Silvestrova smrt, hypotéza třetí: Japonské zajetí a tajemné seznamy

Dva ze scénářů toho, jak můj nešťastný prastrýc v Singapuru zahynul, jsme již probírali: mohl být zavražděn jako pacient v Alexandřině nemocnici, nebo také padnout v boji někde v kopcích Pasir Panjang.

Třetí možností je, že Silvestr pád Singapuru přežil a padl do zajetí.

Je to méně pravděpodobné než předchozí dvě varianty, ke kterým existují alespoň nějaká svědectví. Vzhledem k nedostatku jednoznačného důkazu o místě a chvíli jeho úmrtí ale nelze zcela vyloučit ani scénář, v němž Silvestr zahynul teprve pár dní – možná týdnů nebo snad i měsíců – po kapitulaci Singapuru. Jistě to muselo být předtím, než Japonci provedli identifikaci všech zajatců, protože v jejich záznamech se jeho jméno neobjevuje – na rozdíl od třeba Vyhnálkova, jehož zajateckou kartu se mi podařilo dohledat online:

Vyhnalek POW.jpg
Foto: Záznam Josefa Vyhnálka z japonské kartotéky válečných zajatců v Singapuru.

Vyhnálkova karta byla sepsána dne 15. 8. sedmnáctého roku éry císaře Hirohita, což odpovídá roku 1942 evropského kalendáře – tedy právě šest měsíců po kapitulaci Singapuru. Jako datum Vyhnálkova zajetí je pak uveden 17. únor.

O Silvestrovi v japonských seznamech žádný záznam nenajdeme – pokud se tedy do zajetí vůbec dostal, dokončení evidence zajatců se nedožil. Nikdo také nezaznamenal, že by Silvestra v zajetí spatřil: pokud se v něm ocitnul, muselo to být v odloučení od zbytku československé komunity, ve které se rozšířil příběh o Silvestrově ubodání japonským vojákem v nemocnici.

Existuje však jeden dokument, podle kterého Silvestr nebyl považován za nezvěstného, ale za válečného zajatce. Tento záznam je unikátní nejen svou informační hodnotou, ale i svým vlastním příběhem.

Jedná se o tzv. „Jeyes List“ – Jeyesův seznam tajně sepsaný někdy během roku 1942 jistým Jackem Bennettem – obchodníkem exportní firmy z Bornea, který byl zadržován v singapurském internačním táboře Changi. Bennett tam sestavil seznam všech známých Evropanů z Malajska, kteří v dané chvíli mezi internovanými civilisty v táboře Changi nepobývali, takže byli buď nezvěstní, nebo se stali válečnými zajatci. Informace shromažďoval od dalších lidí, kteří v táboře pobývali, nebo tudy procházeli před transportem do jiných věznic.

Bennett svůj unikátní seznam zkompiloval a sepsal mikroskopickým písmem na osmnáct malých listů toaletního papíru – jiný neměl k dispozici a v táboře bylo zakázáno uchovávat jakékoliv písemné záznamy. Ke každému jménu připojil poslední známé informace o osudu dané osoby: písmeno „M“ znamenalo nezvěstný („missing„), zkratka „POW“ pak kategorii válečného zajatce („prisoner of war„).

Kopii dokumentu jsem, stejně jako řadu jiných cenných dokladů, získal od Jonathana Moffatta ze Spolu přátel malajských dobrovolníků. Abyste si udělali představu, takto vypadá jeden z osmnácti listů onoho Jeyesova seznamu:
JeyesList
Foto: Jeden z 18 lístků toaletního papíru, na které Jack Bennett v roce 1942 sepsal dostupné informace o Evropanech žijících v Malajsku a v Singapuru, kteří se ale neocitli spolu s ním v internačním táboře v singapurském Changi. Zdroj: Archiv Jonathana Moffatta

Tady je detail, sice na hranici čitelnosti, ale přece je to jednoznačný záznam o Silvestru Němcovi. Uvádí doslova toto: „NEMEC – CZECH – BATA – POW“:

JeyesNemecDetail.jpg
Foto: Detail části Jeyesova seznamu se zvýrazněným záznamem o Silvestru Němcovi.

Silvestr tedy opravdu mohl padnout do zajetí živ, byť možná zraněn. Podle historiků, s nimiž jsem dokument konzultoval, se Bennettův seznam vyznačuje vysokou spolehlivostí – zhruba 95% záznamů bylo později potvrzeno jako správných. Může ale samozřejmě také jít o chybnou informaci či omyl Jacka Bennetta, protože žádné jiné svědectví o případném Silvestrově zajetí nemáme.

 

Čechoslováci v zajetí

Z komunity Čechoslováků žijících v Singapuru se některým podařilo včas evakuovat – ženy a děti tamních pracovníků firmy Baťa se šťastně dostaly do Indie, další skončili v Austrálii. Několik jich ale při bombardování evakuačních lodí zahynulo na moři. (Hypotéza evakuace je nejméně pravděpodobným, ale stále možným scénářem Silvestrova osudu – proto se k tomuto tématu ještě podrobněji vrátím v příštím pokračování.)

Starší nebo ženatí baťovci, kteří nebyli odvedeni do vojska na frontu spolu s dobrovolníky, sloužili v domobraně a měli to štěstí, že se těsně před kapitulací na výzvu svého velitele vrátili do civilu. Jako civilisté pak měli volnější režim, ačkoliv i tak po nějaké době skončili v internačním táboře Changi. Navzdory tamním těžkým podmínkám na tom byli pořád lépe než vojáci, ze kterých se stali váleční zajatci.

