Nálezy ve Státním archivu v Klečůvce

Mým druhým dubnovým zastavením ve Zlíně byl Státní okresní archiv v Klečůvce. S tamním archivářem panem doktorem Martinem Markem jsem si už dopisoval, citaci z jeho podrobné odpovědi na moji žádost jste si mohli přečíst již dříve.

Pan doktor Marek je coby historik nejen správcem archivu, ale i badatelem, který se zaměřuje na minulost firmy Baťa. Svým kritickým postojem k některým temnějším stránkám její historie – jako třeba faktu, že zaměstnávala Židy z Osvětimi na nucených pracích – se nijak netají. Nepřekvapilo mne proto, že mezi některými lidmi není pro svoje „revizionistické“ názory na minulost příliš oblíben.

Má návštěva archivu byla celkem plodná, během několika holin listování v archivech jsem narazil na několik fascinujících dokumentů a také několik unikátních fotografií (vzhledem k přísným podmínkám publikování je budu sdílet až v budoucnosti, po vyřízení formalit) .

machiv1.jpgAutor prohlíží jednu z baťovských publikací ve Státním okresním archivu Zlín v Klečůvce. Foto: Pavel Stojar.

První ze zásadních archiválií je seznam zaměstnanců firmy Baťa v zahraničí, z nějž pan Marek už dříve citoval několik základních fakt o Silvestrovi. Seznam je poměrně mohutný fascikl s deskami potaženými černou kůží:

zlin_seznam_desky.jpg

Jak se na úvodní straně dozvídáme, byl sestaven během protektorátu, v září roku 1944. Obsahuje seznam všech zaměstnanců, které firma Baťa vyslala do zahraničí (za které se v té době nepovažovalo Německo).

seznam1.jpg

Jak mi na místě vysvětlil pan Marek, znamenalo to také, že jejich osobní složky byly dále vedeny v příslušných pobočkách a nikoliv ve zlínském ústředí firmy. V Silvestrově případě to znamená, že jeho dokumenty firma Baťa spravovala v Singapuru. Také z toho důvodu je hledání Silvestrovy složky s dalšími podrobnostmi ve Zlíně marné. Moje pokusy o navázání kontaktu se současným sídlem firmy Baťa v Singapuru byly doposud bohužel bezvýsledné. Pravděpodobnost, že se tam zachovaly nějaké firemní archivy ze 30. a 40. let nebo alespoň jejich fragmenty je sice malá, ale zatím to nevzdávám.

Na další straně vyvázaného seznamu je statistika, kolik zaměstnanců a do kterých destinací firma Baťa vyslala v první polovině roku 1939, tedy v době, která už zahrnovala vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava, ale ještě před otevřeným rozpoutáním druhé světové války. Celkem šlo o 502 lidí, z nichž nejvíce mířilo do Ameriky, zejména do Kanady a USA). V Asii, jak už víme, měla firma Baťa od počátku 30. let dvě hlavní střediska, a to v Indii a v Singapuru. Do Singapuru odjelo počátkem roku 1939 celkem 22 pracovníků, do Indie jich mířilo 30 (a sice do tamních britských kolonií 16, do holandských kolonií 14).

seznam3.jpg

Ještě než přejdeme k osobním záznamům, zastavme se u dvou stran, které zachycují další zajímavé statistické údaje. Seznam obsahuje informace celkem o 1032 pracovnících. Jak již víme, asi polovina z toho vycestovala během roku 1939 (sám Silvestr pak odjížděl 31. prosince 1938).

seznam4

Jsou to sice jen suchá čísla, ale snažím se představit si i s jejich pomocí dobovou atmosféru a možné osudy jednotlivých lidí. Například:

  • Drtivá většina byli muži, žen bylo jen 34, z toho jen jedna vdaná. Celkem 33 žen odjíždělo za prací do zahraničí za svobodna. Z poznámky na titulní straně můžeme usuzovat, že mnohé z nich se pak v zahraničí provdaly a firmu opustily.
  • V rasové kategorii „nearijci“ je vedeno 79 lidí. Těm odjezd z nacistické Evropy těsně před vypuknutím nacistického holocaustu pekla dost možná zachránil život.
  • Cizích státních příslušníků, tj. mimo občany Protektorátu a Německa, bylo 49.
  • Většinou šlo o mladé lidi, v době odjezdu ve věku mezi 20 a 30 lety (Silvestrovi, když vyrážel na cestu, bylo teprve devatenáct). Muselo se tedy jednat spíš o mladé talenty než o zkušené manažery: skupina, které v roce 1939 bylo nad 40 let, čítá pouze 36 pracovníků, což jsou necelá 4 procenta. To je v zajímavém kontrastu s informacemi o délce služby pro firmu, protože tři čtvrtiny celkového počtu měly – navzdory svému mládí – v době odjezdu za sebou už 5 až 15 let práce pro firmu.
  • Také patrně proto převažují absolventi obecných (125) a měšťanských (516) škol, vysokoškolské vzdělání je vzácností. Jak úředníci sami zaznamenali ve zvláštní kategorii, absolventů Baťovy školy práce z nich bylo 315, tj. 30 %.
  • Drtivá většina pracovníků odcestovala před válkou. Největší vlna odešla právě v roce 1939 (574) a v roce 1938 (191). Po roce 1940 poslala firma Baťa do zahraničí už jen 18 lidí.
  • Seznam zemí, kam byli pracovníci umístěni, vedou USA (137), následuje Britská Indie (104) a Kanada (87). Do Singapuru vyslala přímo ze Zlína firma podle své evidence celkem 50 zaměstnanců.
  • Z hlediska profesí se jednalo nejvíce o prodavače (433) a pracovníky v obuvnické výrobě (176). Na vedoucí místa odjelo do zahraničí pouze 30 lidí.
  • Firma evidovala a finančně podporovala 67 rodinných příslušníků, kteří vycestovali s jejími zaměstnanci – nejspíše šlo o manželky pracovníků firmy. Těmto příslušníkům v roce 1944 vyplácela měsíčně v souhrnu 51 000 korun, tj. průměrně 760 korun na osobu a na měsíc.

Další list pak obsahuje mj. ještě podrobnější rozdělení pracovníků podle profesí.

seznam5

Z toho vidíme, že pedikérů bylo celkem 23. Silvestr byl jedním z nich, před odjezdem sice pracoval jako prodejce, ale jeho nová kvalifikace v Singapuru byla právě pozice pedikéra.

Za pozornost stojí i malá tabulka vpravo dole, která shrnuje „Nepřátelský majetek“. Jde v souhrnu o majetek 447 zaměstnanců, jejichž majetek je vypočítán na bezmála 48 milionů korun. Jaká byla definice „nepřátelské“ osoby mohu jen uhadovat, ale možná šlo o ty, kteří se (na tamních velvyslanectvích?) nepřihlásili k příslušnosti k německé Říši. Celkem nepochybně mezi „nepřáteli“ Říše figurovali i Baťovci ze Singapuru, kteří se – stejně jako Silvestr – dobrovolně přihlásili do tamních britských ozbrojených sil.

Následuje jmenný seznam, který je organizován na dovnitř poskládaných listech, takže záznam každé osoby je v jednom dlouhém řádku. Je veden mimořádně pečlivě, u jména každého pracovníka je navíc nalepen miniaturní portrét.

A teď už se prolistujme dál až k písmenu N. Tady opravdu vidíme Silvestra i jeho mladou tvář!

