány v dubnu 1942, dva měsíce po dobytí Malaje. Všimněte si změny oděvu johorského sultána ve srovnání s předchozím snímkem. Není divu, že převlékl kabát a už na sobě nemá anglickou uniformu. Zdroj: GettyImages

Spojencům sice v listopadu a počátkem prosince 1941 neuniklo shromažďování většího vojska na ostrově Hainan v Jihočínském moři, ale Japonsko tvrdilo, že jde o součást jejich operace v Číně. Dokonce ani když výzvědné letadlo spatřilo 6. prosince velký japonský konvoj směřující do Thajska, spojenci k žádné akci nepřikročili. Britové dokonce měli pro takový případ vypracovaný plán protiútoku směrem do neutrálního Thajska, které s Malají sousedilo – s jeho zahájením ale váhali tak dlouho, až bylo pozdě.

 

Začátek války o Malaj

Dne 8. prosince krátce po půlnoci místního času spatřila indická vojenská posádka na pobřeží Kota Bharu v severovýchodním cípu Malaje blížící se výsadkové lodě – bezprostřední předzvěst vylodění Japonců. První vlnu invaze zahájil výsadek pěti tisíc vojáků a došlo k ní v jednu hodinu ráno. Bylo to asi 40 minut před útokem na Pearl Harbor, který se běžně považuje za začátek války spojenců s Japonskem.

Kota Bharu
Foto: Pláž u Kota Bahru, kde 8. prosince časně ráno začala japonská invaze. Zdroj: AWM

Když generál Percival další den sdělil zprávu o vylodění Japonců na severu Malaje singapurskému guvernérovi Thomasovi, ten bez známky znepokojení reagoval větou ilustrující tehdejší nálady: „Předpokládám, že ty trpaslíky rychle smetete“.

Počáteční útok se sice podařilo odrazit, ale další vlna pobřežní obranu prolomila a už po poledni byla britská obrana zatlačena do vnitrozemí. Po upevnění pozic v okolí Kota Bharu japonští vojáci vyrazili podél východního pobřeží Malaje na jih. Souběžně s tím se další část japonského vojska vylodila v Thajsku a prošla jeho vnitrozemím na západ, odkud zaútočila na protilehlé pobřeží Malaje.

Japonci současně s vyloděním zahájili masivní letecký úder na všechna letiště v severní Malaji. Posádky RAF zaskočili vyspělou technikou i přesným bombardováním. Už během prvního dne vyřadili 60 letadel, tedy celé dvě pětiny britského letectva – většina z nich ani nestačila vzlétnout. Do týdne pak Japonci vzdušný prostor nad Malají zcela ovládli, což mimo jiné znamenalo, že oddíly britské pěchoty byly vydány jejich leteckým útokům napospas, bez jakékoliv vzdušné obrany.

Začátek války nemohl ujít ani obyvatelům Singapuru, kde Japonci podnikli hned 8. prosince nad ránem první nálet. Již výše citovaný Viktor Koš o tom píše:

„V noci ze 7. na 8. prosince 1941 asi ve 4 hodiny ráno probudil mne nějaký hluk a pak jsem slyšel výbuchy. Z okna jsme viděli, jak ve městě po každém výbuchu vyletěl do výšky oheň a nad hlavami jsme slyšeli hukot letadel. Klidně, bez pocitu nějakého strachu jsme se na to, co nám později tak často nahánělo hrůzu, dívali z okna. Světla všude na ulicích svítila, reflektory na obloze nebylo vidět, protiletadlová střelba žádná, sirény nehoukaly – nerozuměl jsem tomu. Teprve po dlouhé době, až již bombardování skončilo, zahoukaly sirény na poplach, ale světla v ulicích svítila dále.

Brzy ráno mně telefonoval pan Jugas, že to byla japonská letadla a bomby prý spadly přímo do středu města. Dále, že byla u něj paní Červinková, která se chce z dosavadního bytu přestěhovat, poněvadž prý bomba dopadla blízko jejich bytu, a že to u nich nebude bezpečné při dalším bombardování. Teprve při příjezdu do kanceláře jsem se dověděl, že Japonsko vyhlásilo válku Anglii a Americe.“

 

Nálety na Singapur: „Žapani jsou tady!“

První nálet byl zatím spíše symbolický, ale od poloviny ledna, kdy Japonci začali kontrolovat letiště i v jižní části Malaje, se Singapur dostal do přímého dosahu jejich bombardérů i stíhacích letounů. Začalo pravidelné bombardování dvakrát až třikrát denně, zaměřené bylo především na tamní letiště, přístavy a doky. Takto je prožívali singapurští baťovci:

„Bombardování pak stále pokračovalo několikrát přes den a i v noci. Zjistil jsem, že mnoho kanceláří různých firem se přestěhovalo z města do soukromých domů v zahradních čtvrtích, kde předpokládali klid a bezpečí. Mimo to se povídalo, že na severu Malajska Japonci shazovali letáky, ve kterých doporučovali domorodcům odstěhovat se dále od veřejných budov v zájmu své vlastní bezpečnosti. Poněvadž naše budova ve městě byla prakticky v úplné blízkosti veřejných budov a mimo to byla taková stará rachotina, necítili jsme se tam moc v bezpečí. Jednou bomby padaly do moře na lodě hned naproti naší budovy a tak se všechno třáslo, že jsme kvapem utíkali do přízemí. Hodlal jsem proto účtárnu umístit do svého bytu, a všichni naši zaměstnanci to nadšeně uvítali – v naší budově se velmi báli […]

Brzy po 8. prosinci se k nám nastěhovali Plhoňovi, poněvadž tam, kde bydleli, se báli a můj dům byl v zahradní čtvrti, kde nebezpečí se zdálo být menší. Martincovi se nastěhovali k Jugasům, kteří bydleli ve stejné ulici jako my, jen několik domů vedle. Některé rodiny se nastěhovaly ke slečně Aničce a podobně […]

Během doby vznikla náhle horečka stavění krytů. Před 8. 12. 1941 bylo stavění krytů čas od času doporučováno úřady, ale málo kdo se o to staral. Teď však nastala taková situace, že ceny písku, dřeva a dalšího stavebního materiálu náhle stouply a bylo těžko sehnat řemeslníky . Postavení krytů bylo nařízeno všem firmám a zaměstnavatelům. Postavili jsme také jeden v přízemí naší budovy a   každý se snažil kryt postavit ve vlastním domě. Původně jsme uvažovali, že postavíme jen jeden kryt v domě slečny Aničky pro Jugase a pro nás. Během několika dnů bylo jasné, že to není možné, poněvadž poplach v noci byl v noci často, a to by znamenalo zůstat v krytu i spávat. Po odtroubení poplachu není totiž dovoleno se pohybovat a dům slečny Aničky byl přece jen dost vzdálený. Mimo to zde byly dvě naše děti.

Poplachy jsme měli v noci tak často, že jsme si na ně pomalu zvykali. Singapurský ostrov je však přece jen rozsáhlý a letadla létala často bombardovat objekty, které byly dost vzdálené od vlastního města a pro město nebyly nebezpečím. Poněvadž cíl bombardování nebyl nikdy znám, byl poplach vyhlašován pro celé okolí. Obvykle poplachy začínaly skoro denně pravidelně ráno mezi osmou a devátou hodinou až do čtyř hodin odpoledne – někdy to bylo jen s několika krátkými přestávkami klidu – v noci pak nepravidelně, ale také hodně často. Byl-li poplach ve dne, někdy trvalo hodinu až dvě, než byl vyhlášen konec poplachu.

Také v noci byl poplach několikrát. Častokrát nás však probudilo napřed dunění výbuchů a pak byl teprve vyhlášen poplach. Z počátku jsme hned po vyhlášení poplachu běželi do krytu (ložnice byla nahoře – dům byl dvoupatrový), já jsem vzal syna, paní Plhoňová naši dceru, žena podušky a deky pro děti, pan Plhoň s jejich Zdenkem pozorovali, kde jsou. Když se to opakovalo několikrát za noc, byli jsme tak rozespalí, že se nám ani dolů nechtělo. Někdy, když jsem syna bral několikrát za noc dolů, probral se ze spánku a ptal se : ‚Co je?‘ A na moje : ‚Žapani jsou tady‘ , odpověděl ‚Už zase?‘ a spal dál i v krytu. Později jsme však ani do krytu hned po vyhlášení poplachu nechodili – Plhoňovi vždy byli vzhůru a dávali pozor. Letěla-li letadla směrem k našemu domu, rychle nás vzbudili a my jsme rychle seběhli všichni do krytu. V noci to byla v určitém smyslu „krásná podívaná“ – to když spousta letadel letěla vysoko, mnoho reflektorů je osvětlovalo ze všech možných stran a protiletadlová děla po nich střílela. Letadla bez ohledu na střelbu letěla majestátně dále.

Jednou jsme je pozorovali v noci ode dveří domu a najednou v ulici před našim domem (od našeho domu k ulici byla velká zahrada), následovaly za sebou tři výbuchy. Nikdo si nedovede představit náš úlek. Ale protože jsme nebyli hned smeteni dolů, ba naopak jsme slyšeli zvuk stoupat nahoru, zjistili jsme, že vystřelilo pojízdné protiletadlové dělo, které právě postavili před našim domem. Toto dělo ovšem střílelo dále a bylo zajímavé, že po výstřelu jsme slyšeli, jak šrapnel letí nahoru a pak vysoko na obloze jsme spatřili výbuch.“

 

Potopení britské flotily

Největší fiasko, které dále otřáslo sebevědomím obránců i důvěrou obyvatel Singapuru v bezpečí této „nedobytné pevnosti“, ovšem potkalo Brity na moři. Protože si vláda nemohla dovolit vyslat do Singapuru svoji flotilu, jak s tím počítaly všechny její válečné plány, odvelela tam navzdory námitkám námořnictva alespoň tři velké válečné lodě, označované společně jako „Z Force“. Skládala se z pýchy britského námořnictva, bitevní lodě Jejího veličenstva Prince of Wales, křižníku Repulse a zbrusu nové letadlové lodě Indomitable. Bitevní loď Prince of Wales se předtím v květnu 1941 účastnila slavného a úspěšného lovu na Bismarck, vlajkovou loď NěmeckaPrince of Wales ji v námořním souboji zasáhl třikrát. Na jeho palubě také proběhlo v srpnu 1940 legendární jednání mezi americkým prezidentem Rooseveltem a britským premiérem Churchillem.

ARRIVAL_OF_HMS_PRINCE_OF_WALES_AT_SINGAPORE__4_DECEMBER_1941____Imperial_War_MuseumsFoto: Legenda a pýcha britského námořnictva, bitevní loď Prince of Wales, přijíždí dne 2. prosince 1941 do Singapuru. Už o týden později ji Japonci během první akce potopí. Zdroj: Imperial War Museum

Znalcům sice bylo jasné, že navzdory slávě nejde v případě Z Force o žádnou velkou sílu, ale větší námořní nasazení na Dálném východě si v dané chvíli britská vláda nemohli dovolit. Churchill se dokonce pokoušel přesvědčit Spojené státy, aby do Singapuru vyslaly vojenskou flotilu ony, americké velení to ale odmítlo s tím, že jejich absolutní prioritou je Atlantik a boje v Evropě.