Tento šťastný okamžik v celkovém neštěstí popisuje nám již déle známý článek publikovaný v říjnu 1945 v podnikovém časopise indické pobočky firmy Baťa Batanagar News (z anglického originálu přeložil historik Emil Máčel):

„Velitel dobrovolnických jednotek svolal Čechoslováky a řekl jim: ‚Není jisté, zda mezi Japonci nejsou i němečtí důstojníci nebo Japonci spolupracující s německou rozvědkou. Když vás zajmou se zbraní  v ruce, budete pokládáni za velezrádce, jelikož vaše vlast byla okupována Němci. Jako takoví budete bez milosti pověšeni. Vezměte si své vojenské knížky, běžte domů a převlečte se do civilních oděvů. Bude to pro vás bezpečnější.‘ Když baťovci přišli domů, našli své byty vypleněné zloději. Na štěstí v troskách správní budovy firmy našli zavazadla spolupracovníků, kteří byli evakuování do Indie a nemohli sebou vzít své věci. Převlékli se do jejich šatů, pak si lehli na zem a dlouho spali.“

Článek je založený na vzpomínkách dvou baťovců čerstvě se navrátivších z internačního tábora po jeho osvobození. Popisují v něm i peklo, které následovalo po kapitulaci:

„Město byl úplně zničeno. V troskách ulic ležely stovky padlých spojeneckých i japonských vojáků, hořely budovy, elektrárna byla zničena. Kanály byly  rozbity a po ulicích tekly odpadky. Byl to nepopsatelný obraz zkázy […] Pro výstrahu byly na budovy rozvěšeny hlavy popravených Evropanů, Malajců a Číňanů, kteří kladli odpor. Na veřejných budovách, křižovatkách a ulicích byla rozvěšena mrtvá těla. Na ulicích umírali svázaní, hladoví a žízniví muži, kteří byli probodáváni rozzuřenými Japonci.“

Na chaos a brutalitu první dnů po pádu Singapuru, v nichž mohl zajatý nebo raněný Silvestr najít smrt, vzpomíná i Vyhnálek. On sám se coby vojín zajatý v bitvě o Pasir Panjang stal japonským válečným zajatcem.

„[Pro nás, kteří jsme již byli zajatci v japonských rukou] nastal pochod smrti do soustřeďovacího tábora Changi Barracks. Proč pochod smrti? U každé křižovatky, když jsme procházeli městem v nekonečných řadách, byl japonským důstojníkem vytažen jeden zajatec, uvázán ke sloupu nebo k židli a probodán bajonetem před očima svých kamarádů. Toto zvěrstvo po válce Japonci zdůvodňovali, že to dělali pro výstrahu ostatním zajatcům a aby domorodci si taktéž uvědomili, že bílí nejsou už pány ostrova.“

Ačkoliv historikové zprávu o „pochodu smrti“ odmítají, protože žádné další podobné svědectví o zabíjení bílých zajatců během pochodu do Changi neznají, jisté je, že v prvních dnech až týdnech po kapitulaci panoval chaos a násilí, během nějž umírali ranění a byli zabíjeni další civilisté i spojenečtí vojáci.

Další drobnou indicií, jež možná naznačuje Silvestrovo krátké přežití pádu Singapuru, je datum jeho úmrtí uváděné v online registru Britské komise pro válečné hroby (Commonwealth War Graves Commission, CWGC). Na rozdíl od oficiálního úmrtního listu, podle nějž Silvestr zahynul „kolem 15. února“, uvádí konkrétní datum 17. února 1942 – tedy dva dny po kapitulaci. Moje snahy získat od CWGC původní zdroj tohoto data zatím přišly vniveč, takže netuším, odkud je převzato – originální dokument z jejich archivu by možná přinesl nové informace, ale zatím jsem se k němu bohužel nedostal.

Původní britská koloniální věznice v Changi později sloužila Japoncům jako internační tábor pro asi tři tisíce evropských civilistů, zatímco váleční zajatci byli soustředěni do bývalých britských kasáren Selarang v jejím sousedství. Odtud byli odváženi na nucené práce nejprve v samotném Singapuru. Tohle zažil Vyhnálek:

„První naše práce byla odklízení trosek a pohřbívání mrtvol. V tropickém podnebí rozklad mrtvoly postupuje velmi rychle, v diametru jednoho kilometru byl cítit příšerný puch a teprve když jsme k mrtvole přišli, úplná hejna much […] Strava rýže a zase rýže. Příděly byly malé, naprosto nedostačující. Sůl jsme si dělali z mořské vody. Polévku jsme si vařili z trávy, bylo to dobré jenom pro silné žaludky […] Při práci venku se nám podařilo sehnal divoké zelené citrony nebo kokosové ořechy, kterých je všude v Malaji plno. Občas se nám podařilo při práci najít nějaké šneky, tyto jsme potom vařili a kombinovali s rýží, ovšem zase ne každý do snášel.“

Poměry, ve kterých zajatci v táboře v Selarangu – dnes je spíše známý pod jménem sousední věznice Changi – živořili, byly docela tvrdé. O podmínkách, které mezi nimi panovaly, vypráví i legendární film Král krysa z roku 1965, který je příběhem sobeckého kápa a zkorumpovaného systému, který si vězni sami mezi sebou vytvoří.

king-rat
Foto: Plakát na film Král krysa, který se odehrává v singapurském zajateckém táboře Changi.

Drsný zajatecký tábor Changi byl však stále ještě přívětivým místem ve srovnání s pracovními tábory v Barmě a na Borneu, kam Japonci později mnoho ze singapurských zajatců přesunuli. Zatímco v Changi se z asi 50 000 spojeneckých vojáků konce války nedožila tisícovka, v jiných japonských zajateckých a pracovních táborech činila průměrná úmrtnost téměř jednu třetinu.

Mezi válečnými zajatci skončilo patrně všech jedenáct baťovců (a krátce možná jako dvanáctý i Silvestr), kteří bojovali v řadách dobrovolnických sborů. Od května 1943 je Japonci začali posílat na nucené práce mimo Singapur.

I na to vzpomíná Vyhnálek:

„[Asi po roce] v soustřeďovacím táboře byli jsme rozděleni na tři skupiny. První s určením do Barmy stavět železnici a silnici, druhá skupina na Labuan u Bornea stavět letiště a třetí skupina do Japonska.

Pokud jsme tam byli Čechoslováci, chtěli jsme býti pohromadě. Velice jsem byl nešťastný, když mě japonský důstojník vytáhl ze skupiny, která odjížděla na Borneo, a přeřadil mne do skupiny stavět železnici v Burmě.

Brzy jsme poznali, do jakého pekla jsme přišli. Tropické vředy, kožní nemoce, malárie a nakonec to nejhorší – cholera – nás pronásledovaly celou tu dobu. Některé tábory vymřely na choleru do posledního, z některých se zachránila třetina zajatců. Mrtvá nakažená těla často zůstávala nepohřbena, přišly deště a voda se nakazila.