Silva1

V seznamech jsou pak vlepeny dodatečné listy, které obsahují rukou vpisované poznámky. Úředníci později u Silvestra tužkou nakreslili dokonce dva křížky, které označují pracovníky, jež zemřeli. Na začátku dlouhého řádku vidíme jméno a příjmení, datum narození, rodinný stav a vzdělání. Podle evidence se Silvestr narodil 20. října 1919 a vystudoval obchodní školu (značka napravo pak indikuje, že nešlo o Baťovu školu práce). V době odjezdu do Singapuru byl svobodný.

Na dalších snímcích je po částech reprodukováno pokračování proužku Silvestrovým záznamem. Tady jsou informace o tom, že odcestoval do „Singapore Straits Settlement“ – tak se tehdy oficiálně nazývala tamní britská kolonie. Odcestoval tam 31. prosince 1938 ze Zlína. Silvestr před odjezdem pracoval jako prodavač a jeho nové pracovní umístění v zahraničí je pedikér.

Silva2.jpg

Dále vpravo se dozvídáme, že je veden v oddělení prodeje a že firma organizuje jeho penzijní pojištění v Singapuru od 1. října 1940.

Silva3.jpg

Nakonec je uveden kontakt na rodinného příslušníka:

Silva4.jpg

Tolik tedy původní, strojopisný záznam.

Dramatické události a to, jak postupně přicházející zprávy o Silvestrovi zaznamenávali úředníci ve Zlíně, pak dokumentuje výřez z onoho později vloženého listu s ručně psanými poznámkami. Na proužku vedle Silvestrova jména jsou celkem čtyři:

Silva5.jpg

  1. Na dotaz odpovězeno, že po zjištění budeme informovat.
  2. Pan Lachs sděluje, že v r. 43 byl v Singapuru.
  3. Zpráva Baťa Batanagar, přes Baťa Limited Londýn – p. Němec, který utrpěl vážné zranění, když bojoval v Singapuru, měl prý být zabit, když Japonci okupovali nemocnici, ve které se nacházel jako pacient.
  4. Zabit při akci v Singapuru – dle telegramu od Jugase.

Je to, včetně poněkud úředně bizarního slohu, takové miniaturní drama o čtyřech aktech, jež jsou zhuštěny do telegrafických vět.

Z pořadí a obsahu poznámek, kdy ta první zaznamenává jakýsi dotaz (velmi pravděpodobně první poválečný dotaz ze strany Silvestrovy rodiny), lze usuzovat, že byly všechny napsány krátce po válce.

Třetí záznam můžeme datovat někdy do listopadu 1945 – v té době totiž do Londýna dorazil po několikatýdenní plavbě ze Singapuru Josef Vyhnálek a právě zde podával své svědectví, stejně jako všichni další osvobození britští zajatci, na ministerstvu války. Zdá se pravděpodobné, že Vyhnálek v Londýně rovněž navštívil pobočku firmy Baťa, tam své zážitky včetně Silvestrova příběhu vypravoval, takže jej firma poté poslala dále do Zlína. U Vyhnálkova rukou připsaného záznamu se navíc dočítáme: „Bata Ltd. Londýn oznamuje, že byl propuštěn jako válečný zajatec a míří do Evropy – oznámeno dopisem dne 4.11. , 7.11. u nás. / pracuje v Kotvě / 21.3.1946 byl znovu přijat k firmě.“

Čtvrtý záznam pak může být z počátku roku 1946, protože dopis s podobným sdělením posílal pan Jugas rodině dne 22. ledna 1946.

Díky této chronologii můžeme s vysokou pravděpodobností říci, že všechny čtyři záznamy pocházejí z období mezi zářím 1945 a lednem 1946.

Pozoruhodná je zejména druhá poznámka o poněkud tajemném sdělení pana Lachse, že „byl r. 43 v Singapuru“. Předně bude zajímavé zjistit, kdo byl pan Lachs. Dále vzhledem k tomu, že identickou poznámku jsem našel i u záznamu Rudolfa Janečka, který se rovněž stal obětí japonské okupace (zemřel v únoru 1945 na malárii a beri-beri), možná se pan Lachs nebo úředník s tužkou zmýlili a měli na mysli, že Silvestr i Janeček žili v Singapuru roku 1942, což by dávalo smysl. Další možnou interpretací je to, že Silvestr byl skutečně ještě v roce 1943 naživu, i když tomu odporuje většina jiných dokumentů a svědectví – včetně toho, že byl od 15. února 1942 oficiálně pohřešován má se za to, že v té době během obsazování Singapuru japonskou armádou zahynul. Každopádně bude jméno Lachs jedním z dalších směrů pátrání.

Tady dnes skončím. Další nálezy ve zlínském archivu už žádnou další konkrétní informaci o Silvestrovi nepřinesly, ale budou velice užitečné při rekonstrukci toho, jak firma Baťa ve 30. letech v Malajsii a Singapuru operovala a jaká tam panovala z hlediska Čechoslováků situace. Vhod přijdou i dobové snímky odtamtud, které firma Baťa pořídila a které zlínský archiv nyní spravuje. A podobně jako v týdeníku Batanagar News v Baťově vile, i tady jsem nalezl několik sice nesouvisejících, ale zábavných perliček, o které se v budoucnu rovněž podělím.

 

 

 

 

Baťova vila ve Zlíně a první poklady Batanagarských novin

Pro moji dubnovou cestu do Zlína jsem zvolil dvě místa, jež slibovala nalézt další informace a dokumentaci jak o mém prastrýci, tak o baťovských reáliích Singapuru na konci 30. a počátkem 40. let, kdy tam Silvestr žil. Šlo o Baťovu vilu a Státní archiv v Klečůvce u Zlína

Začněme návštěvou Baťovy vily.

zlin_pamatnik_mensi

foto: Autor u zlínského památníků obětem Druhé světové války, na jehož desce věnované Československé zahraniční armádě je vyryto i Silvestrovo jméno.

Z Baťovy vily mi na emailový dotaz rychle a vstřícně odpověděla paní Zvolská. Odkazovala mě především na státní archiv v Klečůvce, kde jsou uloženy archivní materiály firmy Baťa. Na webových stránkách Baťovy vily mne ale zaujala také informace o tamní malé knihovně, v jejímž inventáři jsou i svázané ročníky týdeníku „Batanagar News“ z let 1938, 1945 a 1946.

Batova_vila_panorama

foto: Baťova vila ve Zlíně

Díky na internetu dostupné vojensko-historické eseji pana Ivana Procházky jsem totiž věděl, že v jejich říjnovém vydání z roku 1945 je publikován dlouhý text o osudech pracovníků firmy Baťa na Dálném východě během Druhé světové války. Noviny, jak ostatně jejich název napovídá, sice byly vydávány v angličtině, ale z nějakého podivného hnutí osudu publikovalo tento text po devětašedesáti letech od jeho vydání velvyslanectví ČR v malajském Kuala Lumpur na svém webu v českém překladu.