Z Force nakonec do Singapuru dne 2. prosince dorazila v neúplné sestavě, protože Indomitable navzdory svému jménu, které v překladu znamená Nezkrotná, uvízla cestou na mělčině v Karibiku. Příjezd dvou impozantních válečných lodí nicméně vyvolal v místních novinách i mezi obyvateli obrovské nadšení. Pro obránce Singapuru šlo v předvečer války s Japonskem o velkou morální vzpruhu. Řada lidí byla přesvědčená, že teď, když jsou v Singapuru tak slavné válečné lodě, si proti nim Japonsko nic nedovolí.

Už v den, kdy Japonsko zahájilo invazi, tedy 8. prosince, vyplula Z Force směrem ke Kota Bharu s cílem napadnout japonský konvoj a zabránit dalšímu vyloďování. Obě válečné lodě doprovázely čtyři torpédoborce. Absence vzdušné obrany, kterou měla poskytnout chybějící Indomitable, se ale záhy ukázala osudnou. Obranyschopnost britské mini-flotily byla dále oslabena tím, že vlivem velké topické vlhkosti přestal fungovat analogový počítač, který řídil palbu z protileteckých kanónů na palubě Prince of Wales, a před vyplutím do boje se jej nepodařili uvést do provozu.

Když si admirál Phillips, který flotile velel, uvědomil, že japonské loďstvo nezastihne včas, rozhodl následující večer o návratu zpět do Singapuru. Krátce po půlnoci však jeho flotilu zpozorovala japonská ponorka, která zprávu o přítomnosti nepřátelských lodí signalizovala japonskému štábu. Příští ráno vyslali Japonci z letiště u Saigonu letku bombardérů, které po krátkém střetu obě válečné lodi pomocí svých torpéd potopily. Japonští piloti byli sami překvapeni, že se nesetkali se žádnými nepřátelskými letadly. Nejvyšší japonský generál Jamamoto přijal tuto zprávu se širokým úsměvem: za cenu ztráty pouhých tří strojů se mu podařilo zničit celou existující britskou tichomořskou flotilu. A protože v tu chvíli ležela část americké tichomořské flotily vyřazená v Pearl Harboru a její zbytek se stáhnul do Kalifornie, celý Pacifik na příštích několik měsíců patřil pouze Japoncům.

HMS Prince of Wales sinking
Foto: Poslední okamžiky bitevní lodi Prince of Wales, která se právě potápí. Ke dnu šla i s admirálem Phillipsem, jenž zůstal na můstku a odmítl potápějící se loď opustit. Zdroj: AWM

 

Japonský blitzkrieg

Pro britskou armádu to byla drtivá zpráva. Po ztrátě letectva přišla i o veškerou svou námořní sílu. Obrana Malaje a Singapuru teď spočívala už jen na pěchotě. V Malaji měla k dispozici asi 90 tisíc mužů (v Singapuru dalších 50 tisíc) ve smíšených sborech: polovinu tvořili Indové, čtvrtinu Britové, šestinu Australané a zbytek místní národnosti. Jak už jsme zmiňovali, z velké části šlo o nezkušené vojáky, často narychlo odvedené rekruty.

Proti nim útočilo 70 tisíc Japonců, z nichž polovina byla nasazena na frontě a zbytek tvořil zálohu. Japonská armáda měla zkušenosti z válčení v Číně a japonské velení navíc připravilo instruktáž o podmínkách boje v džungli, kterou si každý voják musel přečíst během plavby na jih. Japonci do bojů o Malaj také nasadili dvě stovky lehkých tanků, kterým na britské straně v nerovném boji čelily pouze lehké pancéřované vozy.

Ačkoliv japonští vojáci bojovali proti dvojnásobné přesile, dovedli proti britským obranným pozicím na silnicích mistrně kombinovat různé složky vojska v drtivé taktice. Nejprve proti zátarasům zaútočila ze vzduchu letadla, poté přišel frontální úder podporovaný tanky. Když se nepodařilo obranu prolomit přímo, Japonci obrannou pozici prostě obešli džunglí zboku a tím donutili obránce, aby se stáhli dřív, než budou zcela obklíčeni. Pokud se jim nepodařilo je obejít džunglí, vylodili se v jejich týlu obchvatem z moře.

Obránce frustrovalo i to, že se často museli stáhnout úplně bez boje – stačilo, aby přišla zpráva, že se v týlu objevila japonská jednotka, a celá síla včetně dělostřelectva musela chvatem opustit obrannou linii. Ačkoliv měli Britové v plánu aplikovat při ústupu taktiku spálené země, často za sebou museli k radosti Japonců zanechat i nedotčenou bojovou techniku a zásoby, které ve spěchu zničit nestihli. Rychle postupujícím Japoncům se tyhle zásobárny náramně hodily a začali jim posměšně přezdívat „Churchillovy samoobsluhy“.

7_3.jpg
Mapa: Dobytí Malaje trvalo Japoncům necelé dva měsíce. Od 8. prosince 1941 do 31. ledna 1942 urazili vzdálenost přes tisíc kilometrů – v průměru tedy postupovali dvacet kilometrů denně. Zdroj: Francis Pike

Zatímco Japonce jejich úspěchy povzbudily, morálka obránců po třech týdnech porážek a chvatných ústupů zkolabovala. Britští vojáci, ačkoliv měli početní převahu, začali Japoncům připisovat až nadpřirozené schopnosti. Jednotky směřující na frontu potkávali vyděšené vojáky, kteří prchali zpět – někteří z nich se stali svědky japonské brutality, se kterou dobíjeli raněné a stínali nebo upalovali zajatce. Japonci díky rychlému postupu vpřed nedovolili Britům konsolidovat pozice k solidnější obraně.

Viktor Koš to zaznamenal takto:

„Ze severu Malajska docházely divoké zprávy a noviny musely přiznat postup japonské armády. Stejně jsme to mohli pozorovat podle toho, jak každý den přijížděli do Singapuru lidé, kteří před Japonci utíkali. Dojížděli vlakem nebo i svými auty. Všechno se hrnulo do Singapuru jako do ‚nedobytné‘ pevnosti.“

Pro generála Jamašitu byl bleskový postup základem jeho strategie, protože vzhledem k omezeným zásobovacím možnostem neměl kapacitu vést s Brity dlouhou, vyčerpávající válku. V zájmu maximální mobility se spokojil jen se třemi divizemi, ačkoliv mu jich armáda pro malajskou operaci nabízela pět. Japonská pěchota se pohybovala na bicyklech konfiskovaných během invaze: díky nim byli vojáci schopni rychlých přesunů po silnicích i v terénu a zároveň s sebou mohli vézt větší množství proviantu, než by unesli na zádech.

Další událostí, která otřásla morálkou i pověstí Britů, byl jejich úprk z ostrova Penang dne 17. prosince. Na přistavených lodích se směli evakuovat jen běloši, místní lidé zoufale namačkaní na molech měli vstup na palubu zakázán a byli ponecháni svému krutému osudu v rukou Japonců. Tato zrada vyvolala mezi místními velkou hořkost, někteří z nich se proti Britům obrátili a nezapomněli jim to ani po válce, kdy odmítli znovu přijmou jejich nadvládu.

I tenhle moment Koš ve svých pamětech zaznamenal:

„Pár dní po 10. prosinci přijel Zelníček z Penangu současně s ostatními uprchlíky. Bylo to tam strašné. Protiletecká obrana žádná, anglická letadla žádná, japonská letadla si dělala, co chtěla. Bombardovala z nevelkých výšek, do lidí střílela za nízkého letu z kulometů. Penangská policie se rozutekla, jejich angličtí důstojníci však první. Nastal zmatek, loupení a vraždění.“

Dne 31. ledna, necelé dva měsíce od vylodění Japonců v severní Malaji, se poslední britská vojska stáhla z pevniny do Singapuru a vyhodila za sebou do vzduchu most před Johorskou úžinu. Během bojů v Malaji spojenci přišli o 50 tisíc mužů (zahrnuje mrtvé i raněné), zatímco ztráty Japonců byly desetkrát menší.

 

Baťovci vprostřed války

Zdeněk Plhoň – syn Klementa Plhoně, který v Singapuru pro Baťu pracoval a stal se jednou z obětí války – později napsal:

„Baťovci v roce 1939 vybudovali v rekordně krátké době v Singapuru závod na výrobu kvalitní kožené obuvi, rozšířili výrobu gumotextilní obuvi [v malajském Klangu] a v létech 1940 a 1941, kdy již v Evropě zuřila válka a všechny dodávky ze Zlína byly zastaveny, prosperovala pobočka firmy Baťa v Singapuru dobře a singapurští baťovci se svými rodinami žili v Singapuru v míru, pohodě a v naději, že zde přežijí celou druhou světovou válku, která zachvátila celou Evropu.“

Tato naděje však koncem roku 1941 vzala za své.

Už v předvečer války, dne 1. prosince vyhlásili Britové mobilizaci, která se týkala i dobrovolnických sborů. Koš si o tom poznamenal, že: „Několik dní před 8. prosincem byli zmobilizováni dobrovolníci, mezi nimiž bylo 7 našich zaměstnanců a 4 bývalí zaměstnanci.“ Vzhledem k tomu, že Koš byl pečlivý účetní a své vzpomínky sepsal začerstva už v roce 1943, můžeme tuto informaci považovat za věrohodnou. Silvestr byl zcela jistě mezi těmito jedenácti dobrovolníky a vzhledem k tomu, co víme o jeho sporech s vedením firmy Baťa, dost možná patřil do kategorie „bývalých zaměstnanců“.

V ústupových bojích britská vojska zničila baťovy podniky v Klangu poblíž Kuala Lumpur, aby nepadly do rukou Japonců. Z pohledu Viktora Koše se situace vyvíjela takto:

„Když se fronta stále více přibližovala k Singapuru, začali jsme uvažovat o odvolání zboží z prodejen, které byly nejblíže frontě. K tomu jsme však museli dostat povolení od našeho ředitelství [míněna britská koloniální správa – poznámka JB]. Povolení nám nechtěli dát s odůvodněním, že takovým odvoláním bychom způsobili paniku mezi obyvatelstvem, jelikož tím bychom naznačili, jak fronta je tam slabá. Po několika dnech však fronta znovu značně postoupila – a pak jsme dostali povolení na to, co jsme žádali před několika dny. To však již zase bylo pozdě – dotyčný distrikt byl již zabraný.

S postupující frontou jsme se začali zabývat otázkou, co s Klangem. První názor přirozeně byl, že naši chlapci tam musí zůstat – ženy mohou přece poslat k nám do Singapuru. Jednoho dne jsme však dostali příkaz od tamních představitelů, že továrna se musí zničit. Chlapci tam již tedy nemohli zůstat a to ani v tom případě, kdyby továrna nebyla úplně zničena. Měli by totiž ohromné potíže s okupačním vojskem, které by bylo velmi rozezlené, kdyby takové průmyslové objekty byly svévolně ničeny. Mezi tím jsme žádali naše ředitelství o povolení k odvezení strojů a materiálu z Klangu do Singapuru, alespoň část kolik vůbec bude možné. A zase povolení nechtěli dát, že to prý není potřeba, že se fronta udrží a podobně.