Začátkem roku 1944 se železnice i silnice přes džungli v Barmě blížila k dokončení. Stovky létajících pevností udělalo nálet a dílo, které stálo 150 tisíc lidských životů, bylo zničeno. Japonská invaze do Indie byla tím zastavena.“

Barmská železnice – přezdívaná také Železnicí smrti – kterou Japonci postavili z thajského Bangkoku na západní pobřeží Barmy, měla sloužit pro zásobování japonských vojsk během jejich operace v Barmě a podpořit následnou invazi do Britské Indie (která zahrnovala dnešní Bangladéš, sousedící přímo s Barmou). Bez ní totiž byli Japonci odkázáni pouze na transportní lodě, které musely obeplouvat celý Malajský poloostrov a byly na své několik tisíc kilometrů dlouhé trase poměrně zranitelné.

Napříč poloostrovem stačila železnice dlouhá jen o něco více než 400 kilometrů. Musela ale překonat hornaté a divoké vnitrozemí, takže její výstavba byla velmi náročným úkolem – mimo jiné pro ni bylo potřeba vybudovat 600 mostů.

BurmaRailway
Foto: Váleční zajatci nosí želeniční pražce při stavbě Barmské trati. Snímek je datovaný někdy v roce 1943.

Další známý film Most přes řeku Kwai (1957) o stavbě jednoho z nich pojednává, ovšem ve značně vlasteneckém a romantizujícím stylu: britská dovednost a hrdost přiměje hlavního hrdinu, aby údajně neschopným japonským inženýrům poradil, jak most postavit, a pak jej ještě – coby dílo a pomník vítězného britského ducha – brání před spojeneckým náletem. Ve skutečnosti Japonci tuto mimořádně náročnou železnici dokázali vyprojektovat sami a dokončit ji v rekordně krátkém čase několika měsíců ještě na podzim roce 1943.

BarmaCholera
Foto: Stany vyčleněné pro zajatce nakažené cholerou, postavené stranou pracovního tábora v Barmě.

Cenou za to ale byly příšerné podmínky, za kterých otrockou práci vykonávali místní obyvatelé a váleční zajatci. Japonci jich sem soustředili asi čtvrt milionu a museli pracovat v tropické džungli, bez jakéhokoliv zázemí a jen s minimálním zásobováním potravinami a léky. Trať se budovala doslova ručně, za pomocí lopat a krumpáčů a prakticky bez jakékoliv mechanizace.

Barma
Foto: Tři australští zajatci v jednom z pracovních táborů podél Barmské železnice. Zdroj: AWM.

Z asi 60 tisíc válečných zajatců nasazených na Barmské trati jich pětina zahynula. Celkem při stavbě železnice zemřelo na podvýživu, nemoci a kruté zacházení celkem asi sto tisíc lidí, včetně nuceně nasazených.

Železnice pak, kromě několika výpadků v důsledku spojeneckých náletů, sloužila prakticky až do konce války. Po jejím dokončení Japonci většinu zajatců přesunuli zase jinam, na místě zůstalo jen několik menších táborů za účelem oprav a údržby trati.

Citujme opět z Vyhnálkových vzpomínek:

Japonci se pak rozhodli soustředit na obranu a vybudovat letiště v Singapuru Changi Point. Zbylí zajatci z Burmy byli určeni na tuto práci. Jeli jsme tedy zpět do Signapůru, to bylo v polovině roku 1944. Po dvou měsících jsme shledali, že veškeré kožní nemoce, kterými jsme trpěli v Burmě, se nám ztratily. Zázračné singapůrské podnebí!

Jednoho jsme se zbavili, druhé na nás přišlo. Nemoc beri-beri začla řádit a mnoho zajatců jí podlehlo. Nohy nám velice otékaly a bolely Když už otékalo břicho a žaludek nepřijímal žádnou stravu, věděli jsme, že je zle. Do dvou týdnů takový pacient zemřel.“

Právě na nemoc beri-beri zemřeli na jaře 1945 v zajetí jak Karel Vítek, tak Rudolf Janeček – dva blízcí Silvestrovi kolegové a spolubojovníci.

vitek_register.jpg
Foto: Záznam z registru úmrtí britského koloniálního úřadu. Na druhém řádku je záznam Karla Vítka: zahynul 18. března 1945 na beri-beri a malárii v táboře na Bruneji.

Karel Vítek i Rudolf Janaček byli v březnu 1943 odvezeni s další asi tisícovkou vězňů, označených jako „Force E“, ze singapurského Changi na Borneo. Tam v zajateckém táboře Batu Lintang/Kuching Vítek dne 18. března 1945 zemřel na beri-beri a malárii. Rudolf Janeček byl ve stejné skupině zajatců a zahynul tamtéž na obě tropické nemoci o měsíc dřív, dne 13. února 1945.

Ostatní Čechoslováci-dobrovolníci, kteří padli do zajetí, válku přežili.

Civilisté měli úděl o něco lehčí. Bohman a Jedovnický v příběhu pro Batanagar News vzpomínají, že ihned po okupaci museli začít nosit na rukávu našitou rudou hvězdu – označení „nepřátel Japonska“ – a podobně byly označeny i jejich byty. Na rozdíl od mnoha dalších civilistů se okupační správa rozhodla baťovce ponechat na svobodě, jen byli nuceni obnovit výrobu bot, které Japonci nutně potřebovali.

„Denně přicházel japonský úředník s připomínkami a vyhrůžkami. Pohlavkoval a kopal, kdy se baťovci před ním neukláněli k zemi. Hluboce se museli uklánět před každým japonským důstojníkem, vojínem i civilistou. Byl to téměř zázrak, že se jim podařilo dát dohromady nějaké nástroje a v chaosu, který v Singapuru pod nadvládou Japonců vznikl, sehnat i nějaký materiály na výrobu několika stovek párů bot. V průběhu druhé poloviny 1942 singapurští baťovci pod přísným dozorem Japonců dokázali vyrobit sandály, asi tak 5 párů denně. Pracovali proti své vůli a ve strašném stresu. Přesto, že byli v neustálém nebezpečím pozorováni, hlídáni a kontrolováni Japonci, snažili se pracovat co nejméně. Kdyby vystupovali otevřeně, žádný z nich by nám to dnes nemohl vyprávět. Snažili se pomoci i lidem. Na každý pár sandálů dodaných Japoncům vyrobili čtyři páry, které dávali Číňanům, Indům a Malajcům, jejichž život a utrpení pod vládou Japonců se nedá popsat. Na oplátku tito zase jim pomáhali při shánění jídla a materiálů.