Pozoruhodný příběh tohoto dávno zapomenutého textu naznačuje úvodní poznámka:

„Článek ‚The story of Batamen in Malaya‘ publikovaného v Batanagar News 6. října 1945 poskytl v roce 1993 Stanislav Jedovnický, dobrovolník britské armády žijící v té době v Sydney. Překlad zhotovil RNDr. Emil Máčel, historik ze Zlína zabývající se osudy zaměstnanců firmy Baťa.“

Jak jsem následně díky Googlu zjistil, pan doktor Máčel je již bohužel po smrti, zemřel v listopadu 2014. Státní archiv však eviduje část jeho pozůstalosti, charakterizovanou jako “ Zlomky korespondence, výstřižky, foto“ – možná by se tam našlo něco, co by vneslo více světla do osudů Baťovců v Singapuru. Odkládám si to sem i jako poznámku, někdy později bych se k tomu ještě rád vrátil.

Samotný, panem Máčelem přeložený text pak začíná tímto odstavcem:

„Tento týden přicestovala z Malajska do Indie po třech a půl letech internace v japonských internačních táborech první skupina baťovců. Dostavili se v takovém stavu, že byli ihned posláni do zdravotnického střediska, aby si upevnili své zdraví a nervy před tím,  než se setkají se svými rodinami a přáteli v Batanagaru. Pouze dva ze skupiny byli schopni podstoupit cestu z přístavu v Madrasu do Batanagaru. Byli to pánové Bohman a Jedovnický, oba absolventi Baťovy školy práce, kteří poskytli z první ruky informace o životě pod Japonci v jihovýchodní Asii.“

Pojednání dále podrobně líčí události od všeobecné mobilizace v Singapuru v prosinci 1941, přes horečnou evakuaci civilních obyvatel na lodích, z nichž většinu záhy po vyplutí potopila japonská armáda, dobytí města v únoru 1942, útrapy internačních táborů i sabotáže, které pracovníci firmy Baťa prováděli během nucených prací, až po osvobození, ke kterému došlo teprve na samém konci srpna 1945.

Publikovaný text dvakrát zmiňuje mého prastrýce, poprvé v pasáží o nasazení některých československých dobrovolníků do obrany ostrova:

„Matuš, Bohman, Kožušníček, Ambrož a Jedovnický byli u kulometné jednotky. Vítek, Janečka, Vyhnálek, Němec, Čepka a Mráz byli zařazeni ke střelecké jednotce. Zamara a další pak k jiným složkám. Tyto jednotky byly rozmístěny k obraně pláží podél celého pobřeží.“

Druhá zmínka je v pasáži o bojích, kterých se Čechoslováci účastnili, a tvrdí, že Silvestr byl zavražděn Japonci v nemocnici, kam byl odvezen se svým zraněním:

„Jen obtížně bylo možné zjistit kdo a kolikrát byl raněn. Raněni byli Kožušníček, Vítek a Němec. Němec byl dopraven do nemocnice v Singapuru. Když Japonci nemocnici obsadili, se zvířeckou brutalitou všechny raněné, i Němce, zavraždili na jejich lůžkách.“

Tento text je tedy, vedle mnou již dříve publikovaných osobních dopisů od Pavla Ambrože a Antonína Jugase a rukou psané poznámky v seznamu zaměstnanců firmy Baťa, dalším dobovým dokumentem, který klade Silvestrovo úmrtí do spojitosti s masakrem v Alexandřině nemocnici dne 14. února 1942.

Otázkou samozřejmě zůstává, kdo nebo co je primárním zdrojem téhle opakovaně uváděné informace. Ani Ambrož, ani Jugas a jistě ani baťovský úředník ve Zlíně v osudový okamžik v singapurské nemocnici nebyli a Silvestrovu vraždu tedy nemohli vidět na vlastní oči. Písemných záznamů o pacientech v nemocnici se zachovala jen menší část a Silvestr mezi zdokumentovanými jmény není.

I to byl jeden z důvodů, proč jsem chtěl vidět originál článku z Batanagar News – třeba tam bude něco, co se do českého překladu nedostalo. A právě v Baťově vile ve Zlíně jsem našel dostupný originální výtisk. Tady je výřez z titulní stránky:

Batanagar News 19451006A

foto: Titulní strana Batanagar News začínající pojednáním o účasti Baťovců v bojích o Singapuru.

V inventáři knihovny v Baťově vile jsem navíc nalezl ještě jednu publikaci, která mohla obsahovat další stopy. Má titul The Fight and Fate of the Batamen in Singapore and Malaya“ („Boje a osudy Baťovců v Singapuru a Malaji“) a autorem je Jan Baroš. Ukázalo se, že jde o rozšířenější verzi textu z Batanagar News. Jako samostatnou publikaci ji vydala firma Baťa v Kanadě roku 1945.

Dodatečné pasáže se ale týkají historie založení pobočky firmy Baťa v Singapuru roku 1932, dále pak podmínek v zajateckých táborech a japonské snahy obnovit výrobu bot pro armádu, kterou baťovští odborníci úspěšně brzdili a sabotovali. Velké pojednání je také věnováno brutálním metodám zacházejí se zajatci ze strany japonských dozorců. O Silvestrovi ani o posledních dnech bojů o Singapur však žádné další informace neobsahují.

baros1

Podstatné ale je, že text úvodem rovněž potvrzuje, že vyprávění vychází ze svědectví prvních dvou Baťovců, kteří se vrátili ze zajetí a s autorem článku mluvili: Bohmana a Jedovnického. Odkud tihle dva získali informaci o Silvestrově zavraždění v nemocnici ale zůstává nadále nejasné. Příběh se zjevně musel mezi Čechoslováky i dalšími lidmi v internačních táborech během několika let zajetí ústně tradovat a šířit. Jaký ale měl původ?

Byli snad Vítek nebo Kožušníček – kteří podle Batanagarských novin rovněž utrpěli během bojů zranění – také umístěni v Alexandřině nemocnici? Pak by se mohli stát přeživšími svědky hrůzného masakru. To vypadá jako solidní hypotéza.

Dalo by se ale někde najít jejich svědectví z první ruky? Vítek se osvobození nedožil, zahynul na malárii v zajateckém táboře Batu Litang na Borneu 18. března 1945. Kožušníček ale přežil a třeba někde zapsal – nebo někdo jiný zaznamenal – jeho autentické vzpomínky. Určitě je to jeden z důležitých směrů dalšího pátrání.

Obě verze poválečného pojednání jsou napsána velice čtivě, pochází zjevně od člověka s velkým vypravěčským talentem – a to je další možný háček. Nevím jak vy, ale já v nich cítím také jistý poválečný zápal a barvotiskovost. Nechci vůbec zpochybňovat vypravěče a už jen to, že byly vzpomínky takto publikovány a tím pádem zachovány pro dnešek, je jeho obrovskou zásluhou. Pro kritické promýšlení Silvestrova příběhu je ale musíme brát s jistou rezervou a skepsí. Sklon k přehánění je patrný například v popisu masakru v Alexandřině nemocnici: „Když Japonci nemocnici obsadili, se zvířeckou brutalitou všechny raněné, i Němce, zavraždili na jejich lůžkách.“ A zase: ačkoliv brutalita obsazení nemocnice a úmyslné vraždění bezbranných pacientů i ošetřujícího personálu je bezesporu hrůzným a také oficiálně zdokumentovaným válečným zločinem, ve skutečnosti tam nebyli povražděni zdaleka všichni – o život přišlo asi 250 z odhadovaných 800 lidí, kteří se v osudový okamžik v nemocnici nacházeli.