Ten den, co měli ustoupit, došli do naší továrny v Klangu vojáci a žádali, abychom továrnu zničili a podpálili. Tamní ředitel Sokol o tom uvažoval a nakonec to odepřel. Řekl, že jako vedoucí této továrny to neudělá, ať to zničí sami. Dostal tedy rozkaz, aby se svým družstvem zničil jinou továrnu na obuv v Klangu a vojáci že zničí naši továrnu. Naše i konkurenční továrna byla  podpálena, zboží bylo polito benzinem a vše zapáleno. Pak hned odjeli autem do Singapuru, poněvadž japonské přední hlídky byly již velmi blízko Klangu.“

Klang factory bombed & scorched.jpgFoto: Snímky zničené továrny v Klangu. Repro z publikace firmy Baťa „Malaya 1931 – 1951: 20 Years Of Progress“

 Další Baťův singapurský zaměstanec Josef Varmuža ve svých vzpomínkách zaznamenal:

„Po Pearl Harbour a pádu Hong-Kongu do rukou Japonců jsme si plně uvědomovali blízkost nepřítele, neuvěřitelně rychlý postup Japonců, jejich vítězství nad celou jihovýchodní Asií. Singapur byla nedobytná pevnost, nejdůležitější přístav. Najednou v prosinci 1941 stáli Japonci před Johorskou úžinou [ve skutečnosti to bylo na konci ledna 1942 – poznámka JB], 16 mil od našeho města . Padaly bomby, bitvy letadel se odehrávaly přímo nad našimi hlavami. Nastala panika – překotné evakuování žen, dětí a mužů-civilistů.“

Japonci teď stanuli přímo naproti Singapuru, od kterého je odděloval kilometr široký průliv, a začali se chystat na poslední fázi své operace.

Nebohému Silvestrovi zbývaly poslední dva týdny života.

O horečné evakuaci některých Čechoslováků a o posledních dnech bojů o Singapur počátkem února 1942 budeme psát příště.

 

Silvestr singapurským dobrovolníkem

Když Silvestr do Singapuru dorazil – tedy počátkem roku 1939 – Japonsko už dva roky bojovalo v Číně a válka byla na spadnutí i v Evropě. Předpoklad, že právě Japonsko představuje pro britské kolonie v Asii hlavní hrozbu, se potvrdil v září 1940, kdy se tato země přidala do vojenského trojspolku s Německem a Itálií.

O tom, že Singapur bude hlavním opěrným bodem Británie na Dálném východě, se v Londýně rozhodlo už krátce po 1. světové válce. Ostrov Singapur mohl díky své strategické poloze bránit případnému postupu Japonska jak na Indii, tak na Austrálii – tedy dvě klíčové části britského impéria v Asii a Tichomoří.

mapaMapa: Strategická poloha Singapuru ležícího téměř přesně mezi Japonskem, Indií a Austrálií. Připomeňme si, že před 2. světovou válkou patřily Filipíny, které rovněž stály v cestě mezi Japonskem a Austrálii, Spojeným státům americkým, a dnešní Indonésie byla z větší části holandská. Zdroj: Google.

Hlavní válečný plán Britů pro Asii byl postaven na tom, že v případě napadení Japonskem se Singapur dokáže bránit tak dlouho, než dorazí na pomoc britská flotila z Evropy. Ta by pak v případě potřeby vyplula dál osvobodit Hong Kong (v případě jeho obklíčení nebo obsazení) a nakonec by mohla i zahájit námořní blokádu Japonska, které by v jejím důsledku dřív nebo později muselo kapitulovat.

V rámci této strategie Britové na ostrově Singapur vybudovali masivní opevnění z jeho východní a jižní strany, které byly otevřené směrem na moře a odkud předpokládali úder Japonců. S útokem vedeným po pevnině napříč Malají Britové nepočítali jednak proto, že Malajský poloostrov měli pod vlastní kontrolou, jednak se (chybně) domnívali, že přes jeho neproniknutelnou džungli by stejně žádná armáda neprošla. Součástí obrany proti nepřátelskému loďstvu pak byly dělostřelecké baterie disponující pěti impozantními děly ráže 38 cm a větším počet menších kanónů. Angličané v rámci sebevědomé propagandy o Singapuru mluvili jako o „nedobytné pevnosti“ a o „Gibraltaru východu“.

THE_FALL_OF_SINGAPORE___Imperial_War_Museums
Foto: Osmnáctipalcové dělo (ráže 38 cm) z baterie v Changi na východním cípu ostrova Singapur. Zdroj: Imperial War Museum.

Druhou součástí plánu byla obrovská námořní základna schopná pojmout velkou část britského loďstva. Británie po 1. světové válce nedisponovala východně od Malty ve Středozemním moři žádným větším přístavem se suchým dokem, který by umožnil opravovat velké válečné lodě. Další varianty postavit takovou základnu v Hong Kongu nebo v Sydney neuspěly a volba padla na Singapur – přesněji jeho severní pobřeží v úžině mezi ostrovem a johorským královstvím. Výstavba základny stála tehdy státní pokladnu závratných 60 milionů liber (dnes to odpovídá zhruba 2,5 miliardám liber). Areál o rozloze 50 km2 byl dokončen roku 1938 a jeho součástí byl v té době největší suchý dok na světě i zásobníky na naftu v takovém objemu, aby pokryly spotřebu kompletního britského loďstva po dobu nejméně půl roku.

Britové rovněž podél trasy předpokládané plavby své flotily z Evropy vybudovali síť zásobovacích stanic a další velké sklady nafty (mimo jiné proto, že válečné lodě s velkým ponorem musely Suezským průplavem proplouvat s poloprázdnými nádržemi).

Nezbytná doba, po kterou měl být Singapur schopen odolat případnému útoku, než na pomoc dorazí loďstvo z Evropy, byla stanovena na 42 dnů. V roce 1938, kdy se začala komplikovat situace v Evropě a ve Středomoří, byla přehodnocena na 105 a o rok později prodloužena dokonce už na 180 dní. Adekvátní posílení obranných opatření se proto začalo řešit až na konci 30. let. Jenže to už na pořádnou přípravu před Japonskou invazí, k níž došlo v prosinci 1941, nezbyl ani čas, ani prostředky. Británie v té době musela většinu svých zdrojů soustředit na životně důležitou obranu v Evropě.

Zároveň si ale nemohla dovolit nechat padnout ani Singapur. Kromě jiných důvodů to bylo i kvůli tlaku australské vlády, která výměnou za to, že posílala vlastní vojáky do bojů v severní Africe a na Blízkém východě, po Británii požadovala garance, že s pomocí její základny v Singapuru uchrání před případným útokem také Austrálii.

Britové se tak v Malaji a na Singapuru na poslední chvíli snažili mobilizovat, co se dalo. Do Singapuru mířily desetitisíce vojáků, převážně z Indie a z Austrálie. Většinu z nich ale představovali čerství odvedenci a nováčci bez potřebného výcviku a zkušeností. Vhod jim přišli i ti, kteří se do ozbrojených složek hlásili dobrovolně.

 

Singapurští dobrovolníci

Z hlediska Silvestrova příběhu nás samozřejmě nejvíce zajímají jednotky dobrovolníků, ke kterým se přidal spolu s některými dalšími Čechoslováky.

Strait Times 19410417AFoto: Výzva občanům, aby se přihlásili do singapurských dobrovolnických oddílů, jak ji publikovaly The Straits Times v dubnu 1941. V té době už mezi nimi figurovali i Češi. Zdroj: Singapurská národní knihovna (http://eresources.nlb.gov.sg/newspapers)

Silvestr byl zaregistrován jako vojín číslo 13779 a do dobrovolnického oddílu podle všeho vstoupil někdy počátkem roku 1941. Učinil tak v trojici se dvěma dalšími kamarády a kolegy z firmy Baťa: Karlem Vítkem a Rudolfem Janečkem. (Usuzuji tak z toho, že jim byla přidělena sousední čísla – Vítek 13777, Janeček 13778.) Ani jeden z těchto tří kamarádů válku bohužel nepřežil. Musela to být opravdu nešťastná trojice, protože celkově ze stovky singapurských Čechoslováků přišlo o život jen pět dalších.

trojiceFoto: Osobní záznamy nešťastného tria českých dobrovolníků v Singapuru – Němce, Víta a Janečka. Zdroj: Státní archív Zlín.

Ozbrojené složky dobrovolníků měly v britských koloniích dlouhou tradici. Útvar singapurských dobrovolníků (Singapore Volunteer Corps, SVC) vznikl v roce 1854 v souvislosti s nepokoji vyvolanými během Krymské války tajnými čínskými spolky. Na jejich zvládnutí tehdy policie potřebovala pomoc armády a ozbrojení britští farmáři, obchodníci i vládní úředníci přišli vhod. Dobrovolníci z řad anglických obyvatel byli vyzbrojeni především puškami a procházeli občasným výcvikem. V roce 1888 přišla reorganizace jejich útvaru, v jejímž rámci dostali do výzbroje kulomety Maxim a vytvořili svůj oficiální znak s heslem „In Oriente Primus“, což se dá přeložit jako „První na východě“. Během 1. světové války pak roku 1915 pomáhali potlačit vzpouru několika stovek indických vojáků (tzv. sepojů) a ve 20. letech se znovu přeskupili, tentokrát do dvou praporů Straits Settlements Volunteer Force (SSVF).

capbadge
Foto: Odznak sboru singapurských dobrovolníků.

Koncem 30. let se pod vlivem potřeby získat více mužů ve zbrani oddíly singapurských dobrovolníků rozrůstaly nejen o další evropské národnosti, ale i některé Číňany a Malajce.

Vláda se totiž potýkala s nedostatkem bílých dobrovolníků. To bylo dáno malým počtem Evropanů v Singapuru obecně (na konci roku 1940 bylo v Singapuru 14 000 Evropanů z celkové populace asi 750 000 obyvatel).  Mnoho z nich také vykonávalo tzv. strategická povolání, takže byli nezbytní pro plné nasazení ve svém civilním zaměstnání. A v neposlední řadě potenciální zájemci naráželi na problémy se zaměstnavateli. Dobová dokumentace zmiňuje, že singapurské firmy neměly rády, když jejich pracovníci museli trávit část času v armádě – mimo jiné proto, že jim stále běžel regulérní plat. Ukazuje se, že firma Baťa ve svých tahanicích s pracovníky-dobrovolníky nebyla výjimkou.

Účast v dobrovolnických sborech byla zpočátku založena na osobní motivaci nebo sociálním tlaku okolí. Od července 1940 se však stala povinná pro všechny svobodné britské muže ve věku od 19 do 41 let (s výše uvedenými výjimkami).

Kromě SSVF vláda v říjnu 1940 založila také tzv. Local Defence Corps – oddíly domobrany, které sloužily k ostraze důležitých objektů. V nich se uplatnili britští muži starší 41 let a od března 1941 k nim také mohli vstupovat Evropané dalších národností. Víme, že i do této domobrany se přidalo několik pracovníků firmy Baťa.

