Silvestrova smrt, hypotéza čtvrtá: Evakuace ze Singapuru

Poslední ze čtyř možností, jak můj prastrýc Silvestr Němec mohl při dobytí Singapuru zahynout, je jeho smrt na některé z lodí, které na poslední chvíli z ostrova evakuovaly civilisty i vojáky. Je to scénář spíše spekulativní, neexistuje k němu žádný doklad nebo svědectví. Přesto bych jej rád rozvedl, také pro zajímavost: evakuace se totiž týkala řady v Singapuru tehdy žijících Čechoslováků.

Po útoku Japonců na Malajsko 8. prosince 1941 britské úřady, stejně jako armáda, situaci dlouho podceňovaly – to, jak třeba odkládaly evakuaci Malajska, až bylo pozdě, barvitě vylíčil Viktor Koš ve svém deníku, z nějž jsme již dříve citovali. Během prosince tedy ze Singapuru odjížděl jen menší počet lidí a spíš na vlastní pěst; úřady to nedoporučovaly s tím, že pro to není důvod. Ba naopak, do Singapuru se hrnuli Evropané prchající z Malajska, zvláště z Kuala Lumpur.

IWM_205195086

Foto: Ženy evakuované z malajského Penangu do Singapuru se během cesty občerstvují čajem na jedné z vlakových stanic, prosinec 1941. Zdroj a odkaz: IWM

Teprve v průběhu ledna 1942, kdy se boje o Malajsko přiblížily až k samotnému Singapuru, začaly úřady s horečnou evakuací obyvatel. Ta se pochopitelně týkala především Evropanů, kterých tam v té době žily řádově tisíce, evakuace více než milionu místních obyvatel nebyla uskutečnitelná.

Ze Singapuru odjížděly desítky lodí, které byly právě k dispozici: staré obchodní lodě, parníky i vojenská doprovodná plavidla (poté, co byla slavná britská tichomořská flotila Z Force neslavně potopená hned na začátku konfliktu s Japonskem). Mířily buď na západ do Indie a dál do Británie, na jih na Borneo, nebo ještě dál do Austrálie či Nový Zéland; několik transportů vyrazilo také do tehdy britské Jižní Afriky.

Koloniální správa pověřila zvláštní komisi, aby organizovala dostupné lodi a jejich odjezdy, stejně jako udělovala povolení k evakuaci těm, kdo chtěli Singapur opustit. Přednost v pořadníku měly ženy s dětmi.

Singapore residents show visa to flee1

Foto: Singapurské ženy s dětmi ukazují svá víza před naloděním na evakuační loď. Zdroj: The Altantic/AP

Evakuace žen a dětí

V první evakuační vlně se podařilo odjet většině baťovských žen a dětí. Zdeněk Plhoň to ve svých vzpomínkách popisuje následovně:

Vedení firmy Baťa – po mnohých byrokratických obtížích – vyřídilo zajištění míst na evakuačních lodích plujících zčásti do Austrálie a zčásti do Anglie se zastávkou v Indii pro pro většinu žen a dětí singapurských pracovníků firmy. Při každodenních náletech a bombardování města spolu se zmatkem a spoustě potíží zasluhoval tento čin nejvyšší uznání.

Skupina 18 žen a zhruba stejného počtu malých dětí se za nepopsatelných potíží konečně dne 31. ledna v již částečně rozbombardovaném přístavu dostala na evakuační loď „Empiress of Japan“ (Japonská císařovna – ta ironie!). Na palubě bylo celkem cca 3000 žen a dětí, v drtivé většině Angličanů. Na vedlejší menší lodi bylo dalších asi 1500 evakuovaných žen a dětí.