Tajně dodávali boty také do internačního tábora a kromě nich se jim tam občas podařilo propašovat i léky, hlavně chinin. Jejich aktivita nemohla být utajena dlouho. Jednou přišla do bytů baťovců japonská vojenská policie a odvedla Jugase, Chudárka a Ambrože do hlavního velitelství vojenské policie. Tato kancelář, která byla současně vězením a mučírnou, byla ironicky umístněna v bývalé budově YMCA. Byli zatčeni aby vysvětlili, proč výroba bot pro vojáky je tak nízká a špatná a kde sebrali materiál pro civilní výrobu. Když se po týdnu vraceli z výslechů, byli na pokraji zhroucení. Po vítězství, když již mohli otevřeně mluvit, řekli pravdu. Když Jugas vstoupil do kanceláře, byl pozdraven urážkami. Aby byl povolnější, byl bit, pohlavkován a kopán. Pak byl společně s ostatními strčen do malé místnosti, kde mohli pouze klečet nebo ležet. Dveřmi byla pouze malá díra. Sedět mohli pouze na bobku. Když se někdo okusil sednout, nebo se trochu narovnat, byl zbit až do mdloby. V noci muselo šestadvacet mužů a žen různých národností ležet na holé zemi. Aby byl Jugas ochoten hovořit, byl „zkoušen“ šest dnů za použití různých mučících nástrojů. Všichni tři byli svědky strašného mučení jiných vězňů. Mučení žen, mladíků a dívek bylo tak hrozné, že o něm ani nechtěli hovořit.“

Nakonec Japoncům došla trpělivost. Počátkem prosince 1943 převzali výrobu bot sami a všechny baťovce odvezli do internačního tábora.

„Když po prvé přišli do tábora v Changli na ostrově Singapur, měl každý z baťovců malé zavazadlo na zádech. Třicet minut před odjezdem jim dali Japonci na sbalení věcí… Bohman a Jedovnický nám svým vypravováním alespoň trochu přiblížili život v táboře. O nedostatku potravy v táboře se všeobecně ví. Nejvíce pociťovali nedostatek jídla nemocní. V táboře a jeho okolí bylo však nesmírné množství slimáků. Časem zjistili, že se po uvaření dají jíst a proto zorganizovali jejich sběr. Přednostně je dostávali nemocní. Balíčky Červeného kříže? Ty počaly docházet až v roce 1944. Byly zaslány nejdříve do Německa a odtud posílány z jednoho místa na druhé, až se za dlouhou dobu dostaly na místo určení. I tak zachránily mnoho vězňům životy. Tábor byl úplně odříznut od světa. Vězni nedostávaly žádné zprávy, pouze japonské verze, podle kterých Japonci neustále vítězili. […] Táborem šla smrt. Někteří vězni umírali na následky mučení, jiní z vyčerpání, na podvýživu a na nejrůznější nemoci.

Jak to překonávali baťovci? Práce v táboře byla těžká. Byl to pan Jugas, který byl duší celé skupiny, který organizoval jejich život tak, že Čechoslováci nebyli nikdy osamoceni a sklíčeni. Když přišli z práce, zorganizoval studium angličtiny, jiní se zase učili malajsky. Matuš vařil, Mizia a Martinec byli  „lapiduši“ – ošetřovatelé v nemocnici. Jugas, Pospíšil a Martinec pracovali na poli. Fyzická práce a duševní činnost je udržovala při životě. Nejlépe si odpočinuli v noci, když si v koutě povídali, lepe řečeno – šeptali česky. Obyvatelé tábora nic nevěděli o kapitulaci Japonců 13. srpna 1945. Až koncem srpna, když za deštivého dne byly brány jejich vězení otevřeny a bylo jim řečeno, že jsou svobodni. Bolestmi a utrpením zmučení lidé na pokraji smrti byli opět svobodni a mohli žít svobodně.“

Několik roků strávených v internačním táboře způsobilo i baťovcům hluboké trauma. Několik jejich potomků žijících v Austrálii mi psalo, že ačkoliv se jejich rodiče později pravidelně scházeli, o období a zážitcích ze zajetí nikdy nemluvili – ani mezi sebou, ani s nimi jako svými dětmi.

ChangiRelease.jpgFoto: Osvobození britští občané opouštějí věznici Changi, kterou Japonci po dobu války používali jako internační tábor.

Ještě jinak prožíval zajetí Viktor Koš, kterého Japonci zajali po neúspěšném pokusu o evakuaci ze Singapuru. Spolu s dalšími tak skončil v internačním táboře na Sumatře. Své vzpomínky podrobně zaznamenal v deníku, který sepsal roku 1943 – to by ale vydalo na samostatný příběh.

letak
Foto: Letáky shazované zajatcům v japonských táborech po japonské kapitulaci.

Osudy československých baťovců ze Singapuru během války, včetně detailů jejich pobytu v internačním táboře Changi, zmapoval ve svém sborníku Oldřich Plešek. Zájemce odkazuji na něj – jeho současná verze je ke stažení zde (pan Plešek také jeden výtisk deponoval ve Zlínském státním archivu).

Vyhnalek.jpg
Foto: Poválečný dotazník vyplněný Josefem Vyhnálkem, který jsem našel v archivech v Londýně. Tento dotazník vyplňovali po osvobození všichni spojenečtí váleční zajatci. Zdroj: Britský národní archiv.

 

Seznam kapitána Nelsona a příběh jeho truhly

Na závěr se ještě vrátím k seznamům zajatců z japonského tábora Changi v Singapuru. Kromě již uvedeného Jeyesova seznamu jich vzniklo mnoho dalších.

Asi nejznámějším autorem a sběratelem různých seznamů byl kapitán David Nelson, který v táboře Changi vedl administrativní tým evidující zajatce. Podařilo se mu tam mimo jiné s sebou přinést adresář britských obyvatel Malajska, do kterého pak tužkou doplňoval informace o jejich osudu i jména, která v něm chyběla.