Před vypuknutím bojů s Japonci měly sbory SSVF nakonec asi 2800 mužů. Ti byli rozděleni do čtyř praporů pěchoty, převážně vyzbrojené puškami a kulomety. K nim byly přidruženy podpůrné dobrovolnické oddíly dělostřelectva, ženistů, pancéřových vozů a ještě tři zdravotnické jednotky.

BCoy1SSVF1940.jpgFoto: Stránka z ročenky SSVF za rok 1939, která shrnuje dění v rotě B prvního praporu SSVF, do níž později – nejspíš od ledna nebo února 1941 – patřil Silvestr. Na fotografii je záběr ze cvičení útoku na bodáky. Zdroj: Archiv Jonathana Moffatta.

Do kterého dobrovolnického oddílu patřil Silvestr? Vzhledem k tomu, že během japonské okupace vzala téměř veškerá oficiální dokumentace za své, musíme se spoléhat jen na dochované vzpomínky ostatních Silvestrových kolegů.

Podle Pavla Ambrože, který napsal v prosinci 1945 dopis rodině do Vémyslic, byl Silvestr zařazen oddílu obrněných automobilů (Ambrož sám byl u kulometné jednotky). Totéž napsal v lednu 1946 rodičům i Antonín Jugas, šéf firmy Baťa – ten upřesnil, že šlo o rotu B prvního praporu SSVF.

Naproti tomu Silvestrův přítel Josef Vyhnálek ve svém dopise ze srpna 1947 píše o tom, že tři dny před kapitulací Singapuru spolu se Silvestrem útočil na kótu Gap na hřebeni Pasir Panjang – v tom případě musel byl být Silvestr, minimálně v danou chvíli, součástí pěchoty.

Podobnou informaci najdeme také v článku z Batanagar News, který sepsal jejich šéfredaktor Jan Baroš na základě poválečného svědectví Bohmana a Jedovnického:

„Matuš, Bohman, Kožušníček, Ambrož a Jedovnický byli u kulometné jednotky. Vítek, Janeček, Vyhnálek, Němec, Čepka a Mráz byli zařazeni ke střelecké jednotce. Zamara a další pak k jiným složkám. Tyto jednotky byly rozmístěny k obraně pláží podél celého pobřeží.“

To, že Silvestr nakonec bojoval s pěchotou, se zcela nevylučuje s tím, že byl původně přiřazen k obrněným vozům. Tato jednotka byla totiž v prosinci 1941 rozpuštěna a její personál převelen k pásovým transportérům (Universal Carrier). Je dost možné, že s postupující invazí Japonců a úbytkem provozuschopných transportérů byl Silvestr dále převelen k pěchotě. Britové během bojů o Singapur takto celkem běžně kombinovali zbytky jednotek s jinými.

 

Silvestrův výcvik

Mladí muži, kteří se přihlásili a byli přijati do singapurských dobrovolnických oddílů, pokračovali ve svém civilním zaměstnání. Jejich pravidelný výcvik pak probíhal po večerech a o víkendech. Výzvy ke cvičením pravidelně publikovaly singapurské noviny, tady je jedna ukázka:

vol17

Foto: Oznámení z pátečního vydání novin Malaya Tribune dne 30. května 1941. Jde o rozpis  výcviku dobrovolníků pro pátek a následující sobotu. Silvestr, který patřil buď k prvnímu praporu pěchoty SSVF, nebo k oddílu pancéřových vozů (rota B prvního praporu), měl tedy jedno z mnoha cvičení v sobotu 31. května 1941. Zdroj: Singapurská národní knihovna (http://eresources.nlb.gov.sg/newspapers)

Výcvik probíhal většinou na hlavním štábu SSVF na Beach Road, v jehož blízkosti bylo také cvičiště. K tréninku se zbraněmi sloužila střelnice Bukit Timah, větší soustředění a víkendová cvičení pak našla prostor v táboře Telok Paku.

SSVF HQ.jpg

Foto: Hlavní štáb Singapurských dobrovolnických jednotek SSVF na Beach Road v Singapuru. Zdroj: Flickr.

V letech 1940 a 1941 velení SSVF organizovalo pro dobrovolníky několikatýdenní, intenzivní soustředění. Zaměstnavatelé byli povinni jim během té doby vyplácet mzdu, což vedlo k jednomu ze sporů mezi zaměstnanci-dobrovolníky a vedením firmy Baťa, jež toto nařízení odmítalo.

vol24xFoto: Na této fotografii Silvestra nenajdete. Jsou na ní členové jedné ze střeleckých rot SSVF, kteří se účastníci měsíčního soustředění singapurských dobrovolníků v listopadu 1940. Češi se k dobrovolníkům přihlásili až počátkem roku 1941. Zdroj: Singapurská národní knihovna (http://eresources.nlb.gov.sg/newspapers)

O tom, jak takové soustředění probíhalo, si můžeme trochu udělat představu na základě novinového článku z dubna 1941 – popisuje soustředění, kterého se Silvestr dost možná účastnil. Reportér The Straits Times mj. píše, že v rámci jednoho ze cvičení se „celý prapor se v plné polní vydal na několik kilometrů dlouhý pochod, po kterém následovala tříhodinová cvičná bitva mezi ananasovými palmami a gumovníky, načež se vojáci v terénu najedli a pak se vrátili zpět na základnu“.

Z jiné zprávy The Straits Times dne 9. ledna 1941 se dozvídáme, že tento intenzivní výcvik probíhal od 15. ledna do 15. dubna a dobrovolníci se jej účastnili průběžně podle svých možností – paušální účast po celou dobu nebyla nutná. Povinné pro všechny dobrovolníky během těchto tří měsíců ale byla víkendová cvičení, jež začínala v sobotu ve 14 hodin a končila v pondělí ráno v 8 hodin, a večerní přehlídky, které začínaly po páté hodině odpolední a trvaly zhruba jednu hodinu.

vol26aFoto: Zpráva z dubna 1941 o ukončení několikaměsíčního soustředění a výcviku dobrovolníků. Je možné, že Silvestr se svými přáteli se jej už zúčastnili. Zdroj: Singapurská národní knihovna (http://eresources.nlb.gov.sg/newspapers)

Singapore_Volunteer_Force_training_November_1941
Foto: Z výcviku singapurských dobrovolníků v listopadu 1941. Dvojice vojáků trénuje obsluhu kulometu Lewis. Zdroj: Imperial War Museum

Obrněné vozy

Dobrovolnické oddíly měly většinou jen lehkou výstroj, převážně pušky. Některé specializované roty dostaly i kulomety nebo malá, poměrně zastaralá děla. Jedna rota se ale vyjímala, protože obsluhovala obrněné vozy. Právě k té byl Silvestr podle dobových svědectví přiřazen.

Jednalo se o pancéřované automobily Lanchester. Ty se už předtím Britům osvědčily během ofenzívy v Egyptě a v Libyi. Se dvěma kulomety ráže 0,303 palce a kanónem ráže 0,5 palce měly slušnou palebnou sílu, která z nich v kombinaci s rychlostí a mobilitou dělala vhodnou vojenskou techniku do předsunutých pozic, kde také mohly fungovat jako výzvědná vozidla. Jejich velkou výhodou, na rozdíl od lehkých tanků nebo pásových transportérů, byl tichý provoz, díky čemuž se mohly pohybovat poměrně nenápadně.

Lanchester Armoured Car mini
Foto: Nákres a technické údaje pancéřovaného vozu Lanchester. Dva kulomety v otočené věži měly standardní ráži 0,303 palce a munici na 7000 výstřelů. Malý kanón v přední části auta měl kalibr 0,5 palce a zásobu 400 nábojů. Zdroj: Archiv Jonathana Moffatta

Singapurští dobrovolníci, kteří těmito Lanchestery disponovali od roku 1932, jim přezdívali „pece“ (ovens) – právě takové v nich totiž bylo horko. V tropickém podnebí a zvláště pak na otevřených prostranstvích, kde byly vozy vystaveny přímému slunci, se teplota uvnitř často vyšplhala nad 50 stupňů Celsia. Posádka to nejenže musela snášet v uzavřených a těsných prostorách, ale navíc byla vystavena nárazům a otřesům při rychlé jízdě po nerovném terénu. Umím si představit, že několikahodinová mise v takových podmínkách dala zabrat i celkem otrlým lidem.

Lanchester_Malaya.jpgFoto: Výcvik britských jednotek v Malaji, v pozadí stojí obrněný Lanchester. Zdroj: Imperial War Museum

Podle dostupných informací byla rota obrněných vozů SSVF dne 16. prosince 1941 rozpuštěna z důvodu stáří automobilů a personál, který v té době čítal 39 dobrovolníků – mezi nimi byl s velkou pravděpodobností Silvestr – byl převelen k nově vytvořené četě SSVF obsluhující obrněné transportéry.

THE BRITISH ARMY IN MALAYA 1941Foto: Pásové transportéry (Universal Carrier, většinou vyzbrojený kulomety Bren), ke kterým v prosinci 1941 přešla jednotka singapurských dobrovolníků včetně Silvestra Němce. Zdroj: Imperial War Museum

 

Rasová diskriminace v dobrovolnických oddílech

Během výzkumu jsem v dobovém tisku narazil i na větší počet publikovaných článků a dopisů, které řešily problém nerovných odměn mezi dobrovolníky. Ti totiž dostávali za čas strávený na výcviku nebo v boji plat stejně jako normální vojáci. Na rozdíl od vojáků ale jeho výše záležela na původu daného dobrovolníka.

Noviny Malaya Tribune v říjnu 1941 otiskly dopis jistého E. T. Huanga. Z něj se dozvídáme, že Indové a Asiati dostávali několikrát nižší žold: například dobrovolník-Evropan dostával odměnu ve výši 1,06 dolaru za den – to bylo víc než asijský četař, zatímco evropský četař měl 3,68 dolaru.

Britský guvernér ale na opakované stížnosti reagoval prohlášením, že jde o „strašlivě komplikovaný problém“, který se nedá vyřešit jen tak. Hlavním problémem pro něj bylo, že zvýšení žoldu Asiatů na úroveň Evropanů by vyvolalo tlak na to, aby se jejich odměny dorovnaly i v dalších službách a v civilním zaměstnání. A to bylo něco, co si guvernér nemohl nebo nechtěl dovolit.

Pocit křivdy a diskriminace Indové a Číňané nijak neskrývali. Muselo to pro ně být frustrující: ačkoliv měli stejné povinnosti, prošli stejným výcvikem a v případě nasazení by museli čelit stejným rizikům, dostávali jen zlomek toho, co jejich bílí spolubojovníci. Tato do očí bijící nespravedlnost měla bohužel celkem jistě negativní dopad na jejich loajalitu a motivaci.

 

Vojenské přehlídky, které nebyly

Z archivu singapurských novin jsem se také dozvěděl, že v půli června 1940 byla plánovaná velká vojenská přehlídka u příležitosti narozenin anglického krále. Měly se jí účastnit oddíly námořníků a vojáků i jednotky s bojovou technikou: děly, transportéry a pancéřovanými vozy. Obrněné vozy dobrovolníků dokonce měly jet v samotném čele. Akce ale byla ráno v den svého konání zrušena kvůli přívalové bouřce.