Obě lodi vypluly na moře za tmy, v noci z 31. ledna na 1. únor 1942. Protože úžina na sever od Singapuru byla již v moci Japonců, zůstala jediná možnost: plout na jih k Djakartě na ostrově Jáva a pak úžinou pod jižním cípem Sumatry na západ do Indického oceánu. Za dne byly pak obě lodi bombardovány japonskými letouny poblíž souostroví Bangka. Druhá, menší loď byla zasažena a natolik poškozena, že v Djakartě musela ihned vplout na opravu do suchého doku. Oněch 1500 žen a dětí poté padlo do japonského zajetí, protože oprava lodi nebyla hotova do doby, než Japonci obsadili ostrov Jávu.

Skupina českých 18 žen s dětmi pak po riskantní plavbě dorazila do přístavu Colombo na Srí Lance (Ceylon) a posléze druhou lodí do indického přístavu Bombay. Tam se již vedení indické pobočky firmy Baťa o celou výpravu žen a dětí plně a vzorně postaralo.“

zeny a deti

Foto: Skupina žen a dětí z baťovských rodin v Singapuru, kterým se podařilo na konci ledna odplout a nakonec šťastně dostat do Indie, kde válku přečkali. Zdroj: Archiv Oldřicha Pleška

Mnohem podrobněji rozvádí tehdejší situaci ve svém deníku Viktor Koš, který patřil k vedení singapurské pobočky firmy Baťa – byl tam jejím hlavním účetním:

Události pokračovaly rychle a každý den se bombardování opakovalo dnem i nocí. Navrhl jsem proto ženě někdy na počátku ledna, aby, bude-li to možné odjela s dětmi ze Singapuru. Děti byly velmi vystrašené. Ale žena to stále odmítala, prý zůstane se mnou a neodjede pryč. Má-li se něco stát, tak všem dohromady. Jednou však přece jen změnila názor. Nevím přesně, kdy se to stalo, ale asi tak v první polovině ledna. V neděli byla moje žena s paní Jugasovou v bytě, já jsem byl s panem Jugasem k večeru na zahradě u tenisového hřiště a děti si hráli na konci zahrady blízko cesty. Najednou začala houkat siréna, byl vyhlášen poplach. [Náš syn] Paloš začal křičet : „Žapani, Žapani!“, a začal utíkat domů a Jarka velice ustrašená za ním. Volal jsem na Paloška z tenisového hřiště, aby se nebál, že tady ještě nejsou, ale on se nezastavil a utíkal k domu. Zastavit a ukonejšit jsem ho nemohl, poněvadž jsem byl za drátěným plotem tenisového hřiště […] Hned na to v pondělí jsem začal shánět informace, zda je možné, aby rodina odjela. Na Imigračním úřadě mi řekli, že visum do Austrálie mi dát nemohou , ani jinam bez předchozího povolení, které musí vydat země, do které chci cestovat. V té době se ještě o nějaké masové evakuaci žen a dětí ještě neuvažovalo, ale přece jen dosti žen s dětmi odjíždělo soukromě. Pro vycestování byly kladeny různé překážky, které každý nemohl překonat – obzvláště ne cizinci.“

Odjet ze Singapuru před válkou zjevně nešlo snadno, mimo jiné proto, že Austrálie i Indie se zdráhaly singapurské uprchlíky přijímat. Koš se proto obrátil na koloniálního správce, který dohlížel na firmu Baťa a se kterým měl dobré vztahy. Dozvěděl se následující:

„Říkal, že pokud ví, tak nyní jsou značné obtíže s vyřízením odjezdu, ale že snad ženy s malými dětmi mají přece jen nějakou přednost. Na druhý den mi důvěrně sdělil, že ani Austrálie, ani Indie nechtějí přijmout masu uprchlíků ze Singapuru, poněvadž by mezi nimi bylo asi mnoho nežádoucích míšenců a Číňanů. To nemůže být sděleno veřejně, aby se postižení nebouřili. Proto se povolení uděluje individuálně a jsou pro to určité podmínky.“

O australské vízum požádaly všechny manželky singapurských baťovců, ale australská vláda s jeho udělením váhala. V době, kdy na Singapur probíhaly dennodenně nálety a fronta se kvapem blížila, to muselo být opravdu hodně na nervy. Hrůzu lidem naháněly také zprávy o japonské brutalitě, s jakou se zajatci i civilisty zacházejí.