Jan Baroš, který je autorem obou textů, byl i šéfredaktorem týdeníku Batanagar News. Vydávala jej firma Baťa pro své zaměstnance v regionu, z nichž mnozí žili a pracovali v nově vybudovaném městečku Batanagar, ležícího tehdy poblíž Kalkaty (dnes je již indická megapole zcela pohltila). O Janu Barošovi coby „kronikáři baťovské Indie“ si můžete přečíst více například na webu Batastory.net, který spravuje jeho synovec Pavel Hajný. Pozoruhodná bude jistě také jeho kniha The First Decade of Batanagar (Prvních deset let Batanagaru) vydaná tamtéž roku 1945.

Při listování třemi ročníky Batanagar News jsem ale narazil na mnohé zajímavosti o působení firmy Baťa na Dálném východě (dvě hlavní pobočky měla před válkou v Indii, kde roku 1931 založila na březích Gangy městečko Batanagar, o rok později otevřela další středisko právě v Singapuru). K nim se ještě časem vrátím, až se budu snažit přiblížit dobu a prostředí, ve kterém Silvestr trávil poslední tři roky svého života.

Batanagarské noviny jsou vůbec zdrojem mnoha pozoruhodných reflexí, ať už dobových (zaujalo mne třeba, třeba jak se tehdy v Indii psalo o Mnichovské dohodě či esej nazvaná „Masaryk a Gándhí“), nebo patrných teprve z dnešního odstupu (tehdejší reklamy, pojednání o korupci nebo zpravodajství o stávce indických dělníků, psané pochopitelně z pozice zaměstnavatele).

Pro dnešek a na odlehčení se podělím o jeden z výjevů, které mne velice pobavily. Jde o reprodukci reklamy z titulní strany prvního listopadového vydání roku 1938.

smrtka

Původní text na reklamě je, jak jsem obratem zjistil od indických kamarádů, psaný bengálsky a znamená „Mysli na tetanus, i malé zranění může být osudné – obuj si raději boty“

Kresba je čtenáři novin doprovozena tímto popisem: 

„Výše otištěná ilustrace představuje neobutého venkovana z pracující kasty, kterému kostlivec připomíná všudypřítomná smrtelná rizika nenošení obuvi. Ilustrace také ukazuje jedny z našich atraktivních gumových bot – pár za pouhých osm ann – které jsou jako dělané do prostředí, ve kterém žijí a pracují [indické] masy.“

Více zase příště – a nezapomeňte mezitím nosit obuv!

 

In memoriam

Po oficiálním prohlášení Silvestra za mrtvého a vystavení úmrtního listu v červenci 1947  se rezignovaná rodina věnovala už jen vyřizování pozůstalosti s úřady v zahraničí.

Silvestrovi přátelé a kolegové ze Singapuru Josef Vyhnálek a Matěj Bohman pomáhali rodičům s korespondencí. Sestavili na základě svých znalostí také seznam movitého majetku, který měl Silvestr před okupací Singapuru ve svém bytě. (Pozorného čtenáře zaujme, že Silvestr vlastnil fotoaparát Leica – velká škoda, že válku nepřežila žádná z jeho fotografií!)

majetek

Pánové Vyhnálek a Bohman jistě pomohli rodině sepsat také tuto žádost adresovanou Komisi pro náhradu válečných škod v Kuala Lumpur:

pozustalost

Britská komise potom konečně v srpnu 1951 přiznala rodině Němcových odškodné ve výši 1550 singapurských dolarů. K rodině ale po dalších mnoha měsících nakonec doputoval jen zlomek této částky z důvodů, o kterých lze jen spekulovat: část se mohla poztrácet během komplikovaného doručování z Dálného východu do tehdy už socialistického Československa; část mohla propadnout v důsledku omezených schopností venkovské rodiny odpovídat v angličtině na složité úřední formuláře; a většinu zbytku pak znehodnotila měnová reforma v červnu 1953.

Z vyprávění znám historku o tom, že „odběrné poukazy“, na které zahraniční měnu převedla Československá státní banka, vystačily příbuzným pouze na nákup několika klubek kvalitní zahraniční barevné vlny.

Trvalejší památku poskytla koloniální vláda, když Silvestrovi in memoriam udělila čtyři medaile – vše se naštěstí v rodinném archivu dochovalo:

medaile

vyznamenani.jpg

Nakonec ještě sdílím poslední z dochovaných dopisů pana Vyhnálka z října 1947.

Vyhnalek 19470502.jpg

Stručně popisuje hrůzný chaos, který provázel obsazení Singapuru a v němž také mizí Silvestrova stopa:

“Nevím, zda-li se Vám někdy podaří obdržeti přesnější zprávy, neboť v dnech kapitulace byla v Singapůru veliká disorganizace. Všude bylo mnoho mrtvol, o které nikdo neměl zájem. Naši vojáci zásadně nebyli pohřbíváni, a tak když po roce jako zajatci jsme pracovali na čištění Singapůru, nacházeli jsme spoustu mrtvol, ovšem pouze jenom lidských kostí.”

Je třeba se smířit s tím, že pokud se nepodařilo Silvestrův konec objasnit krátce po válce, tím spíše se nám to s jistotou nepodaří dnes, pětasedmdesát let od jeho předpokládaného úmrtí.

Možná – jak se nejčastěji traduje – byl zmasakrován Japonci při obsazení vojenské Alexandřiny nemocnice v Singapuru, kam mohl být umístěn po zranění, o kterém se prameny rovněž zmiňují. Mohl také padnout přímo v boji v kopcích na hřebeni Pasar Panjang, kde jej po přepadení Japonci naposledy viděl Josef Vyhnálek. Mohl také zemřít na následky onoho zranění, ať už v Alexandřině nebo v některé z dalších menších nemocnic, o několik dní později – záznamy o pacientech se nedochovaly, britská armáda je těsně před pádem Singapuru záměrně zničila, aby informace nepadly do rukou nepřítele. Vyloučit zatím nemůžeme ani to, že Silvestr kapitulaci přežil a zahynul při pochodu do zajateckého tábora nebo i v něm během provizoria několika prvních měsíců, než Japonci dokončili evidenci všech zajatců.

Máme ovšem už několik stop, po nichž se dá vydat a které nám přinejmenším pomohou podrobněji pochopit, co se v posledních dnech před pádem Singapuru i po něm dělo, a kde a v jakých situacích se tou dobou Silvestr zhruba mohl ocitat.

Pátrání tímto směrem jsem již zahájil a díky několika čerstvým kontaktům (včetně českých, britských, singapurských, australských a novozélandských historiků) se mi začínají scházet mimořádně zajímavé dokumenty a informace, o které se budu postupně dělit v dalších pokračováních. Jsem si už teď jistý, že na konci téhle cesty budeme schopní zrekonstruovat nejpravděpodobnější scénář včetně detailů a informací, ke kterým se rodina nikdy nedostala.

* * *

Mezitím jsem také měl možnost v dubnu navštívit jak Zlín, tak Silvestrovy rodné Vémyslice. Obě cesty přinesly cenné výsledky a dobové dokumenty. Mezi nimi i Silvestrův ateliérový portrét z února 1938, tedy deset měsíců před jeho odjezdem do Singapuru, odkud se už nikdy nevrátil.

Díky téhle fotografii můžeme poprvé spatřit tvář mého prastrýce.

Silva portret.jpg

V předchozích částech jsem se s vámi podělil o dochované dokumenty a základní informace. Dobrodružné pátrání po Silvestrově osudu ale teprve začíná.