Nebyla to jediná přehlídka, která se nakonec nekonala. The Straits Times dne 7. prosince 1941 oznamují na další den „největší pochod“, a sice pět kilometrů dlouhou kolonu vojáků impéria doprovázenou vojenskou technikou. V následujících vydáních novin už jsem o ní neviděl žádnou zmínku a usuzuji, že byla zrušena, neboť v den jejího konání zahájilo Japonsko překvapivé a drtivé útoky na Pearl Harbor, Filipíny a samotnou Malaj.

prehlidka_vol41aFoto: Upoutávka na největší vojenskou přehlídku v Singapuru, která se nakonec nekonala, protože v den jejího konání začala válka s Japonskem. Zdroj: Singapurská národní knihovna (http://eresources.nlb.gov.sg/newspapers)

 

Spolek malajských dobrovolníků

Poměrně záhy jsem při mém pátrání na internetu narazil na webové stránky Spolku přátel Malajských dobrovolníků. Je to jedno z mála webů, kde se dají najít podrobné online informace o dobrovolnických sborech v Malaji a Singapuru a o jejich osudech během 2. světové války.

Napsal jsem tehdy na jejich kontaktní adresu a záhy mi přišly odpovědi jednak od tajemnice spolku paní Rosemary Fell, jednak od jejich dvorního historika Jonathana Moffatta.

Zaujala mne nabídka, abych se stal členem spolku, a vyplnil jsem proto přihlášku, kterou mi Rosemary poslala. Krátce na to mi pošta doručila dojemný uvítací balíček, který obsahoval také dlouhý, ručně psaný dopis – to se dnes už jen tak nevidí!

volunteergroup.jpgFoto: Uvítací balíček pro mne jako nového člena Spolku přátel Malajských dobrovolníků,. Obsahuje dva zpravodaje, leták a osobní, rukou psaný dopis od tajemnice spolku, paní Rosemary Fell. Zaujala mne i roztomilá nálepka se zpáteční adresou na obálce.

malayanvolunteergroup
Foto: Členská průkazka Jana Beránka ve Spolu Malajských dobrovolníků.

Jonathan, se kterým jsem se později setkal i osobně během pátrání v londýnských Národních archivech (k tomu se ještě dostanu později), je k problematice bojů o Malaj a Singapur snad nejerudovanější osobou, jaká se dá najít. Sám coby syn britského důstojníka vyrůstal na ostrově Penang, později vystudoval a učil historii. Během řady let nashromáždil z různých zdrojů úctyhodný archiv dokumentů a informací, a to zejména o osudech jednotlivých lidí, kteří v řadách dobrovolníků bojovali.

jonathan_mFoto: Historik Jonathan Moffatt při našem setkání ve studovně Národního archivu v londýnském Kew, červenec 2017.

Dnes je Jonathan v důchodu a má díky tomu ještě víc času věnovat se bádání i odpovídání na dotazy příbuzných tehdejších vojáků. K tomu píše texty jak pro čtvrtletní zpravodaj spolku, tak i pro rozsáhlejší tématické publikace: je autorem nebo spoluautorem několika faktografických knih. Jednu z nich s názvem „Moon Over Malaya“, zaměřenou na osobní svědectví o průběhu obrany Malaje. mi daroval s věnováním (a ode mne dostal na revanš láhev výborného moravského vína).

jonathan_kniha.jpgFoto: Kniha „Moon Over Malaya“ od Jonathana Moffatta je o boji druhého praporu z pluku Argylls a Plymouth Argyll Royal Marines během obrany Malaje a Singapuru.

V následujících pokračováních se s vámi podělím o některé dokumenty, které mi Jonathan poskytnul: můžete se těšit, několikrát se v nich nachází tolik hledaný Silvestr!

 

 

 

 

 

Dění v Asii před druhou světovou válkou

V dnešním pokračování Pátrání po Silvestrovi se pokusím vylíčit širší kontext 2. světové války v Asii. Pro někoho to může být dějepisná nuda – v tom případě tuhle kapitolu přeskočte a počkejte si na další týden, kdy se vrátíme do Singapuru roku 1939 a k tamním přípravám na obranu.

Pokud ale chcete tak jako já pochopit následující dění – tj. britské přípravy na válku v Asii, invazi Japonců do Malaje (proběhla simultánně s jejich úderem na Pearl Harbor, Hong Kong, Guam, Wake Island, Borneo a Filipíny), jakož i následné obsazení Singapuru – v souvislostech, třeba vás tohle dlouhé čtení zaujme.

Musím se přiznat, že mě ve škole dějepis moc nebavil. A tuším, že i kdybych jeho vyučování v 80. letech z lavice pozorně sledoval, o dění v Asii v první polovině 20. století bych se stejně nic pořádného nedozvěděl. Když si teď zkouším vzpomenout, nevybaví se mi nic kromě vzniku Čínské sovětské republiky v provincii Ťiang-si, sestavení Rudé armády a pak jejího „dlouhého pochodu“, kdy Mao Ce-tung utíkal do vnitrozemí před nacionalistickým a reakčním Kuomintangem, nad kterým nakonec s podporou rolníků hrdinně zvítězil.

stone-drum-village-painting-of-long-march-yunnan-A9GNJJObrázek: Mao Ce-tung mobilizuje venkovany během dlouhého pochodu. Zdroj: Alamy

Netuším, co se na českých školách o předválečném dění v Asii vyučuje dnes – asi to bude méně ideologické, ale moc toho stejně nejspíš nebude.

To, jak moc toho o tomto tématu nevím, jsem v plném rozsahu pochopil až při nedávné četbě několika knih o novodobé historii Asie a Tichomoří. Objevil jsem přitom pro sebe řadu fascinujících věci. Pokusím se teď s vámi podělit o to, co mne zaujalo a co považuji z hlediska boje o Singapur roku 1942 za podstatné.

Netušil jsem třeba, že v Číně během 2. světové války zahynulo odhadem dvacet milionů lidí, z toho asi patnáct milionů civilistů – tedy stejně jako v Sovětském svazu. A podobně jako fronta v Sovětském svazu vázala obrovské síly německé armády (díky tomu západní spojenci nečelili v žádném okamžiku války více než čtvrtině kapacit Wehrmachtu), tak Čína během vleklé války vyčerpávala Japonsko, které tam bylo po celou dobu nuceno soustředit většinu svých sil. Srovnatelné také je to, že Německo v Rusku ztratilo téměř 5,5 milionů vojáků (mrtvých, zraněných a zajatých) a Japonsko v Číně přibližně 3 miliony – ačkoliv percentuálně to pro Japonce byly ještě mnohem fatálnější ztráty.

Začít ale musíme už v devatenáctém století, protože vidět původ války v Pacifiku jen v imperiální agresi Japonska by bylo příliš zjednodušené. Spíše šlo o vyvrcholení soupeření několika mocností o přerozdělení vlivu v Asii poté, co na přelomu 19. a 20. století zkolabovala Čína: po tisíciletí největší říše kontinentu.

Hlavními hráči v tomto geopolitickém konfliktu bylo Rusko, Británie, Japonsko a Spojené státy americké.

 

Americká expanze

Spojené státy prošly během 19. století obrovským rozmachem: ze 13 malých britských kolonií, které roku 1776 vyhlásily nezávislost, se už na konci 1. světové války stala největší ekonomika světa. Jejich hospodářství bylo větší než britské a německé dohromady; v té době bylo také sedmkrát větší než japonské.

Zatímco ostatní západní velmoci té doby se zaměřily na na kolonizaci zámořských území, Spojené státy měly pro svoji expanzi k dispozici vlastní kontinent. Rozsáhlou likvidaci severoamerických domorodců zahájily Spojené státy roku 1830 přijetím Zákona o odstranění Indiánů (Indian Removal Act).

1024px-American_progressIlustrace: Obraz „Americký pokrok“ od malíře Johna Gasta krásně ilustruje, jak Američané v 19. století vnímali a ospravedlňovali kolonizaci území směrem na západ: bílý muž přináší do divokých krajů pokrok, vzdělání a ušlechtilost.

Jejich postup a metody se příliš nelišily od praxe kolonizátorů jiných zemí. To stejné se týká i výkladu a morálního ospravedlnění likvidace původních kultur: je to přece v zájmu pokroku, pro dobro barbarských divochů, kterým teprve hodnoty a řád bílého muže pomohou dosáhnout žádoucí civilizační úrovně.

westward2Obrázek: Postupná expanze třinácti původních anglických kolonií (žlutě) od roku 1776, kdy vyhlásily nezávislost, do roku 1848, kdy kompletně dosáhly západního pobřeží.

 Už v roce 1848 dosáhly Spojené státy západního pobřeží, ale ani tam se nezastavily. Jejich misionáři pokračovali dál na západ, na Havaj a pak i do Číny, a podobně jako všichni v té době uzavírali a případně si vynucovali jednostranně výhodné smlouvy o vzájemném obchodu. Na Havaji se do 75 let od příjezdu misionářů snížila místní populace o 75% a ti, kteří přežili, v té době vlastnili už jen pouhé procento půdy. Od té doby se mezi místními traduje hořký vtip: „My Havajci jsme se od Američanů naučili zavřít oči k modlitbě, a když jsme je otevřeli, naše půda byla pryč.“

Americké námořnictvo se koncem 19. století stalo třetím nejsilnějším na světě. Ve snaze ovládnout Karibik a připojit ke Spojeným státům Kubu vyvolali Američané roku 1898 válku se Španělskem. Už tehdy byla akce ospravedlňována tím, že je potřeba pomoct chudým utlačovaným Kubáncům.

US Judge-2-6-1897.jpgIlustrace: Americká karikatura z roku 1897. Ženská postava Kolumbie, zosobňující americký lid, chce pomoci trpícím Kubáncům. Strýček Sam ale odmítá příkoří páchané na kubánském lidu vidět (k vojenské akci se odhodlal až o rok později).

V rámci této americko-španělské války vyrazila flotila USA z Hong Kongu na Filipíny, kde u Manily zničila španělské loďstvo. Ačkoliv to nebylo jejich hlavním cílem, Spojené státy nyní po Havaji ovládly i Filipíny. „Filipíny jsme nechtěli, ale přece je nepředáme Francii nebo Německu, našim rivalům. Přitom nejsou schopny se samy spravovat,“ prohlásil americký prezident McKinley na začátku pacifikace, která tamní domorodce stála více než sto tisíc životů.

To byl ale poslední americký koloniální výboj. Poté se zahraniční politika Spojených států namísto přímého podrobení cizích území zaměřila na ovládnutí jejích trhů. Obrovská Čína, z Filipín takřka na dosah, byla vnímána jako prioritní obchodní oblast.

Roku 1903 Roosevelt podpořil povstání separatistů v Panamě, kteří se odtrhli od Kolumbie. Výměnou za to dostaly USA právo vybudovat a kontrolovat kanál napříč panamskou šíjí, který byl klíčový pro zahraniční obchod, ale také umožnil americkému loďstvu pružněji operovat jak v Tichém, tak v Atlantském oceánu.

Ne tak úplně zamýšleným obsazením Filipín se ale USA staly regionálním sousedem a bezprostředním rivalem Japonska – a to včetně střetu ambicí, které obě velmoci měly vůči rozpadající se Číně. Toto napětí se mělo plně projevit v následujících dekádách a vyvrcholit během 2. světové války.