Baťovské ženy nakonec zachránilo to, že pro ně i pro ději ředitel firmy v indickém Batanagaru vyřídil vízum do Indie s tím, že se tam o ně firma postará. Teprve díky tomu jim pak britská koloniální správa udělila povolení k odjezdu ze Singapuru.

Citujme opět z deníku Viktora Koše:

Po mnoho dní měly naše ženy kufry zabaleny, ale zase stále nebyla loď. Jakmile měly naše ženy a děti visa pro Indii, ihned jsme žádali u cestovní společnosti o lodní lístky do Indie. Kdy však loď bude a zda místa budou, to nám nemohli zaručit. V telegramu z Batanagaru na singapurský Imigrační úřad zaručovali visa pro 20 osob. V úvahu přicházelo 19 žen našich zaměstnanců a Zdeněk Plhoň, který ještě neměl 18 let a mohl dostat povolení k odjezdu s matkou. Muži starší 18 let povolení nedostali .Visa vyřizoval pro všechny pan Jugas a dost se kolem toho naběhal.

Konečně se jednou pan Jugas dověděl, že v nejbližších dnech nějaká loď odpluje. Jak se to dověděl, nevím – ale mám dojem, že oficiálně ne, poněvadž takové zprávy se z bezpečnostních důvodů nevydávaly, také ale proto, aby se do přístavu nenahrnulo velké množství lidí, které by nemohli nalodit. Bylo to asi 28. nebo 29. ledna 1942. Přirozeně, že rychle spěchal zajistit místa a již tam byla spousta lidí, kteří také požadovali lístky na loď. Nakonec tam buď čekal dlouho do noci, nebo šel velmi brzy ráno druhý den. Jistě ale díky přičinlivosti lístky dostal. Odjezd lodi byl stanoven na 30. ledna pozdě odpoledne.“

Na loď se mohlo nastupovat tak asi kolem druhé odpoledne. Kolem druhé hodiny odpoledne přijelo k nám nákladní auto naší firmy, které posbíralo všechny kufry těch, co odjížděli. Když jsme přijeli do přístavu k bráně, kterou se mělo jet k naší lodi, viděli jsme, že mnoho skladů v přístavu hoří a jak se těžký dým valí vzhůru. Uvnitř i kolem brány již byla spousta aut s cestujícími, nikoho však dále do přístavu nepustili, jelikož přístup k lodím nebyl možný. Hned vedle lodi hořel sklad. Lidé, kteří měli u této brány službu posílali každého domů. Uváděli, že je zbytečné zde čekat a lépe bude jít zpět domů a vrátit se, až bude požár lokalizovaný. Jiný přístup k lodi prý není, a když by byl, oni jej neznají […] Konečně kdosi přišel se zprávou, abychom to zkusili jinou bránou, která je na jiném konci přístavu. Když jsme k této bráně přijeli, zase tam byla ji spousta vozů a celé okolí bylo úplně zataraseno. V tomto úseku se také opravovala vojenská nákladní auta a vojákům vůbec nebylo milé, že se mezi nimi pohybujeme a chtěli nás všechny vytlačit ven. Napřed se mne vojáci snažili vrátit, ale když viděli uniformu a helmu na hlavě, pustili mne a nechali projet kolem jejich nákladních aut, ostatní pak projeli za mnou.“

malayaevacuation

Foto: Civilisté nastupují na jednu z evakuačních lodí v singapurském přístavu. Zdroj: http://ww2throughthelens.blogspot.com/2009/06/japanese-invasion-of-singapore.html

Koš pokračuje:

„V tlačenici v přístavu to bylo velmi nebezpečné. Všichni jsme měli hrůzu z toho co by se stalo, kdyby náhodou přiletěla japonská letadla. Spousta lidí tam byla namačkána, jistě několik tisíc. Kolem čtvrté hodiny odpoledne skutečně začala houkat siréna poplach. Lidé se snažili poschovávat, kde se dalo, ale v okolí nebyl žádný úkryt. Nedaleko nás stálo protiletadlové dělo a obsluha pozorovala oblohu. Najednou skutečně několik letadel, která letěla přímo na nás, zpozorovala. Dělo bylo zaměřeno přímo na blížící se letadlo, v tom však díky Bohu siréna odhoukala „konec poplachu“. Byla to totiž naše vlastní letadla. Fronta již byla tak blízko, že si nikdy nebyli jisti čí letadla přilétají a hlásili pro jistotu poplach, i když se vlastní letadla vracela.