Rok 1947: Konec nadějí

Zatímco dochovaná korespondence z roku 1946 ukazuje, jak se rodina Němcových zoufale snažila dopátrat osudu svého zmizelého syna, o rok později už přicházely dopisy s nemilosrdným poselstvím – Silvestr se ani po osvobození neobjevil a byl úředně prohlášen za mrtvého. Naděje vzbuzené v roce 1945 se tedy ukázaly jako plané.

První nacházíme psaní od britské vlády na počátku července 1947 z Londýna, v němž zástupce ministra zahraničních věcí odpovídá Silvestrově mámě Františce Němcové:

„S odkazem na Váš dopis z 22. května týkající se osudu Vašeho syna, vojína Silvestra Němce, mne pan ministr Creech Jones požádal, abych Vám s lítostí sdělil, že koloniální správa nemá více informací než to, že [Silvestr] byl registrován jako nezvěstný dne 15. února 1942… “

19470704 london

Silvestrův otec vzápětí tento dopis přeposlal panu Josefu Vyhnálkovi, Silvestrovu spolupracovníku a blízkému příteli ze Singapuru. Pan Vyhnálek byl mezi několika lidmi z firmy Baťa, kteří se po válce s rodinou Němcových spojili. Málo vzdělané rodině z moravského venkova pomáhal zejména vyřizovat úřední záležitosti v zahraničí.

Silvův táta na zadní stranu připsal inkoustovou tužkou srdceryvný vzkaz, který mi vhání slzy do očí pokaždé, když se na něj podívám:

„Pane Vyhnálek, srdečně Vás zdravíme a zasíláme Vám tento dopis, co jsme dostali z Londýna. Přečetl nám ho jeden profesor, který je na letním bytě ve Vémyslicích. Máme psat ještě Governorovi, ostatní se dočtete v dopise, co a jak máme dělat. Pane Vyhnálek, všechno (přeškrtnuto) to bude marné, naše hledání a psaní, ten náš Sylva drahý je jistě nebožtík!!!“

Zanedlouho – 17. července 1947 – vystavuje správa singapurského guvernéra Silvestru Němcovi úmrtní list.

19470717 certificate

Není jisté, zda tak činí v reakci na dotazy z Londýna a z Vémyslic, nebo prostě z vlastní iniciativy v souvislosti s tím, že už uběhly téměř dva roky od osvobození Singapuru (září 1945) a Silvestr se dosud nikde neukázal.

Singapurský úřad však zjevně sám nemá více informací a vychází pouze z úředního faktu, že Silvestr je nezvěstný. Dokládá i nejistota ohledně toho, kdy a kde Silvestr zemřel. Oficiální úmrtní list doslova uvádí:

„Na základě záznamů ministerstva se předpokládá, že vojín Silvestr Němec [sloužící u dobrovolnické jednotky SSVF], Čechoslovák mužského pohlaví žijící dříve v Singapuru, zahynul v Singapuru nebo okolí, a to přibližně 15. února 1942 v důsledku japonské invaze do Singapuru.“

Rovněž z léta 1947 pak pochází zásadní svědectví v dopise od pana Vyhnálka. Vyplývá z něj, že to byl možná on, kdo Silvestra naposledy spatřil, a to během prudkých bojů na hřebeni Pasir Panjang poblíž jižního pobřeží singapurského ostrova. Ty probíhaly zejména 13. a 14. února 1942.

19470821 Vyhnalek.jpg

Pan Vyhnálek odkazuje rodinu na úmrtní list singapurského úřadu a dodává:
„Toto je zpráva z úředního pramene, já Vám mohu dodat k tomu jenom to, že naděje, že on žije, je velmi malá, jelikož je téměř již dva roky po válce a ještě se nepřihlásil. Je to velmi smutná zpráva, rád bych Vám dal podrobnosti jeho smrti, kdyby mně byly známé. Bohužel nevím nic jiného, než co jsem Vám sdělil při Vaší návštěvě ve Zlíně.

Pamatuji se dobře, jak jsme útočili na Japonce, [Silvestr]byl velmi bledý, a tak se mi zdálo, jako by již něco cítil, že se něco stane. To bylo, když jsme útočili na horu CAP [správně Gap] blízko Pasir Panjang v Singapůru, když dostali jsme se asi do poloviny, tisíce létadel nás zpozorovaly a co byl následek, že jsme byli silně bombardováni a mašínkvérováni. Při tom bombardování jsme se rozprchli do gumovníkových plantáží, a to bylo naposledy, co jsem Vašeho Sylvu viděl. Celou dobu v zajetí jsem se domníval, že se mu podařilo dostati se do Indie nebo Austrálie, ale bohužel po osvobození jsem se dozvěděl, že nic není o jeho osudu známo.“

Pokud vím, nic dalšího se už ani později rodina o Silvestrově konci nedozvěděla.

Pan Vyhnálek, jak můžeme už z dopisu soudit, byl rozeným vypravěčem. Své vzpomínky zaznamenal i jinde a díky nim se ještě dopátráme dalších zmínek nejen o Silvestrovi, ale zejména o boji o Singapur i o událostech během jeho japonského zajetí.

* * *

Mezitím mě moje vlastní pátrání, jak jsem již psal minule, zavedlo do Zlína. Hned několik kontaktů mi doporučovalo obrátit se na doktora Marka ze Státního archivu v Klečůvce u Zlína.

Napsal jsem tam tedy dotaz a zhruba po týdnu mi přišla odpověď, pozoruhodná nejen formálním stylem, ale zejména detailním obsahem. Cituji z něj:

„Vážený pane Beránku,
děkujeme za Váš dotaz z 14. března 2017 týkající se Silvestra Němce, zaměstnance firmy Baťa, padlého v Singapuru 12. 2. 1942.
K Vaší žádosti Vám sdělujeme následující:
Prohlédli jsme inventáře tzv. Baťovských fondů, bohužel jméno Silvestra Němce v nich nefiguruje, jeho zaměstnanecká karta se nedochovala.

Současně jsme v souvislosti s jeho dohledáním prověřili dostupné seznamy a katalogy s vybranými baťovskými zaměstnanci. Konkrétně se jednalo o jedenáct tzv. Osobních katalogů obsahujících biografické a profesní záznamy o 1100 zaměstnancích vytipovaných pro další kariérní postup (Zdroj: Fond Baťa, a. s., Zlín, sign. II/2 – Osobní oddělení, kart. 1053, inv. č. 89–93 a kart. 1054, inv. č. 94–99) a dále o bloky Zaměstnanců na vzestupu, ve kterých se nacházejí fotokopie personálních karet (Zdroj: Fond Baťa, a. s., Zlín, sign. II/2 – Osobní oddělení, kart. volný, inv. č. 78–81). Bohužel v těchto seznamech se jméno Silvestra Němce rovněž nevyskytuje.