 

Japonská expanze

Také Japonsko procházelo během 19. století obrovskou proměnou. Po mnoho staletí, kdy zemi vládli šógunové a císař byl jejich pouhou loutkou, byla tato ostrovní říše zcela uzavřená sama do sebe. S okolním světem nejenže nijak neobchodovala, ale cizinci měli přísně zakázáno na její území byť jen vstoupit – a ti, kteří se tam ocitli úmyslně, jako třeba křesťanští misionáři, nebo i čirou náhodou nebo omylem, byli pronásledováni a krutě trestáni. Pouze Holanďané měli výsadu vzájemného obchodu, který probíhal na k tomu vyhrazenému přístavu na ostrůvku poblíž Nagasaki. (Holanďané si tuto výsadu zasloužili tím, že v roce 1637 pomohli šógunovi potlačit tzv. šimabarské povstání vyvolané křesťanskými Japonci, které podporovali jejich souvěrci z Evropy. To je i důvod, proč se všechny křesťanské státy s výjimkou Holandska následně ocitly – na více než dvě stě let – na černé listině.)

Poměry v izolované říši kostnatěly a upadaly postupně, ale jejich náhlou změnu si vynutili právě Američané dychtiví proniknout na lákavé a přitom zapovězené japonské trhy. Roku 1853 se v tókijském zálivu objevily čtyři moderní americké válečné lodě pod vedením komodora Matthewa Perryho.

Perry1.jpgIlustrace: Dýmající ocelová loď komodora Perryho s bělochy na palubě, jak ji zachytil dobový japonský malíř. Pozoruhodně zápasil s tím, jak vyobrazit nevídané modré oči cizinců.

Ocelové dýmající lodě byly samy o sobě pro Japonce, žijící ve středověkých poměrech, zjevením jako z jiného světa. Aby udělaly ještě větší dojem, spustily palbu tříštivými granáty na dřevěné domy podél pobřeží. Perry poté předal Japoncům dopis od amerického prezidenta Fillmora, který je vyzval k uzavření obchodní dohody. Když se o rok později Perry vrátil s dvojnásobným počtem lodí, Japoncům nezbývalo, než souhlasit.

meiji.jpg
Ilustrace: Japonská delegace jede vstříc americké válečné flotile u Tókja. Takto se situace jevila dobovému malíři a pomáhá nám si představit, jakým zjevením byly moderní ocelové parníky pro středověké Japonce s jejich dřevěnými čluny.

Takový tedy byl historický začátek americko-japonských vztahů. Zároveň přinesl konec středověkého tradičního Japonska, jehož zastaralý režim nepřežil následující nápor průmyslové revoluce ani o jednu další generaci. Dynasticky vedený šógunát se zhroutil a počátkem roku 1868 proběhly radikální reformy Meidži, které proměnily celou zemi včetně toho, že vrátily reálnou moc do rukou zbožštěného císaře.

Japonsko se otevřelo světu a povzbuzeno modernizací a zrychleným rozvojem svého vlastního hospodářství, začalo v něm spatřovat nové příležitosti. První japonská kolonizace proběhla, podobně jako v případě Spojených států, směrem do stávajících, ale dosud řídce osídlených území – v tomto případě to bylo směrem na sever, na ostrov Hokkaidó, do té doby obývaný přírodním národem Ainiů. Těch typicky rychle ubylo, ale počet obyvatel ostrova se do začátku 20. století zvýšil z původních několika desítek tisíc na téměř 1,5 milionu. Obsazení nepřívětivého Hokkaida mělo pro Japonce i strategický důvod, protože tím odpověděli na kolonizační tlak ze strany Ruska, které se na Japonsko tlačilo ze severu a své ambice ovládnout východ potvrzovalo stavbou transsibiřské železnice.

Rychle se rozvíjející Japonsko pak roku 1894 vytáhlo na sousední Čínu, kterou porazilo k překvapení všech, kteří ji do té doby považovali za největší asijskou mocnost. Nenápadný a postupný vnitřní rozklad Číny urychlily i koncese, které v 19. století v podobě obchodních dohod a vyhrazených přístavů (Šanghaj, Hong Kong a řada dalších) učinila západním velmocem. Ostrov Formosa – dnešní Tajwan – který několik let předtím anektovala Čína, se stal prvním zahraničním japonským územním ziskem.

Do situace se vložily tři západní mocnosti – Rusko, Francie a Německo. Ty byly vojenským úspěchem Japonska zaskočeny a ve vyjednávání, které Japonsku a Číně nabídli, nakonec donutili Japonsko vzdát se většiny jeho nároků, včetně strategického přístavu Port Arthur, který připadl Rusku.

Japonci, kteří už předtím považovali Rusko za hlavní hrozbu, odpověděli zanedlouho „preventivním“ útokem přímo proti němu. V bitvě u Cušimy roku 1905 Japonci rozdrtili nejen carské loďstvo, ale vyhráli i u Mukdenu v bojích o železnici, která strategicky spojovala Vladivostok s přístavem Port Arthur.

Na následující mírové konferenci uspořádané pod záštitou USA se však Japonsko opět muselo vzdát velké části svých nároků a jeho hlavním územním ziskem se nakonec stala jižní polovina ostrova Sachalin.

Mezi Japonci se začal šířit pocit křivdy. Už podruhé – a zdaleka ne naposled, jak ještě uvidíme – bylo západními velmocemi poníženo a zrazeno. Zatímco ostatní, evropské státy mohly rozšiřovat svá území a kolonie pomocí vojenské síly, Japonsku to dovoleno nebylo. Chuť na rozšiřování území je ale nepřešla a roku 1910 anektovalo Koreu a aby své nové území uchránilo před Čínou, přibralo k tomu i sousedící oblast Číny: jižní Mandžusko.

Američanům, kteří v Číně viděli strategicky důležitého obchodního partnera, se to pranic nelíbilo: vzestup Japonska začal ohrožovat jejich zájmy. Anexi Koreje a části Mandžuska sice přijali – výměnou za to Japonci uznali americký nárok na Filipíny, Havaj i jejich obchodní zájmy v Číně – ale od té chvíle se pro ně Japonsko stalo úhlavním potenciálním vojenským soupeřem. Vojenské strategické plány se začaly soustředit právě na ně, což japonská strana rychle opětovala.

Přesvědčivé vítězství Japonska nad Ruskem roku 1905 však mělo další, mnohem širší dopady. Bylo to vůbec poprvé v moderní době kdy jiný, neevropský národ, napadl a porazil evropskou velmoc. To, že se z vítězství Japonců nad Ruskem není dobré moc radovat, si rychle uvědomili i jeho evropští soupeři a brzy se ozvaly hlasy, že „nešlo o porážku nepřátelského Ruska, ale nás jako celé Evropy“. Byl to dobrý postřeh, protože řada asijských národů začala v této události spatřovat naději, že evropští kolonizátoři jsou přece jen porazitelní. O inspiraci z vítězství u Cušimi se zmiňovali i Gándhí a Nehrú, kteří sami toužili po svržení britské nadvlády v Indii. Britská koloniální správa pak v obavě o ideologické nakažení mimo jiné omezila výjezdy indických studentů do Japonska.

Ve vojenských úspěších Japonska dokonce nějakou dobu viděl naději i čínský vůdce Sunjatsen, který roku 1911 svrhl císařskou dynastii a založil moderní čínský stát. Prohlásil, že „pro Japonce určitě krev není voda“ a že se proto s nimi dá počítat jako se spojenci v boji proti skutečnému nepříteli, kterým jsou bělošští kolonizátoři v Asii. Jak už dnes víme, ošklivě se v Japoncích spletl. Sunjatsen mezitím během 20. let konsolidoval svoji moc v chaotické Číně, rozpadlé mezi soupeřící provinční vojevůdce. Už v té době ho podporovalo sovětské Rusko, které si přálo silnější Čínu jako nárazník proti ambicióznímu Japonsku.

 

První světová válka a německé kolonie v Tichomoří

Ke sjednocení a vzniku Německé říše pruským kancléřem von Bismarckem a císařem Vilémem I. došlo až roku 1871. Německo kvůli tomu oproti jiným evropským mocnostem zaostalo v budování zámořských kolonií. Muselo se proto soustředit především na dosud neobsazená území. Kromě části Afriky se zaměřilo právě na oblast Tichomoří, kde mu začaly patřit východní Nová Guinea (pojmenovaná jako „Země císaře Viléma“), Šalamounovy ostrovy, Palau, Mariany, Marshallovy ostrovy, Samoa a další.

Když se pak v Evropě rozhořela 1. světová válka, Japonsko se přidalo na stranu budoucích vítězů a hrálo významnou roli v zajištění Tichomoří a Indického oceánu proti německému námořnictvu. Využilo také náhlé změny situace, obsadilo většinu tamních německých kolonií a už roku 1915 také vzneslo nové nároky vůči Číně, které však k dalšímu jeho hořkému zklamání Británie ani USA neuznaly.

Bývalé německé kolonie nakonec oficiálně připadly z velké části Japonsku, jen východní Nová Guinea byla přidělena Austrálii. Když se pak roku 1919 vyjednávala smlouva ve Versailles, Japonsko stálo po boku čtyř vítězných západních velmocí (Británie, USA, Francie a Itálie). Jeho rozčarování z jednání západních spojenců se však dále prohloubilo, když prezident Wilson odmítl schválit článek o rasové rovnoprávnosti.

Ukázalo se, že Japonsko sice bylo vítězem, ale jen jakési druhé kategorie. Cítilo se nepochopeno, ohroženo, poníženo a bez opravdových spojenců.

 

Japonsko versus Spojené státy v meziválečném období

Jedna z dalších, pro náš příběh klíčových dohod vítězných velmocí byla uzavřena na námořní konferenci ve Washingtonu roku 1922. Jejím cílem bylo ukončit závod ve zbrojení a omezit počet válečných lodí na Dálném Východě. Výsledkem byla dohoda, která jednak stanovila maximální povolenou velikost bitevních lodí, jednak určila závazný poměr sil v podobě jejich souhrnného výtlaku podle formule USA 5 : Británie 5 : Japonsko 3 : Itálie 1,75 : Francie 1,75.

Britský plán byl původní takový, aby jeho loďstvo dokázalo současně čelit USA i Japonsku, ale Angličané nakonec přistoupili na kompromis: nepřipustit, aby kterákoliv z těchto zemí měla nad nimi převahu. Smlouva také zakázala opevňování ostrovů v prostoru Tichomoří, právě Singapur ale dostal zvláštní výjimku. Britové tam plánovali obrovskou základnu schopnou pojmout větší část jejich loďstva, které by tam v případě napadení asijských kolonií bylo vysláno na pomoc z Evropy.

Díky smlouvě měly Spojené státy spolu s Británií nárok na více válečných lodí než celý zbytek světa. Netušily přitom, že už za necelých 20 let utrpí právě na moři těžkou počáteční porážku.

1922Japanese
Obrázek: Dobová karikatura o Washingtonské námořní dohodě („Čestný poměr: Tomuhle bídnému stvoření se jeho místo jeví méně uspokojivé než ono vynikající místo vás dvou“)

V Japonsku vzbudila Washingtonská námořní dohoda mezi významnou částí politiků, vojenských kruhů, novinářů i veřejnosti rozčarování a odpor. Ve světle jejich velkolepého námořního vítězství u Cušimy, které se mezitím stalo národní legendou, byla vnímána jako další facka Japonsku. V jejich očích se tím potvrzovalo, že Západ ve skutečnosti s Japonskem nepočítá – chce je udržet slabé a závislé, aby mohl v Asii dál panovat sám.