[…] Paloš se vyptával, pojedu-li také. Na odpověď, že přijedu až později, povídal: „Aha, Ty zůstaneš tady a budeš střílet Žapany, že?“ Když jsem však přišel do místnosti na lodi a sehnul se k němu, abych se rozloučil, začal velice plakat a chtěl, abych ho vzal zpět. ‚Já chci domů, já tady nebudu, já chci zpátky tam do toho našeho pěkného domečku!‘ A nijak jsem ho nemohl utišit. Jak jsem byl u něho sehnutý – on ležel na zemi – vzal mne kolem krku a nohy mi prostrčil mezi ruce, jak to dělával, když jsem ho nosíval za poplachu do krytu, a nechtěl mně pustit. Musel jsem se mu nakonec vytrhnout. Jaruška, která se při mém příchodu hrála s ostatními dětmi, stála vedle mne a když viděla Paloška tak plakat, začala také. Já a Maruš jsme ovšem z toho všeho také nakonec plakali jak malé děti. Konečně jsem se rozloučil a utekl ven.“

IWM_205079551

Foto: Scéna ze singapurského přístavu. Vojáci hází do moře jeden z automobilů, které tam nechali evakuovaní civilisté. Likvidace provozuschopných vozů byla součástí politiky spálené země, aby nepadly do rukou Japoncům. Zdroj a odkaz: IWM

Poslední konvoj ze Singapuru

Poslední vlna odjezdů proběhla mezi 11. a 13. únorem, kdy na moře postupně vyrazilo asi 46 plavidel (jde o odhad na základě poválečných rekonstrukcí, dobové dokumenty se nedochovaly). V té době již Japonci zcela kontrolovali vzdušný prostor i moře kolem Singapuru, takže cesta byla hodně riskantní.

Japonci předem varovali, že všechna evakuační plavidla budou potápět s tím, že „nepřipustí další Dunkirk“. Opravdu pak většinu lodí na moři zničili, do bezpečí se podařilo doplout pouze šesti z nich. Britské velení pak následující den, 14. února, vydalo příkaz evakuaci zcela zastavit.

AWM_C203942Foto: Posádka lodi SS Empire Star zkoumá poškození paluby, způsobené japonským bombardováním během její plavby. Empire Star byla jedna z pouhých šesti z celkem 46 lodí posledního evakuačního konvoje, kterým se podařilo dorazit do bezpečí. Na její palubě bylo přes 2500 lidí. Zdroj a odkaz: AWM

Seznamy cestujících na těchto lodích se sepisovaly až po vyplutí přímo na palubě, a protože většina z nich šla ke dnu, dokumenty se nedochovaly. Jména tisíců těch, kdo se nalodili a potopení lodí nepřežili, tak zůstávají neznámá. Ty, kterým se podařilo potápějící se loď opustit, Japonci zajali a internovali je většinou v nehostinných táborech na Sumatře.

Viktor Koš ve svém deníku dále vzpomíná:

„Na neděli 1. února 1942 jsme byli všichni pozváni do bytu k panu Jugasovi na diskusi, které byl přítomen i náš pan konsul. Situace nasvědčovala tomu, že v krátké době bude Singapur obsazen. To již cítili i naši zaměstnanci v kancelářích. Na schůzce s konsulem jsme se měli dohodnout, co budeme dělat dál. Ujišťoval nás, že se nemusíme ničeho bát, poněvadž bude trvat měsíce, než Singapur eventuálně padne a jelikož se ze Singapuru stane vojenská pevnost, vojenské úřady postupem doby odvezou všechny civilisty, aby snížili počet obyvatel z důvodů jak zásobování, tak i jiných. Jeho projev mně připomínal podobnou řeč našeho konsula v Kalkatě při jeho návštěvě Batanagaru v říjnu 1938. Také, aby nás utěšil se holedbal, co vše udělá naše armáda. A sám měl plné kalhoty. […] Náš pan konsul nám pak odjel 6. 2. 1942.