V tomto Nelsonově seznamu se mi také podařilo nalézt zmínku o Silvestrovi – je však veden jako nezvěstný. Záznam uvádí „M/V NEMEC S 1/SSVF“. Písmeno „M“ znamená nezvěstný, „V“ pak značí, že šlo o dobrovolníka, a doplňuje ji informace o tom, že byl z prvního praporu dobrovolnických sborů (SSVF).

b4a.jpg
Foto: Detail rukou připsaného záznamu se Silvestrovým jménem v adresáři kapitána Nelsona. Podle tohoto dokumentu je Silvestr nezvěstný. Použité zkratky znamenají M – nezvěstný, V – dobrovolník, C – internován v Changi. Zdroj: Imperial War Museum

Kapitán Nelson se svým týmem na konci války v táboře Changi shromáždil skoro tunu písemností, z velké části různých seznamů a dokumentů o zajatcích, kteří v táboře žili nebo jím procházeli. Písemnosti uložené ve dvou velkých bednách, které Nelson v září 1945 naložil do letadla mířícího ze Singapuru na Cejlon, pak na dlouhá desetiletí zmizely z dosahu veřejnosti – patrně je britská vláda uložila do tajných, nepřístupných archivů. Teprve v květnu 2011 se jejich část objevila v sadě dokumentů čerstvě odtajněných a zpřístupněných v britském Národním archivu. Článek o tom vyšel v londýnských The Times. Historikové tomuto Nelsonově souboru cenných dokumentů říkají „Nelson’s Box“, čili Nelsonova truhla.

NelsonBoxStory.jpg
Foto: Článek z The Times v červenci 2011 popisující napínavý příběh dokumentů kapitána Davida Nelsona.

Pokusil jsem se získat přístup k originálu tzv. Jeyesova seznamu: ve snaze pořídit kvalitnější reprodukci, a pak také na vlastní oči vidět tak fascinující artefakt.

Když jsem si z archivů Britského válečného muzea („Imperial War Museum“) vyžádal Nelsonovy dokumenty, dostal jsem do studovny z původních dvou beden jen jeden šanon – víc jich prý nemají. Listování v něm bylo hodně zajímavé. Našel jsem řadu seznamů různých tvarů, barev a velikostí, avšak Jeyesův mezi nimi nebyl.

box.jpg
Foto: Šanon s dokumenty z Nelsonovy sbírky, jak mi jej připravili ve studovně londýnského archivu IWM.

box_example13.jpg
Foto: Pohled na část dokumentů a seznamů z Nelsonovy sbírky v archivech IWM.

Z mé korespondence s několika historiky i správcem londýnských archivů nakonec vyplynulo, že nikdo přesně neví, kde je originál Jeyesova seznamu uložen. Vypadá to, že větší část Nelsonových drahocenných dokumentů je už zase k nedohledání.

Kurátor z britského Národního archivu, který se právě obdobím singapurské okupace zabýval a měl o souvisejících archivovaných písemnostech největší přehled, bohužel před pár lety zemřel – a s ním zmizely i jeho znalosti.

Nelsonovy dokumenty, které by snad mohly vnést jasněji do Silvestrova neznámého osudu, tak leží opět zapomenuty někde v podzemí londýnských archivů.

 

 

 

 

 

Silvestrova smrt, hypotéza druhá: Boje na kopcích Pasir Panjang

Minule jsem se podrobně věnoval první hypotéze o Silvestrově smrti, a sice že zahynul během masakru v Alexandřině nemocnici.

V reakci na anglicky psanou verzi blogu mi před několika dny přišel email z Austrálie od paní Heleny Starobové. Její otec, František Staroba, byl rovněž jedním z baťovců na Dálném východě: z indického Batanagaru byl před válkou i s rodinou vyslán na Jávu. Odtud se jim pak před japonskou okupací podařilo uniknout na jedné z evakuačních lodí jménem Deucalion, jež sice byla během plavby zasažena a pronásledována japonskou ponorkou, ale nakonec se jí podařilo šťastně doplout ke břehům Austrálie. Helenina sestra Líba se vdala za Antonína Jugase, ředitele singapurské pobočky firmy Baťa (od něj máme jeden z poválečných dopisů Silvestrově rodině). Manželé Starobovi pak udržovali blízký přátelský vztah s Jaroslavem Kvapilem, baťovcem ze Singapuru, který rovněž úspěšně uniknul do Austrálie. Paní Helena o něj pak ve stáří pečovala a během dlouhých chvil vyslechla řadu příběhů, které vyprávěl. Píše mi, že si jasně vzpomíná, jak jí pan Kvapil povídal i o nebohém mladém chlapci z firmy Baťa, který byl ubodán Japonci v Alexandřině nemocnici. Jeho jméno si už bohužel nevybavuje, ale je zřejmé, že to nemohl být nikdo jiný než nebohý Silvestr. Jde tak o další potvrzení vzpomínek Ladislava Kvapila, na které jsem již dříve narazil v úryvku z knihy paní Marie Bohmanové.

V dnešním psaní se ale zaměřím na další, byť méně pravděpodobnou možnost. Tou je, že Silvestr padl krátce před kapitulací Singapuru během bojů na kopcích Pasir Panjang na jihozápadním pobřeží ostrova. (Alternativně zde mohl být i zajat, což je třetí hypotéza, k níž se dostanu příště.)

kranji wall.jpg
Foto: Památník obětem Druhé světové války v singapurském Kranji. Nápis říká: „Na těchto zdech jsou zaznamenána jména dvaceti čtyř tisíc vojáků a letců, kteří položili životy v Malajsku, přilehlých územích a mořích, i ve vzduchu jihovýchodní Asie a Pacifiku, ale kterým válečná štěstena odepřela poslední obřad poskytnutý jejich dalším zabitým spolubojovníkům. Zahynuli, aby lidé mohli zůstat svobodnými“. Autor: Tomáš Maleninský.

kranji silva.jpg
Foto: Silvestrovo jméno vytesané na památníku obětí Druhé světové války v singapurském Kranji. Autor: Tomáš Maleninský.