Konečně jsme prohlédli tzv. Seznam zaměstnanců v zahraničí obsahující záznamy se základními profesními, osobními a kvalifikačními údaji o osobách vyslaných před zahájením druhé světové války nebo krátce po jejím vypuknutí z pověření zlínského vedení do zahraničních poboček koncernu, kteří v zahraničí v době sestavování soupisu v roce 1944 ještě stále pobývali (Zdroj: Fond Baťa, a. s., Zlín, sign. II/2 – Osobní oddělení, kart. volný, inv. č. 74). V nich se již jeho jméno vyskytuje.
V tomto seznamu se již jméno Silvestra Němce vyskytuje a nese tyto údaje:

Příjmení a jméno: Němec Silvestr
Datum narození: 20. 10. 1919
Rodinný stav v době odjezdu: svobodný, bezdětný
Vzdělání, vyučení: obchodní škola, bez vyučení
Nástup k firmě Baťa: 21. 9. 1936
Pracovní pozice před odjezdem: prodavač
Datum a cílové místo přesunu (město, stát): 31. 12. 1938. 1939, Singapore Str. Settlement
Pracovní pozice v místě přesunu: pedikér
Kontaktní adresa: Němec Silvestr, Vémyslice 23, okr. Moravský Krumlov – otec

Po válce byly k jeho záznamům rukou připsány čtyři informace: 1) „Na dotaz odpovězeno, že po zjištění budeme informovat.“; 2) „Pan Lachs sděluje, že v r. 1943 byl v Singapuru.“; 3) „Zpráva Baťa, Batanagar přes Baťa Limited Londýn – P. Němec, který utrpěl vážné zranění, když bojoval v Singapuru, měl prý být zabit, když Japonci okupovali nemocnici, ve které se nacházel jako pacient.“; 4) „Zabit při akci v Singapore – dle telegramu od Jugase.“
(Zdroj: Fond Baťa, a. s., Zlín, sign. II/2 – Osobní oddělení, kart. volný, inv. č. 74)“

Pan Marek pak v dopise ještě doporučuje, kde a jak mohu pátrat v archivech dál.

Musím říct, že mi to vzalo dech. Vždyť kdo by dnes čekal od státní instituce takto pečlivě a podrobně zpracovanou odpověď na poměrně obecný dotaz, jestli v archivech nejsou nějaké dokumenty firmy Baťa, které by mohly obsahovat informace o mém prastrýci?

Díky tomu se také dozvídám několik nových, mně dosud neznámých údajů: Silvestrovo přesné datum narození, kdy Silvestr nastoupil k firmě Baťa a že tam pracoval jako prodavač, i to, kdy odcestoval do singapurské pobočky (na Silvestra roku 1938!) a o funkci pedikéra. A mimořádně cenné jsou pak také čtyři dodatečné poznámky.

To mne samozřejmě nesmírně povzbudilo, takže jsem zařadil návštěvu zlínského archivu do programu mé cesty do vlasti, kterou jsem plánoval na konec dubna v době, kdy mají mé děti v Amsterdamu, kde nyní žijeme, týden prázdnin.

O mé dubnové návštěvě Zlína i Silvestrových rodných Vémyslic podám zprávu příště.

Rok 1946: Nejistota pokračuje

Po přijetí dopisu od Pavla Ambrože z prosince 1945, který zmiňoval možnost, že Silvestr může být stále naživu v některém ze zajateckých táborů, rodina na jihomoravském venkově v rámci svých možností zahájila pátrání.

Z korespondence roku 1946 se dochovala i kopie odpovědi rodičů Němcových Pavlu Ambrožovi, zaslaná do Batanagaru krátce po Novém roce, dne 12. ledna 1946.

(Batanagar vznikl jako městečko, které v Indii vybudovala firma Baťa roku 1934, kdy zde otevírala novou továrnu na výrobu kožených bot. Dnes je součástí širšího předměstí Kalkaty. Společenství baťovců v Batanagaru i jeho role při dokumentování osudu krajanů na Dálném východě stojí za samostatné pojednání, k němuž se časem snad také dostanu.)

„Vaším milým dopisem ze dne 21. prosince 1945 způsobil jste nám nesmírnou radost jednak proto, že jsme se dozvěděli něco bližšího o našem synovi, jednak proto, že jste nám vlil aspoň trochu naděje do našich srdcí, že snad přece jenom žije. […] Snad nám nebudete zazlívat, když Vás poprosíme, abyste nám zaslal ještě dalších pět fotografií, abychom mohli podělit všechny z rodiny a jeho známé“.

Silvestrův otec také prosí o jakékoliv další zprávy a zve pana Ambrože, bude-li mít cestu, na návštěvu do Vémyslic, aby si o Silvestrovi mohli osobně pohovořit. Ambrož z Indie odepisuje již zanedlouho a přikládá čtyři vyhotovení fotografie i originální negativ. Ke krátké věcné zprávy připisuje milý dovětek, který stojí za ocitování:

„Prosím, nezlobte se, že Vám tyto dopisy píši obchodním stylem, ale já nemám vlohy pro psaní soukromých dopisů. Moje matka mně to stále vyčítá.“

Silvestr_letter_from_Ambroz_19460221

Už 2. ledna 1946 píše Silvestrův otec také rovnou do dalekého Singapuru Antonínu Jugasovi, který vede tamní pobočku firmy Baťa. Odvolává se na domnělou zprávu, že Silvestr zahynul:

„Snad pochopíte staré rodiče, kteří nechtějí uvěřiti této pro ně tak bolestné zprávě, a že se proto chápou každé příležitosti, aby tato zpráva byla buď potvrzena a nebo prohlášena jako klamná.“

Jugas odpovídá koncem ledna poměrně dlouhým dopisem, který obsahuje několik nových podrobností o Silvestrově zařazení do obrany Singapuru. Zmiňuje rovněž některé kroky, které v pátrání sám podnikl:

„Váš syn, stejně jako i všichni naši ostatní dobrovolníci od nás, narukoval dne 4. prosince 1941 a byl přidělen o obrněným vozům (B company) jako voják číslo 13779. Až do konce ledna 1942 měli jsme o všech pravidelné zprávy, ale od doby, kdy započal boj o ostrov Singapore, všechna hlášení ustala. Jen od ostatních našich lidí dověděli jsme se až po kapitulaci, že Váš syn byl raněn a odvezen do nemocnice. Od té doby již o něm nikdo více neslyšel, peklo se v tu dobu převalilo přes Singapore. Trvalo téměř celý týden, než se po jednom objevovali – všichni otrhaní, špinaví, vyčerpaní, ale už ne všichni, jak jsme je očekávali.

Počátkem září 1945, ihned, jak jsme byli anglickou armádou osvobozeni, zajímali jsme se ihned o všechny, kteří v naší rodině scházeli. Dne 12. 11. 1945 dotazovali jsme se písemně na Vašeho syna v hlavním velitelství v Singapore a bylo nám taktéž písemně odpovězeno, že až do té doby, než obdrží Armádní oficiální hlášení, nemohou nám podat o něm žádné informace.

V důsledku toho nemohu Vám tedy ani já podat zprávu, ani kladnou, ani zápornou. Vedeme však v evidenci osud všech našich lidí a neopomenu Vás informovat, jakmile bude oficiální hlášení vydáno […]

Přiloženě zasílám Vám jednu fotografii, kterou jsem sundal z jeho kartotéky u nás, mám dojem, že je to jeho poslední fotografie a může Vám přijít vhod.