Nepříjemný pocit závislosti plynul i z toho, že japonský průmysl byl v rozhodující míře odkázán na suroviny, které Japonsko nemělo: železnou rudu, kovy, kaučuk, ropu a další životně důležité zdroje muselo dovážet. S tím, jak ve 20. letech dále rostlo jeho národní hospodářství a s ním i spotřeba těchto surovin, se Japonsko cítilo čím dál zranitelnější.

Diskriminace Japonska se ale netýkala jen námořních omezení. Spojené státy, které na jedné straně vítaly přistěhovalce z Evropy, přijaly už roku 1790 zákon zapovídající udělování amerického občanství nebělošským imigrantům. Přitom přistěhovalci z Asie – zejména z Číny – hráli důležitou roli v kolonizaci západu, například při výstavbě železnice napříč kontinentem. Když v roce 1882 USA zapověděly vstup dalším Číňanům na své území, zčásti je nahradili právě Japonci. Veřejná nevole se vzápětí obrátila i proti nim a v novinách se objevovaly titulky jako „Bude americký západ bílý, nebo žlutý?“. Po první světové válce pak Američané přijali zákon Alien Land Law, který zakazoval Japoncům vlastnit ve Spojených státech půdu. K tomu přišly i diskriminační daně na dovážené japonské zboží. Z pohledu Japonců se jednalo o porušení obchodních dohod a principů rovnosti hlásaných Ligou národů. Místo nich totiž naráželi na to, co vnímali jako rostoucí diskriminaci a rasismus – a to nejvíc ze strany svého souseda, Spojených států, který se naopak sám u ostatních domáhal otevřených trhů a neomezeného obchodu. Ekonomická krize na konci 20. let přinesla ze strany USA další ochranná ekonomická opatření, což ještě více přililo do ohně nedůvěry, frustrace a rostoucího nepřátelství Japonska.

V poválečných letech se Spojené státy a Británie zaměřovaly čím dál více na svoje vlastní problémy, což se ještě více umocnilo během hospodářské krize 30. let. Tím však vyklidily světovou scénu Německu, Rusku, Itálii a Japonsku. Tyto státy, a to bez rozhodné reakce světového společenství, v meziválečných letech začaly krok za krokem budovat svá vlastní impéria.

 

Fašizace Japonska a vypuknutí čínsko-japonské války

V Japonsku se zpočátku mezi elitami šířila pan-asijská ideologie. Spočívala v přesvědčení, že asijské národy zůstanou v područí bílých, dokud je nesvrhne k tomu vyvolené Japonsko. Obsazení Číny bylo vnímáno jako klíč: umožnilo by Japoncům ovládnout Asii a zároveň získat přístup k životně důležitým surovinám.

Většina Japonců si ale ušlechtilý záměr osvobodit Asii od kolonizátorů neosvojila – nárok na ovládnutí Asie pro ně vyplýval spíše z přesvědčení o rasové nadřazenosti Japonců nad všemi ostatními národy. Jejich státní ideologie, restaurovaná v rámci reforem Meidži, považovala Japonce s císařem v čele za bohem vyvolený národ. Tím větší byl pak ovšem jejich pocit nespravedlnosti a křivdy ze strany západních mocností.

Frustrovaná japonská společnost se radikalizovala. V roce 1930 proběhl atentát na premiéra Hamagučiho, který byl zastáncem Washingtonské námořní dohody. Postřelený premiér přežil, ale byl záhy nucen abdikovat. Oslabená, relativně liberálně orientovaná vláda, měla čím dál tím větší problém uřídit sebevědomou armádu, která dychtila po obsazování dalších území a čím dál více jednala autonomně, za zády vlády.

Zlomem bylo, když vedení okupační armády v Číně navzdory rozkazům z Tókja zinscenovalo v září 1931 incident u železnice poblíž Mukdenu. Armáda jej využila jako záminku k okamžité invazi do zbytku Mandžuska. Generál Hondžó, který vojákům velel, byl sice odvolán pro neuposlechnutí rozkazu, ale doma k němu vzhlíželi jako k hrdinovi. Rychlost a úspěch operace si dokonce pochvaloval sám císař Hirohito. Mezi japonskými stratégy byla akce ospravedlněná a nezbytná v reakci na předchozí de facto anexi Mongolska Sověty a na hrozbu, že by Rusko mohlo pokračovat dál a postupně zabírat slabou a chaotickou Čínu. Na Japonci obsazeném území byl počátkem roku 1932 vyhlášen loutkový stát Mančukuo, do jehož čela japonská armáda v rámci získání větší legitimity dosadila posledního, předtím Sunjatsenem svrženého císaře dynastie Čching.

2_1Mapa: Územní zisky Japonska (červeně) na konci roku 1932, včetně nově obsazeného Mandžuska. Modře jsou vyznačeny Filipíny a další území Spojených států. Zdroj a odkaz: Francis Pike

V polarizovaném a rozvášněném Japonsku následovaly další politické vraždy a pokusy o násilné převraty. V květnu 1932 skupina důstojníků zavraždila dalšího premiéra a měla dokonce záměr spolu s ním zabít i tehdy v Japonsku hostujícího Charlieho Chaplina (ten se však osudný večer nacházel jinde, a tím se zachránil). Atentátníci byli veřejně oslavováni jako hrdinové, při soudním líčení pronášeli nacionalistické a militaristické projevy. Statisíce lidi podepsalo petice za jejich propuštění a nakonec vyvázli jen se symbolickými tresty.

Tato dynamika dále podkopala autoritu demokratických institucí. Křehká ústavní rovnováha se rozložila, stát se fašizoval a v polovině 30. let moc v zemi plně převzala armáda a námořnictvo, jejichž svrchovaným velitelem byl císař Hirohito.

Doktrínou země se stal expanzivní imperialismus, viděný jako nutnost k přežití vyvoleného japonského národa. Spor se vedl jen o to, jestli je třeba přednostně zaútočit na sovětské Rusko, které ohrožovalo Japonskem zabraná území ze severu – tuhle strategii zastávala v armádě frakce Kodoha („Cesta císařství“) – nebo jestli zaútočit směrem na jih, k ovládnutí Číny a dalších na suroviny bohatých oblastí v jihovýchodní Asii – což prosazovala frakce Toseiha („Kontrola“).

Další nevydařený převrat v únoru 1936 skončil armádní čistkou, která postihla frakci Kodoha, čímž jednoznačně zvítězila konkurenční strategie postupu na jih. (To potěšilo Stalina, který o záměrech Japonska udeřit na Rusko věděl a měl z něj vážné obavy.) Vojenský rozpočet Japonska během následujícího roku vzrostl čtyřnásobně a armáda ve vedení státu začala reorganizovat ekonomiku země k totálnímu nasazení.

V červenci 1937 pak Japonsko zahájilo masivní invazi do čínského vnitrozemí a rozpoutalo tzv. druhou čínsko-japonskou válku. Do ní se postupně zapojilo Rusko, Spojené státy i další mocnosti a nakonec se rozrostla v konflikt napříč celou  východní polokoulí. Dá se tedy také říct, že 2. světová válka začala právě zde a o dva roky dřív, než je ustálený eurocentrický výklad, podle nejž ji spustilo až německé přepadení Polska v září 1939.

V Číně mezitím po Sunjatsenově smrti v polovině 20. let převzal vedení národní strany Kuomitang a její armády generalissimo Čankajšek. Rudá armáda pod vedením Mao Ce-tunga s ním bojovala o přežití a snažila se najít útočiště daleko ve vnitrozemí. Stalin, který u vědomí hrozby japonského útoku potřeboval Čínu jako nárazníkovou zónu, přiměl oba soupeře na život a na smrt ke vzájemné dohodě o smíru a ke sjednocení jejich armád, které pak financoval a dodával jim zbraně. Japonci, kteří na základě předchozích zkušeností předpokládali, že Čínu snadno obsadí během pár měsíců, tak  ke svému překvapení narazili na obranu silnější a odhodlanější, než s jakou počítali. Ačkoliv po technické stránce měli stále vojenskou převahu, jejich postup v Číně byl kvůli tomu výrazně pomalejší a začal vázat mnohem víc prostředků, než si přáli a původně plánovali.

Úplný klid ale Japonci neměli ani na severu. Dlouhodobě viděli hlavní hrozbu v Rusku, které začalo kontrolovat Mongolsko. Od roku 1937 zde probíhaly občasné příhraniční šarvátky mezi ruskou a japonskou armádou. Po čistkách v Rudé armádě roku 1938 Japonsko předpokládalo, že Sověti jsou oslabení, a shromáždilo podél mongolské hranice téměř půlmilionové vojsko Po jedné z dalších potyček v červnu 1939 pak Japonci sebevědomě podnikli trestnou výpravu na území Mongolska. Netušili, že velení Rudé armády zde nedlouho předtím převzal brilantní generál Georgij Žukov, který disponoval kvalitnější leteckou i tankovou technikou, než jakou měli Japonci. Bylo to první úspěšné kombinované nasazení tankových a leteckých jednotek Rudé armády (zkušenosti odtud posléze uplatnili i na východní frontě proti Německu). Během dvou měsíců bojů kolem Nohomhanu (řeky Chalcin) Japonci ztratili kolem 40 tisíc mužů a byli donuceni se stáhnout.

Pomalý postup Japonska v Číně a jeho fiasko v Mongolsku vyvolaly mezi západními mocnostmi falešné zdání, že Japonci jsou jen slaměným panákem, kterého není třeba brát zase až tak vážně. Dokonce i Hitler, jejich spojenec, v srpnu 1939 poznamenal: „Japonský císař patří do kategorie posledních ruských carů: slabý, zbabělý a nerozhodný… Japonce považujme za poloopice, které potřebují pořádný bič“.

Po překvapivém útoku Wehrmachtu na Rusko v červenci 1941 mělo Japonsko coby německý spojenec možnost zaútočit z východu, ale v jeho vedení takový plán už neměl skoro žádné zastání: japonská armáda byla vázána boji v Číně a neměla kapacitu k další velké pozemní operaci. Nedávná a nečekaná porážka v Mongolsku navíc ukázala, že jejich tanková technika na ruskou v dané chvíli nestačí. Jako méně náročná i méně riziková se logicky jevila další expanze na jih.

Tam japonská vojska postupně obsazovala západní část Číny, včetně Pekingu, Šanghaje i Nankingu, který byl od Sunjatsenovy národní revoluce roku 1912 hlavním městem země (Nanking v překladu doslova znamená „Jižní hlavní město“).

3_3Mapa: Japonská invaze do Číny v letech 1937-1940. Japonská území červeně, čínská modře, včetně hlavních velitelství Mao Ce-tunga v Yunnanu a Čankajška v Čchung-čchingu. Zdroj a odkaz: Francis Pike

 

Konečná eskalace mezi Japonskem a Spojenými státy

Při obsazování Nankingu v prosinci 1937 se japonská armáda dopustila jednoho z největších masakrů 2. světové války. Vojáci tam během několikatýdenního rabování povraždili a umučili kolem 200 tisíc civilních obyvatel.