Hlavním vodítkem pro dnešní hypotézu je dopis Josefa Vyhnálka adresovaný Silvestrově mamince a datovaný dne 21. srpna 1947:

„Pamatuji se dobře, jak jsme útočili na Japonce, [Silvestr] byl velmi bledý, a tak se mi zdálo, jako by již něco cítil, že se něco stane. To bylo, když jsme útočili na horu Gap blízko Pasir Panjang v Singapůru, když dostali jsme se asi do poloviny, tisíce létadel nás zpozorovaly a co byl následek, že jsme byli silně bombardováni a mašínkvérováni. Při tom bombardování jsme se rozprchli do gumovníkových plantáží, a to bylo naposledy, co jsem Vašeho Sylvu viděl.“

Ze vzpomínek Viktora Koše víme, že ke dni 12. února bylo ze singapurských Baťových zaměstnanců v aktivní službě u dobrovolnických sborů celkem jedenáct Čechoslováků: Pavel Ambrož, Matěj Bohman, Alois Čepka, Rudolf Janeček, Stanislav Jednovnický, Rudolf Kožušníček, Emil Matúš, Jan Mráz, Silvestr Němec, Josef Vyhnálek a Vojtěch Zamara. K nim můžeme s jistotou připočítat i Karla Vítka, jednoho z nešťastného tria Němec-Janeček-Vítek, kteří, nejspíše o rok dříve, narukovali společně do dobrovolnických sborů a ani jeden z nich se nedožil konce následující války.

Podle prvního poválečného svědectví, publikovaného v podnikových novinách Batanagar News v říjnu 1945, bojovalo nakonec těchto dvanáct dobrovolníků v následujících vojenských oddílech:

  • Ambrož, Bohman, Kožušníček, Matúš a Jedovnický u kulometné jednotky
  • Čepka a Mráz u odminovávací jednotky
  • Němec, Janeček, Vítek a Vyhnálek u pěchoty vybavené puškami
  • Zamara u těžkého dělostřelectva

Informaci o tom, že Silvestr, který byl původně zařazen do oddílu pancéřovaných automobilů, nakonec bojoval v pěchotě spolu s Vyhnálkem, lze vysvětlit snadno. Při rozpuštění jednotky pancéřovaných automobilů v prosinci 1941 byl buď převelen přímo k pěchotě, nebo spolu se zbytky automobilové jednotky k pásovým transportérům; a jak pak počet provozuschopných transportérů během bojů klesal, jejich nadbytečné posádky přecházely k pěchotě.

kranji mapa.jpgObrázek: Schéma postupu Japonců při obsazování Singapuru, jak je vyobrazeno v památníku v Kranji. Pasir Panjang najdete dole, na západní části jižního pobřeží, kde jsou dislokovány malajské jednotky („Malayan“). Foto: Tomáš Maleninský.

Bojů u hřebene Pasir Panjang se podle dochovaného svědectví nepochybně účastnil Vyhnálek, ale pravděpodobně sem byli přesunuti i další singapurští dobrovolníci, aby posílili malajské jednotky.

Obranu před postupující divizí generála Mutagučiho tady totiž měly na starost pouhé dva prapory malajského pluku, rozšířené o malajské dobrovolnické sbory a části 44. indické brigády. Celkem měli v tomto úseku spojenci k dispozici asi 1400 vojáků, čelili tady ale obrovské přesile 13 000 Japonců.

Boje o Pasir Panjang provázely stejné problémy, jaké znesnadňovaly celkovou obranu Singapuru: ovzduší nejistoty a zmatku, nerozhodnost či chaotické povely vrchního vedení, narušená komunikace mezi jednotkami v důsledku cíleného ostřelování spojovacích linek i jejich sabotáží. Obránci byli také demoralizováni proudem dezertérů, který se z fronty neustále valil směrem do města. V jednom z válečných deníků, které jsem z této oblasti četl, například plukovník MacKenzie vzpomíná, jak na něj během cesty na frontu odtud prchající vojáci pokřikovali: „pokračovat dál je čirá sebevražda“.

Předsunuté jednotky obránců v jihozápadním sektoru se dostaly do kontaktu s nepřítelem za úsvitu 10. února, hlavní boje o hřeben Pasir Panjang ale probíhaly ve dnech 12. až 14. února.

Během celé noci z 11. na 12. února probíhalo intenzivní ostřelování a bombardování pozic obránců. Právě při něm mohl Silvestr utrpět šok nebo zranění , se kterým byl 11. února ošetřen – to sedí časově i lokačně s tím, co jsme dokumentovali minule.

Účastníci bojů vzpomínají také na to, že obloha byla ztemnělá černým dýmem z hořících naftových zásobníků nedaleko odtud. Ty byly zasaženy už 10. února a ropa, která z nich vytékala, byla od té doby v plamenech. Umím si představit, že taková kulisa atmosféře zkázy a beznaděje jen přidávala na síle.

Další den, 12. února, se obraně podařilo odrazit několik útoků, po setmění se však na základě rozkazu stáhla kus zpět na linii, která procházela kótou Gap – strategickou mezeru v hřebeni, jíž se vinula silnice otevírající přístup na předměstí, včetně areálu Alexandřiny nemocnice.

Právě o kótu Gap se vedly následující den, 13. února, nejlítější boje. Jejich předzvěstí byly opět soustředěné bombardování a ostřelování. K navádění japonské střelby sloužil mimo jiné výzvědný balón vypuštění předchozího dne v západní části ostrova. Plukovník MacKenzie ve svém válečném deníku vzpomíná, že „minometná a dělostřelecká palba byla tak intenzivní, že spíš připomínala střelbu z kulometu“.

Po nebývale koncentrované dělostřelecké přípravě přišel ve dvě odpoledne hlavní frontální útok podporovaný tanky a letectvem. Obránci bojovali sveřepě, ale po asi dvou hodinách se Japoncům podařilo frontu prolomit a nastal boj muže proti muži. Většina roty B malajského pluku zde byla zajata – mezi nimi podle všeho i Josef Vyhnálek, k jehož podrobné vzpomínce na tento boj se dostaneme o něco níže.

K večeru 13. února se linie obrany stáhla opět blíž k městu, a to bezprostředně do oblasti Alexandřiny nemocnice – na to již navazuje náš příběh z minule.