Přestože nemám žádné oficielní zprávy, píšu Vám jen proto, abych Vás nenechal dlouho v nejistotě. Vím, jak to je, měl jsem svoji rodinu po celé 3 ½ roku vystěhovanou v Indii a po celou dobu jsem nedostal od nich ani řádku. Manželka sice psala každý měsíc, ale Japonci pravděpodobně všechnu poštu házeli do moře. Jak jsem již sdělil, máme všechny naše Čechoslováky v evidenci a o každou maličkost Vám ihned sdělím.“

 

Silvestr_letter_from_Jugas_19460122.jpg

Na tomto dopise mimo jiné zaujme nejen laskavý přístup pana Jugase, ale i pozornost a péče, jakou firma Baťa věnovala „svým“ Čechoslovákům. V průběhu pátrání zanedlouho narazím ještě na řadu dalších dokumentů, které ilustrují soudržnost krajanů na Dálném východě, kteří společně trávili i volný čas, organizovali rekreační víkendy, slavili státní svátky a organizovali i dny československé kultury s moravskými lidovými kroji. Firma Baťa k tomu značně přispívala a mimo jiné založila a sponzorovala i místní fotbalový klub nazvaný „Moravians“ („Moraváci“), o jejichž zápasech referovaly dobové místní noviny. K tomu všemu se ještě chci podrobněji vrátit. Vypadá to totiž, že se dá najít dost materiálů na to, abych se mohl pokusit aspoň trochu rekonstruovat a přiblížit, jaký asi život Silvestr v Singapuru v letech 1939-1941 vedl.

Konečně Silvestrovi rodiče adresovali na přelomu roku další prosebný dopis i Československému ministerstvu obrany, které v květnu 1946 odepisuje nám i dnes důvěrně známým úředním slohem (původní pravopisné chyby ponechány):

„Britské ministerstvo války – aby mohlo případ vyšetřiti žádá o sdělení vojenské jednotky, u níž Váš syn sloužil. Sdělte proto ministerstvu národní obrany bližší, Vám známé podrobnosti, hlavně však vojenskou jednotku u níž byl Váš syn v té době zařazen.“

* * *

Pokud jde o moje vlastní pátrání, po objevení prvních textů a odkazů zmíněných v minulém díle jsem se vydal několika směry.

První kroky jsem zaměřil na firmu Baťa. Ta by přece mohla mít staré archivy, a to jak ve zlínské centrále, tak i ve svých pobočkách na Dálném východě – zejména v Singapuru nebo v Indii, kam se část uprchlíků po japonské okupaci Singapuru uchýlila.

Zajímá mě cokoliv, co by mohlo obsahovat jakékoliv informace o Silvestrově působení ve firmě, ale i dobová dokumentace toho, co už mi bylo známo. Kdy ho firma poprvé zaměstnala? Kdy a proč přesně ho vyslala do Singapuru? Chodil předtím coby venkovský chlapec do Baťovy školy práce? Dochovalo se něco i v poválečných archivech, třeba korespondence s koloniálními úřady, kterou v Singapuru koncem roku 1945 vedl Antonín Jugas? Zaznamenala firma třeba po válce nějak paměti svých lidí z počátku 40. let, mezi nimiž by mohly být zachyceny i nějaké vzpomínky na Silvestra?

Tak jsem jedné březnové noci po vyřízení mé vlastní pracovní pošty začal přímočarým dotazem na univerzální emailovou adresu kontakt@bata.cz, aniž bych si od toho něco sliboval. Představoval jsem si skepticky, že můj email nejspíš přistane u nějakého pracovníka informačního centra firmy, který – jak to známe u infolinek jiných velkých firem – je hodnocen za co nejrychlejší vyřizování zákaznických dotazů podle předem standardizovaných scénářů a algoritmů, a jehož dotaz na sedmdesát let starou historii vyvede z míry a patrně mi napíše, že není schopen odpovědět. O to více mne mile překvapilo, že netrvalo ani den a odpověděla mi jistá paní Rajchová:

„Prověřovala jsem Váš dotaz.

Informace o zaměstnancích firmy Baťa je možné dohledat např. v archivu v Klečůvce (u Zlína) nebo ještě přes Nadaci Tomáše Bati.

http://zlin.mza.cz

http://www.batova-vila.cz

Naveden odkazem na tyto dvě baťovské instituce ve Zlíně, poslal jsem dotaz nejen tam, ale i na Informační centrum Baťa při Univerzitě Tomáše Bati, které jsem našel na internetu.

Ze všech stran mi pak přišly odpovědi. Z Baťovy vily mi napsali, že veškeré dokumenty archivu firmy Baťa jsou uloženy ve Státním archivu v Klečůvce nedaleko Zlína.

Informační centrum Baťa mě odkázalo tamtéž, ale poskytlo i tyhle základní informace:

Podle nám dostupných informací můžeme sdělit, že Váš prastrýc Silvestr Němec se narodil 20. října 1919, vystudoval obchodní školu a v necelých 17 letech nastoupil k firmě Baťa dne 21. září 1936 jako prodavač. Do Singapuru odjel 31. prosince 1938 jako pedikér. Dle poválečné zprávy byl při obraně Singapuru vážně zraněn a převezen do nemocnice. Při příchodu Japonců byl jimi v nemocnici zabit.

Pro bližší informace o „baťovském období“ Vašeho prastrýce se zkuste obrátit na Státní okresní archiv Zlín – Klečůvka, konkrétně na správce Baťovských fondů doktora Martina Marka. Možná se v archivu zachovala osobní karta, z níž by šlo vyčíst více informací, případně možná existují i jiné archiválie. Více informací Vám poskytne dr. Marek.

O tom, jaké překvapení mi pak přichystal Dr. Marek ze Státního archivu v Klečůvce, i o dalších směrech svého pátrání napíšu zase příště.

(anglická verze blogu je k dispozici tady: http://searchingforsilvestr.wordpress.com)

 

Poválečné naděje

Znovuobjevení Silvestrova příběhu začalo letos v únoru, téměř přesně pětasedmdesát let od jeho předpokládané smrti, aniž by tohle výročí bylo součástí nějakého záměru. Zpětně se ukazuje, že je to první z více podivných náhod, které mne už při pátrání potkaly.

Při cestě do vlasti a návštěvě příbuzných mi máma přinesla složku se starými rodinnými dokumenty. Věděla, že se od loňského roku trochu snažím zmapovat náš rodokmen, takže staré oddací a úmrtní listy přišly vhod. Ukázalo se však, že mezi papíry jsou rovněž dva tucty písemností, které se vztahují přímo k mému zapomenutému prastrýci. Jeden jeho dopis z března 1939, který napsal domů po příjezdu do Singapuru. A pak už jen několik dopisů od tří jeho tamních přátel a kolegů z firmy Baťa, kteří se po válce snažili podat rodině informace o Silvestrově osudu, které jim byly známy – popisují v nich, jak ho sami hledali, a vzpomínají, kdy jej viděli naposledy.

Pan Pavel Ambrož v prosinci 1945 píše:

„Byl jsem s Vaším synem S. Němcem zaměstnán u fy Baťa Shoe Co. Ltd., v Singapore. Byli jsme přátelé. Oba jsme byli dobrovolníky Singapore Volutneer Forces a když vypukla Japonská válka, byli jsme mobilizováni a zařazeni do Britské armády v Singapore. Já jsem byl jako kulometčík; Váš syn byl u obrněných automobilů.

Asi tři dny před okupací Singapore Japoncama byl raněn a převezen do polní nemocnice. Po pádu Singapore (15.2.1942) jsem jej hledal ve všech nemocnicích, ale nenašel jsem jej. Nyní, když Angličani znovu okupovali Singapore, shledal jsem ve vojenských seznamech, že je veden v seznamu jako nezvěstný.

Je možné, že odejel na některé lodi, které evakuovaly Evropany ze Singapore a byli chyceni japonskými válečnými loďmi a byli internováni v různých zajateckých táborech na Jávě, Sumatře a v Indonésii. Na Jávě je asi 250 000 zajatců a dosud nejsou přesné záznamy všech jmen. Zatím se tam stále bojuje.