Díky statečnosti několika amerických misionářů se podařilo do zahraničí propašovat fotografickou a filmovou dokumentaci tohoto běsnění. Jejich zveřejnění přineslo obrat  veřejného mínění ve Spojených státech, které se do té doby v důsledku traumatu z První světové války a ekonomické krize odmítaly v zahraničním dění angažovat. Vláda začala chystat další ekonomické sankce vůči Japonsku. Zároveň zahájila, stejně jako už předtím Rusko, finanční a materiální pomoc čínské armádě – byť zpočátku jen symbolickou, protože se bála otevřeného konfliktu s Japonskem, na který USA ještě nebyly připraveny.

1_2Mapa: Přehled situace v Tichomoří koncem roku 1937. Japonská území červeně, americká modře. Zdroj a odkaz: Francis Pike

Až počátkem roku 1940, v důsledku německého postupu v Evropě, začala Amerika brát situace vážně a začala se skutečně chystat na potenciální konflikt. Inventura hospodářství zjistila, že pro zajištění zbrojní výroby potřebují Spojené státy řadu surovin, se kterými do té doby volně obchodovala a vyvážela je do jiných zemí. V polovině roku proto získal americký prezident pravomoc vyčlenit strategické komodity, kterých bylo asi dvě stovky, do speciálnímu režimu, kdy jejich vývoz podléhal zvláštnímu povolení. V praxi pak Spojené státy strategické suroviny dál prodávaly do spřátelených zemí, ale například do Japonska byl jejich vývoz značně omezen. Restrikce se týkaly například leteckého benzínu nad 87 oktanů. To zpočátku vedlo paradoxně k tomu, že Japonsko, které ve svých letadlech používalo 86-oktanový benzín, jeho dovoz na několik měsíců dokonce zvýšilo. Omezování obchodu a riziko embarga však byly úplně zřejmé, a Japonsko proto začalo horečně zvyšovat dovoz ropy také z nizozemských kolonií (Holanďané a jejich firma Shell v té době měli významné vrty na Sumatře a na Borneu).

Ropa a její produkty byly pro Japonsko největším problémem – potřebovalo jich čím dál víc, zejména pro svoje rostoucí loďstvo a letectvo. Zatímco železnou rudu a uhlí získávalo z obsazených severních provincií Číny, přístup k vlastním ropným zdrojům Japonsku chyběl. Od poloviny 30. let proto začalo hromadit velké zásoby ropy. Tyto plány ale v roce 1940 narazily na americká obchodní omezení. Po vypuknutí války v Evropě se navíc často stávalo i to, že ačkoliv Japonci určitý objem ropy koupili, neměli dostatek přepravních kapacit k jejímu dovozu domů – Britové a Američané totiž své komerční tankery přesunuli z Tichomoří do Atlantiku, aby tam zásobovaly obklíčenou Británii.

Získání kontroly nad ropnými zdroji se tak pro Japonsko stalo životně důležitou prioritou. Začínalo být jasné, že jeho postup na jih neskončí v Číně, ale bude muset dosáhnout i ropných polí na Borneu a Sumatře.

Kapitulace Nizozemska a Francie japonské ambice povzbudila, protože nejpozději od léta 1940 se francouzské a holandské kolonie v Asii k obsazení přímo nabízely. Také Británie balancovala na hraně kolapsu a jako víceméně volně dostupné se proto jevily i její kolonie, včetně Britské Malaje.

Japonsko, stejně jako to dělalo v předchozích desetiletích, chtělo oportunisticky využít oslabení sousedů a vyplnit vzniklé vakuum rozšířením své vlastní říše. Jeho pocit legitimity přitom stavěl především na tom, že přístup k tamním surovinám se jevil jako životně důležitý pro přežití japonského národa.

Bez významného odporu západu začalo Japonsko obsazovat tzv. Francouzskou Indočínu (dnešní Vietnam, Kambodža a Laos) a v létě 1941 již kontrolovalo velkou část regionu jihovýchodní Asie:

3_6Mapa: Japonská říše a situace v Tichomoří v roce 1941. Červeně jsou vyznačena území pod přímou japonskou kontrolou, červeným šrafováním jím anektovaná území a loutkové státy (Mančukuo, Korea). Na severu vidíme světlemodře vybarvený Sovětský svaz, na jihu tmavomodře Spojené státy a oranžově holandské kolonie (s ropnými zdroji). Červenomodrým šrafováním je na západě vyznačena Britská Barma i Britská Malaj, na jejímž jižním cípu leží Singapur. Zdroj a odkaz: Francis Pike

To už začalo být příliš i na do té doby spíše zdrženlivé Spojené státy. Přesto se ještě v roce 1941 snažily přímému konfliktu vyhnout, nebo jej alespoň odložit. V jedné nótě japonskému velvyslanci americký ministr zahraničí zdůrazňoval, že „v Pacifiku je dost místa pro všechny a vojenský konflikt by neprospěl žádné ze stran“. Roosevelt opakoval, že udržení míru s Japonskem je velmi důležité, protože Amerika nemá dost loďstva pro boj v Atlantiku i v Tichomoří zároveň. Atlantik měl pro něj absolutní prioritu.

Američané však v reakci výrazně zvýšili vojenskou a hospodářskou pomoc Číně, protože si stejně jako Stalin uvědomovali, že dokud je Čína schopná se bránit, Japonsko má jen omezenou kapacitu bojovat na dalších frontách. Kolaps Číny by pro Spojené státy i pro Rusko, jež byly jen krok od otevřené války s Japonskem, znamenal hodně zlou zprávu, a bylo proto v jejich společném zájmu ji udržet ve hře.

Spojeným státům bylo také jasné, že úplné embargo na vývoz ropy ponechá Japonsku jen jediné východisko, a sice obsazení holandských kolonií s jejich ropnými vrty. Tomu se Američané snažili vyhnout, ale zároveň hledali cestu, jak Japonsko hospodářsky ještě víc omezit. V červenci 1941 proto zmrazili japonská aktiva na území USA, včetně veškerých finančních prostředků (a také podniků s větší než 25 procentní účastí Japonska). Ty mohly být uvolňovány jen na základě konkrétních vývozních povolení. Vývoz benzínu byl sice nadále možný, ale jen pod 80 oktanů (pro japonské letectvo byl tedy bezcenný) a navíc maximálně v objemu na úrovni exportů z roku 1936, aby Japonsko už nemohlo hromadit jeho zásoby.

Radikálnější část americké administrativy využila této příležitosti a přestala vydávat jakákoliv vývozní povolení, čímž de facto vytvořila stav úplného obchodního embarga. Teprve počátkem září, po několika týdnech opakovaných urgencí japonského velvyslance, se informace o tom dostala k prezidentu Rooseveltovi. Ten se ale nakonec po projednání situace rozhodl, že věci nechá tak, jak jsou. V jeho rozhodování patrně hrála roli i červencová informace od špionážní služby, že Japonsko už mobilizuje k mohutné ofenzivě dál na jih.

Neoficiální ropné embargo tak pokračovalo a zahájilo závěrečné odpočítávání k otevřenému konfliktu. Císař Hirohito, protože neviděl jiné východisko a protože to vypadalo, že Japonsko už nemá co ztratit, vydal 5. listopadu 1941 konečný souhlas s plánem útoku na Spojené státy. Vojska se dala do pohybu, ačkoliv Hirohito chtěl před zahájením samotného útoku podniknout ještě jeden, poslední pokus o dohodu.

Jedna z věcí, které mě na téhle historii fascinují, byla právě role tajných služeb v dynamice vztahů mezi Japonskem a Spojenými státy. Kdyby nevěděl o v té době již probíhající japonské mobilizaci, Roosevelt by se možná rozhodl jinak a situaci by neeskaloval. Japonská agresivita se ve světle tajných depeší patrně jevila větší, než jaká asi ve skutečnosti byla. (Nemohu si pomoct, ale napadá mě, že je to možná trochu jako v partnerských vztazích: Chceme-li je udržet, někdy je zkrátka lepší nečíst poštu nebo telefon toho druhého.)

Ačkoliv svoji expanzi v Asii považovalo za životně důležitou a nezbytnou, otevřený konflikt se Spojenými státy si Japonsko skutečně nepřálo. Generalita si uvědomovala, že jeho armáda a námořnictvo možná mají šanci Američany překvapit a dosáhnout rychlého dílčího vítězství, avšak dlouhodobě Japonsko nedokáže Spojeným státům čelit  vojensky ani hospodářsky. Ostatně i strategie útoku na Pearl Harbour a na Filipíny měla za cíl Amerikou otřást, oslabit její moc v Tichomoří a přimět ji rychle k uzavření příměří, nikoliv ji vtáhnout do rozsáhlé, totální války.

A jak už jsem psal, stejně tak si v té době otevřenou válku s Japonskem nepřály ani Spojené státy. Jednak na ni nebyly připraveny, jednak byla jejich prioritou situace v Atlantiku a podpora Británie bojující o život s hitlerovským Německem.

Japonsko mělo až do konce války za to, že jeho šifrování je neprolomitelné. Brilantní americký tým pod vedením plukovníka Williama Friedmana, který vystudoval genetiku na Cornellově univerzitě, ale už v roce 1941 dokázal dešifrovat přes 90 procent přísně tajné japonské komunikace.

Podle všeho se zdá, že právě schopnost Američanů dešifrovat japonské zprávy zmařila poslední diplomatický pokus o záchranu situace. Ten po schválení plánu útoku na Spojené státy podniknul z pověření císaře japonský velvyslanec Nomura. Když dne 6. listopadu prezentoval Spojeným státům svoji nabídku, byl arogantně odmítnut jen proto, že Američané z diplomatických depeší předem věděli, že v případě neúspěchu má Nomura mandát předložit druhý, mnohem příznivější návrh. Ten skutečně oficiálně přišel 20. listopadu. Japonci navrhovali stažení svých vojsk z jižní Indočíny a zavázali se upustit od dalších vojenských akcí v jihovýchodní Asii; výměnou požadovali, aby Američané ukončili podporu čínské armády a obnovili prodej ropy do Japonska.

NomuraFoto: Kičisaburó Nomura (vlevo), japonský velvyslanec ve Washingtonu

Roosevelt, který se mezitím z dešifrovaných zpráv dozvěděl, že japonské loďstvo je již na cestě do Indočíny, ale odmítl dál vyjednávat. Nomurova nabídka se nejevila jako upřímná, ačkoliv Japonsko bylo patrně stále ještě připraveno svůj útok zastavit, pokud by se dohody podařilo dosáhnout. Američané však z tajných zpráv usoudili, že Japonci jen blafují, a došli k závěru, že válka už je nevyhnutelná.

Od konce listopadu očekávali Američané japonský úder, jen netušili odkud přijde. Došlo k němu o týden později a Američany i jejich spojence dokonale zaskočil svým rozsahem, rychlostí a vojenskou brilantností.

O tom, jak japonská invaze probíhala v Britské Malaji, jakož i o bitvě o Singapur, v níž nešťastný Silvestr zahynul, budeme psát v dalších pokračováních.