PasirPanjangMapAnnotated
Mapa: Oblast hřebene Pasir Panjang a průběh obranné linie v jednotlivých dnech. Oblastí Gap vprostřed prochází silnice ze severu na jih. Na mapce jsem vyznačil i polohu Alexandřiny nemocnice. Zdroj: „History of the Malay Regiment 1933-1942“, Dol Ramli, 1965

Z vojenského hlediska byly boje o Pasir Panjang prakticky bezvýznamné: ani úspěch obránců by nemohl otočit průběh války a odvrátit kolaps obrany Singapuru. Také proto se patrně tyto lokální boje nedostaly do „velkých dějin“ bojů o Singapur. Pro místní Malajce jsou ale dodnes legendárním příběhem, jehož tragický stejně jako heroický konec se odehrál 14. února na kopci Bukit Chandu (v překladu z malajštiny to znamená Opiový vrch). Rota C, složená z asi padesáti Malajců pod vedením charismatického a statečného plukovníka Adnana Bina Saidiho, se tu ocitla odříznuta od ústupové cesty a rozhodla se bránit do posledního muže. Krátce před bojem Adnan změnit motto své roty na „Biar putih tulang, jangan putih mata „(v překladu to znamená „Raději smrt než potupu“).

adnan2.jpg
Foto: Malajský hrdina, plukovník Adnan Bin Saidi, který velel obraně na Opiovém vrchu u Pasir Panjang do posledního muže. Zdroj: https://mothership.sg/2018/02/lieutenant-adnan-battle-of-bukit-chandu

Japonci se nejprve pokusili o lest. Skupina jejich vojáků se převlékla do ukořistěných indických uniforem a vydala se pochodem ke kopci, předstíraje, že přicházejí jako posily na pomoc. Malajci ale jejich úskok prohlédli: Japonci se prozradili tím, že pochodovali v trojstupu jako běžné britské jednotky, Indové ale měli ve zvyku pohodovat ve čtyřstupu. Poté, co je nechali přijít na dosah, zahájili Malajci palbu z kulometů Lewis a nejméně dvaadvacet Japonců zastřelili; zbylí se odplazili zpět do bezpečí.

Rozzuření Japonci po asi dvou dalších hodinách zahájili útok ztečí – proslulým japonským útokem na bodáky s pokřikem „banzai!“ – s mnohonásobnou přesilou a podporou několika tanků, takže nakonec obránce po lítém souboji muže proti muži rozdrtili. Velitele Adnana, jenž byl během boje zraněn, poté brutálně zbili a ubodali bajonety. Tělo pak pověsili v pytli nohama dolů ze stromu (podle jiné verze jej ubodali teprve visícího ze stromu) a nedovolili nikomu ani v následujících dnech jeho mrtvolu odříznout a pohřbít. Japonci, vzteklí nebývale sveřepým odporem obránců a smrtí svých kamarádů, povraždili i mnoho dalších zajatců. Pouze pěti Malajcům pod vedením plukovníka Abbase se nakonec podařilo uniknout, přičemž ale museli proskočit ohnivou stěnou hořící ropy – dva z nich se přitom ošklivě popálili.

BukihChanduMuseum.jpg
Foto: Muzeum a památník bitvy o Bukit Chandu, která se pro Malajce stala legendou. Zdroj a odkaz: http://untouristsingapore.wordpress.com/2013/06/18/reflections-at-bukit-chandu

Jedním z dalším známých hrdinou bojů o Pasir Panjang se stal již zmiňovaný plukovník MacKenzie, z jehož válečného deníku dnes mimo jiné čerpám. Dne 14. února se vydal na pomoc majoru Richardsovi, jehož pásový transportér se v jedné zatáčce dostal do křížové palby. MacKenzie připlížil zahradami v kopcích vpřed a samopalem Thomson sám zlikvidoval nepřátelské kulometné hnízdo. Když se mu samopal zasekl, podařilo se mu i s majorem Richardsem utéct zpět.

K poslednímu úspěchu – a nepochybně také aspoň drobné, sladké pomstě – se obráncům naskytla příležitost v podvečer 14. února. Krátce po šesté hodině se k pozici roty D, ukryté poblíž křizovatky na Alexandra Road a Pasir Panjang Road, po silnici začaly nic netušíce blížit dvě japonské roty pochodující v útvaru.

MacKenzie si zapsal do deníku:

„Představte si náš úžas i radost, když se na silnici objevili Japonci pochodující ve čtyřstupu a mířili přímo k nám. Nechali jsme je dojít asi na sto metrů a pak spustili palbu z kulometů, následovanou minomety. Skoro každý voják z japonské první roty byl na místě mrtev a trefili jsme i řadu jiných, kteří šli dál vzadu. Jeden z našich důstojníků napočítal devadesát čtyři těl na té části silnice, kam měl výhled.“

(Tento incident se odehrál v bezprostřední blízkosti Alexandřiny nemocnice a mohl tak podnítit zlobu Japonců a masakr jejich zajatců následujícího rána.)

V rámci výzkumu se mi podařilo shromáždit několik válečných deníků, psaných osobními účastníky bojů o Singapur. Několik z nich jsem si okopíroval při návštěvě britského Národního archivu v londýnském Kew, o pár dalších se se mnou podělil Jonathan Moffatt ze Spolku přátel malajských dobrovolníků.

NAKew.jpgFoto: Budova britského Národního archivu v Kew v Londýně. Zdroj: Wikicommons

Je to veskrze fascinující čtení. Nejen tím, že abstraktní boje najednou dostávají podobu konkrétních osobních dramat, ale i zajímavými, sugestivními detaily, díky kterým si člověk udělá mnohem bližší obrázek o situaci, ve které se obránci nacházeli. V neposlední řadě mne občas pobaví ironická poznámka nebo komentář, jež textu dodají ještě další rovinu. (Nemohu si v této souvislosti nevzpomenout na deník kapitána americké armády Josepha Sladena z roku 1872, vydaný knižně pod názvem „Making Peace with Cochise“ – kromě úžasného osobního svědectví o vyjednávání míru s nejmocnějším apačským náčelníkem mne v ní zaujal právě dodnes svěží jazyk a jemný smysl pro humor, který autentickým, 150 let starým deníkem prostupuje.)