Během dopoledne 9. února pan Jugas vzal všechny naše pasy a na základě francouzského visa dostal průjezdní visa přes Indii. Vyřídil to sice všem, i sobě, ale večer 10. února se ještě s několika domluvil, že neodjedou a zůstanou v Singapuru za všech okolností.“

V chaosu posledních dnů se ztrácí i přesný přehled toho, komu se podařilo dostat na jakou loď. Koš o tom zaznamenal následující:

„K večeru 10. února někdo donesl všechny pasy, ve kterých již bylo visum od Francouzů, avšak pan Wodak nebyl k sehnání. Prý se dostal na nějakou loď, která ten večer odplula a s ním ještě jeden nebo dva, kteří nebyli zaměstnanci naší firmy. Mimo to někdo přinesl zprávu, že včera 9. 2. také dva nebo tři Čechoslováci, kteří nebyli naši zaměstnanci, rovněž odpluli. Strangfeld byl velice rozezlen, že druzí se již dostali pryč a nám nikdo nic neřekl.

Při příjezdu do kanceláře 11. února jsem tam našel pana Varmužu jak vypráví, že někteří z našich mládenců naskákali právě asi před hodinou na jednu loď, která hned odrazila a odplula. Na některou z nich prý pomáhali vytahovat vojáky, když byla ještě kousek od břehu.“

V deníku Viktora Koše je seznam osmnácti baťovců, kteří podle jeho informací využili poslední šance opustit Singapur – spolu s Košem samotným je to celkem devatenáct lidí. Vzhledem k právě popsanému dění jich ale jistě bylo víc.

Nejméně pět z nich se dostalo se na loď SS Redang – poměrně zastaralý parník vyrobený v Dánsku roku 1901. Loď dlouhá asi 50 metrů měla výtlak 500 tun a dokázala jet maximální rychlostí devět uzlů (16 km/h). Britská vláda ji zkonfiskovala dne 9. prosince 1941, když dorazila do Signapuru.

Redang

Foto: Dánská loď SS Redang, která ze Singapuru odvážela asi stovku lidí, včetně řady baťovců. Zdroj: Archiv Michaela Pethera

Loď SS Redang a její cestující patřili k těm, kterým štěstí nepřálo. Vyplula ze Singapuru 12. února v sedm hodin ráno s asi stovkou lidí na palubě. Odhad počtu cestujících a jejich částečný seznam pochází od historika Michaela Pethera z Nového Zélandu, který strávil mnoho let výzkumem osudů posledních singapurských evakuačních lodí – jeho práce o SS Redang je na webu Spolku malajských dobrovolníků.

Loď byla podle všeho napadena japonským torpédoborcem Asagiri asi sto kilometrů jižně, na půl cesty mezi Singapurem a ostrovem Bangka. Během ostřelování zahynula většina cestujících, loď začala hořet a nakonec se potopila. Jedna ze střel zasáhla přímo kajutu, ve které dvě ženy právě sepisovaly seznam cestujících.

Zásah a potopení nepřežili Klement Plhoň, Oldřich Smržák a asi i Evžen Straussler a Bedřich Heim, kteří patrně byli rovněž na palubě. Třem dalším baťovcům na přídi se podařilo dostat do záchranného člunu: Hynku Červinkovi, Vladimíru Zelníčkovi a Josefu Stangfeldovi. Strangfeld byl ale těžce raněn do nohy a během cesty na člunu vykrvácel. Jednou ze zajímavostí tohoto příběhu je to, že vdova po doktoru Strausslerovi se později vdala za anglického důstojníka Kena Stopparda. Její syn z prvního manželství – Tomáš – se později stal úspěšným spisovatelem, známým pod jménem Tom Stoppard.