Po zabrání Singapore Japoncama šel jsem se podívat do mého a jeho bytu. Oba byli vykradené… Doufám však, že jakmile spojenci vyřídí okupaci Jávy, že jej najdou v některém zajateckém táboře.“

silvestr2

Tohle je v dochovaném archivu první poválečný dopis. Nevím, jestli rodiče dostali nějaké informace už dříve, ale dost možná to byla i první poválečná zpráva o jejich synovi z Dálného východu.

Dnes už víme, že naděje na to, že se Silvestr objeví, byly plané. Představuji si živě bolest a bezmoc, kterou rodina postrádajícího mladého syna musela cítit, i zoufalou naději nastíněnou panem Ambrožem, ke které se jistě upínali.

vemyslice2

Pohled na „městečko“, tedy náměstí Vémyslic, z roku 1934 – tedy tak, jak je znával Silvestr. Dům Němcovy rodiny je skryt vpravo za lípou.

První informace, na níž jsem při vlastním pátrání narazil, byl záznam na stránkách Spolku pro vojenská pietní místa (http://www.vets.cz/vpm/silvestr-nemec-1202). Silvestr je v jejich databázi díky pomníku obětem druhé světové války ve Zlíně, na kterém je vyryto i jeho jméno. To je ovšem skvělé – tam se budu muset zajet podívat, dosud jsem věděl jen o pomníčku v jeho rodných Vémyslicích.

A co víc, text obsahuje několik odstavců přepsaných ze studie, kterou zjevně v roce 1996 publikoval v časopise Historie a Vojenství pan Ivan Procházka. Jde o zatím nejpodrobnější text v češtině o bojích v Singapuru i o účasti Čechoslováků v nich, na který jsem zatím narazil – včetně téhle konkrétní zprávy o Silvestrovi!

„Do 2. února 1942 byly téměř všechny jednotky domobrany odeslány na frontu, aby zastavily japonský postup. V prvních bojových akcích, pod neustálým japonským dělostřeleckým ostřelováním, byli zraněni krajané – Kožišníček, Vítek, Němec. […] Během obsazování Singapuru zahynul vojín Silvestr Němec, který byl s dalšími raněnými vojáky a lékařským personálem ubit v Alexandrově nemocnici.“

Chudáci rodiče, Ti se patrně nikdy nedozvěděli ani tohle málo.

Díky úctyhodné práci Spolku pro vojenská pietní místa (nemůžu jim tedy ani vyčítat, že z anglického odkazu na Krumlov automaticky učinili Český Krumlov, neznaje ten náš Moravský) jsem se také rychle dostal k záznamu Komise Britského společenství národů pro válečné hroby (http://www.cwgc.org/find-war-dead/casualty/2140339/NEMEC). Z něj se dozvídáme služební číslo 13779, které bylo Silvestrovi přiděleno po přihlášení se do Straits Settlements Volunteer Force, tedy dobrovolnických sil singapurských osadníků.

Pozoruhodné je, že jako datum jeho úmrtí Britové uvádějí 17. únor 1942, což je až tři dny po masakru v Alexandrově nemocnici. Z komise mi na můj dotaz poměrně rychle odepsali, že bohužel nevědí víc, než je v záznamu uvedeno.

Potěšilo mne ale, že Silvestr je na seznamu padlých i v památníku v Singapuru, o který komise pečuje. Spojil jsem se s několika krajany, kteří tam žijí, a čekám, až mi pošlou alespoň fotografii památníku se Silvestrovým jménem.

O tom, jak historie pokračovala v roce 1946, stejně jako o některých nových poznatcích, napíšu zase příště.

(anglická verze blogu je k dispozici tady: http://searchingforsilvestr.wordpress.com)

Vydávám se na cestu

Dnes jsem se rozhodl začít psát příležitostný blog o pátrání po informacích a dokumentech souvisejících se životem a smrtí mého prastrýce Silvestra Němce.

V roce 1939 jej firma Baťa vyslala ze Zlína do své pobočky v Singapuru. Tam jej na konci roku 1941, po útoku na Pearl Harbor, zastihla válka. Narukoval jako dobrovolník a účastnil se obrany Singapuru před japonskou invazí. Během pádu Singapuru v únoru 1942 pravděpodobně zahynul, i když jisté je jen to, že jeho stopy tam tehdy končí a on se po válce už nikdy nevrátil.

Pro jeho rodinu v jihomoravských Vémyslicích to byla velmi traumatizující událost. Rodiče nejenom že ztratili mladého syna, ale ani po válce se nedozvěděli skoro nic o jeho osudu. Úředně byl prohlášen za mrtvého na základě oznámení britského Ministerstva války

silva_umrtni_list

Po válce pak britská vláda v roce 1951 přiznala rodině malé odškodnění, vyčíslené na základě seznamu ztraceného Silvestrova majetku. Venkovské rodině se ale ze zahraničí nakonec dostal jen zlomek očekávané částky a ani prosebné dopisy úřadům na tom nic nezměnily. Pocit, že je někdo ošidil i o Silvovu pozůstalost, pak jen prohloubil zklamání, beznaděj a hořkost rodičů i sourozenců Němcových.

Patrně i proto se o „Silvovi“ a jeho příběhu v rodině skoro nemluvilo. Moje máma ho nikdy nepotkala: zmizel tři měsíce předtím, než se narodila, a navíc deset tisíc kilometrů daleko. Já sám si z dětství matně vzpomínám jen na sporadickou zmínku jeho jména, to když babička – Silvestrova sestra – šla položit věnec k pomníku obětí Druhé světové války, který stojí „na městečku“, čili v centru obce. Mezi jinými je na něm vyryto i Silvestrovo jméno.

Ačkoliv jsem čas strávený během dětství a mládí na vesnici u babičky miloval, Silvestr Němec pro mne býval jen abstraktním jménem vztahujícím se ke vzdálenému a neurčitému příběhu babiččina bratra, který zahynul v podobně abstraktní dálce někdy během války.

Z hlediska „velkých dějin“ není Silvestrův příběh nijak výjimečný. V pekle Druhé světové války podobně padly nebo zmizely statisíce a miliony dalších. Silvestr bránil Singapur jako dobrovolník v hodnosti vojína, jeho role v boji byla krátká a patrně nevynikla nějakým mimořádným hrdinstvím.

Kdybych býval začal pátrat před dvaceti lety, mohl jsem mít ještě naději najít přímé svědky a zaznamenat jejich vzpomínky. Dnes je bohužel na pátrání po žijících pamětnících tehdejších událostí pozdě.

Zmapováním a zdokumentováním dnes již téměř zapomenutého příběhu bych ale chtěl aspoň trochu přispět k oživení Silvestrovy památky: v rámci rodiny i mezi těmi, kdo se o něm díky mému psaní dočtou.

Nedělám si naději, že se historické události podaří zcela objasnit. Jsem ale stejně tak zvědav i na setkání s lidmi a institucemi, na které cestou narazím a které se tak stanou součástí příběhu nového: odehrávajícího se dnes, pětasedmdesát let od Silvestrova pravděpodobného úmrtí, avšak rovněž s otevřeným koncem.

Vyrážím na objevitelskou cestu, o které zde budu občas sdílet  zprávy. Za váš zájem, povzbuzení nebo radu předem děkuji.

Jan Beránek

(anglická verze blogu je k dispozici tady: http://searchingforsilvestr.wordpress.com)