Podělím se s vámi ještě o jedno svědectví, které dokresluje situaci, v níž se dost dobře mohl ocitnout i Silvestr – a to včetně paralyzující nepřátelské dělostřelecké palby. Zaznamenal je Hugo Hughes z malajského pluku. Ten byl dne 13. února byl v bojích o Pasir Panjang vážně raněn: přišel o nohu a byl odvezen do Alexandřiny nemocnice. Tam patřil mezi ty šťastnější a masakr přežil. Hughes píše:

„Zbývající letci RAF to zabalili zhruba v době, kdy se Japonci začali vyloďovat na Singapuru. Japonská letadla pak byla o poznání agresivnější, nezastrašily je ani naše protiletecké kanóny Bofors. Cestou z vesnice jsem se musel plížit mezi keři, protože jedno nízko letící letadlo vypadalo, že mne pronásleduje. Když jsem se dostal k naší četě na pravém křídle, zalehl jsem a dal se do řeči s malajským důstojníkem. Jeho kulometný oddíl byl připraven k akci, Japonci už byli nedaleko. Atmosféra byla hodně napjatá: granáty a miny vybuchovaly na svahu za našimi zády, letadla nad námi přelétávala neskutečně nízko, z dálky se ozývaly zvuky probíhajícího boje. Výbuchy se přiblížily ještě víc. Mí zkušenější parťáci říkají, že japonské střely nadělají hodně rámusu, ale málokdy opravdu zasáhnou. Mně připadala jejich koncentrace děsivá – dobrých padesát explozí během dvou minut, všechny ve vzdálenosti do dvou set metrů ode mne. Nedokážu říct, který z nich mě nakonec trefil, nedokážu popsat ani ten pocit. Nebyla to bolest, odehrávalo se to jakoby mimo mne. Krev se mi hrnula z rány na noze, roztržené svaly a šlachy mi visely z kalhot. Bylo mi jasné, že takhle brzy vykrvácím, takže jsem Malajci řekl o kus provazu a vyrobil si improvizované škrtidlo. Dělostřelecká palba neustávala, Malajec se zoufale tisknul k mé zdravé noze, v obličeji výraz šoku. Bylo to peklo na zemi! Nedokážu říct, jak dlouho to trvalo, možná pár minut, než se objevil sanitář. Ihned mi upravil škrtidlo a krvácení se snížilo. Nedaleko se prohnal transportér, ale na volání sanitáře nereagoval. Sanitář zaklel a přinutil pár Malajců kolem, aby vstali a pomohli mi dovléct se k silnici. Zanedlouho jelo kolem auto s nějakým důstojníkem, naložili mne dozadu, na plný plyn projel pár ulicemi a zastavil před Alexandřinou nemocnicí. Museli jsme projet úplně blízko japonské linie, ne-li přímo skrz ni.“

Konečně také Josef Vyhnálek ve svých pozdějších vzpomínkách uvádí o bitvě na Pasir Panjang řadu detailů:

„Úsek, který naše jednotka měla bránit, byl Gap Hill, poměrně dosti strategický úsek. 12. února v noci slyšeli jsme nad našemi pozicemi silný hukot létadel. Světlomety protileteckého dělostřelectva začli flankovat a my jsme zjistili, že jde o velikou akci japonských parašutistů. Několik létadel naše dělostřelectvo sestřelilo. Boje na našem úseku začaly však až ráno, když se rozednívalo. Zjistili jsme, že jsme obklíčeni ze všech stran. Po boji, který trval téměř čtyři hodiny, naše jednotka byla zahnána do gumovníkové plantáže. Další náš odpor byl bezvýznamný. Náš velitel, kapitán Hunter-Grey dal rozkaz, abychom se vzdali. Naše ztráty raněných a padlých byly okolo 50%. Co následovalo? Kompletní odzbrojení. Jeden za druhým byli jsme přivazováni provazy ke gumovníkovým stromům. Byli jsme mučeni bez jídla a bez vody až do 15. února, kdy přišla kapitulace Singapuru. Několik Japončíků se samopaly mělo u nás službu. Kapitulace Singapuru byla snad pro nás, kteří jsme byli již v japonských rukách, štěstím. Později jsme zjistili, jak tvrdý osud potkal zajatce, kteří byli zajati dříve. Mučení hladem a žízní a nakonec ještě byli bajonetem probodáni, aby stráž mohla postoupit s armádou kupředu.“

Zkušení historikové mne už několikrát varovali, že osobní vzpomínky jsou často ošidné a nelze je brát jako spolehlivý zdroj, pokud nejdou potvrzeny alespoň někým dalším. K jednotlivým svědectvím je proto potřeba přistupovat opatrně a kriticky.

V tomto případě se například Vyhnálek zjevně mýlí v tom, když popisuje akci parašutistů – během bojů v Malajsku a v Singapuru Japonci žádné letecké výsadky nepodnikali. V dalších bodech ale jeho popis vypadá věrohodně, včetně správného datování boje o Gap Hill (13. února) a jména velitele Huntera-Graye (až na pochopitelnou chybu v psaní jeho jména). Hunter-Gray pocházel z londýnské čtvrti Woolwich, v Singapuru pak pracoval jako vysoce postavený policejní inspektor, oženil se tam (a později zase rozvedl) s automobilovou závodnicí a ve 30. letech dokonce vedl policejní kapelu. Je tedy dost dobře možné, že byl coby policejní intendant znalý Singapuru v některou chvíli pověřen velením jednotky singapurských dobrovolníků. Správně také Vyhnálek popisuje, jak Japonci běžně zacházeli se zajatci v bitevním poli, včetně toho, že většina z nich skončila ubodána bajonety. Vyhnálek a jeho spolubojovníci měli vskutku velké štěstí – patrně je zachránila kapitulace, která přišla už dva dny po jejich zajetí.

Japanese-bayonet-practice-on-live-prisoner.jpg
Foto: Japonští vojáci nacvičují útok bodákem na svázaném zajatci, což byla jejich  prokázaná, častá a ohavná praxe při zacházení se zajatci. Zdroj: http://imgur.com/nf13sfE

Ve shora citovaném dopise do Vémyslic Vyhnálek uvádí, že naposledy Silvestra viděl právě v boji o Gap Hill. Pokud se Vyhnálek nemýlí, znamenalo by to, že Silvestr se po ošetření dne 11. února vrátil ke své jednotce, protože k popsanému boji došlo teprve 13. února 1942. Z hlediska dokumentované diagnózy shell-shock, nebo-li posttraumatické stresové poruchy způsobené blízkým výbuchem dělostřeleckého granátu, není návrat do boje již o dva dny později pravděpodobný, nicméně Vyhnálkovo svědectví to naznačuje. Odpovídala by tomu i zmínka o tom, že Silvestr byl v té chvíli „velmi bledý“ – i to mohlo být následkem šoku utrpěného dva dny předtím.

Jestli se Silvestr bojů o Pasir Panjang skutečně zúčastnil, mohl být právě tady buď zraněn, zabit, nebo zajat. Byl-li zraněn, podobně jako Hughes jej odvezli do Alexandřiny nemocnice, kde ho záhy zavraždili Japonci – viz náš první scénář. Scénáři případného zajetí se budu věnovat zase příště.