Z cestujících na SS Redang se celkem zachránilo třicet lidí na jednom ze tří člunů, které byly na palubě. Odpoledne 14. února dopluli na pobřeží Sumatry, kde je o dva dny později vyzvedla britská loď HMS Tapah. Ta sama ale následně padla do japonského zajetí. Přeživší z Redangu pak strávili tři a půl roku v internačním táboře na Sumatře.

Koš sám se nakonec dostal na palubu jiné lodi jménem Mata Hari, kterou později u ostrova Bangka rovněž zajali Japonci. Díky tomu se záhy v zajetí s Červenkou a Zelníčkem setkal a dozvěděl se od nich příběh něšťastníků z SS Redang. Na svůj vlastní dramatický odjezd ze Singapuru vzpomíná takto:

Přiblížili jsme se k jedné transportní lodi, na kterou nás odmítli vzít, že jsou přeplněni a spousta lidí je bez záchranných pásů. Odjeli jsme tedy k druhé a tam rovněž odmítli převzít kohokoliv na palubu. Odpluli jsme tedy ke třetí kde nás konečně přijali. Na palubu vylezl každý jak mohl, jelikož mezi tím, co jsme bloudili již jedna převozní loď přistála s plným nákladem cestujících a vše bylo přeplněno. Na lodi žádné kabiny nebyly, byla to jen nákladní loď. Později jsem se dověděl, že všechny tři lodě nebyly již několik let v provozu a sloužili jen jako cvičné lodě pro malajské námořnictvo. Brzy na to byla kotva zvednuta a pomalu jsme odplouvali. Asi za půl hodiny loď zastavila, proč, to nevím. Byla již úplná tma. Pohled zpět na Singapur bylo zajímavé divadlo. Kolem dokola plály ohromné ohně . Rovněž na menších ostrovech kolem Singapuru plály ohně, většinou tam hořela ropa, benzin a olej. Celá obloha byla jako by zakryta černými mraky, ale byl to ve skutečnosti těžký kouř.“

Pravděpodobnost, že Silvest byl mezi těmi, kterým se v chaosu podařilo dostat na palubu z jedné na poslední chvíli odplouvajících lodí, je ale malá.Jako voják-dobrovolník by navíc nikdy oficiální povolení k odjezdu nedostal, musel by tedy na palubu nějak proklouznout. A určitě nebyl členem některé z organizovaných skupin baťovců, protože jinak by si jej pamatovali.

Podle oficiálního seznamu československých občanů, který v květnu 1942 sestavil konzul v Indii, zůstal po evakuaci Silvestr v Singapuru. Tam pak zahynul buď v Alexandřině nemocnici, nebo v bojích na kopcích Pasir Panjang, případně možná i krátce po zajetí.

Víc se mi zatím zjistit nepodařilo.

Než své pátrání a psaní uzavřu, nakonec se ještě vrátím do období Silvestrova děství v jeho rodných Vémyslicích. Ale to až příště.

Příloha: Seznamy Čechoslováků evakuovaných ze Singapuru i těch, kteří tam zůstali, sestavené velvyslanectvím ČSR v Indii v květnu 1942. Silvestr Němec je vedený mezi těmi, kdo na ostrově zůstali. Zdroj: Archiv Ministerstva zahraničí (kopie od pana Ivana Procházky)

seznam1.jpg

seznam2.jpg

seznam3.jpg

seznam4.jpg

seznam5.jpg

seznam6.jpg

Reklamy

2 komentáře: „Silvestrova smrt, hypotéza čtvrtá: Evakuace ze Singapuru

  1. Pingback: Pátrání po Silvestrovi: seznam | Pátrání po Silvestrovi

  2. Pingback: Pátrání po Silvestrovi – obsah | Pátrání po Silvestrovi

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s